ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3911.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3911/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně SEVINA s. r. o., IČ: 27403840, se sídlem Kladno-Kročehlavy, Havanská 2137, zastoupená JUDr. Petrem Bokotejem, advokátem se sídlem v Praze 3, Táboritská 23, proti žalovanému Vítkov Invest s. r. o. , IČ 26429586, se sídlem v Praze 2, Na Kozačce 6/1228, o zaplacení částky ve výši 115.579,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 42 C 231/2009, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, č. j. 20 Co 44/2011-128, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 3. 2011, č. j. 20 Co 44/2011-128, jakož i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. 7. 2010, č. j. 42 C 231/2009-72, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 2 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 18. 1. 2008 po žalovaném domáhala zaplacení částky 115.579,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění žaloby uvedla, že dne 5. 4. 2007 byla uzavřena s žalovaným jako pronajímatelem smlouva o nájmu nebytových prostor. Smlouvu za žalovaného podepsal jeho statutární orgán, ale za žalobkyni nebyla podepsána statutárním orgánem ani pověřeným zaměstnancem žalobkyně, neboť tuto smlouvu podepsala za žalobkyni N. S., která byla v době podpisu společnicí žalobkyně, ale nebyla jednatelkou, ani neměla písemnou plnou moc k uzavření nájemní smlouvy. N. S. při podpisu smlouvy složila žalovanému jako depozitum částku 115.579,- Kč. Žalobkyně uvedla, že se jednalo o její finanční prostředky, které N. S. složila na základě plné moci udělené jednatelkou žalobkyně V. S. Žalobkyně však posléze neměla o užívání předmětných nebytových prostor zájem, což v průběhu května 2007 sdělila žalovanému. Žalovaný obratem zaslal žalobkyni návrh dohody o ukončení smlouvy o nájmu nebytových prostor datovaný dnem 14. 5. 2007 s tím, že v této dohodě navrhoval, aby částka 115.579,- Kč, která byla složena žalobkyní do depozita, nebyla vrácena žalobkyni. Žalobkyně však na podmínky dohody o ukončení smlouvy o nájmu nebytových prostor nepřistoupila. Uvedla, že vzhledem k nedostatku oprávnění N. S. nedošlo k platnému uzavření nájemní smlouvy a tudíž nebylo možné uzavírat ani dohodu o jejím ukončení. Žalobkyně se tudíž domáhala proti žalovanému vrácení částky 115.579,- Kč jako složeného depozita z titulu bezdůvodného obohacení.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že dne 5. 4. 2007 podepsala N. S. jménem žalobkyně smlouvu o nájmu nebytových prostor, předávací protokol, a že rovněž uhradila žalovanému depozit ve výši 115.579,- Kč. Následujícího dne pak N. S. uhradila jménem žalobkyně nájemné za měsíc duben 2007 a dne 20. 4. 2007 uhradila jménem žalobkyně nájemné za měsíc květen 2007, paušál a zálohu na služby na měsíce duben a květen 2007. Dále uvedl, že dne 18. 6. 2007 právní zástupce žalobkyně sdělil žalovanému, že žalobkyně nemá zájem o užívání nebytových prostor a současně sdělil, že žalobkyně zpochybňuje platnost uzavřené nájemní smlouvy. Žalovaný byl vyzván, aby vrátil žalobkyni částku, která byla složena jako depozit a současně mu bylo sděleno, že žalobkyně souhlasí s tím, aby částky, které již byly žalobkyní jako nájemné uhrazeny, byly započteny na případné bezdůvodné obohacení vzniklé možností užívání nebytových prostor do 31. 5. 2007. Žalovaný dále uvedl, že N. S. tvrdila při podpisu nájemní smlouvy, že je oprávněna jednat za žalobkyni a z toho důvodu žalovaný považoval uzavřenou nájemní smlouvu za platnou. Žalovaný započetl své pohledávky za žalobkyní z titulu nájemného, paušálu a záloh za služby za měsíce červen, červenec a srpen 2007 v celkové výši 115.579,- Kč na svůj závazek vůči žalobkyni ve výši 115.579,- Kč. Žalovaný dále zpochybnil, že částka 115.579,- Kč, byla zaplacena N. S. z peněz žalobkyně a tudíž namítal, že žalobkyně není aktivně legitimována k podání žaloby o zaplacení této částky.
Obvodní soud pro Prahu 2 jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 2. 7. 2010, č. j. 42 C 231/2009-72, žalobě vyhověl a žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobkyni částku 115.579,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalobkyně a žalovaný uzavřeli dne 5. 4. 2007 smlouvu o nájmu nebytových prostor. Jednou ze smluvních podmínek bylo uhrazení depozita ve výši 115.579,- Kč žalobkyní žalovanému. Za pronajímatele smlouvu podepsal jednatel žalovaného a za žalobkyni N. S., která rovněž téhož dne (5. 4. 2007) podepsala předávací protokol a složila žalovanému depozitum dle smlouvy. Soud prvního stupně dále zjistil, že v období od 23. 3. 2007 do 5. 5. 2009 byla jednatelkou žalobkyně pouze V. S., zatímco jako jednatelka byla N. S. zapsána až dne 5. 5. 2009. Přitom podle nedatované písemné plné mocí byla N. S. zmocněna pouze k tomu, aby platila veškeré závazky v částce vyšší než 150.000,- Kč, přičemž tato plná moc nebyla udělena žalobkyní, ale jednatelkou žalobkyně V. S. jako fyzickou osobou. Soud prvního stupně dále vzal za prokázané, že v době založení žalující společnosti SEVINA s. r. o. otevřela V. S. účet u banky pro tuto společnost, kam vložila částku 200.000,- Kč. Následně tyto peníze z účtu vybrala a ponechala si je doma, aby její matka N. S. mohla v době její nepřítomnosti provádět za společnost platby. Ve smyslu ustanovení §31 odst. 4. obč. zák. je-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně. Dle ustanovení §3 věta prvá z. č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor, musí mít nájemní smlouva, jejímž předmětem je nebytový prostor, písemnou formu. N. S. by tak mohla jednat za žalobkyni při uzavírání předmětné nájemní smlouvy ze dne 5. 4. 2007 pouze na základě písemné plné moci. V řízení však bylo prokázáno, že taková plná moc nebyla udělena. Soud prvního stupně tak dospěl k závěru, že vzhledem k nedostatku oprávnění jednající N. S. nebyla předmětná nájemní smlouva ze dne 5. 4. 2007 uzavřena platně, a proto je třeba na poskytnuté depozitum pohlížet jako na plnění z neplatné smlouvy ve smyslu §451 odst. 2 ve spojení s §457 obč. zák., které je žalovaný jako účastník smlouvy povinen vrátit. Soud prvního stupně dále odmítl námitku nedostatku aktivní legitimace žalobkyně, když dospěl k závěru, že peníze, které N. S. složila žalovanému, nebyly její osobní peníze, ale jednalo se o finanční prostředky žalobkyně. Tyto prostředky N. S. poskytla na základě ústní plné moci, jež byla doložena tím, že jednatelka žalobkyně V. S. vybrala z účtu žalující společnosti částku 200.000,- Kč, kterou následně předala N. S. k úhradě závazků žalobkyně.
K odvolání žalovaného Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 24. 3. 2011, č. j. 20 Co 44/2011-128, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel odvolací soud ze skutkových zjištění soudu prvního stupně. Po právní stránce se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně o absolutní neplatnosti nájemní smlouvy pro nedostatek jednatelského oprávnění společnice N. S., která ji bez řádného zmocnění namísto jednatelky podepsala. Odvolací soud dále odmítl tvrzení žalovaného, že smlouva o nájmu nebytových prostor se týkala jen části nebytového prostoru a k jejímu uzavření tudíž stačila ústní plná moc, neboť toto tvrzení označil za nepřípustnou novotu (§205a o. s. ř.). Nadto připomněl, že z výpovědí jednatelek žalobkyně ani nevyplynulo, že by ústní plná moc k takovému úkonu byla udělena. Odvolací soud rovněž odmítl námitku žalovaného ohledně původu složených finančních prostředků, když uvedl, že v řízení bylo jednoznačně prokázáno (zejména z výpovědí obou jednatelek žalobkyně, jakož i vlastního potvrzení žalovaného o zaplacení v době převzetí zálohy ze dne 5. 4. 2007), že se jednalo o prostředky žalobkyně. Odvolací soud dále dospěl k závěru, že pro posouzení opodstatněnosti nároku žalobkyně není za této situace rozhodné, kdo, kdy a jakým způsobem vybíral finanční prostředky z účtu žalobkyně a jaký byl stav účetnictví. Uvedl, že v rozhodné době bylo mezi jednatelkou žalobkyně V. S. N. S. a žalující společností stoprocentní personální propojení, neboť byly jeho jedinými společnicemi. Z uvedeného důvodu nelze vyloučit, že finanční prostředky na předmětné plnění svojí společnosti poskytla ta která z nich ad hoc bez ohledu na to, zda byla taková transakce zachycena v účetnictví žalobkyně.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť napadeným rozhodnutím bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně a napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedl, že řízení je postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci samé dle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. V rámci obsáhlého dovolání konkrétně uplatnil pět následujících okruhů námitek:
a) Soud prvního stupně pochybil, když považoval výslech jednatelky žalobkyně za svědeckou výpověď a nikoliv za výpověď účastnickou.
b) Soudy dospěly pouze na základě data uvedeného na návrhu dohody o ukončení nájmu k závěru, že žalobkyně žalovanému nejpozději do 14. 5. 2007 sdělila, že nebytové prostory nebude užívat. Datum na návrhu dohody není bez dalšího důkazem, že dohoda byla vyhotovena v tento den. Zjištění, který den byl návrh dohody učiněn, nebylo předmětem dokazování. V řízení bylo naopak prokázáno, že toto sdělení bylo učiněno e-mailem 18. 6. 2007.
c) Závěr odvolacího soudu, že žalobkyně předmětné nebytové prostory nikdy neužívala, ani je neměla ve svém výlučném držení, je nepřezkoumatelný, neboť sama žalobkyně jak ve své žalobě, tak u jednání dne 9. 2. 2010 uvedla, že „žalovanému jsme sdělili v návaznosti na předchozí ústní jednání, proč nadále nechceme užívat nebytové prostory, které jsme užívali,“ resp. že „nepožadovala vrácení plateb na nájemném, které uhradila žalovanému za první měsíce, kdy předmětný prostor užívala.“
d) Dovolatel namítal nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně. Uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by N. S. složila finanční prostředky za žalobkyni, resp. že by se jednalo o plnění žalobkyně. Soudy obou stupňů dle názoru dovolatele pochybily, pokud odvodily zmocnění paní N. S. k jednání za žalobkyni z původu peněz, a když považovaly nejméně pět úkonů vykonaných N. S. v časové a věcné souvislosti za určitý právní úkon ve smyslu §31 odstavce 4 obč. zák. Dovolatel v rámci této otázky rovněž poukázal na řadu nesrovnalostí při hodnocení důkazů. Namítl, že soudy nižších stupňů své skutkové závěry učinily pouze z účastnických výpovědí jednatelek žalobkyně, přestože tyto výpovědi byly zmatené a evidentně nepravdivé a účelové. Připomněl, že N. S. sama ve své výpovědi uvedla, že finanční prostředky poskytla žalovanému na základě písemné plné moci, kterou předložila soudu (tuto však soudy posoudily jako vystavenou V. S. jako fyzickou osobou a nikoliv žalobkyní), a že žádnou jinou plnou moc nikdy neměla (logicky tedy nemohla být ke složení částky zplnomocněna ani ústně). K názoru odvolacího soudu, podle něhož v souzené věci nebylo rozhodné, kdo, kdy a jakým způsobem vybíral finanční prostředky z účtu žalobkyně a jaký byl stav účetnictví, uvedl, že takový závěr je ničím nepodloženou úvahou soudu a podotkl, že řádné vedení účetnictví podnikatelů by mělo být jedním z hlavních pilířů fungování právního státu. Za důkazně nedostačující označil dovolatel i potvrzení na kvitanci, podle něhož přijal finanční prostředky právě od žalobkyně, když namítl, že uvedené potvrzení vydal v omylu, v nějž byl uveden N. S., když tato tvrdila, že je písemně zmocněna ke všem úkonům za žalobkyni.
e) Soudy nižších stupňů pochybily, když za předmět nájemní smlouvy ze dne 5. 4. 2007 považovaly nebytové prostory, a nikoliv jejich část. Dovolatel v této souvislosti poukázal na to, že z obsahu předmětné nájemní smlouvy jasně vyplývalo, že pronajaty byly jen některé místnosti, resp. části prostor. Uzavřená nájemní smlouva se tudíž neřídila zákonem č. 116/1990 Sb., ale obecnou úpravou obsaženou v občanském zákoníku. Taková smlouva tudíž nevyžadovala písemnou formu a zmocnění N. S. k jejímu uzavření rovněž písemnou formu nevyžadovalo. Dovolatel rovněž nesouhlasil s postupem odvolacího soudu, který tuto námitku označil za nepřípustnou novotu. Uvedl, že touto námitkou byla zpochybněna právní kvalifikace soudu prvního stupně, a současně doplnil, že jej soud prvního stupně ani nepoučil o případném doplnění tvrzení a důkazů ohledně předmětu nájemní smlouvy. Pokud tedy soud prvního stupně dovodil nezbytnost písemné plné moci k uzavření nájemní smlouvy, neboť předmětem nájemní smlouvy byl dle jeho názoru nebytový prostor, měla být žalovanému v odvolacím řízení poskytnuta možnost na tento právní názor reagovat. Z uvedeného důvodu se nemohlo jednat o nepřípustné nové tvrzení, jak dovodil odvolací soud.
Žalobkyně ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že žalovaný prostřednictvím dovolání zpochybňuje správnost zjištění skutkového stavu a zhodnocení provedených důkazů a nikoliv právní názor odvolacího soudu. Dále namítala, že žalovaný zpochybňuje rozhodnutí odvolacího soudu, který označil určité odvolací důvody jako nepřípustné. S tímto konstatováním odvolacího soudu se žalobkyně ztotožnila. Uzavřela, že žalovaný sice označil své námitky jako otázky zásadního právního významu, ale takovými ve skutečnosti nejsou.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou s právnickým vzděláním, a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Dovolací soud předesílá, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Protože odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o. s. ř. (ve znění zákona č. 7/2009 Sb.) dán tehdy, jestliže napadené rozhodnutí „ řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je soudy řešena rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a §241a odst. 3 o.s.ř. se nepřihlíží.“
Podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. „[d]ovolání lze podat [z důvodu, že] řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.“
Podle §241a odst. 3 o. s. ř. „[j]e-li dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) a b), popřípadě podle obdobného užití těchto ustanovení (§238 a 238a), lze dovolání podat také z důvodu, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování.“
V daném směru dovolací soud uvádí, že pokud žalovaná namítala, že skutkové závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu s provedeným dokazováním, tedy že z provedeného dokazování takové závěry nevyplývají, resp. že odvolací soud taková zjištění převzal (námitky ad b/ a c/, týkající se skutkových zjištění ohledně ukončení nájmu a užívání předmětných prostor, a dílem též námitky ad d/ a e/, týkající se otázky prokázání původu složených finančních prostředků, věrohodnosti účastnických výpovědí jednatelek žalobkyně, důkazní síly potvrzení na kvitanci či zjištění, že předmětem smlouvy byla část nebytových prostor), nepředstavují takové námitky po obsahové stránce námitku nepřezkoumatelnosti (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2010, sp. zn. 32 Cdo 1587/2009), ale jedná se o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. Jelikož se však v souzené věci přípustnost dovolání dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., dovolací soud se těmito námitkami nemohl zabývat (§237 odst. 3 ve spojení s §241a odst. 3 o. s. ř.).
Z obsahu podaného dovolání a vzhledem k předeslané nemožnosti zohlednit při posouzení přípustnosti dovolání důvody dle §241a odst. 2 písm. a) o. s .ř. a 241a odst. 3 o. s. ř. (tj. dovolací námitky uvedené v části B. písm. a/, b/, c/, jakož i dílčí námitky směřující vůči hodnocení důkazů pod písm. d/ a e/ tohoto rozhodnutí) dovolací soud s přihlédnutím k právním námitkám v části B. písm. d/ a e/ tohoto rozhodnutí dospěl k závěru, že žalovaný uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jeho názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
1) Posouzení otázky aktivní věcné legitimace žalobkyně (ad d)
Podle ustanovení §457 obč. zák.: „Je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.“ Otázka aktivní i pasivní věcné legitimace v případě vydání bezdůvodného obohacení získaného na základě neplatné či zrušené smlouvy je v judikatuře Nejvyššího soudu konstantně řešena: „Z [dikce] ustanovení §457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci; to platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného“ (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 33 Odo 306/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 1. 2009, sp. zn. 1615/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 3. 2009, sp. zn. 32 Odo 1733/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 3. 6. 2009, sp. zn. 28 Cdo 3684/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4450/2008, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 2010, sp. zn. 30 Cdo 4753/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 5. 2010, sp. zn. 32 Cdo 5170/2008, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4694/2010, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1232/2011, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011, sp. zn. 33 Cdo 2323/2009).
V souzené věci vycházely soudy nižších stupňů při posuzování aktivní věcné legitimace ze závěru, že mezi účastníky byla uzavřena neplatná smlouva dle §39 obč. zák. Uvedenou neplatnost však spatřovaly ve skutečnosti, že smlouvu za žalobkyni uzavřela osoba, která k tomu nebyla oprávněna. Jak přitom bude dále rozvedeno (viz část D. tohoto rozhodnutí), jedná se o názor zcela nesprávný. Z uvedených důvodů proto dovolací soud připustil dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. ohledně otázky posouzení aktivní věcné legitimace, ale současně podrobil přezkumu i závěr soudů nižších stupňů ohledně neplatnosti smlouvy dle §39 obč. zák. z důvodu, že smlouva byla jedním ze subjektů uzavřena osobou, která nebyla oprávněna za takový subjekt jednat.
2) Posouzení otázky předmětu nájemní smlouvy (ad e)
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, publikovaný pod č. 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2009, sp. zn. 33 Cdo 2256/2007) zjišťuje-li soud (a to i pomocí výkladu projevů vůle ve smyslu §35 odst. 2 obč. zák.) obsah smlouvy, resp. činí-li z obsahu smlouvy, případně z dalších pramenů, zjištění o tom, co bylo smluvními stranami ujednáno, jde o skutkové zjištění. Pokud dovolatelka v rámci podaného dovolání namítala, že soudy nižších stupňů nesprávně určily, že předmětem nájemní smlouvy byly nebytové prostory, a nikoliv jejich část, uplatňuje tím dovolací důvod dle §241a odst. 3 o. s. ř. (skutkové zjištění nemá v podstatné části spisu oporu v provedeném dokazování), jež však v podmínkách přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není dovolatelce k dispozici (srov. §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř.).
Pokud dále dovolatelka napadala postup odvolacího soudu, který námitku nesprávně určeného předmětu smlouvy odmítl jako nepřípustnou novotu, uplatnila tím dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. nesprávný výklad ustanovení §205a o. s. ř., který by byl v podmínkách přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. způsobilým dovolacím důvodem. Dovolací soud však v této souvislosti uvádí, že přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. může být dána jen tehdy, pokud řešení otázky vznesené dovolatelem může ovlivnit výsledek sporu a tím se promítnout do poměru účastníků ve věci, v níž bylo dovolání podáno (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2006, sp. zn. 29 Odo 538/2005; příp. Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1885). Jak vyplývá z odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, účelem tvrzení žalovaného, že předmětná nájemní smlouvy ze dne 5. 4. 2007 se týkala jen části nebytového prostoru, bylo dosáhnout závěru, že k uzavření nájemní smlouvy dostačovala ústní plná moc. Jak však odvolací soud výslovně uvedl, z provedeného dokazování nevyplynulo, že by taková ústní plná moc vůbec byla udělena. Za dané situace dospěl dovolací soud k závěru, že se řešení otázky, zda předmětem nájemní smlouvy ze dne 5. 4. 2007 byl nebytový prostor nebo jeho část, nemůže promítnout do poměru účastníků ve věci, neboť její posouzení (byť by izolovaně mohlo vyznít jakkoliv) nemůže nic změnit na závěru, že N. S. nebyla oprávněna k podpisu nájemní smlouvy za žalobkyni ve smyslu §20 obč. zák. a §13 odst. 1 věta druhá ve spojení s §133 odst. 1 obch. zák. Proto dovolací soud projednání této otázky nepřipustil.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
Protože dovolání bylo na základě dovolacího důvodu dle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci) shledáno přípustným podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., musel se dovolací soud zabývat i uplatněným dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (namítané vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné právní posouzení věci), neboť ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. neumožňuje zohlednit vady řízení při zkoumání přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., avšak v intencích důvodnosti podaného dovolání se stále jedná o způsobilý dovolací důvod (a to s přihlédnutím k dikci §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř. v protikladu k §241a odst. 3 o. s. ř.). Proto se dovolací soud zabýval i námitkami pod písm. a/, b/, c/ a d/ v části B. tohoto rozhodnutí.
I. K námitce záměny účastnické výpovědi žalobkyně za výpověď svědeckou (ad a/)
1. Podle §126 odst. 4 o. s. ř.: „Fyzická osoba, která je statutárním orgánem právnické osoby (členem tohoto orgánu), může být vyslechnuta v řízení, jehož účastníkem je tato právnická osoba, jen podle §131.“
2. Podle §131 odst. 1 věty první o. s. ř.: „Důkaz výslechem účastníků může soud nařídit, jestliže dokazovanou skutečnost nelze prokázat jinak a jestliže s tím souhlasí účastník, který má být vyslechnut.“
3. Dovolací soud předesílá, že z dovolání žalovaného nevyplývá, z jakých důvodů se domnívá, že soud prvního stupně považoval výslech jednatelek žalobkyně za svědeckou výpověď dle §126 o. s. ř. a nikoliv za účastnickou výpověď dle §131 o.s.ř., když i z protokolu o jednání ze dne 11. 5. 2010 (č.l. 46) jednoznačně vyplývá, že obě jednatelky byly před svou výpovědí poučeny dle §131 o.s.ř. Již v rozsudku Nejvyššího soudu ČSSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. 5 Cz 12/75, publikovaném pod č. 6/1978 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, bylo dovozeno, že na vadu řízení lze usuzovat jen tehdy, pokud členové statutárního orgánu byli jako svědci prokazatelně vyslechnuti, ač je měl soud vyslechnout jako účastníky řízení. Pro úplnost pak dovolací soud odkazuje i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1565/99, podle něhož k takové vadě řízení může dovolací soud přihlédnout jen ku prospěchu subjektu (obchodní společnosti), jejíž statutární orgán byl takto vyslechnut, neboť jen jí (a nikoliv jinému účastníku řízení) mohla být tímto postupem způsobena procesní újma. Z uvedených důvodů dospěl dovolací soud k závěru, že dovolatelem vznesená námitka (ad a) není důvodná.
II. K námitce toho, že N. S. poskytla žalovanému finanční prostředky na základě ústní plné moci udělené žalobkyní (ad d/)
4. Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 4085/2009, vyplývá, že „[h]odnocením důkazů se rozumí myšlenková činnost soudu, kterou je provedeným důkazům přisuzována hodnota závažnosti (důležitosti) pro rozhodnutí, hodnota zákonnosti a posléze hodnota pravdivosti. Pro hodnocení důkazů z hlediska jejich pravdivosti (věrohodnosti) zákon nepředepisuje formální postup a ani neurčuje váhu jednotlivých důkazů tím, že by některým důkazům přiznával vyšší pravdivostní hodnotu, nebo naopak určitým důkazním prostředkům důkazní sílu zcela nebo zčásti odpíral. […] Ustanovení §132 o.s.ř. postup při hodnocení důkazů úvaze soudu.“ Proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí nalézacího soudu, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu ustanovení §1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3158/2010).
5. Dovolací soud dospěl k závěru, že za svévolný je třeba označit závěr soudu prvního stupně, že N. S. poskytla žalovanému finanční prostředky na základě ústní plné moci udělené žalobkyní. Z obsahu spisu vyplývá, že N. S. ve své výpovědi sama tuto možnost výslovně popřela, když uvedla, že žádnou jinou, než soudu předloženou, písemnou plnou moc (jež však nebyla udělena žalobkyní, ale V. S.) neměla. Zároveň ve věci nebyly předloženy jiné důkazy, z nichž by bylo možné usuzovat na existenci ústní plné moci udělené žalobkyní ve prospěch N. S. za účelem úhrady závazků žalobkyně. Dovolací soud tak dospěl k závěru, že dovolací námitka (ad d), pokud směřovala proti skutkovým závěrům, je důvodná, neboť zjištění, že N. S. poskytla žalovanému finanční prostředky na základě ústní plné moci udělené žalobkyní, zjevně vybočuje z mezí volného hodnocení důkazů a naplňuje tak znaky ústavně nepřípustné libovůle.
III. K posouzení subjektu uzavírajícího smlouvu – aktivní věcné legitimace (ad d)
6. Podle §39 obč. zák. „[n]eplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.“
7. Judikatura i dostupná literatura se shoduje, že rozpor právního úkonu se zákonem (contra legem) je dán v případech, kdy je právní úkon zákonem výslovně zakázán či přikázán neboli kdy se ocitá v rozporu se zákonným zákazem popř. s imperativním příkazem, který není sice zákonem výslovně formulován, ale ze zákona vyplývá. Právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem i tehdy, je-li v rozporu s rozhodnutím vydaným příslušným státním orgánem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 08. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4831/2010). Právními úkony, jimiž se zákon obchází (in fraudem legis) , jsou – na rozdíl od úkonů zákonu odporujících – právní úkony, které sice neodporují výslovnému zákazu zákona, které však svými důsledky směřují k výsledku zákonu odporujícímu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. dubna 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12 ročníku 1999 pod číslem 121). Přístup ovlivněný doktrínou poplatnou silné veřejnoprávní ingerenci do soukromoprávních poměrů chápe v zásadě jakýkoli nesoulad právního úkonu se zákonem jako způsobující neplatnost onoho právního úkonu. Kvalifikace právního úkonu jako absolutně neplatného prodělává v podmínkách upevňování atributů demokratického právního státu, zahrnujících i respekt k dispozičním oprávněním subjektů právních vztahů, pozvolný vývoj. Namísto strnulého lpění na formálním pojetí neplatnosti právního úkonu ve smyslu §39 obč. zák. „za každou cenu“ se objevují v literatuře i v judikatuře úvahy akcentující zájem na zachování právní jistoty účastníků právního vztahu, resp. principu smluvní autonomie. Závěr, že určitý právní úkon je neplatný pro rozpor se zákonem nebo proto, že zákon obchází, se musí opírat o rozumný výklad dotčeného zákonného ustanovení. Nelze vystačit pouze s gramatickým výkladem. Významnou roli zde hraje především výklad teleologický. Je proto nutné se vždy ptát po účelu zákonného příkazu či zákazu. V soukromoprávní sféře ne každý rozpor se zákonem má za následek absolutní neplatnost právního úkonu (§39 obč. zák.). Smyslem ochrany legality v soukromoprávní sféře není jen ochrana zájmů státu, ale především ochrana soukromoprávních vztahů, tedy především ochrana smluvních vztahů podle zásady pacta sunt servanda (smlouvy se musí dodržovat). V soukromoprávní sféře platí zásada, že co není zakázáno, je dovoleno. Proto každý zákonný zásah do této sféry je třeba vnímat jako omezení lidské svobody, a proto také je nutno vykládat ustanovení o neplatnosti právních úkonů pro rozpor se zákonem restriktivně a nikoli extenzivně.
8. Z předeslaného vyplývá, že sankce absolutní neplatnosti obsažená v ustanovení §39 obč. zák. představuje významný zásah do autonomie vůle smluvních stran (srov. nález Ústavního soudu ze dne 21. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 571/06, N 91/53 SbNU 171). Aplikace tohoto ustanovení proto nesmí být nadužívána, ale musí být v každém konkrétním případě zvažována i ve vztahu k jiným sankčním ustanovením zákona. Nelze totiž opomíjet, že ačkoliv každý nedostatek právního úkonu lze formálně chápat jako porušení zákonem stanovených náležitostí, tedy jako rozpor se zákonem, soukromé právo obsahuje ucelený systém různých sankčních následků, které takové vady postihují. Ustanovení §39 obč. zák. je tudíž možné aplikovat subsidiárně pouze v těch případech, kdy konkrétní vada úkonu není postižitelná podle jiných ustanovení zákona; to platí zejména za situace, kdy takové ustanovení obsahuje mírnější sankční následek, než absolutní neplatnost právního úkonu.
9. Podle ustanovení §33 odst. 2 obč. zák. „[p]řekročil-li zmocněnec při jednání své oprávnění jednat za zmocnitele nebo jedná-li někdo za jiného bez plné moci, je z tohoto jednání zavázán sám, ledaže ten, za koho bylo jednáno, právní úkon dodatečně bez zbytečného odkladu schválí. Neschválí-li zmocnitel překročení plné moci nebo jednání bez plné moci, může osoba, se kterou bylo jednáno, na zmocněnci požadovat buď splnění závazku, nebo náhradu škody způsobené jeho jednáním.“
10. Podle ustanovení §49a obč. zák. „ [p]rávní úkon je neplatný, jestliže jej jednající osoba učinila v omylu, vycházejícím ze skutečnosti, jež je pro jeho uskutečnění rozhodující, a osoba, které byl právní úkon určen, tento omyl vyvolala nebo o něm musela vědět. Právní úkon je rovněž neplatný, jestliže omyl byl touto osobou vyvolán úmyslně. Omyl v pohnutce právní úkon neplatným nečiní.“ Podle ustanovení §40a obč. zák.: „Jde-li o důvod neplatnosti právního úkonu podle ustanovení §49a, […] považuje se právní úkon za platný, pokud se ten, kdo je takovým úkonem dotčen, neplatnosti právního úkonu nedovolá. Neplatnosti se nemůže dovolávat ten, kdo ji sám způsobil.“
11. V návaznosti na předeslané dovolací soud uvádí, že otázka použití či nadužívání ustanovení §39 obč. zák. je relevantní právě v situacích, kdy je vada smlouvy spatřována v subjektech smluvního vztahu. Smlouva spočívá na vzájemných a obsahově shodných projevech vůle dvou či více stran (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 1. 4. vydání. Praha: ASPI, 2005. s. 146) a je tedy, jak již bylo řečeno, typickým výrazem autonomie vůle konkrétních právních subjektů (viz Fiala, J. In Hurdík, J. – Fiala, J. – Hrušáková, M. Úvod do soukromého práva . Brno: Masarykova univerzita, 1997. s. 137). Vymezení okruhu smluvních účastníků smluvního vztahu, kteří utváří vůli, jež si posléze vzájemně adresují, je natolik významnou skutečností, že při absenci takového vymezení nelze o smlouvě jako takové vůbec uvažovat. Z tohoto důvodu obsahuje právní řád specifická ustanovení, která identifikují smluvně zavázané subjekty v případech, kdy v procesu kontraktace dochází ke kolizi vůle jednoho subjektu s jednáním subjektu jiného, čímž vzniká pochybnost, který ze zúčastněných subjektů má být jediným nositelem smluvních práv a povinností. Tato ustanovení přitom musí být aplikována vůbec pro charakterizaci smluvního vztahu jako takového, neboť jejich použití je rozhodující nejen pro určení subjektů smluvně zavázaných, ale i pro případné určení příslušné skutkové podstaty bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 odst. 2 obč. zák., resp. subjektů, mezi nimiž má být provedeno vypořádání plnění poskytnutých podle neplatné či zrušené smlouvy ve smyslu §457 obč. zák.
12. S ohledem na předeslané úvahy dospěl dovolací soud k závěru, že soudy nižších stupňů pochybily, pokud předmětnou nájemní smlouvu ze dne 5. 4. 2007 shledaly neplatnou podle §39 obč. zák. pouze na základě skutečnosti, že tuto uzavřela za žalobkyni neoprávněná osoba. Naopak správným postupem soudů mělo být nejprve za použití ustanovení §33 odst. 2 obč. zák., resp. ustanovení §49a ve spojení s §40a obč. zák. zjištěno, které právní subjekty se vůbec staly smluvními stranami předmětné smlouvy (tj. kterým osobám vznikla z takové smlouvy práva a povinnosti), a teprve za splnění tohoto předpokladu mohla být hodnocena platnost smlouvy po stránce jejího obsahu a účelu (§39 obč. zák.).
13. Za nesprávné je třeba označit i úvahy soudů nižších stupňů týkající se ústního zmocnění N. S. k provádění plateb za žalobkyni. V souladu s §31 odst. 4 obč. zák. „[j]e-li třeba, aby právní úkon byl učiněn v písemné formě, musí být plná moc udělena písemně,“ přičemž „[p]ísemně musí být plná moc udělena i tehdy, netýká-li se jen určitého právního úkonu.“ Ústní zmocnění N. S. k provádění plateb za žalobkyni by bylo v rozporu s ustanovením §31 odst. 4 obč. zák., neboť ze samotné dikce takového zmocnění vyplývá, že by se jednalo o plnění povinností z blíže nespecifikovaných závazků, a nikoliv určitého právního úkonu. Soud prvního stupně a následně soud odvolací tudíž pochybily, když zmocnění N. S. k uhrazení depozita na základě nájemní smlouvy uzavřené s žalovaným dovozovaly z ústní plné moci ke složení peněz za žalobkyni, z původu peněžních prostředků, kterými bylo placeno, popř. z poskytnutí finančních prostředků N. S. k předmětnému plnění. K převzetí či uhrazení peněžité částky sice zásadně není nutná písemná forma plné moci, jak však vyplývá z předeslaného, musí se v případě ústního zmocnění jednat o určitý právní úkon v souladu s §31 odst. 4 obč. zák.
14. Pro úplnost dovolací soud rovněž dodává, že by bylo v rozporu s ustanovením §33 odst. 2 obč. zák., kdyby plnění osoby podle smlouvy, kterou uzavřela za jiného bez plné moci, bylo možné považovat za plnění této jiné osoby. V případě, že někdo uzavřel smlouvu za jiného bez plné moci a současně podle této smlouvy i plnil, je v souladu s ustanovením §33 odst. 2 toto plnění považovat za plnění osoby, která jednala. Pokud k plnění byly použity prostředky osoby, za níž bylo jednáno, může se tato osoba domáhat vydání bezdůvodného obohacení, popřípadě náhrady škody, vůči osobě, která za ní bez plné moci jednala, nikoliv však vůči osobě, která tyto prostředky obdržela .
Protože napadený výrok rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, dovolací soud rozsudek odvolacího soudu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.). Vzhledem k tomu, že důvody, pro které byl zrušen potvrzující výrok rozsudku odvolacího soudu, platí též na rozsudek soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc v tomto rozsahu vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.). V dalším řízení bude na soudu prvního stupně, aby se zabýval otázkou, mezi kterými subjekty byla uzavřena nájemní smlouva ze dne 5. 4. 2007 a zda je tato smlouva platná. Uvedené závěry přitom zohlední ve vztahu k žalobou uplatněnému nároku.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 5. listopadu 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu