ECLI:CZ:NS:2005:33.ODO.351.2004.1
sp. zn. 33 Odo 351/2004
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobkyně J. G., zastoupené JUDr. Z. L., advokátem, proti žalované L. B Z. o. l. B. s. r. o. , zastoupené JUDr. M. K., advokátem, o zaplacení částky 1,320.547,90 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Strakonicích pod sp. zn. 7 C 68/2002, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 19. prosince 2003, č. j. 5 Co 2765/2003-95, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud ve Strakonicích rozsudkem ze dne 17. července 2003, č. j. 7 C 68/2003-72, zamítl žalobu, aby žalovaná byla povinna zaplatit žalobkyni částku 1,320.547,90 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,5 % ročně jdoucím od 27. 7. 2001 do zaplacení, a rozhodl o nákladech řízení účastnic a státu. Vyšel ze zjištění, že žalobkyně je spoluvlastnicí ideálních dvou třetin objektu Z. l. v B. (dále jen „předmětná nemovitost“, resp. „nemovitost“) a že zbývající ideální jednu třetinu vlastní J. H. (od 2. 7. 2001 je na základě dohody o zrušení a vypořádání podílového spoluvlastnictví výlučným vlastníkem areálu žalobkyně). Žalovaná předmětnou nemovitost v období od 1. 4. 2000 do 26. 7. 2001 užívala na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 10. 3. 1999 s menšinovou spoluvlastnicí nemovitosti J. H.. Jelikož žalobkyně k této nájemní smlouvě nedala souhlas, soud prvního stupně ji shledal absolutně neplatnou ve smyslu §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, v platném znění (dále jen „obč. zák.“), pro rozpor s §139 odst. 2 obč. zák. Tím, že menšinová spoluvlastnice J. H. umožnila žalované užívat předmětnou nemovitost, vyloučila žalobkyni z rozhodování o společných nemovitostech a znemožnila jí užívat nemovitost v rozsahu odpovídajícím jejímu spoluvlastnickému podílu ve smyslu §137 odst. 1 obč. zák. Uzavřením nájemní smlouvy se žalovanou užívala J. H. předmětnou nemovitost nad rozsah svého spoluvlastnického podílu a vzniklo jí tím na úkor žalobkyně bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 obč. zák., jež je povinna vydat. Na straně žalované proto dovodil nedostatek pasivní legitimace.
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 19. prosince 2003, č. j. 5 Co 2765/2003-95, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku, jímž byla žaloba zamítnuta, potvrdil, změnil jej ve výroku o nákladech řízení a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Ztotožnil se jak se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, tak s jeho právním posouzením věci. S odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, konstatoval, že když spoluvlastník neužívá společnou věc v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu bez toho, že by mezi ním a druhým spoluvlastníkem byla uzavřena nájemní či jiná smlouva, spočívá bezdůvodné obohacení druhého spoluvlastníka v užívání většího rozsahu předmětu spoluvlastnictví, než který odpovídá jeho spoluvlastnickému podílu, bez placení úhrady za užívání tohoto podílu. Připomněl, že to byla J. H., která užívala, resp. dala do užívání žalované věc nad rozsah svého spoluvlastnického podílu. Jestliže mezi touto spoluvlastnicí a žalovanou byla uzavřena neplatná nájemní smlouva, má to důsledky jen ve vztahu mezi těmito účastnicemi smlouvy, které jsou povinny vzájemně si vrátit poskytnuté plnění (§457 obč. zák.). Žalovaná je tak v právním vztahu jen k J. H., naopak k žalobkyni v žádném právním vztahu není a bezdůvodné obohacení vůči ní získat nemohla. Žalovaná případné bezdůvodné obohacení z neplatné nájemní smlouvy mohla získat výlučně na úkor J. H. a není tedy v této věci pasivně legitimovaná. Žalobkyni by mohl svědčit nárok jen ve vztahu k menšinové spoluvlastnici.
Proti tomuto rozsudku podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost opřela o zásadní právní význam napadeného rozhodnutí podle §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, v platném znění (dále jen „o. s. ř.), jenž je dán tím, že řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a řeší ji v rozporu s hmotným právem. V dovolání uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Jeho prostřednictvím napadla právní závěr odvolacího soudu, že žalovaná není ve sporu pasivně legitimována. Zdůraznila, že bezdůvodné obohacení získává ten, kdo věc užívá bez právního důvodu, a tím je v tomto případě jednoznačně žalovaná, která je povinna toto obohacení spočívající ve výkonech vydat v podobě peněžité náhrady ve smyslu §458 odst. 1 obč. zák. Žalobkyně je i nadále přesvědčena, že odvolací soud pochybil nesprávnou interpretací právního názoru vyjádřeného v rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, sp. zn. 25 Cdo 2616/99, neboť okolnost, že J. H. „dala do užívání“ nemovitosti nad rámec svého podílu, není užíváním ve smyslu citovaného judikátu. Žalovaná užívala nemovitosti bez právního důvodu, čímž získala bezdůvodné obohacení a je proto povinna za toto užívání vydat peněžitý ekvivalent. Toto obohacení bylo získáno na úkor spoluvlastnic nemovitostí a i když jeho část již byla vydána J. H., může se žalobkyně (coby spoluvlastnice nemovitosti) domáhat vydání jeho zbytku. Z uvedených důvodů navrhla rozhodnutí soudů obou stupňů zrušit a věc vrátit soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná navrhla, aby bylo dovolání jako zjevně bezdůvodné odmítnuto, neboť není pro absenci zákonných náležitostí projednatelné. Ve shodě se svými předchozími přednesy v řízení uvedla, že její závazek zanikl splněním, jelikož plnila jednomu ze spoluvlastníků (věřitelů), kteří jsou vůči ní oprávněni ve smyslu §514 odst. 1 obč. zák. společně a nerozdílně. Dále se obsáhle vyjádřila k otázce stanovení výše bezdůvodného obohacení a vyslovila názor, že částky, které až dosud za užívání objektu zaplatila, představují zcela adekvátní úhradu, z čehož dovozuje, že její závazek vůči spoluvlastnicím skutečně zanikl splněním.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas subjektem k tomu oprávněným - účastnicí řízení při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§240 odst. 1, §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a že má zákonné náležitosti (§241a odst. 1 ve spojení s §42 odst. 4 o. s. ř.), se nejprve zabýval jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně, je upravena v §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř. dovolání v posuzovaném případě přípustné není, neboť napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, který byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývalo proto posoudit přípustnost dovolání v intencích §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak tomu je ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř. zejména tehdy, je-li v rozhodnutí řešena právní otázka, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá jen pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž výlučně důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž je možno vytýkat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nesprávné právní posouzení věci může být dovolacím důvodem pouze tehdy, bylo-li pro rozhodnutí odvolacího soudu rozhodující a má též relevanci pro obecnou rozhodovací činnost soudů vůbec. Přípustnost dovolání není založena pouhým tvrzením dovolatele, že rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam po právní stránce má, nýbrž až závěrem dovolacího soudu, že tomu tak skutečně je.
Odvolací soud své rozhodnutí založil na právním závěru, že žalovaná není pasivně legitimována v řízení, v němž se žalobkyně domáhá vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti žalovanou na základě neplatné nájemní smlouvy, kterou žalovaná uzavřela s další podílovou spoluvlastnicí nemovitosti. Protože Nejvyššímu soudu České republiky není známo, že by zpochybněnou právní otázku v těchto nastíněných souvislostech již vyřešil, dospěl k závěru, že napadený rozsudek odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam a dovolání je tak ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přípustné.
Podle §242 odst. 1 a 2 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden; přitom je vázán uplatněnými dovolacími důvody včetně toho, jak je dovolatel obsahově vymezil. Z §242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. vyplývá povinnost dovolacího soudu přihlédnout k vadám řízení uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.). Existence zmíněných vad tvrzena nebyla a nebyla zjištěna ani z obsahu spisu.
Právní posouzení věci je činnost soudu spočívající v podřazení skutkového stavu příslušné právní normě, jež vede soud k závěru o právech a povinnostech účastníků. Právní posouzení věci je nesprávné, dopustil-li se soud při této činnosti omylu, tzn. jestliže věc posoudil podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Žalobkyně vytýká odvolacímu soudu nesprávné právní posouzení věci, které podle jejího přesvědčení spočívá v tom, že odvolací soud při posuzování otázky pasivní legitimace nepřihlédl k tomu, že žalovaná užívala nemovitosti bez právního důvodu, a proto je to ona, kdo se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil a kdo je povinen bezdůvodné obohacení žalobkyni vydat.
Podle §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Je tedy třeba rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jež jsou definovány v §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví §457 obč. zák, který je speciální úpravou bezdůvodného obohacení ve vztahu ke smlouvě zrušené či ke smlouvě neplatné. V posuzované věci vzaly soudy obou stupňů za prokázané, že žalovaná užívala předmětné nemovitosti na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 10. 3. 1999 s J. H. (menšinovou spoluvlastnicí). Právním důvodem užívání tedy byl dvoustranný právní úkon (žalované aj. H.), který soudy obou stupňů shodně shledaly absolutně neplatným. Dovodil-li proto odvolací soud, že nejde o plnění bez právního důvodu, nýbrž o plnění z neplatného právního úkonu (smlouvy) a že je třeba věc posoudit podle §457 obč. zák., je tento jeho názor správný.
Z §457 obč. zák. vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy. Proto je možno souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že povinnost vydat bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatné smlouvy má žalovaná pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou. Není sporu o tom, že žalovaná získala bezdůvodné obohacení, ale ve vztahu k ní není žalobkyně aktivně legitimovaným subjektem. Stejně tak lze konstatovat, že na úkor žalobkyně došlo k bezdůvodnému obohacení, ale pasivní legitimaci ve vztahu k ní nemá žalovaná, nýbrž menšinová spoluvlastnice Josefina Hildprendtová.
Ze shora uvedeného vyplývá, že žalobkyni se nepodařilo prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. zpochybnit správnost napadeného rozhodnutí. Nejvyšší soud České republiky proto její dovolání podle §243b odst. 2 věty před středníkem o. s. ř. zamítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto za situace, kdy žalované, která by podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. měla právo na jejich náhradu, v tomto řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly. Náklady spojené s vyjádřením k dovolání prostřednictvím advokáta nelze za účelné ve smyslu §142 odst. 1 o. s. ř. považovat, protože obsah vyjádření žalované nesouvisí s důvody, pro které dovolací soud shledal napadený rozsudek správným.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. května 2005
JUDr. Blanka Moudrá,v.r.
předsedkyně senátu