ECLI:CZ:NS:2007:33.ODO.306.2005.1
sp. zn. 33 Odo 306/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Blanky Moudré a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a Víta Jakšiče ve věci žalobce B. V., zastoupeného advokátem, proti žalovanému Ing. R. Š., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky 1.014.149,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 33 C 154/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. dubna 2004, č. j. 15 Co 420/2003-197, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II . Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se žalobou podanou u soudu dne 7. 10. 1999 domáhal po žalovaném Ing. R. Š. zaplacení částky 1,248.509,80 Kč s příslušenstvím, kterou mu uhradil na nájemném za užívání nebytových prostor v domě č. p. 193 na pozemku parc. č. 179, zapsaném u Katastrálního úřadu v O. na listu vlastnictví pro katastrální území M. O., obec O. (dále jen „předmětná nemovitost“ či „dům“) za dobu od 1. 3. 1996 do 30. 6. 1997. Protože smlouvy o nájmu nebytových prostor ze dne 29. 2. 1992 a 25. 6. 1996 nebyly uzavřeny platně, žalovaný na jeho úkor získal bezdůvodné obohacení. Po původně rovněž žalované společnosti K., spol. s r. o. „v likvidaci“ (dále též „K.l“) žalobce požadoval zaplacení částky 468.040,- Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. listopadu 2000, č. j. 33 C 154/99-77, ve znění opravného usnesení ze dne 18. ledna 2002, č. j. 33 C 154/99-105, žalobě ve vztahu k žalovanému vyhověl v rozsahu 1,248.509,80 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. 11. 1999 do zaplacení, ve zbývající části (tj. dalším požadovaném příslušenství jistiny) žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovaným a o poplatkové povinnosti žalovaného (výroky I., II., III. a IV.); dále vyhověl žalobě ve vztahu k původně žalované K. v rozsahu 468.040,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 29. 10. 1999 do zaplacení, ve zbývající části žalobu proti žalované zamítl, rozhodl o nákladech řízení mezi žalobcem a žalovanou a o poplatkové povinnosti žalované (výroky V., VI., VII. a VIII.).
K odvolání obou žalovaných Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 9. 4. 2002, č. j. 15 Co 41/2001-116, rozhodnutí soudu prvního stupně v napadených výrocích I., III. a IV. zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, ve výrocích V. a VIII. je potvrdil a ve výroku VII. o náhradě nákladů řízení mezi žalobcem a žalovanou je změnil. Zároveň rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi žalobcem a žalovanou.
Soud prvního stupně poté rozsudkem ze dne 4. prosince 2002, č. j. 33 C 154/99-157, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 1,014.149,30 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. 11. 1999 do zaplacení (výrok I.), žalobu o zaplacení částky 201.302,50 Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. 11. 1999 do zaplacení zamítl (výrok II.), řízení o zaplacení částky 33.058,- Kč s 10 % úrokem z prodlení od 2. 11. 1999 do zaplacení zastavil (výrok III.), rozhodl o poplatkové povinnosti žalovaného (výrok IV.) a o nákladech řízení (výrok V.).
K odvolání obou účastníků řízení odvolací soud rozsudkem ze dne 15. dubna 2004, č. j. 15 Co 420/2003-197, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (vyjma výroku o zastavení řízení, který nebyl odvoláním napaden) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.
Odvolací soud při právním posouzení věci vyšel ze skutkových zjištění (částečně převzatých od soudu prvního stupně a částečně prokázaných důkazy provedenými v odvolacím řízení), že žalovaný uzavřel jako kupující dne 13. 2. 1995 kupní smlouvu se společností M. B., a. s. (dále jen „M. B.“) jako prodávající, jejímž předmětem byl převod vlastnického práva k předmětné nemovitosti. Článek III kupní smlouvy obsahuje ujednání, podle něhož žalovaný se souhlasem M. B. může v době, než dojde ke vkladu jeho vlastnického práva k nemovitosti do katastru nemovitostí, pronajímat nebytové prostory nacházející se v domě. Žalovaný (nejprve zastoupen společností P., spol. s r.o. - nyní již zaniklou právnickou osobou - dále jen „společnost P.“, posléze společností K.) uzavřel jako pronajímatel se žalobcem jako nájemcem 29. 2. 1996 a 25. 6. 1996 smlouvy o nájmu nebytových prostor, v nichž se smluvní strany dohodly o přenechání blíže specifikovaných nebytových prostor v předmětné nemovitosti za sjednané nájemné, které bude žalovanému placeno na účet jeho zástupce, tedy společnosti P., resp. Kl. Žalobce takto uhradil na účty těchto společností 352.252,- Kč a 727.554,- Kč. Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 4. 1996, č. j. 14 Co 304/95-143, byla zrušena rozhodnutí bývalého Státního notářství v Ostravě ze dne 6. 1. 1984, č. j. D 1994/81-74, a ze dne 17. 3. 1986, č. j. D 1994/81-76, kterými byla nařízena likvidace dědictví po zůstaviteli J. W., zemřelém 21. 3. 1953, jehož předmětem byla i předmětná nemovitost (posléze prodaná M B), a bylo rozhodnuto, že nemovitost připadá státu; věc byla vrácena státnímu notářství. Tuto skutečnost JUDr. M. S. (zástupce dědiců po zůstaviteli) sdělil přípisem ze dne 27. 6. 1996 žalobci a vyzval jej, aby nájemné plnil složením do soudní úschovy, neboť kupní smlouvy, jejichž předmětem byl převod vlastnického práva k domu, jsou neplatné, protože M. B. i žalovaný je uzavřeli s nevlastníky. Žalobce nato dopisem z 30. 8. 1996 sdělil žalovanému, že má pochybnosti o tom, kdo je vlastníkem domu a jeho věřitelem; proto bude nájemné až do rozhodnutí soudu o určení vlastnictví k nemovitosti skládat do úschovy podle §568 odst. 1 obč. zák. Žalovaný s postupem žalobce nesouhlasil a dopisem z 5. 9. 1996 jej vyzval k úhradě dlužného nájemného s tím, že se pokládá za jediného pronajímatele a že pouze pravomocné rozhodnutí soudu může určit vlastnické vztahy k domu. Usneseními Okresního soudu v Ostravě ze dne 27. 6. 1997, č. j. D 1742/93-161, a č. j. D 1742/93-162 (která nabyla právní moci téhož dne), byla schválena dohoda o vypořádání dědictví po zůstaviteli J. W., podle níž veškeré dědictví (včetně předmětné nemovitosti) nabyl pozůstalý vnuk D. H. Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 5. 6. 1998, č. j. 32 C 73/97-31, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 13 Co 928/98 (který nabyl právní moci dne 14. 7. 1999), byla zamítnuta žaloba, jíž se společnost M. B., a. s. domáhala proti žalovanému D. H. určení, že je vlastníkem předmětné nemovitosti. Návrh na vklad vlastnického práva účastníků M. B. a žalovaného na základě jimi uzavřené kupní smlouvy byl doručen Katastrálnímu úřadu v O. dne 28. 2. 1996 a rozhodnutím ze dne 20. 9. 1999, č. j. 1-V11-506/96, byl (po předchozím přerušení řízení) zamítnut.
Odvolací soud z takto zjištěného skutkového stavu věci dovodil, že smlouvy o nájmu nebytových prostor jsou absolutně neplatnými právními úkony (pro jejich rozpor se zákonem, konkrétně §2 zákona č. 116/1990 Sb., o nájmu a podnájmu nebytových prostor), neboť žalovaný se nestal vlastníkem předmětné nemovitosti a nemohl proto platně pronajímat nebytové prostory v ní se nacházející. Žalovaný, který přijal od žalobce na základě těchto neplatných smluv plnění, na jeho úkor získal bezdůvodné obohacení, jež je povinen vydat podle zásad uvedených v §457 zákona č. 40/1964 Sb, občanského zákoníku, v platném znění - dále opět jen „obč. zák.“. Jelikož z neplatných smluv plnil pouze žalobce (žalovaný žalobci žádné plnění neposkytl, protože nebyl vlastníkem nemovitosti), má právo na vrácení poskytnutého plnění pouze on. Odvolací soud nepřisvědčil námitce žalovaného o nedostatku aktivní legitimace žalobce ve sporu a důvodnou neshledal ani jeho námitku o nedostatku pasivní legitimace odůvodněné tvrzením, že příjemci nájemného byly společnosti P. a K. Bylo totiž zjištěno, že nájemní smlouvy se žalobcem uzavřel žalovaný, který byl na základě plných mocí zastoupen těmito společnostmi, jejichž účty byly pouze dohodnutým platebním místem nájemného. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se na straně žalovaného nejednalo o bezdůvodné obohacení získané úmyslně a že se tedy právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčuje v tříleté objektivní promlčecí době a nikoli v desetileté (§107 odst. 2 obč. zák.). Proto se právo žalobce na vrácení plateb uhrazených žalovanému před 7. 10. 1996 v celkové výši 201.302,50 Kč promlčelo (žaloba byla u soudu podána 7. 10. 1999). Shodný právní názor jako soud prvního stupně zaujal odvolací soud i ohledně počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby (§107 odst. 1 obč. zák.), který nelze odvíjet od přípisu JUDr. S.. ze dne 27. 6. 1996, nýbrž až od rozsudku krajského soudu ze dne 25. 5. 1999, jímž byla zamítnuta žaloba M. B. na určení, že je vlastníkem předmětné nemovitosti. Do té doby se na straně žalobce jednalo pouze o domněnky a teprve rozhodnutím soudu nabyl skutečnou vědomost ohledně neplatnosti smluv o nájmu nebytových prostor. Odvolací soud neuznal obranu žalovaného, že nárok žalobce na vydání bezdůvodného obohacení je výkonem práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák., neboť požadavek na vrácení plnění poskytnutého na základě neplatné smlouvy a důvod této neplatnosti nemůže být shledán v rozporu s dobrými mravy ani poukazem na tvrzenou dobrou víru žalovaného, že nemovitost koupil a že bude zapsán v katastru nemovitostí jako vlastník.
Rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost opřel o §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., a označil v něm dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. Především polemizuje se závěrem odvolacího soudu, že žalobce je aktivně legitimován k vydání bezdůvodného obohacení. I nadále je přesvědčen, že jedinou oprávněnou osobou k vydání bezdůvodného obohacení, jež spočívá v plnění nájemného nevlastníku, je skutečný vlastník – D. H. Současně napadl skutkové zjištění soudů, že od žalobce obdržel platby nájemného, když z předložených daňových a finančních dokladů, výpovědi žalobce a nájemní smlouvy samé vyplývá, že příjemcem těchto plateb byla ve skutečnosti společnost P. Odvolací soud tudíž nesprávně vyložil §451 obč. zák. tak, že osobou povinnou vydat bezdůvodné obohacení je žalovaný. Není srozuměn ani se závěrem odvolacího soudu, že právo žalobce se nepromlčelo marným uplynutím subjektivní promlčecí doby. Má za to, že dvouletá subjektivní promlčecí doba začala běžet v okamžiku, kdy se žalobce z přípisu JUDr. M. S. ze dne 27. 6. 1997 dozvěděl, že se žalovaný nestane vlastníkem předmětné nemovitosti na základě kupní smlouvy uzavřené s M. B., tedy že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo je získal (§107 odst. 1 obč. zák.). Žalovaný odvolacímu soudu vytkl nesprávnou aplikaci §3 odst. 1 obč. zák. s poukazem na skutečnosti, jež vyplynuly z provedených důkazů (M. B. zaplatil kupní cenu 16,000.000,- Kč, na rekonstrukci nemovitosti byla vynaložena z jeho prostředků částka 3,000.000,- Kč a z prostředků společnosti P. částky získané na nájemném a žalobce v nebytových prostorách vyvíjel výdělečnou činnost s finančním prospěchem). Z uvedených důvodů navrhl napadený rozsudek odvolacího soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění do 31. 3. 2005 - dále opět jen „o. s. ř.“ (srovnej článek II bod 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb., kterým byla s účinností ke dni 1. 4. 2005 provedena novela občanského soudního řádu).
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas k tomu oprávněným subjektem (účastníkem řízení) při splnění zákonné podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§240 odst. 1 a §241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti potvrzujícím rozhodnutím odvolacího soudu ve věci samé se řídí §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.
V posuzovaném případě nemůže být přípustnost dovolání založena podle §237 odst. 1 písm. b/ o. s. ř., neboť soud prvního stupně svým v pořadí druhým rozsudkem, jenž byl potvrzen napadeným rozsudkem odvolacího soudu, nerozhodl jinak než v předcházejícím rozsudku (tj. žalobě v obsahově shodné části vyhověl). Přípustnost dovolání může být proto dána jen za podmínek §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., podle něhož je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Ze znění těchto ustanovení vyplývá, že dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je přípustné pouze k řešení otázek právních; to zároveň znamená, že přípustnost dovolání může být dána pouze naplněním dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř., jímž lze namítat, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uplatnění dovolacího důvodu mířícího na pochybení při zjišťování skutkového stavu věci je zde zcela vyloučeno (srovnej výslovné znění §241a odst. 3 o. s. ř.), a proto je dovolací soud povinen skutkové závěry odvolacího soudu, na nichž spočívá jeho právní posouzení věci, převzít a vycházet z nich i při úvahách o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí. Dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř., prostřednictvím něhož lze namítat, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, sám o sobě, i kdyby byl dán, nemůže přípustnost takového dovolání založit. Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř. je dovolací soud (až na výjimky zde uvedené) vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vylíčení dovolatelem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam či nikoli, relevantní pouze ty právní otázky, na nichž napadené rozhodnutí spočívá, které mají obecný přesah a jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl (právní otázky, jejichž řešení není dovoláním zpochybňováno, byť na nich napadené rozhodnutí rovněž spočívá, není dovolací soud oprávněn posuzovat).
Vzhledem ke shora řečenému jsou bez významu výhrady žalovaného ke skutkovému zjištění odvolacího soudu, že od žalobce obdržel platby nájemného, na jehož kritice založil výtku směřující proti právnímu závěru, že je ve sporu pasivně legitimován. Podstatou jeho námitek jsou výlučně výtky týkající se nedostatečně a nekvalitně zjištěného skutkového stavu věci. Argumentuje-li nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že kdyby odvolací soud nepochybil ve svých skutkových závěrech a vzal v úvahu skutečnosti, které žalovaný tvrdil, musel by návazně dospět k odlišnému právnímu závěru, že na straně žalovaného je dán nedostatek věcné pasivní legitimace. Tím ovšem uplatnil nezpůsobilý dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř., který nemůže přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. přivodit.
Prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. žalovaný odvolacímu soudu vytkl, že (stejně jako soud prvního stupně) nesprávně určil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák., který vázal na právní moc rozhodnutí soudu o určení vlastnického práva k předmětné nemovitosti, a v návaznosti na to dospěl i k nesprávnému právnímu závěru, že se právo žalobce na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy v subjektivní promlčecí době nepromlčelo. Řešení této právní otázky se však již v rozhodovací praxi soudů ustálilo, odvolací soud ji posoudil v intencích konstantní judikatury, a tedy v souladu s hmotným právem. Proto pro její řešení nelze přiznat napadenému rozsudku zásadní právní význam a dovolání přípustnost podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.
Již v rozsudku bývalého Nejvyššího soudu SSR ze dne 17. 2. 1978, sp. zn. 2 Cz 35/77, publikovaném ve Sborníku stanovisek a zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR, svazku IV, s. 649, byl formulován právní závěr (na který navázala pozdější rozhodovací praxe soudů), podle něhož se pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby na uplatnění práva na vydání neoprávněně získaného majetkového prospěchu (nyní bezdůvodné obohacení) vyžaduje skutečná a ne pouze předpokládaná vědomost oprávněného o tom, kdo na jeho úkor získal majetkový prospěch. Není rozhodující, že se oprávněný o tom může dozvědět při vynaložení potřebné péče. Obdobný závěr zaujal Nejvyšší soud České republiky např. v rozsudcích ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 2581/98, a ze dne 27. 3. 2003, sp. zn. 33 Odo 766/2002, jakož i v rozsudku ze dne 25. 4. 2001, sp. zn. 33 Cdo 3003/99, uveřejněném v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, vydávaném nakladatelstvím C. H. Beck (dále jen „Soubor“), pod č. C 442. Z hlediska posouzení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby podle §107 odst. 1 obč. zák. je tedy rozhodný okamžik, kdy se oprávněný v konkrétním případě skutečně dozví o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal. Jinak řečeno, pro začátek běhu subjektivní promlčecí doby k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení se vyžaduje skutečná (prokázaná) a nikoli jen předpokládaná vědomost oprávněného. K tomu dochází tehdy, kdy oprávněný zjistí takové skutkové okolnosti, které mu umožní uplatnit jeho právo žalobou u soudu.
V případě bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy (§457 obč. zák.) je pak rozhodující subjektivní moment, kdy oprávněný zjistí takové okolnosti, z nichž lze dovodit, že smlouva, z níž bylo plněno, je neplatná. V projednávané věci bylo zjištěno, že se žalobce sice z přípisu JUDr. S. ze dne 27. 6. 1996 dozvěděl o zrušení rozhodnutí bývalého Státního notářství v O. (kterými byla nařízena likvidace dědictví po zůstaviteli J. W., kam náležela i předmětná nemovitost, a bylo rozhodnuto, že připadá státu) a o tom, že dědici po zůstaviteli zpochybňují, že je na základě kupní smlouvy uzavřené s M. B. vlastníkem nemovitosti, žalovaný však i nadále vystupoval jako pronajímatel nebytových prostor a žalobce vyzval k úhradě dlužného nájemného s tím, že pouze pravomocné rozhodnutí soudu může určit vlastnické vztahy k domu. Před Okresním soudem v O. probíhalo řízení, v němž se M. B. domáhala proti D. H. určení, že je vlastníkem předmětné nemovitosti. Lze souhlasit s odvolacím soudem, že žalobce se rozhodující právní skutečnost z hlediska úvah o platnosti smlouvy o nájmu nebytových prostor, a sice zda uzavřel kupní smlouvu s vlastníkem nemovitosti, mohl dozvědět až po pravomocném ukončení tohoto soudního řízení, v němž soud mimo jiné řešil právní otázku, zda M. B. nabyla vlastnické právo k nemovitosti vydržením. Počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby na vydání plnění z bezdůvodného obohacení se proto váže k okamžiku, kdy se žalobce seznámil s rozsudkem odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu na požadované určení. V tomto okamžiku totiž žalobce získal subjektivně vědomost o všech rozhodných skutkových okolnostech, které mu umožnily žalobou u soudu uplatnit proti žalovanému nárok na vydání plnění z bezdůvodného obohacení. Lze uzavřít, že odvolací soud počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby posoudil v souladu s §107 odst. 1 obč. zák. a jeho závěr, že se právo žalobce na vydání plnění z bezdůvodného obohacení uplynutím subjektivní promlčecí doby nepromlčelo, obstojí.
Ani zpochybnění správnosti právního závěru odvolacího soudu, že žalobce je v této věci aktivně legitimován, nečiní napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Nejde totiž o otázku, kterou by dovolací soud dosud nevyřešil. Již ve svém rozhodnutí ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, vyslovil právní názor, že pouze účastníci neplatné smlouvy jsou věcně legitimováni k podání žaloby na vydání bezdůvodného obohacení podle §457 obč. zák., a to bez ohledu na skutečnost, zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Odvolací soud se od této ustálené judikatury neodchýlil a otázku aktivní legitimace posoudil v souladu s hmotným právem.
Žalovaný předestřel k dovolacímu přezkumu též otázku, zda žalobou uplatněný výkon práva na vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy je v daném případě v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. Řešení této otázky však postrádá významový přesah do širšího kontextu soudní praxe, a tudíž není způsobilé založit zásadní právní význam napadeného rozsudku (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2965/2000, nebo rozhodnutí ze dne 9. 1. 2001 sp. zn. 29 Odo 821/2000, a ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné v Souboru pod č. C 23, 71 a 308). Úvaha soudu, zda lze výkon práva odepřít pro jeho rozpor s dobrými mravy, se totiž odvíjí od posouzení zcela jedinečných skutkových okolností daného případu, jež lze jen obtížně zobecnit. Výklad pojmu „rozpor s dobrými mravy“ ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák. navíc Nejvyšší soud podal v celé řadě svých rozhodnutí a soudy v dané věci z jeho intencí nevybočily (srovnej např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 62/97, ze dne 5. 10. 2000, sp. zn. 30 Cdo 1842/2000, uveřejněné v časopise Právní rozhledy pod označením PR 6/2003, s. 305, ze dne 17. 5. 2001, sp. zn. 20 Cdo 263/2001, a rozhodnutí ze dne 27. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 664/2002, uveřejněná v Souboru pod č. C 479 a C 2112).
Žalovaný sice v dovolání uvádí, že napadá rozsudek odvolacího soudu v plném rozsahu, avšak podle obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) žádné konkrétní námitky proti výroku o nákladech řízení neuplatnil. I kdyby dovolání proti nákladovému výroku směřovalo, nebylo by přípustné (srovnej rozhodnutí Nejvyššího soudu publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 4/2003).
Z uvedeného je zřejmé, že dovolání žalovaného směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, proti němuž není tento mimořádný opravný prostředek přípustný. Dovolací soud je proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §146 odst. 3 a §151 odst. 1 o. s. ř. za stavu, kdy žalobci nevznikly v této fázi řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl vůči žalovanému právo.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně 27. března 2007
JUDr. Blanka Moudrá, v.r.
předsedkyně senátu