ECLI:CZ:NS:2003:33.ODO.766.2002.1
sp. zn. 33 Odo 766/2002-129
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zdeňka Dese a soudkyň JUDr. Kateřiny Hornochové a JUDr. Ivany Zlatohlávkové ve věci žalobkyně H. P., zastoupené JUDr. L. N., advokátem, proti žalovaným 1. L. U., a 2. J. V., oběma zastoupeným JUDr. P. T., advokátem, o zaplacení částky 122 852,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 93/98, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2002 č. j. 27 Co 520/2001-102, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 24. ledna 2002 č. j. 27 Co 520/2001-102 se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27. června 2001, č. j. 6 C 93/98-85 uložil žalovaným, aby zaplatili žalobkyni 122 852,20 Kč, z toho žalovaná částku 81 901,50 Kč s 16% úrokem z prodlení ročně ode dne 18. 11. 1996 do zaplacení a žalovaný částku 40 950,70 Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 18. 11. 1996 do zaplacení, zamítl žalobu v části, v níž se žalobkyně domáhala po žalovaných, aby jí zaplatili společně a nerozdílně částku 30 335 Kč s 16% úrokem z prodlení od 18. 11. 1996 do zaplacení, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně a její manžel jako kupující uzavřeli dne 30. 5. 1993 s žalovanými jako prodávajícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byl rodinný dům s pozemky v Táboře. Pro nezaplacení kupní ceny žalovaní od smlouvy dne 26. 8. 1993 odstoupili. Rozsudkem Okresního soudu v Pelhřimově z 18. 4. 1996, č. j. 4 C 547/95-41, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Českých Budějovicích z 18. 10. 1996 č. j. 15 Co 407/96-57 a 18. 11. 1996 nabyl právní moci, byli vlastníky uvedených nemovitostí určeni žalovaní. Žalobkyně se svědkem M. prováděla v domě od podzimu roku 1993 do konce roku 1996 stavební úpravy. Soud prvního stupně věc vyhodnotil tak, že investicemi žalobkyně do nemovitosti žalovaných jim vzniklo bezdůvodné obohacení ve smyslu §451 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „ObčZ“), a to ve výši stanovené znaleckým posudkem znalce Ing. L. Ř., CSc. K promlčení nároku na vydání tohoto obohacení podle §107 odst. 1 ObčZ podle závěru soudu prvního stupně nedošlo. Žalobkyně se o tom, že došlo na její úkor k získání bezdůvodného obohacení dozvěděla až právní mocí výše zmíněného rozsudku, kterým byli vlastníky předmětných nemovitostí určeni žalovaní. Tehdy také začala běžet dvouletá subjektivní promlčecí doba stanovená v §107 odst. 1 ObčZ a neuplynula ke dni podání žaloby, tj. 3. 2. 1998.
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku ve věci samé změnil tak, že se žaloba na uložení povinnosti žalovaných zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně 122 852,20 Kč zamítá, změnil výrok o náhradě nákladů řízení a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud provedl důkaz přečtením výpovědi žalobkyně a zjistil, že žalobkyně prováděla úpravy na předmětném domě do roku 1995. Jinak vyšel ze skutkových zjištění soudu prvního stupně s tím, že upřesnil, že kupní smlouvu, jejímž předmětem byl dům s pozemky v Táboře, uzavřeli dne 30. 5. 1993 žalobkyně jako kupující a žalovaní jako prodávající. Dne 26. 8. 1993 žalovaní od této smlouvy odstoupili. Žalobkyně v domě provedla některé opravy, včetně dodávky materiálu. Tím se žalovaní na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatili. V otázce promlčení však odvolací soud dospěl k jinému právnímu závěru. Předmětné rozhodnutí soudu o určení spoluvlastnictví žalovaných má podle odvolacího soudu charakter rozhodnutí deklaratorního a nelze je proto považovat za příčinu odpadnutí právního důvodu, na jehož základě bylo plněno. Subjektivní promlčecí lhůta proto počala žalobkyni běžet provedením investic, když odstoupením od kupní smlouvy ze strany žalovaných došlo k obnovení jejich vlastnického práva, žalobkyně tedy věděla, že investuje do majetku žalovaných. Protože bylo prokázáno, že žalobkyně prováděla investice nejpozději do konce roku 1995, subjektivní promlčecí doba jí uplynula nejpozději koncem roku 1997. Žalobou podanou u soudu 3. 2. 1998 se tedy žalobkyně domáhá nároku na vydání bezdůvodného obohacení, který je promlčen. Námitku promlčení vznesenou žalovanými odvolací soud shledal na rozdíl od soudu prvního stupně jako opodstatněnou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, neboť se domnívá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a je tudíž dán dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Vytýká odvolacímu soudu, že posoudil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby pro vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s §107 odst. 1 ObčZ. Dovolatelka souhlasí s tím, že provedením investic do předmětných nemovitostí jí počala běžet objektivní promlčecí doba. Naproti tomu počátek běhu subjektivní promlčecí doby je podle jejího názoru nutno vztáhnout až k okamžiku, kdy bylo definitivně rozhodnuto o určení spoluvlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem, tedy de facto o oprávněnosti jejich odstoupení od kupní smlouvy. Tento okamžik nastal dnem právní moci rozhodnutí soudu o určení spoluvlastnictví žalovaných, tj. dnem 18. 11. 1996, kdy došlo k naplnění rozhodných skutečností uvedených v §107 odst. 1 ObčZ. Subjektivní dvouletá promlčecí lhůta tak před uplatněním nároku u soudu ještě neuplynula a odvolací soud pochybil, pokud přihlédl ke vznesené námitce promlčení. Dovolatelka navrhla zrušení rozsudku odvolacího soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve vyjádření k dovolání poukázali především na to, že odstoupením od kupní smlouvy byla podle §48 odst. 2 ObčZ smlouva od počátku zrušena a žalobkyně tedy v žádném případě neměla důvod očekávat skončení soudního sporu, o kterém ani nevěděla, zda vůbec bude žalovanými vyvolán. Pro posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby považují za rozhodující, že žalobkyně při investování do sporné nemovitosti věděla, že investuje do cizího majetku. Právní závěr odvolacího soudu o promlčení práva žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení podle §107 odst. l ObčZ v subjektivní promlčecí lhůtě proto považují žalovaní za správný a navrhují zamítnutí dovolání.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud”) jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas oprávněnou osobou, obsahuje stanovené náležitosti a je podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. přípustné, přezkoumal napadený rozsudek odvolacího soudu podle §242 odst. 1 a 3 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud posoudil rozsudek odvolacího soudu z hlediska uplatněných dovolacích důvodů. Dovolací soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody, a to i z hlediska jejich obsahového vymezení v dovolání.
Dovolatelka uplatnila dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci.
Nesprávným právním posouzením je omyl soudu při aplikaci práva na zjištěný skutkový stav. O mylnou aplikaci právních předpisů se jedná, jestliže soud použil jiný právní předpis, než který měl použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil.
Podle §451 odst. 1 ObčZ kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení je bezdůvodným obohacením majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů. Podle §457 odst. 1 ObčZ je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal. Podle §458 odst. 1 ObčZ musí být vydáno vše, co bylo nabyto bezdůvodným obohacením. Není-li to dobře možné, zejména proto, že obohacení záleželo ve výkonech, musí být poskytnuta peněžitá náhrada.
V posuzované věci dospěly soudy obou stupňů k závěru, že investice žalobkyně do nemovitostí žalovaných jsou bezdůvodným obohacením na straně žalovaných, a to s ohledem na to, že žalovaní odstoupili od kupní smlouvy o převodu těchto nemovitostí na žalobkyni, která tudíž investovala do nemovitostí, k nimž jí nepříslušelo vlastnické právo. Předmětem dovolacího přezkumu je posouzení závěru odvolacího soudu, že právo žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se promlčelo v důsledku uplynutí subjektivní promlčecí doby.
Podle §107 odst. 1 ObčZ se právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Podle druhého odstavce téhož ustanovení se nejpozději právo na vydání plnění z bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, a jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
U práva na vydání bezdůvodného obohacení je stejně jako u práva na náhradu škody stanovena dvojí, kombinovaná promlčecí doba, tj. subjektivní a objektivní. Jejich počátek je upraven odlišně. Tyto dvě promlčecí doby počínají, běží a končí nezávisle na sobě. Subjektivní promlčecí doba je kratší - dvouletá, objektivní promlčecí doba je buď tříletá u bezdůvodného obohacení vzniklého z nedbalosti nebo desetiletá, jde-li o úmyslně způsobené bezdůvodné obohacení. Vzájemný vztah těchto dvou promlčecích dob je takový, že skončí-li běh jedné z nich, právo se promlčí, a to i vzdor tomu, že oprávněnému ještě běží druhá promlčecí doba. Pokud marně uplynula aspoň jedna z uvedených dob a je vznesena námitka promlčení, nelze právo přiznat.
Dovolatelka vytýká nesprávnost určení počátku běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby odvolacím soudem, který odmítl závěr soudu prvního stupně, že tato lhůta počala běžet od právní moci rozhodnutí soudu o určení spoluvlastnictví žalovaných k předmětným nemovitostem; podle závěru odvolacího soudu byl běh subjektivní promlčecí doby započat již vlastním provedením investic, neboť odstoupením od kupní smlouvy ze strany žalovaných došlo k obnovení jejich vlastnického práva, takže žalobkyně věděla, že investuje do cizího majetku.
Při posuzování počátku běhu subjektivní promlčecí doby (viz znění §107 odst. 1 ObčZ „… ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení …“) je však nutno vycházet z prokázané, skutečné, nikoliv tedy jen předpokládané vědomosti oprávněného o tom, že došlo na jeho úkor k získání bezdůvodného obohacení a kdo je získal, rozhodující je proto subjektivní moment, kdy se oprávněný dozví o okolnostech, které jsou rozhodující pro uplatnění jeho práva.
V případech bezdůvodného obohacení získaného na základě zrušené smlouvy (§457 ObčZ) pak jde o to, kdy oprávněný zjistil skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit, že uzavřená smlouva byla zrušena. V daném případě bylo zjištěno, že dovolatelka sice převzala listinu, kterou žalovaní odstoupili od smlouvy, ale i poté se chovala jako vlastnice, neboť toto odstoupení nepovažovala za platné. Dovolatelka se pak v řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem bránila a nesouhlasila s tím, že by spoluvlastníky nemovitostí měli být určeni žalovaní. Odvolací soud se sice nemýlil, když konstatoval, že odstoupením od kupní smlouvy došlo na straně žalovaných k obnovení jejich vlastnického práva, takže rozsudek soudu o určení vlastnictví měl deklaratorní význam. Odvolací soud se však již nezabýval určením zmíněného subjektivního momentu vědomosti dovolatelky o tom, že odstoupení od kupní smlouvy ze strany žalovaných je platné. Tuto rozhodující právní skutečnost se dovolatelka dozvěděla až po ukončení soudního řízení o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem, ve kterém byla jako rozhodující právní otázka řešena platnost odstoupení žalovaných od kupní smlouvy, to znamená nejdříve při vyhlašování rozsudku odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v tomto řízení, pokud byla přítomna sama nebo její právní zástupce. Nebyla-li dovolatelka přítomna vyhlášení uvedeného rozsudku, váže se počátek běhu subjektivní promlčecí doby na vydání bezdůvodného obohacení ke dni doručení tohoto rozsudku odvolacího soudu žalobkyni nebo jejímu právnímu zástupci.
Nejvyšší soud proto přisvědčil dovolatelce, že odvolací soud posoudil počátek běhu dvouleté subjektivní promlčecí doby stanovené v §107 odst. 1 ObčZ pro vydání bezdůvodného obohacení v rozporu s konstantní judikaturou vyšších soudů (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu SSR ze 17. 2. 1978 č. j. 2 Cz 35/77, publikovaný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR ve svazku IV, rozsudek Nejvyššího soudu České republiky z 31. 8. 2000 č. j. 25 Cdo 2581/98) a dovolání je důvodné.
Nejvyšší soud proto podle §243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně 27. března 2003
JUDr. Zdeněk Des, v.r.
předseda senátu