ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.1232.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 1232/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce M. M. , zastoupeného Mgr. Miroslavem Neradem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slezská 3, proti žalovanému R. L. , zastoupenému JUDr. Olgou Vaňkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 28/559, o zaplacení 864.000,-- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 19 C 183/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 26. října 2010, č.j. 31 Co 272/2010-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II.Žalobce je povinen zaplatit žalovanému k rukám advokátky JUDr. Olgy Vaňkové na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12.360,-- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soud v Praze potvrdil rozsudek Okresního soudu Praha – východ ze dne 10. prosince 2009, č.j. 19 C 183/2006-82, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal po žalovaném zaplacení částky 864.000,-- Kč s 3% úrokem z prodlení od 1. 1. 2003 do zaplacení (výrok I); současně krajský soud rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II). Vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem označených staveb v katastrálním území S., v nichž žalovaný užíval nebytové prostory o výměře 450 m2, na základě nájemní smlouvy uzavřené dne 28. 12. 2000 (na dobu neurčitou) s pronajímatelem P. K. Ten byl v dané době zapsán jako vlastník (podílový spoluvlastník) nemovitostí v katastru nemovitostí a žalovaný mu platil za užívání prostor smlouvou sjednané nájemné ve výši 28.000,-- Kč měsíčně, a to i v letech 2002 a 2003, za něž žalobce žádá náhradu (vydání bezdůvodného obohacení) v daném řízení. Při právním posouzení věci odvolací soud nezpochybnil soudem prvního stupně učiněný závěr, že nájemní smlouva uzavřená mezi žalovaným (nájemcem) a P. K. (pronajímatelem) je neplatná. Uzavřel ovšem, že mezi účastníky tohoto řízení, žalobcem a žalovaným, závazkový právní vztah z bezdůvodného obohacení nevznikl. S odkazem na v odůvodnění citovanou judikaturu dovodil, že žalovaný je odpovědný pouze za vydání bezdůvodného obohacení ve vztahu k P. K., jež mu vzniklo užíváním prostor na základě neplatné smlouvy (jejíž účastníci jsou podle §457 obč. zák. povinni vrátit si vzájemně poskytnutá plnění). V právním vztahu s žalobcem (vlastníkem nemovitosti) je pak P. K. coby „domnělý vlastník“, který nemovitost v dané době držel a užíval na základě kupní smlouvy ze dne 8. 5. 1999, posouzené později soudem jako neplatné. Povinnost vydat bezdůvodného obohacení žalobci má tedy pouze P. K. jako „domnělý vlastník“, nikoliv žalovaný.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (o. s. ř.), co do důvodů měl za to, že řízení je postiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), a že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř). Na zásadní význam rozsudku po právní stránce usuzoval z toho, že „řešení právních otázek, k němuž dospěl odvolací soud v napadeném rozsudku, je v rozporu s rozhodovací praxí dovolacího soudu“. Své námitky směřoval jednak vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu, které – dle jeho názoru – nemají oporu v provedeném dokazování. Za nesprávný označil i právní závěr odvolacího soudu o věcné legitimaci účastníků. Dovozoval, že povinnost vydat mu bezdůvodné obohacení – majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu – má žalovaný, nikoliv P. K., který nebyl oprávněn nemovitosti užívat ani je přenechat do užívání jiným osobám. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný označil dovolání za nepřípustné, směřující proti rozhodnutí odvolacího soudu, které je v souladu s ustálenou judikaturou dovolacího soudu. Navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona
č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II, bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem
(§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.
(již proto, že soudem prvního stupně nebyl dříve vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu
§237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, nýbrž tehdy, dospěje-li k tomuto závěru sám dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. Při úvaze o přípustnosti dovolání může dovolací soud posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (srov. §242 odst. 3 věty prvé o. s. ř. o vázanosti dovolacího soudu uplatněnými dovolacími důvody) a jež byly pro rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé významné (určující).
Z řečeného vyplývá, že na zásadní význam rozsudku po právní stránce lze usuzovat zejména z okolností uplatněných dovolacím důvodem podle ustanovení §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (jehož prostřednictvím v posuzované věci žalobce zpochybňuje právní posouzení věci odvolacím soudem v otázce věcné legitimace účastníků). Namítané vady řízení v daném případě rozsudek odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným nečiní, stejně tak jako námitky směřující vůči skutkovým zjištěním odvolacího soudu (jež lze podřadit dovolacímu důvodu podle ustanovení §241a odst. 3 o. s. ř., který však žalobci k dispozici není).
Podle ustanovení §451 odst. 1 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat. Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (§451 odst. 2 obč. zák.); bezdůvodně se obohatí i ten, za nějž bylo plněno, co po právu měl plnit sám (§454 obč. zák.). Z citovaných ustanovení zákona vyplývá, že je třeba rozlišovat mezi skutkovou podstatou plnění bez právního důvodu a skutkovou podstatou plnění z neplatného právního úkonu, jak jsou definovány v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák. Důsledkem plnění z neplatné smlouvy je povinnost účastníků smlouvy vzájemně si vrátit vše, čeho plněním ze smlouvy nabyli, jak výslovně stanoví §457 obč. zák.; z něj současně vyplývá, že spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu věcná legitimace (ať už aktivní nebo pasivní) je tedy dána pouze na straně účastníků smlouvy (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících tuto problematiku srovnej například rozsudek ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, nebo rozsudek ze dne 5. 5. 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004; ústavní stížnosti proti nim podané Ústavní soud odmítl – viz nález sp. zn. I. ÚS 383/05, resp. usnesení sp. zn. III. ÚS 366/05).
V posuzované věci má bezdůvodné obohacení žalovaného spočívat v užívání nemovitosti (v ní určených prostor) na základě neplatné nájemní smlouvy uzavřené s třetí osobou. O prospěch získaný plněním bez právního důvodu, jak argumentuje žalobce v dovolání, se tudíž v poměrech žalovaného nejedná. Jelikož vzájemnou restituční povinnost podle §457 obč. zák. mají toliko účastníci neplatné (či zrušené) smlouvy, pak i povinnost k vydání bezdůvodného obohacení získaného plněním z neplatné smlouvy má žalovaný pouze vůči tomu, kdo byl druhou smluvní stranou, nikoli vůči žalobci, který účastníkem smlouvy nebyl; ve vztahu k žalovanému proto žalobce aktivně legitimovaným subjektem není. Ačkoliv pronajímatel P. K. nebyl vlastníkem pronajímané nemovitosti (jím byl – objektivně posuzováno – stále žalobce, jak bylo později deklarováno v řízení vedeném u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 11 C 235/2005), v době uzavření nájemní smlouvy (jež byla z tohoto důvodu označena za neplatnou) nakládal s nemovitostí jako s věcí vlastní. Byl tudíž jejím držitelem (srov. §129 odst. 1 obč. zák.), opíraje své postavení o kupní smlouvu, jíž uzavřel s žalobcem dne 8. 5. 1999, a na jejím podkladě provedený vklad práva do katastru nemovitostí. I z tohoto důvodu je správný závěr odvolacího soudu, že v právním vztahu s žalobcem je nikoliv žalovaný (jež uzavřel nájemní smlouvu s držitelem, slovy odvolacího soudu „domnělým vlastníkem“ pronajímané nemovitosti), nýbrž pronajímatel P. K.
Ke stejným závěrům při řešení dané právní otázky dospěl Nejvyšší soud i v usnesení ze dne 4. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 4226/2009 (ve věci těchže účastníků, kdy předmětem řízení bylo žalobcem uplatněné právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání totožných prostor žalovaným v předchozím období), jakož i v dalších svých rozhodnutích, jimiž (ve skutkově podobných věcech) žalobcem podaná dovolání odmítl (srov. usnesení ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010; usnesení ze dne 12. 10. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1892/2010; usnesení ze dne 6. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2749/2010; usnesení ze dne 12. 1. 2011, sp. zn. 28 Cdo 3388/2010; nebo rozsudek ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4694/2010). Ani v nyní posuzované věci nenachází důvody, pro které by se měl od dříve přijatých závěrů odchýlit.
Z výše uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (ve smyslu §237 odst. 1 písm. c/,
odst. 3 o. s. ř.), a dovolání proti němu přípustné není. Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první,
§218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř., podle nichž je žalobce
– jehož dovolání bylo odmítnuto – povinen nahradit žalovanému účelně vynaložené náklady dovolacího řízení. K nim patří odměna advokáta stanovená paušální sazbou 20.000,- Kč
(§14 odst. 1 a §15 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění pozdějších předpisů), krácená o 50% na částku 10.000,-- Kč (§18 odst. 1 téže vyhlášky), paušální náhrada hotových výdajů
300,-- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů) a částka 2.060,-- Kč odpovídající 20% dani z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3
o. s. ř.), tj. celkem 12.360,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 8. června 2011
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu