ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.4226.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 4226/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce M. M. , zastoupeného advokátem, proti žalovanému R. L. , zastoupenému advokátem, o zaplacení 168.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 11 C 88/2003, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č. j. 31 Co 182/2009-131, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému náklady dovolacího řízení ve výši 11.025,35 Kč, a to do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky zastupující žalovaného.
Odůvodnění:
(§243c odst. 2 o.s.ř.)
Žalobce se svým návrhem domáhal po žalovaném zaplacení částky 168.000,- Kč s příslušenstvím z titulu bezdůvodného obohacení. Okresní soud Praha – východ jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 19. 11. 2008, č.j. 11 C 88/2003 – 108, žalobu zamítl. Krajský soud v Praze jako soud odvolací posléze rozsudkem ze dne 2. 6. 2009, č.j. 31 Co 182/2009-131, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.
Žalobce prostřednictvím podaného dovolání napadá závěr odvolacího soudu o tom, že žalovaný není v souzené věci pasivně věcně legitimován. Namítá, že za situace, kdy žalovaný uzavřel jako nájemce nájemní smlouvu s třetí osobou (P. K. jako pronajímatelem), na základě které posléze užíval budovu ve vlastnictví žalobce, dochází k bezdůvodnému obohacení na straně žalovaného, který budovu užíval bez právního důvodu, a nikoliv na straně třetí osoby, která od žalovaného přijala nájemné, byť byla zapsaná v katastru nemovitostí jako ideální spoluvlastník pronajímaných nemovitostí.
Žalovaný se ve svém vyjádření k dovolání ztotožnil se závěry odvolacího soudu. Uvedl, že nájemné uhradil P. K. a že případný vlastnický spor mezi žalobcem a P. K. se nemůže negativně promítat vůči jeho osobě, Uzavřel, že vypořádání pohledávky na získaném nájemném si tudíž musí mezi sebou provést žalobce a P. K.
Podaným dovoláním nebyl zpochybněn závěr, že žalobce je vlastníkem předmětné nemovitosti a že žalovaný užíval tyto nemovitosti na základě neplatné smlouvy ze dne 28. 12. 2000 uzavřené s P. K. jako pronajímatelem a konečně, že P. K. nebyl spoluvlastníkem v důsledku neplatnosti kupní smlouvy ze dne 8. 5. 1999. Otázka věcné legitimace při uplatnění pohledávky z bezdůvodného obohacení vzniklého pronájmem nemovitosti a to spoluvlastníkem pronajímaných nemovitostí byla již řešena v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 5. května 2005, sp. zn. 33 Odo 351/2004, ve kterém dospěl dovolací soud k právnímu názoru, že se na úkor vlastníka bezdůvodně obohacuje nikoliv ten, kdo prostory na základě neplatné nájemní smlouvy užívá, ale spoluvlastník, který je neplatně pronajímá (citované rozhodnutí Nejvyššího soudu je k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz.). Ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí Ústavní soud usnesením ze dne 4. 12. 2008, sp. zn. III. ÚS 366/05, odmítl. V souzené věci uzavřel nájemní smlouvu ze dne 28. 12. 2000 jako pronajímatel P. K., který sice nebyl spoluvlastníkem, ale v době uzavření nájemní smlouvy byl v katastru nemovitostí jako spoluvlastník zapsán na základě kupní smlouvy ze dne 8. 5. 1999, která se později ukázala absolutně neplatnou. Otázka platnosti uvedené kupní smlouvy je však z hlediska rozhodnutí v souzené věci irelevantní, neboť P. K. jako oprávněnému držiteli v souladu s §130 odst. 1 a 3 obč. zák. svědčila shodná práva jako spoluvlastníkovi. V návaznosti na posledně uvedené lze pak v souzené věci uplatnit i předeslaný právní názor Nejvyššího soudu, z něhož vyplývá nedostatek pasivní věcné legitimace žalovaného, který předmětné nemovitosti užíval.
Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu může být shledáno přípustným jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Z důvodů shora uvedených Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) dospěl k závěru, že dovolání v souzené věci není přípustné. Napadené rozhodnutí nemá zásadní právní význam, neboť otázka právního významu byla již v judikatuře Nejvyššího soudu řešena a rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s uvedeným řešením. Vycházeje z toho, že obsah rozsudků soudů obou stupňů i obsah dovolání jsou účastníkům známy a jsou součástí procesního spisu vedeného soudem prvního stupně pod sp. zn. 11 C 88/2003, dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
K námitce dovolatele, že rozhodnutí soudu prvního stupně jakož i soudu odvolacího jsou překvapivá, neboť dospívají ke zcela opačnému závěru než rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 3. 2. 2009, č.j. 31 Co 565/2008-130, pokud jde o pasivní věcnou legitimaci P. K., dovolací soud uvádí, že byla věcí žalobce jako dovolatele důsledná ochrana jeho práv též v tomto řízení (včetně vyčerpání všech opravných prostředků). Jinými slovy o porušení zásady předvídatelnosti soudního rozhodování se nejedná, neboť příčinou vzniknuvší situace je právní názor vyjádřený v rozsudku ze dne 3. 2. 2009, č.j. 31 Co 565/2008-130, a nikoliv právní názor vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č.j. 31 Co 182/2009-131, který je předmětem přezkumu v tomto dovolacím řízení. Byl-li právní názor vyjádřený v rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 2. 6. 2009, č.j. 31 Co 182/2009-131, shledán věcně správným a v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, je svévole ve smyslu nálezu Ústavního soudu ze dne 13. 12. 2007, sp. zn. II. ÚS 2070/07, pojmově vyloučena.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. Žalobci, jehož dovolání bylo odmítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 8.965,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §15, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., v platném znění), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., v platném znění) a 19 % DPH. Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o.s.ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 4. února 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu