ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3158.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3158/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce O. F. , zastoupeného Mgr. Janem Hejdou, advokátem se sídlem v Litvínově, Náměstí Míru 212, proti žalovanému Ing. L. R. , zastoupenému Mgr. Patrikem Bauerem, advokátem se sídlem v Chomutově, Náměstí 1. máje 97, o zaplacení částky ve výši 380.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mostě pod sp. zn. 12 C 1223/99, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 11 Co 167/2007-240, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 11 Co 167/2007-240, se v napadeném výroku I. písm. b) v části, v níž bylo potvrzeno, že žalovaný je povinen zaplatit žalobci částku 200.000,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 24. 4. 1999 do zaplacení, zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací Krajskému soudu v Ústí nad Labem k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se na žalovaném původně domáhal zaplacení částky 750.000,- Kč s příslušenstvím. V odůvodnění své žaloby uvedl, že on a M. M. chtěli formou provozu svých hotelů podnikat v zahraničí. Z tohoto důvodu kontaktovali žalovaného, který měl zprostředkovat uzavření úvěrových smluv s cizozemskými bankami. Za tímto účelem žalobce žalovanému zapůjčil celkem částku 750.000,- Kč, což mělo být stvrzeno dohodou o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998 a doloženou směnkou vystavenou na jméno žalovaného.
Rozsudkem Okresního soudu v Mostě ze dne 5. 11. 2003, č.j. 12 C 1223/99-89, byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku 380.000,- Kč s příslušenstvím a ve zbytku byla žaloba zamítnuta, neboť soud dospěl k závěru, že směnka je neplatná a žalobce poskytnutí dalších částek žalovanému neprokázal. Zamítavý výrok nabyl právní moci dne 21. 2. 2004. K odvolání žalovaného Krajský soud v Ústí nad Labem usnesením ze dne 27. 1. 2005, č. j. 11 Co 494/2004-105, zrušil výrok o povinnosti žalovaného zaplatit žalobci částku 380.000,- Kč s příslušenstvím.
V průběhu řízení žalobce ohledně částky 380.000,- Kč uvedl, že tuto poskytl žalovanému jako zálohu na odměnu, na níž však žalovaný nemá nárok, neboť nesplnil povinnosti vyplývající s dohody o finančním dluhu a jeho následném vyrovnání ze dne 12. 3. 1998.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Potvrdil, že částku 380.000,- Kč od žalobce skutečně převzal, uvedl však, že žalobce vystupoval společně se svým společníkem M. M., kterému již v mezidobí částku ve výši 200.000,- Kč vrátil. Dále uvedl, že další částku ve výši 151.100,- Kč není žalovanému povinen vracet, neboť tato byla spotřebována v souvislosti s úhradou nutných nákladů při přípravě a obstarávání úvěrových smluv.
Okresní soud v Mostě jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 3. 2. 2006, č. j. 12 C 1223/99-137, žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 377.821,- Kč s příslušenstvím (výrok I.) a co do částky 2.179,- Kč žalobu zamítl (výrok II.). V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že žalobce a žalovaný uzavřeli zprostředkovatelskou smlouvu podle §774 a násl. obč. zák., jejímž předmětem byl závazek žalovaného obstarat pro žalovaného uzavření smlouvy o úvěru s cizozemskou bankou. Soud prvního stupně konstatoval, že žalovaný nakonec uzavření úvěrové smlouvy nedosáhl a proto mu nevznikl nárok na odměnu. Dále soud prvního stupně dovodil, že žalovanému byla odměna v částce 380.000,- Kč vyplacena předem a proto je povinen přijaté plnění žalobci v souladu s §451 odst. 1 obč. zák. vrátit. Soud prvního stupně konečně dospěl k závěru, že nelze přihlédnout ani k tvrzení žalovaného ohledně nesporného zaplacení částky 200.000,- Kč M. M., neboť žalovaný neprokázal, že by žalobce a M. M. společně podnikali nebo že by měli uzavřenou smlouvu o sdružení a tudíž takové plnění není možné chápat jako částečné splnění závazku žalovaného vůči žalobci. Soud prvního stupně naopak přiznal žalovanému započtení částky ve výši 2.179,- Kč jako nákladů vynaložených v souvislosti s přípravou a obstaráním úvěrové smlouvy. Naproti tomu uzavřel, že k dalším nárokovaným nákladům na straně žalovaného nelze přihlížet, neboť tyto vznikly společnosti SANACE, s. r. o., a nikoliv žalovanému jako fyzické osobě, která uzavřela zprostředkovatelskou smlouvu s žalobcem.
K odvolání žalované Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 7. 2009, č. j. 11 Co 167/2007-240, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do úroků z prodlení vyšších než 12 % za dobu od 24. 4. 1999 do zaplacení zrušil a řízení zastavil (výrok I. písm. a) a ve výroku I., pokud jím byla žalovanému uložena povinnost zaplatit žalobci částku ve výši 377.821,- Kč s 12% úrokem z prodlení od 24. 4. 1999 do zaplacení, potvrdil (výrok I. písm. b); ve výrocích I. písm. c) a d) a ve výroku II. pak rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že žalovanému, který jako zprostředkovatel nesplnil své povinnosti vyplývající ze zprostředkovatelské smlouvy, vznikla v souladu s §451 obč. zák. povinnost vrátit žalobci předem vyplacenou odměnu (kauci) ve výši 377.821,- Kč, tedy odměnu ve výši 380.000,- Kč sníženou o částku 2.179,- Kč, která nebyla odvoláním napadena. Odvolací soud dále odmítl procesní obranu žalovaného ohledně částky 200.000,- Kč, když dospěl k závěru, že žalobce a M. M., kterému žalovaný uvedenou částku zaplatil, nebyli společníky a neměli tudíž postavení solidárních věřitelů. Odvolací soud proto uzavřel, že ačkoliv žalovaný předal M. M. částku ve výši 200.000,- Kč s výslovným uvedením účelu, kterým bylo vrácení kauce, nezbavuje ho to povinnosti vydat žalobci celou žalovanou částku. Nadto odvolací soud upravil povinnost žalovaného k placení úroků z prodlení tak, aby částka odpovídala platné právní úpravě.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti výroku I. písm. b) rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedl, že soudy nižších stupňů v logickém rozporu s provedenými důkazy a bez řádného odůvodnění konstatovaly, že žalobce a M. M. nebyli společnými podnikateli. Dovolatel dále doplnil, že na žalobce a M. M., kterému byla uhrazena částka 200.000,- Kč, je nutné pohlížet jako na solidární věřitele dle §513 obč. zák., takže žalovanou částku nelze v tomto rozsahu žalobci přiznat. Dovolatel konečně poukázal i na skutečnost, že soudy nižších stupňů nejednoznačně právně identifikovaly žalobcem uplatněný nárok, když jej nejprve označily za odměnu ze zrušené zprostředkovatelské smlouvy, později za kauci a nakonec za bezdůvodné obohacení.
Žalobce se k podanému dovolání nevyjádřil.
Podle §242 odst. 1 o. s. ř. přezkoumá dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Soud přitom v souladu s §41 odst. 2 o. s. ř. vždy procesní úkon hodnotí podle jeho obsahu, bez ohledu na to, jak jej formálně a obsahově vymezí účastní řízení (srov. Drápal, L. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1-200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 261). Po přezkoumání obsahu dovolání pak dovolací soud uzavřel, že dovolací námitky směřují toliko do částky 200.000,- Kč s příslušenstvím, neboť vůči zbytku dovolatel žádné právní námitky prostřednictvím podaného dovolání neuplatnil. V tomto rozsahu se dovolací soud dále zabýval přípustností dovolání.
C. Přípustnost
Protože odvolací soud napadeným výrokem I. písm. b) potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Podle §237 odst. 3 o.s.ř. ve znění zákona č. 7/2009 Sb. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“ Dovolatelka uvádí následující otázku zásadního právního významu, která dle jejího názoru zakládá přípustnost podaného dovolání:
Jaká je právní povaha plnění poskytnutého dlužníkem osobě, o níž má dlužník důvodné přesvědčení (a to s odkazem na listiny i chování této osoby), že vystupuje v obchodním partnerství s věřitelem, který se splnění dluhu domáhá?
Z hlediska dovolatelem vznesené otázky dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť otázka nebyla v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu řešena a současně měla být posouzena jinak, než provedl odvolací soud.
D. Důvodnost
Dovolání je důvodné.
1. Podle ustanovení §829 odst. 1 obč. zák. „[n]ěkolik osob se může sdružit, aby se společně přičinily o dosažení sjednaného účelu.“ Dle odstavce 2 citovaného ustanovení „[s]družení nemají způsobilost k právům a povinnostem.“ Ustanovení §835 odst. 2 obč. zák. stanoví, že „ [z]e závazků vůči třetím osobám jsou účastníci zavázáni společně a nerozdílně.“
2. Sdružení bez právní subjektivity dle §829 a násl. obč. zák. je vytvářeno jeho účastníky k nejrůznějším záměrům včetně záměrů podnikatelských, tj. může být i formou podnikání sdružených osob (viz Macek, J. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460-880. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 2325). I s přihlédnutím k historickým kořenům tohoto právního institutu lze uvést, že sdružení bez právní subjektivity dle §829 a násl. obč. zák. vzniká tehdy, je-li mezi účastníky sdružení uzavřena smlouva o sdružení, dohodnutý společný účel a dohodnuta potřebná činnost vykonaná účastníkem sdružení či poskytnutí příslušných majetkových prostředků účastníkem sdružení (srov. Civ. rozh. Vážný 14 313 z roku 1935, příp. Sedláček, J. in Rouček, F. – Sedláček, J. Komentář k Československému obecnému zákoníku občanskému. Díl V. §§1090-1341. Praha: PKN V. Linhart, 1937. s. 387-388). Tyto předpoklady musí být splněny kumulativně, takže ke vzniku sdružení např. nepostačuje pouze samotná existence společného účelu sledovaného jednotlivými osobami (srov. Civ rozh. Vážný 17 267 z roku 1938). Současně platí, že smlouva o sdružení jako jeden z předpokladů vzniku sdružení je smlouvou konsensuální a vzájemnou, přičemž právní forma není předepsána a tudíž postačí i forma ústní. Celkově je smlouva o sdružení pojímána bezformálně s minimem náležitostí a nepodléhá registraci ani ohlášení (viz Dvořák, T. in Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník. Velký akademický komentář. 2. svazek. §488-880. 1.vydání. Praha: Linde Praha, 2008. s. 2361).
3. Dovolací soud dále připomíná, že pro závazkové vztahy platí tzv. princip důvěry, podle něhož se poskytuje zásadně ochrana „té osobě, která činila právní úkon s důvěrou v určitý, jí druhou stranou prezentovaný skutkový stav. Ten, kdo vyvolal určité jednání, se nesmí ex post dovolávat vad jednotlivých úkonů, které sám způsobil“ (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2009, sp. zn. I. ÚS 342/09). Materiální hledisko dobré víry i principu důvěry je pak třeba zohlednit při soudním rozhodování každého civilního sporu, neboť úkolem soudců v podmínkách materiálního právního státu je nalézat taková řešení, která by zajišťovala realizaci práv účastníků sporu, a není-li to možné, rozhodnout v souladu s ideou spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 2. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 2048/09). Dovolací soud rovněž předesílá, že proces dokazování i proces hodnocení důkazů je věcí nalézacího soudu, příp. odvolacího soudu, do něhož dovolacímu soudu zásadně nepřísluší zasahovat, pokud obecné soudy postupují v hranicích vymezených zásadou volného hodnocení důkazů a jestliže nelze mezi vyslovenými skutkovými závěry a provedenými důkazy konstatovat extrémní rozpor, nepodloženost závěrů provedenými důkazy, popřípadě libovůli obecných soudů (srov. i nález Ústavního soudu ze dne 3. 5. 2010, sp. zn. I. ÚS 2864/09). Jak bude podrobně rozvedeno dále, v souzené věci dovolací soud dospěl k závěru, že k takovým logickým rozporům mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními došlo a tudíž i rozhodnutí odvolacího soudu naplňuje znaky svévole, která pojmově vylučuje spravedlivost soudního řízení ve smyslu ustanovení §1 o. s. ř., resp. čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 4. 2001, sp. zn. 29 Cdo 1583/2000).
4. Dovolací soud se nejprve zabýval posouzením právního postavení žalobce ve vztahu k osobě Miroslava Moulise, který nesporně od žalovaného přijal částku 200.000,- Kč. Dovolací soud pak přihlédl k důkazům provedeným soudem prvního stupně. Přitom zejména zohlednil, že v žádosti o úvěr ve výši 5.590.000,- USD ze dne 15. 6. 1996 podepsané žalobcem, jakož i v žádosti o úvěr ve výši 4.770.000,- USD ze dne 15. 6. 1996 podepsané svědkem Miroslavem Moulisem je shodně uvedeno, že „žalobce podniká ve společenství s firmou Miroslav Moulis s hlavní provozovnou – Hotel Psohlavec.“ Dovolací soud dále zohlednil, že sám svědek Miroslav Moulis ve své svědecké výpovědi při jednání u Okresního soudu v Mostě dne 20. 5. 2002 (č.l. 65) uvedl, že byl osobně přítomen předání částky 380.000,- Kč žalovanému a že „v podstatě peníze žalovanému zaplatil napolovic se žalobcem,“ přičemž „žalobce tehdy tvrdil, že věc vyřídí a pak [ho] vyplatí.“ Dovolací soud konečně reflektoval i skutečnost, že M. M. vzhledem k obsahu příjmového dokladu ze dne 10. 9. 1996 věděl nebo si přinejmenším musel být vědom skutečnosti, že žalovaným vyplacená částka ve výši 200.000,- Kč představuje plnění vrácené z titulu zaniklé zprostředkovatelské smlouvy mezi žalobcem a žalovaným, přesto si však takto získané peníze bez námitek ponechal, resp. uradil jimi vlastní dluhy. Přes všechny tyto důkazy soudy nižších stupňů dospěly k závěru, že žalobce a M. M. nebyli společníky ve sdružení s odůvodněním, že v řízení nebyla prokázána případná souvislost s plněním účastníků vůči sobě navzájem. Závěr soudu o neprůkaznosti společenství žalobce a M. M. však není logická, neboť soudy se pro formulaci svého zjištění spokojily toliko s tvrzením žalobce jako osoby zainteresované na výsledku sporu, aniž by zohlednily obsah shora uvedených listinných důkazů či svědeckou výpověď M. M.. Dovolací soud navíc uvádí, že váhu výpovědí žalobce (protokol o jednání u Okresního soudu v Mostě ze dne 15. 12. 2000) musela logicky podrýt i skutečnost, že řada žalobcových tvrzení byla v přímém rozporu s dalšími důkazy (např. tvrzení, že M. M. nebyl přítomen předání peněz, bylo vyvráceno nejen výpovědí žalovaného, ale i svědka M. M.). Dovolací soud tak uzavřel, že se skutkovým hodnocením provedeným soudy nižších stupňů nebylo možné z důvodů logického rozporu souhlasit.
5. V rovině právního posouzení pak dovolací soud dospěl k závěru, že z chování žalobce a M. M. mohl žalovaný legitimně dovozovat, že tito jednají jako společníci sdružení ve smyslu §829 a násl. obč. zák. Žalobce i M. M. předně jednali za společným účelem. Soudy nižších stupňů v tomto ohledu nepostupovaly správně pokud posouzení existence společného účelu poměřovaly pouze ve vztahu ke snaze obou jmenovaných získat samostatné úvěrové smlouvy v cizině pro nákup hotelů. Přitom přehlédly, že společným účelem žalobce i M. M. bylo získání společného prostředníka (žalovaného), který by byl schopen kontraktaci, byť individuálních, úvěrových smluv v zahraničí zajistit. K tomu je třeba doplnit, že ze spisu vyplývá, že mezi žalobcem a M. M. existovala i dohoda o společném poskytnutí finančních prostředků na straně jedné a získání informací, jejichž prostřednictvím by zajistili osobu schopnou sjednat v zahraničí úvěrové smlouvy, na straně druhé. Dovolací soud dále dospěl k závěru, že vzhledem k neformálnosti institutu smlouvy o sdružení ve smyslu §829 a násl. obč. zák., je třeba vždy šetřit dobrou víru třetí osoby vycházející z chování domnělých společníků. Jinými slovy za situace, kdy subjekty svým chováním vyvolají u třetí osoby zdání, že jednají jako společníci dle §829 a násl. obč. zák., stíhá právě je odpovědnost za případný spor (§3 odst. 2 obč. zák.) vyvolaný jednáním třetí osoby v důvěře, že takové subjekty jsou skutečně společníky. V procesní rovině se uvedený závěr promítá do postavení důkazního břemene, kdy je právě na domnělých společnících (v souzené věci na žalobci), aby prokázali, že třetí osoba (v souzené věci žalovaný) věděl nebo si musel být vědom skutečnosti, že k uzavření smlouvy o sdružení nedošlo a že každý z domnělých společníků vystupuje v právním vztahu s třetí osobou samostatně.
6. Z uvedených důvodů dovolacímu soudu nezbylo, než uzavřít, že odvolací soud rozhodl v rozporu s platnou právní úpravou. Pokud v souzené věci žalobce neprokázal, že by žalovaný při zaplacení částky 200.000,- Kč M. M. věděl nebo musel vědět, že žalobce a M. M. vystupují jako samostatní účastníci bez uzavřené smlouvy o sdružení dle §829 a násl. obč. zák., měl odvolací soud přisvědčit dobré víře žalovaného a vztah žalobce a M. M. posoudit jako vztah společníků, kteří mají v souladu s ustanovením §835 odst. 2 obč. zák. vůči žalovanému postavení solidárních věřitelů, což se mělo projevit i v posouzení procesní obrany žalovaného ohledně vyplacené částky ve výši 200.000,- Kč.
Protože napadená část výroku I. písm. b) rozhodnutí odvolacího soudu co do částky 200.000,- Kč spočívá na nesprávném právním posouzení věci a uplatněný dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je naplněn, Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu v uvedeném rozsahu zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.) a vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§243b odst. 3 o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud i o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř. v souvislosti s §226 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. listopadu 2010
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu