ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3005.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3005/2010-99
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce STAPI – BET, spol. s r. o., se sídlem v Týništi nad Orlicí, Petrovice 34, zastoupeného JUDr. Tomášem Těmínem, Ph.D., advokátem v Praze 1, V Jirchářích 4, proti žalované České republice – Ministerstvu financí České republiky , se sídlem v Praze 1, Letenská 15, o 1.671.585,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 238/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2009, č.j. 11 Co 186/2009-67, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze shora označeným byl ve výroku I. potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 9. 12. 2008, č.j. 13 C 238/2007-43, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobci částku 1.671.585,- Kč s příslušenstvím. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Předmětem řízení byla žaloba o náhradu škody, uplatňovanou z titulu nesprávného úředního postupu Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí, který neuznal nárok žalobce (jakožto obchodní společnosti zaměřené na strojírenskou výrobu) na odpočet zdanitelných plnění. Neoprávněně tak žalobci zadržel částku 1.288.305,- Kč, čímž způsobil významný zásah do financování jeho výrobního programu. Žalobci pak již nezbývaly finanční prostředky na úhradu platebních povinností vůči státním institucím (tj. odvodů na sociální a zdravotní pojištění a daní), což mělo za následek jeho povinnost platit penále, jehož náhradu nyní požaduje.
Odvolací soud převzal skutková zjištění soudu prvního stupně a zcela se ztotožnil s jeho právními závěry. Nižší instance předně uzavřely, že v daném případě přichází v úvahu pouze uplatnění nároku žalobce na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím, tj. ve smyslu ustanovení §5 písm. a), §7 a §8 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Vzhledem ke vznesení námitky promlčení ze strany žalované pak nebylo možno nároku žalobce vyhovět, neboť tato byla shledána důvodnou. Tříletá promlčení doba podle §32 odst. 1 citovaného předpisu totiž běžela ode dne doručení (oznámení) zrušovacích rozhodnutí Finančního ředitelství v Hradci Králové ze dne 20. 12. 2001. Tento nadřízený orgán zrušil původní platební výměry Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí a nahradil je novými rozhodnutími, na jejichž základě byla žalobci dne 11. 2. 2002 navrácena peněžitá částka 1.288.305,- Kč. Tato rozhodnutí byla žalobci doručena dne 21. 12. 2001 a právě od tohoto data počala běžet promlčecí lhůta. Žaloba tak byla podána opožděně, konkrétně dne 1. 10. 2007.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označil problematiku, jak vykládat ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. v situaci, kdy škoda vznikne po uplynutí tří let od doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí. V rámci vylíčení dovolacího důvodu tvrdil, že o výši škody se dozvěděl nejdříve v okamžiku, kdy mu bylo příslušnými orgány finanční správy vyměřeno penále (k čemuž docházelo od roku 2000 do roku 2005 – kdy mu byla známa celková výše škody). Podle jeho názoru platí ustanovení §32 odst. 1 uvedeného zákona pouze na ty případy, kdy škoda již nastala v době od oznámení zrušovacího rozhodnutí do uplynutí tří let. Namítal, že odlišným výkladem odvolacího soudu bylo v podstatě stanoveno, že nárok se promlčel ještě dříve, než-li vůbec vznikl. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání písemně vyjádřila. Trvala na svých dosavadních tvrzeních a s dovolacími námitkami žalobce nesouhlasila.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle ustanovení §32 odst. 1 zákona č. 82/1998 Sb. platí, že nárok na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený dozvěděl o škodě a o tom, kdo za ni odpovídá. Je-li podmínkou pro uplatnění práva na náhradu škody zrušení rozhodnutí (jak tomu bylo i v předmětné věci), běží promlčecí doba ode dne doručení (oznámení) zrušovacího rozhodnutí.
V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1029/2008 (publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 20/2011), byl pak ohledně této otázky přijat závěr, že pokud se účastník dozvěděl o vzniku škody později, počíná běžet subjektivní promlčecí doba okamžikem, kdy se o vzniku škody skutečně dozvěděl, a vázanost jejího počátku na doručení zrušovacího rozhodnutí (§32 odst. 1 věty druhé zákona č. 82/1998 Sb.) se neuplatní.
V souvislosti s dovolatelovými námitkami je však zároveň vhodné odkázat na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004, v němž byla dovolacím soudem řešena otázka potřebné míry znalosti poškozeného o výši mu způsobené škody. Bylo zde konstatováno, že aby poškozený mohl svůj nárok uplatnit u soudu, není nutno, aby znal výši škody přesně. Postačuje, nabyl-li vědomost o rozsahu majetkové újmy vyjádřitelné v penězích, a to alespoň v přibližné sumě s možností jejího dodatečného zpřesnění v soudním řízení. V daném případě tudíž nebylo třeba, aby žalobce vyčkával vyměření posledního penále (v roce 2005), ale mohl svůj nárok uplatnit dříve, když již tuto možnost měl. Ze spisu je patrno, že první penále bylo žalobci vyměřeno již v roce 2000, tedy v tom roce, kdy byly vydány nezákonné platební výměry Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí. Ke zrušení těchto správních aktů došlo Finančním ředitelstvím v Hradci Králové, a to dne 20. 12. 2001. Následně (tj. po doručení zrušujících rozhodnutí – k datu 21. 12. 2001) se bylo možno domáhat náhrady škody z titulu nezákonných rozhodnutí, která byla pro nezákonnost zrušena a nahrazena novými. Jak navíc dále vyplývá z rozsudku soudu prvního stupně, většinu (16 ze 17 položek) žalobcem požadovaných plateb penále (hrazených v letech 2000 – 2004) bylo možno v zákonné promlčecí době uplatnit – avšak nestalo se tak. Žaloba byla podána až dne 1. 10. 2007.
Kromě toho Nejvyšší soud dodává, že je v každém případě pochybné, zda lze spojovat žalobcem uhrazené platby penále s následně zrušenými rozhodnutími Finančního úřadu v Kostelci nad Orlicí o neuznání nároku žalobce na odpočet daně z přidané hodnoty. Zadržení uvedené peněžité částky by totiž muselo být samostatnou příčinou způsobené škody, aby bylo možno usuzovat na existenci příčinného vztahu mezi nezákonnými platebními výměry a žalobcem specifikovanou materiální újmou (srov. závěry konstantní judikatury, viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 7. 2010, sp. zn. 25 Cdo 1457/2008). Závěr o tom, že dočasné zmenšení majetku poškozeného, způsobené nezákonnými rozhodnutími státu, zapříčinilo řadu budoucích škod (penále), je neobvyklý, judikatorně výjimečný a připadal by (za jiných okolností) v úvahu maximálně pro období bezprostředně následující po protiprávním postupu plynoucím z těchto nezákonných rozhodnutí. Žalobce tedy dostatečně neprokázal ani příčinnou souvislost mezi mu způsobenou majetkovou újmou a vydáním nezákonných rozhodnutí, když tato je dalším z nezbytných předpokladů pro vznik odpovědnosti státu za škodu.
Namítá-li pak dovolatel, že ke vznesení námitky promlčení došlo v rozporu s dobrými mravy, tak s tímto jeho názorem se dovolací soud rovněž neztotožňuje. Pokud je účastníkem sporu tato forma „obrany“ uplatněna, má soud povinnost se zabývat tím, zda-li se zakládá na reálném podkladě. Jelikož bylo v posuzované věci promlčení nároku shledáno, muselo být rozhodnuto v souladu s platnou právní úpravou, která institut promlčení spojuje se zánikem takového nároku. Navíc podle konstantní judikatury (viz například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2001, sp. zn. 25 Cdo 2905/99, usnesení téhož soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010 aj.) platí, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Jestliže by však výkon práva namítat promlčení uplatněného nároku byl toliko prostředkem umožňujícím poškodit jiného účastníka právního vztahu, jednalo by se sice o výkon práva, který je formálně se zákonem v souladu, avšak šlo by o výraz zneužití tohoto subjektivního práva (označovaného rovněž jako šikana) na úkor druhého účastníka, a tedy o výkon v rozporu s dobrými mravy (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 21 Cdo 992/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 11/2000 pod pořadovým číslem 126). O jednání vykazujícím znaky přímého úmyslu poškodit druhého účastníka by ovšem nebylo možno uvažovat z okolností a důvodů, z nichž je vznik uplatněného nároku dovozován, nýbrž jen z konkrétních okolností, za nichž byla námitka promlčení tohoto nároku uplatněna. Tyto okolnosti by přitom musely být naplněny v natolik výjimečné intenzitě, aby byl odůvodněn tak významný zásah do principu právní jistoty, jakým je odepření práva uplatnit námitku promlčení. Kromě toho žalobcem nebylo prokázáno, že by svůj nárok nemohl uplatnit v zákonem stanovené lhůtě (viz výše). Žalobu podal až dne 1. 10. 2007, když ovšem ze spisu vyplývá, že určité položky vyměřeného penále uhradil již v době delší tří let před podáním žaloby, tedy dokonce před datem 1. 10. 2004, a nárok na jejich náhradu, ačkoli mu v tom nic nebránilo, neuplatnil. V dané věci tedy rozpor s dobrými mravy ohledně vznesené námitky promlčení nebylo možno vyhodnotit.
Z výše uvedených důvodů proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce pro nedostatek zásadního právního významu jím napadeného rozhodnutí odvolací instance odmítl, neboť k právní otázce formulované dovolatelem bylo již judikováno Nejvyšším soudem, aniž by vznikla interní kontradikce či judikatorní přesah (viz citovaný rozsudek R 20/2011, §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.).
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 11. května 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu