ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3010.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3010/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobkyně J&M PAVLÁT, spol. s r. o. , IČ 43833284, se sídlem v Táboře, Všechov 2, p. Dražice, zastoupená JUDr. Alešem Janů, advokátem se sídlem v Táboře, Čelkovická 445, proti žalovaným 1) J. Č. a 2) M. Č. , oběma bytem v T., zastoupeným JUDr. Josefem Dvořákem, advokátem se sídlem v Českých Budějovicích, Krajinská 31, o vydání bezdůvodného obohacení, vedené u Okresního soudu v Táboře pod sp. zn. 7 C 159/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 16. 12. 2010, č. j. 15 Co 756/2010-199, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobkyně se žalobou podanou dne 21. 3. 2006 po žalovaných domáhala zaplacení částky ve výši 286.590,- Kč s příslušenstvím. Dne 6. 3. 2008 pak žalobu změnila tak, že ji rozšířila na celkovou částku ve výši 496.625,- Kč s příslušenstvím (změna žaloby byla připuštěna usnesením Okresního soudu v Táboře ze dne 31. 3. 2008, č. j. 7 C 159/2006-67). Žalobkyně uvedla, že vlastnila pozemky o celkové výměře 5410 m2 (celkem jde o 12 samostatných pozemků nebo jejich dílů), a to do 7. 9. 2007, kdy je převedla na nového vlastníka. Konkrétně se jednalo o pozemek o velikosti 200 m2 zastavěný stavbou čerpací stanice; dále o pozemky parc., jako pozemky zastavěné komunikacemi; to vše vedené ve zjednodušené evidenci nemovitostí pro katastrální území K., okres T. (dále jen „předmětné pozemky“).
Žalobkyně uvedla, že předmětné pozemky jsou součástí areálu letiště V. a jako takové tvoří jeden funkční celek. Dále uvedla, že předmětné pozemky jsou z velké části zastavěny stavbami ve vlastnictví žalovaných, zejména se jedná o objekt restaurace, čerpací stanice a komunikace. Z uvedeného důvodu namítala, že žalovaní předmětné pozemky užívali bez právního důvodu. V této souvislosti uvedla, že užívání pozemků žalovanými je třeba spatřovat nejen v zastavění pozemků nemovitostmi ve vlastnictví žalovaných, ale i v užívání pozemků přilehlých, když se na těchto pozemcích nacházejí rozvody sítí (kanalizace, svod dešťové vody, přípojka elektrické energie a vodovodní přípojka), prostřednictvím kterých je do budov ve vlastnictví žalovaných dodávaná energie a odváděny odpady. Dále žalobkyně uvedla, že z důvodu provozu čerpací stanice ve vlastnictví žalovaných jsou přilehlé pozemky rovněž zatíženy ochranným pásmem (ve smyslu protipožárních a stavebních předpisů), což žalobkyni znemožňuje tyto pozemky hospodářsky využít. Na základě takto pojatého rozsahu užívání pak žalobkyně uzavřela, že na straně žalovaných vzniklo bezdůvodné obohacení, které podle znaleckého posudku Ing. K. činilo 392,589 Kč denně a za období od 21. 3. 2004 do 7. 9. 2007 tak představovalo celkovou částku 496.625,- Kč.
Žalovaní namítli, že se s žalobkyní snažili ohledně předmětných pozemků uzavřít nájemní smlouvu, ale neshodli se ani na rozsahu jejich užívání ze strany žalovaných. Proto žalovaní v řízení navrhovali zpracování geometrického plánu nebo dohodu účastníků o místě, sporná však byla i výše obvyklého nájemného za jednotlivé pozemky. Dále žalovaní namítli, že žalobkyně nabyla předmětné pozemky koupí, a proto si musela být vědoma poměrů na místě. Uvedli, že sporné pozemky jsou z větší části stále ještě vedeny jako zemědělský půdní fond a nelze je tedy zastavět ani jinak hospodářsky využívat. Z uvedeného důvodu rovněž odmítli, že by předmětné pozemky tvořily funkční celek. Konečně označili za sporný i tvrzený rozsah užívání předmětných pozemků. Namítli, že samotná skutečnost zasíťování pozemků ve vlastnictví žalobkyně neprokazuje užívání z jejich strany a že užíváním nelze rozumět ani to, že žalovaní zarostlé přilehlé pozemky občas posekají, když taková činnost pro žalované znamená pouze estetický užitek. Rovněž namítli, že omezení vlastnictví žalobkyně ochranným pásmem řeší jiný právní institut a nikoliv odpovědnost žalovaných z titulu bezdůvodného obohacení.
V průběhu řízení žalovaní žalobkyni uhradili dobrovolně částku ve výši 58.882,73 Kč a z toho důvodu vzala žalobkyně v tomto rozsahu (tj. co do součtu částky 38.176,- Kč a k ní příslušejícího úroku z prodlení za období od 22. 3. 2006 do 24. 11. 2009) žalobu zpět. Okresní soud v Táboře jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 9. 8. 2010, č. j. 7 C 159/2006-159, proto ve výroku III. zastavil řízení v části, v níž žalobkyně po žalovaných požadovala zaplacení částky ve výši 38.176,- Kč s příslušenstvím.
Rozhodnutí soudu prvního stupně
Soud prvního stupně dále rozsudkem ze dne 9. 8. 2010, č. j. 7 C 159/2006-159, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 17.519,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), a ve zbytku, tj. v části, v níž žalobkyně po žalovaných požadovala zaplacení částky ve výši 440.930,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.).
V odůvodnění svého rozhodnutí vyšel soud prvního stupně ze zjištění, že žalobkyně byla od roku 1993, eventuálně následně od roku 1998 vlastníkem rozsáhlého souboru pozemků, které jsou až dosud převážně vedeny v pozemkovém katastru jako pozemky ve zjednodušené evidenci. Podle údajů zapsaných v katastru nemovitostí je většina těchto pozemků bonitována, tudíž jde stále o zemědělský půdní fond. V minulosti v roce 1987 bylo v daném místě vyprojektováno „Základní letiště pro LP – T. – V..“ Letiště bylo také podle tohoto projektu vybudováno, a následně byla provedena i jeho kolaudace, což jinými slovy znamená, že šlo skutečně o funkční celek, jak jej nyní definují příslušné předpisy (prováděcí vyhláška k zákonu o oceňování majetku). Soud prvního stupně však dospěl k závěru, že v rozhodném období, tj. od 21. 3. 2004 do 7. 9. 2007, již nešlo o areál letiště, ale o samostatně a různě užívané nemovitosti, když např. bývalý hangár se stal skladem, administrativní budova se stala restaurací. Původním účelům přitom slouží po drobných úpravách pouze čerpací stanice spolu s požární nádrží. Dále uvedl, že ke všem stavbám vedou komunikace a stavby jsou napojeny na inženýrské sítě. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že vlastnictví nemovitostí v tomto areálu je rozdrobeno mezi více vlastníků. Navíc byl celý areál v rozhodném období veřejně přístupný, neboť plotová brána směrem ke V. byla v nezjištěné době odstraněna a druhá „letecká“ brána byla zrezivělá. Z výše uvedených důvodů se soud prvního stupně zabýval rozsahem užívání jednotlivých pozemků, jež žalobkyně označila ve svém návrhu.
Určení rozsahu pozemků užívaných žalovanými (k výroku I. soudu prvního stupně)
Soud prvního stupně po provedeném dokazování (zejména na základě grafických podkladů znaleckých posudků a místního ohledání) zjistil, že žalovaní nejméně po celé rozhodné období, tj. od 21. 3. 2004 do 7. 9. 2007, užívali pozemky, na nichž se nachází část stavby čerpací stanice ve vlastnictví žalovaných s tím, že celková výměra těchto pozemků činí 152 m2. Soud prvního stupně uvedl, že jde ve skutečnosti o pozemky pouze graficky oddělené z pozemku, mezi nimiž a kolem nichž je další prostor, který musí být žalovanými užíván v souvislosti s obsluhou a údržbou této stavby, takže by šlo o součást pozemku. Soud prvního stupně rovněž uvedl, že do pozemku navíc zasahuje i část požární nádrže, která se nachází na dalším pozemku. Přestože jde pouze o poměrně malý růžek a požární nádrž samotná zůstává vlastnicky „bezprizorní,“ neboť není součástí kupní smlouvy žalovaných s prodávajícím Air Special, a. s., dospěl soud prvního stupně k závěru, že funkčně musí být součástí čerpací stanice PHM, kterou provozují žalovaní. V této souvislosti soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalovaní z pozemků ve vlastnictví žalobce po celé rozhodné období užívali pozemky nejméně ve výměře 200 m2, v důsledku čehož také korigoval závěry znaleckého posudku Bohemian Appraisal, a. s. Soud prvního stupně připomněl, že skutečný rozsah užívání je v tomto sporu otázkou právní, nikoli odbornou, jinak však plně akceptoval závěry znaleckého posudku ohledně výše obvyklého nájemného. Při zjištění výše obvyklého nájemného ve výši 178,40 Kč/ m2 a při výměře užívané plochy 200 m2 soud prvního stupně přiznal žalobkyni právo na vydání bezdůvodného obohacení ve výši 35.680,- Kč.
Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že řádný provoz a obsluha čerpací stanice PHM, kterou vlastní a provozují žalovaní, vyžadovala rovněž užívání pozemků přiléhajících k čerpací stanici. Konkrétně se jednalo pozemky, které sloužily jako asfaltové příjezdové a odjezdové komunikace k čerpací stanici (soud prvního stupně v této souvislosti uvedl, že užívání dalších pozemků k samotnému příjezdu a odjezdu automobilů směrem od obce V. nebylo potřeba), a dále o pozemek parc. díly k1 a k2, které byly jako zatravněné plochy přiléhající ke komunikacím užívány specificky v souladu s hygienickými a požárními předpisy, když zde došlo k vybudování dešťové kanalizace včetně lapolu. Souhrn celkem užívaných pozemků (dílů g8, k1, k2 a k3) činil celkovou výměru 514 m2. Soud prvního stupně opětovně vyšel z cenových závěrů znaleckého posudku Bohemian Appraisal, a. s. Soud přitom upozornil, že znalecký posudek nemůže posuzovat rozsah užívání, která je otázkou skutkovou a právní. V tomto směru soud prvního stupně odmítl závěry znaleckého posudku ohledně rozsahu užívání a s přihlédnutím k cenovým závěrům (zjištěná cena činila 38,94 Kč/m2) dospěl k závěru, že bezdůvodné obohacení žalovaných za období od 21. 3. 2004 do 7. 9. 2007 ve vztahu k dílům g8, k1, k2 a k3 v celkové výměře 514 m2 činí částku 20.015,- Kč.
Soud prvního stupně následně uzavřel, že celkový nárok žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení podle §451 odst. 1 ve spojení s §458 odst. 1 obč. zák. tak činí částku 55.695,- Kč. Protože částka 38.176,- Kč včetně příslušenství již byla v průběhu řízení ze strany žalovaných zaplacena (a řízení bylo v této části v důsledku zpětvzetí žaloby zastaveno), soud prvního stupně uložil žalovaným povinnost do výše zbývající částky, tj. co do částky 17.519,- Kč s příslušenstvím (výrok I.).
Určení rozsahu pozemků neužívaných žalovanými (k výroku II. soudu prvního stupně)
Soud prvního stupně naopak dospěl k závěru, že je vyloučeno uvažovat, že by žalovaní užívali pozemky žalobkyně – díl a (o výměře 124 m2) a dále pozemky – díl J (o výměře 244 m2) – díl CH (o výměře 132 m2).
Ve vztahu k pozemku – díl a soud uvedl, že je trojúhelníkového tvaru a nachází se v rohu areálu se spornými pozemky, když ze dvou stran je tento pozemek ohraničený plotem, třetí strana je volně přístupná zevnitř areálu. Jde o pozemek zcela zarostlý a nikým nijak neužívaný, když není potřebný ani k údržbě či přístupu ke stavbě bývalého hangáru. Dále soud prvního stupně uvedl, že jediné „užívání“ tohoto pozemku žalovanými by snad mohlo mít souvislost s jeho oplocením. Kupní smlouva, kterou žalovaní jako kupující uzavřeli s prodávajícím Air Special, a. s. dne 14. 8. 2002 však toto oplocení neuvádí jako předmět prodeje a mohlo by tedy dokonce jít o věc opuštěnou (plot ani plotová vrata už dlouhodobě nikdo nijak neudržuje).
Ve vztahu k pozemkům parc. – díl CH soud prvního stupně uvedl, že se na nich nachází účelová komunikace k letišti T. – V., napojující se na silnici 1/19, která je veřejně přístupná. Tyto pozemky tedy žalovaní neužívají výlučně, resp. pokud je využívají, tak stejně jako jiný neomezený počet dalších uživatelů.
Co se týče dalších pozemků představujících komunikace a přilehlé zatravněné plochy, soud prvního stupně se s ohledem na vyjádření zpracovatele znaleckého posudku Ing. H. i svědka Ing. K. přiklonil k závěru, že v rozhodném období již skutečně nešlo o funkční celek a žalovaní tedy nebyli automaticky výlučnými uživateli všech pozemků ohraničených oplocením areálu. Současně soud prvního stupně uvedl, že ani oplocení areálu není ve vlastnictví žalovaných. Navíc pozemky jsou podle údajů zapsaných v katastru nemovitostí bonitovány BPEJ, takže jde o zemědělský půdní fond. Tyto pozemky jsou vlastně loukou – travním porostem, který žalovaní z estetických důvodů občas posekají, avšak žádný jiný užitek jim z těchto pozemků neplyne. Soud prvního stupně proto dospěl k závěru, že v řízení nebylo prokázáno žádné užívání těchto pozemků (s výjimkou pozemků dílů k1, k2 a k3, jak bylo uvedeno výše) žalovanými nebo dalšími subjekty. Soud prvního stupně uvedl, že žalobkyni tedy nic nebrání v tom, aby tyto pozemky sama užívala jako zemědělskou půdu – louku, neboť žalovaní žalobkyni nijak přístupu na tyto pozemky nebrání a podle názoru soudu prvního stupně je jeho zemědělské využití možné bez ohledu na případná ochranná pásma ve vztahu k čerpací stanici PHM. Ve vztahu k pozemku pak soud prvního stupně doplnil, že ani tento nebyl s výjimkou soudem uznaného dílu g8 pro provoz čerpací stanice PHM vůbec potřebný.
S ohledem na předeslané úvahy pak soud prvního stupně uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno užívání dalších pozemků žalovanými a proto ve zbytku, tj. co do částky 440.930,- Kč s příslušenstvím, žalobu zamítl (výrok II.).
Rozhodnutí odvolacího soudu
K odvolání žalobkyně Krajský soud v Českých Budějovicích jako soud odvolací rozsudkem ze dne 13. 12. 2010, č. j. 15 Co 756/2010-199, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku II. potvrdil. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud odmítl námitku žalobkyně, podle níž soud prvního stupně vyšel ze znaleckého posudku, který nepřípustně hodnotil právní otázky, neboť si sám stanovil rozsah, v jakém žalovaní pozemky žalobkyně užívají. Odvolací soud uvedl, že stanovení rozsahu, v jakém žalovaní pro svou činnost pozemky žalobkyně užívají, není otázkou právní. Zjištění, které pozemky žalobkyně jsou fakticky zastavěny stavbami ve vlastnictví žalovaných a které z dalších jejích pozemků jsou pro užívání těchto staveb potřebné, je zjištěním skutkovým, které činí soud na základě všech provedených důkazů včetně znaleckého posudku. To, že se zpracovatel znaleckého posudku k této otázce s použitím svých odborných znalostí vyjadřoval a že soud z jeho závěrů při zjišťování skutkového stavu vycházel, tedy není žádným pochybením. Soud prvního stupně hodnotil znalecký posudek i v souvislosti s dalšími provedenými důkazy a jeho závěry o tom, které pozemky žalobkyně a v jakém rozsahu žalovaní užívají, tudíž nejsou pouhým převzetím stanoviska znalce.
Odvolací soud se dále zabýval námitkou žalobkyně, že soud prvního stupně považoval za bezdůvodné obohacení žalovaných jen faktické užívání a nikoli též skutečnost, že na dalších pozemcích žalobkyně se nachází pozemní komunikace, tedy stavby ve vlastnictví žalovaných. K tomu odvolací soud uvedl, že námitka úzce souvisí s tím, z jakých skutkových zjištění soud prvního stupně vycházel. Z odůvodnění rozsudku prvního stupně nevyplývá, že by měl soud prvního stupně za prokázané, že na některých pozemcích žalobkyně se nacházejí komunikace, které by patřily žalovaným, neboť pokud je v rozsudku o komunikacích nějaká zmínka, pak jen potud, že některé pozemky slouží jako účelová komunikace k letišti a jako takové jsou veřejně přístupné, takže nelze uvažovat o jejich výlučném užívání žalovanými. Odvolací soud v této souvilosti rovněž uvedl, že ani z kupní smlouvy uzavřené dne 14. 8. 2002 mezi žalovanými jako kupujícími a společností Air Special, a. s. jako prodávající nevyplývá, že by se žalovaní stali vlastníky čehokoli jiného na pozemcích žalobkyně než staveb bez čísla popisného a čísla evidenčního na parc. Proto názor, že komunikace, které se na pozemcích žalobkyně nacházejí, jsou vlastnictvím žalovaných, není skutkově ničím podložen. Odvolací soud dospěl k závěru, že za takové situace nemůže být na místě úvaha o vzniku bezdůvodného obohacení.
Odvolací soud konečně odmítl i námitku žalobkyně, že bezdůvodné obohacení je na straně žalovaných dáno tím, že žalovaní faktickým užíváním zastavěných pozemků omezují využití dalších přilehlých pozemků. Tento názor odvolací soud odmítl, když dospěl k závěru, že předpokladem odpovědnosti za bezdůvodné obohacení je majetkový prospěch na straně obohaceného subjektu. Ve vztahu k pozemkům, které sice žalovaní i podle tvrzení žalobkyně neužívají, ale které z výše popsaných důvodů nemůže užívat ani ona, však majetkový prospěch na straně žalovaných zcela chybí.
Z uvedených důvodů proto odvolací soud výrok II. rozhodnutí soudu prvního stupně jako věcně správný potvrdil.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť odvolacím soudem bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvého stupně a dovolatelka byla přesvědčena, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedla nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně namítla, že:
a) znalecký posudek Bohemia Appraisal a. s. řešil otázku právní, a to rozsah užívání dotčených pozemků; názor odvolacího soudu, že se nejedná o otázku právní, ale o otázku skutkovou, je nesprávný, neboť je otázkou právní, kdo je vlastníkem účelových komunikací v areálu „letiště“ V., sítí (elektrické vedení, kanalizace, vodovod, vedení dešťové vody) a jednotlivých budov v areálu letiště,
Dovolatelka dále namítla, že je-li její vlastnické právo omezeno na vlastnické právo holé, tedy bez možnosti vlastnické právo konzumovat ve smyslu ustanovení §123 obč. zák., v důsledku vlastnického práva žalovaných a jeho výkonem, dochází k bezdůvodnému obohacení žalovaných na úkor žalobkyně. Doplnila, že budova čerpací stanice přizpůsobená na čerpání pohonných hmot i letadly a využívání této služby znemožňují žalobkyni faktické využívání nejen pozemků pod a v bezprostřední blízkosti čerpací stanice, ale i dalších přilehlých pozemků, neboť:
b) na těchto pozemcích je vybudováno kanalizační a vodovodní potrubí, přípojky elektro-slaboproudu a kanalizace splaškové vody, které jsou příslušenstvím budov ve vlastnictví žalovaných a které fakticky umožňují čerpací stanici hospodářsky využívat,
c) pokud by žalobkyně využívala své pozemky, na nichž se nachází komunikace, např. jako parkovací či skladovací plochu, znemožnila by tím užívání budov v areálu „letiště“ V.; žalovaní přitom z pronájmu těchto budov a z provozování čerpací stanice mají majetkový prospěch,
d) v okolí čerpací stanice pohonných hmot a k ní příslušejícího lapolu je v souladu s protipožárními předpisy stanoveno ochranné pásmo, které omezuje využití okolních pozemků.
Žalovaní se k podanému dovolání nevyjádřili.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li „právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.“
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, kterým bylo ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. uplynutím dne 31. 12. 2012 zrušeno. Za situace, kdy uvedené ustanovení je stále součástí právního řádu a navíc bylo rozhodnutí odvolacího soudu vydáno (resp. dovolání podáno) přede dnem vyhlášení označeného nálezu, nezbylo Nejvyššímu soudu, než přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. posoudit.
Dovolatelka v rámci podaného dovolání uplatnila následující otázky, které mají dle jejího názoru založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.):
1) K námitce právní otázky řešené ve znaleckém posudku (ad a):
Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2009, sp. zn. 33 Cdo 67/2007, vyplývá: „Právním posouzením věci je taková činnost soudu, při níž soud aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy z konkrétních skutkových zjištění dovozuje, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.“
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 02. 07. 2009, sp. zn. 30 Cdo 3450/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 09. 12. 2010, sp. zn. 28 Cdo 329/2010, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 02. 2012, sp. zn. 28 Cdo 2009/2011) zároveň platí, že „[z]nalecký posudek je jedním z důkazních prostředků (§125, §127 o. s. ř.), který soud sice hodnotí jako každý jiný důkaz podle §132 o. s. ř., od jiných se však liší tím, že odborné závěry v něm obsažené nepodléhají hodnocení soudem podle zásad §132 o. s. ř. Soud hodnotí přesvědčivost posudku co do jeho úplnosti ve vztahu k zadání, logické odůvodnění jeho závěrů a soulad s ostatními provedenými důkazy“ (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2002, sp. zn. 25 Cdo 583/2001). Závěry znaleckého posudku přitom nelze bez dalšího přebírat, ale je třeba v případě potřeby je ověřovat i jinými důkazy, a to zejména tehdy, jestliže mohou být pochybnosti o správnosti závěrů znaleckého posudku. Tak je tomu např. tehdy, připouští-li znalecký posudek možnost zpřesnění jím uváděných údajů, avšak k tomuto zpřesnění znalec nepřikročí, nebo postupuje-li znalec ve znaleckém posudku podle určitého předpisu, ale v dílčím závěru se od něho bez bližšího zdůvodnění odchýlí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. Cdon 24/94, publikovaný pod č. 33/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek ).
Dovolací soud nemůže souhlasit s námitkou žalobkyně, že znalecký posudek Bohemia Appraisal a. s. řešil otázky právní, které soudy nižších stupňů při právním posouzení převzaly. Na úvod je třeba uvést, že určení rozsahu užívání pozemků není výkladem ani použitím právních předpisů, ale skutkovým zjištěním (k tomu srov. přiměřeně závěry rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2167/2010, nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3316/2009) , k němuž soud dospívá na základě provedených důkazů, na což správně upozornil již odvolací soud. Dovolací soud se přitom ztotožňuje i se závěrem odvolacího soudu, podle něhož nebyly závěry znaleckého posudku bez dalšího převzaty soudem prvního stupně. Jak vyplývá z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, tento se při určení rozsahu užívaných pozemků závěry znalce neřídil, neboť při určování rozsahu užívání vycházel z geografických nákresů území zpracovaných znalcem a své skutkové závěry opřel zejména o výsledky místního ohledání. Soud prvního stupně se v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně zabýval otázkou, jaké pozemky byly ze strany žalovaných užívány, což doplnil relevantními právními úvahami; v tomto směru se zabýval otázkou pojetí předmětných pozemků jako funkčně určeného územního celku (areálu), otázkou vlastnictví oplocení a dalších staveb, otázkou nutnosti funkčního využívání pozemků sousedících s čerpací stanicí ve vlastnictví žalovaných apod. Ostatně ze znaleckého posudku ani nevyplývá, že by znalec řešil otázku vlastnictví jednotlivých budov či inženýrských sítí. Pokud se pak týká komunikací, vyjádřil se znalec pouze k tomu, že většina komunikace a zpevněných ploch nemá pro podnikatelskou činnost žalovaných a pro provoz čerpací stanice význam a k otázce vlastnictví těchto komunikací se však nevyjadřoval. I tyto závěry však soud prvního stupně bez dalšího nepřevzal, neboť v souvislosti s ostatními provedenými důkazy (opět zejména s výsledky místního ohledání) samostatně tuto otázku posoudil. Výslovně přitom uvedl, že „zde skutečně znalecký posudek nepřípustně hodnotil právní otázku,“ avšak „[z] cenových závěrů posudku lze jednoznačně vycházet“ (viz strana 6 odst. 2 odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně). Odvolací soud následně v této souvislosti upřesnil, že vlastnictví žalovaných ke komunikacím nebylo v řízení prokázáno. Z výše uvedeného vyplývá, že otázka užívání pozemků byla výsledkem hodnotících úvah soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, a nikoliv převzetím závěrů znalce, jak namítala žalobkyně v podaném dovolání. Protože odvolací soud se s uvedenou námitkou žalobkyně vypořádal v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, dospěl dovolací soud k závěru, že položená otázka (ad a) není otázkou zásadního právního významu (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.), a proto její projednání nepřipustil.
2) K námitce zatížení přilehlých pozemků inženýrskými sítěmi (ad b):
Podle konstantní judikatury Nejvyššího soudu může být přípustnost dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. dána jen „tehdy, napadá-li dovolatel otázkou zásadního právního významu současně právní názor odvolacího soudu“ (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2466/2009), příp. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1885). V souzené věci dovolatelka namítala, že na pozemcích přilehlých ke stavbě čerpací stanice se nachází inženýrské sítě, které brání užívání těchto pozemků. Taková námitka však proti závěrům odvolacího soudu nesměřuje.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího soudu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 1998, sp. zn. 21 Cdo 60/98, uveřejněné pod č. 36/99 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 27. 01. 2004, sp. zn. 30 Cdo 1342/2002, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2011, sp. zn. 33 Cdo 4846/2009) občanský soudní řád rozlišuje kvantitativní a kvalitativní rozsah odvolacího přezkumu. Kvalitativní rozsah je určen (obsahovým) vymezením odvolacích důvodů, tedy z jakých důvodů může odvolací soud přezkoumat rozhodnutí soudu prvního stupně. Na rozdíl od vymezení kvantitativního rozsahu přezkumné činnosti odvolacího soudu, která je zásadně určena mezemi, v nichž se odvolatel domáhá přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně, není odvolací soud při své přezkumné činnosti po stránce kvalitativní uplatněnými odvolacími důvody vázán.
Kvalitativní rozsah odvolacího přezkumu úzce souvisí s požadavky kontradiktornosti a rovnosti stran jako předpokladů spravedlivého procesu ve smyslu čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, resp. čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Jak rozvedl Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10, podstatou kontradiktorního soudního procesu je spor, konfrontace a diskuse dvou stran, které musejí mít stejnou možnost vyjádřit a obhajovat svůj pohled na projednávanou věc. Princip kontradiktornosti úzce souvisí se zásadou rovnosti účastníků řízení (čl. 96 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod), resp. zásadou rovností zbraní zformulovanou v judikatuře Evropského soudu pro lidská práva (viz rozsudek senátu ESLP ze dne 30. 10. 1991 ve věci B. proti B.i , stížnost č. 12005/86; rozsudek senátu ESLP ze dne 23. 6. 1993 ve věci R.-M. proti Š. , stížnost č. 12950/87; rozsudek senátu ESLP ze dne 26. 3. 1996 ve věci D. proti N. , stížnost č. 20524/92 [ECHR] 1996-II; rozsudek senátu ESLP ze dne 24. 2. 1997 ve věci D. H. a G. proti B. , stížnost č. 19983/92 [ECHR] 1997-I; rozsudek senátu ESLP ze dne 25. 6. 1997 ve věci V. O. proti B.i , stížnost č. 20199/92 [ECHR] 1997-III; rozsudek senátu ESLP ze dne 27. 4. 2000 ve věci K. proti F. , stížnost č. 27752/95; či nověji rozsudek senátu ESLP ze dne 24. 4. 2007 ve věci M. proti P. , stížnost č. 38184/03; rozsudek senátu ESLP ze dne 15. 1. 2009 ve věci M. proti R. stížnost č. 42454/02, nebo rozsudek senátu ESLP ze dne 29. 6. 2009 ve věci K. proti T. , stížnost č. 12976/05). Kontradiktornost se přitom v soudním procesu nevztahuje jen na dokazování, ale zahrnuje i právo seznámit se s argumenty předloženými druhou stranou a vyjádřit se k nim. Dle Evropského soudu pro lidská práva nemůže být soudní rozhodnutí založeno na ničem, co nebylo předmětem diskuse stran, resp. co jim nebylo předloženo k diskusi (rozsudek senátu ESLP ze dne 22. 1. 1996 ve věci M. proti F. , stížnost č. 21497/93 [ECHR] 1997-II; rozsudek senátu ESLP ze dne 16. 2. 2000 ve věci R. a D. proti S. k. , stížnost č. 28901/95 [ECHR] 2000-II).
Jak přitom vyplývá z obsahu spisu, tvrzení o zatížení přilehlých pozemků žalobkyně inženýrskými sítěmi, byla ze strany dovolatelky uplatněna u soudu prvního stupně, mimo jiné v závěrečném vyjádření ze dne 16. 6. 2010 (na č.l. 152-154). V odvolacím řízení však již tato námitka uplatněna nebyla, když z obsahu odvolání (č.l. 171-172) a z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 193-194) vyplývá, že žalobkyně sice za spornou otázku považovala určení rozsahu užívání pozemků přilehlých ke stavbě čerpací stanice, avšak za použití tvrzení, že přilehlé komunikace jsou ve vlastnictví žalovaných, že přilehlé pozemky jsou zatíženy omezeními vyplývajícími z hygienických a protipožárních předpisů, a konečně že znalecký posudek Bohemian Apprraisal, a.s., byl zpracován vadným způsobem. Skutečnost, že se v daném případě odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí otázkou zatížení přilehlých pozemků inženýrskými sítěmi nezabýval, proto nelze vnímat jako pochybení odvolacího soudu, nýbrž jako důsledek neuplatnění této námitky (či lépe argumentace) v odvolacím řízení. Protože dovolací soud, jak vyplývá z výše uvedeného, dospěl k závěru, že dovolací námitka nesměřuje proti závěru odvolacího soudu, resp. že odůvodnění odvolacího soudu není pro absenci hodnocení otázky zatížení pozemků inženýrskými sítěmi neúplné, položenou otázku (ad b) k projednání nepřipustil.
3) K trpění přístupu k budovám žalovaných (ad c):
Ze shodných důvodů jako v případě předchozí námitky (ad b) je třeba přistupovat i k argumentaci dovolatelky, že strpěním přístupu přes své pozemky umožnila užívání budov ve vlastnictví žalovaných, v důsledku čehož získali žalovaní majetkový prospěch. Jak již bylo předesláno, z obsahu odvolání (č. l. 171-172) i z obsahu protokolu o jednání před odvolacím soudem (č. l. 193-194) vyplývá, že žalobkyně ve vztahu k přilehlým pozemkům namítala pouze, že tyto jsou zastavěny komunikacemi ve vlastnictví žalovaných a výslovně v této souvislosti tvrdila, že se jedná o cizí stavbu. Na tuto námitku však odvolací soud reagoval, když uvedl, že v řízení nebylo prokázáno, že by komunikace situované na přilehlých pozemích měly charakter samostatných staveb, které by se nacházely ve vlastnictví žalovaných.
Za této procesní situace, tj. nebyla-li námitka vzniku bezdůvodného obohacení trpěním používání pozemků žalobkyně jako přístupové komunikace předmětem odvolacího přezkumu, dospěl dovolací soud k závěru, že s ohledem na princip kontradiktornosti není dovolací námitka (ad c) přípustná, a to právě proto, že vychází z argumentace, která nebyla uplatněna v rámci odvolacího řízení, resp. nemohla být na základě žalobkyní vymezeného kvalitativního rozsahu odvolání podrobena odvolacímu přezkumu (viz nález Ústavního soudu ze dne 26. 8. 2010, sp. zn. III. ÚS 608/10). Z uvedeného důvodu taková námitka logicky nemůže směřovat proti právnímu názoru odvolacího soudu, což je ovšem nezbytný předpoklad přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (srov. op. cit. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005, nebo rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 9. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2466/2009), příp. též Krčmář, Z. in Drápal, L. – Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. Komentář. §201-376. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1885). Dovolací soud proto položenou otázku (ad c) k projednání nepřipustil.
4) K omezení užívání pozemků v důsledku existence ochranného pásma nemovitosti ve vlastnictví jiné osoby (ad d):
Protože dovolatelkou vznesená otázka nebyla v dosavadní judikatuře Nejvyššího soudu řešena, dovolací soud shledal podané dovolání přípustným ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání není důvodné.
1. Vady řízení, k nimž Nejvyšší soud u přípustného dovolání přihlíží z úřední povinnosti (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou dovoláním namítány a ze spisu se nepodávají, Nejvyšší soud se proto - v hranicích právních otázek vymezených dovoláním - zabýval tím, zda je dán dovolací důvod uplatněný dovolatelem, tedy správností právního posouzení věci odvolacím soudem.
2. Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
3. Skutkový stav věci, jak byl zjištěn soudy nižších stupňů, dovoláním nebyl (a se zřetelem ke způsobu, jímž byla založena přípustnost dovolání, ani nemohl být) zpochybněn a Nejvyšší soud z něj při dalších úvahách vychází.
4. V souladu s čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod „[v]yvlastnění nebo nucené omezení vlastnického práva je možné ve veřejném zájmu, a to na základě zákona a za náhradu.“
5. Obdobně též podle §128 odst. 2 obč. zák. platí, že „[v]e veřejném zájmu lze věc vyvlastnit nebo vlastnické právo omezit, nelze-li dosáhnout účelu jinak, a to jen na základě zákona, jen pro tento účel a za náhradu.“
6. Ochranným pásmem se rozumí zvlášť vymezené území, v němž se zakazují nebo omezují určité činnosti z důvodu veřejného zájmu, a jehož existence může vyplývat přímo ze zákona nebo z příslušného správního aktu (srov. Staša, J. In Hendrych, D. a kol. Právnický slovník. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2001. s. 514). Jsou-li přitom ochranná pásma stanovená přímo na základě zákona, upravují příslušné předpisy zpravidla i právo vlastníka pozemku na náhradu za omezení jeho vlastnického práva. Tak je tomu např. v případě ochranných pásem vodních zdrojů (§30 odst. 11 zákona č. 254/2001 Sb.), vodovodů a kanalizací (§7 odst. 5 zákona č. 274/2001 Sb.), přírodních léčivých zdrojů (§34 odst. 1 zákona č. 164/2001 Sb.), podzemních ropovodů (§2 odst. 1 vládního nařízení č. 29/1959 Sb.), průzkumného území pro ložiskový průzkum (§16 odst. 4 zákona č. 62/1988 Sb.), zvláště chráněných území (§58 zákona č. 114/1992 Sb.), nemovitých kulturních památek (§17 odst. 4 zákona č. 20/1987 Sb.), krematorií a veřejných pohřebišť (§12 odst. 3 a §17 odst. 3 zákona č. 256/2001 Sb.) apod. Dovolací soud však dospěl k závěru, že pro objekty čerpacích stanic pohonných hmot (ve smyslu §2 písm. d/ zákona č. 311/2006 Sb.) ochranná pásma stanovená právním předpisem nejsou; ochranná pásma nejsou upravena zákonem č. 311/2006 Sb., o pohonných hmotách, ani relevantními protipožárními předpisy (tj. zákonem č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, vyhláškou č. 246/2001 Sb., o požární prevenci, zákonem č. 59/2006, o prevenci závažných havárií, ani zákonem č. 240/2000 Sb., krizovým zákonem). Ochranné pásmo tak může být v souzené věci stanoveno toliko na základě správního rozhodnutí, a to zejména územního rozhodnutí ve smyslu §77 odst. 1 písm. e) ve spojení s §83 zákona č. 183/2006 Sb., stavebního zákona. V této souvislosti dovolací soud uvádí, že v souladu s §120 odst. 3 o. s. ř. mohly soudy nižších stupňů vycházet v souzené věci toliko z tvrzení a důkazů předložených účastníky řízení. Jak však vyplývá z obsahu spisu, žalobkyně netvrdila a soudu ani nedoložila, že by ochranné pásmo čerpací stanice, jež mělo zatěžovat přilehlé pozemky, bylo založeno rozhodnutím správního orgánu, tím spíše pokud i v rámci podaného dovolání namítala, že existence ochranného pásma čerpací stanice je založena „protipožárními předpisy.“ Z uvedeného důvodu dovolací soud dospěl k závěru, že námitka žalobkyně ohledně existence ochranného pásma na přilehlých pozemcích je nedůvodná.
7. Dovolací soud se dále zabýval námitkou žalobkyně i z pohledu případných zákonných omezení jejího vlastnického práva mimo režim ochranného pásma. S přihlédnutím ke skutečnosti, že čerpací stanice pohonných hmot je místem, kde se vykonávají činnosti se zvýšeným nebo vysokým požárním nebezpečím (srov. §4 odst. 2 písm. a/ nebo §4 odst. 3 písm. a/ zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně ve spojení s §2 odst. 8 písm. c/ zákona č. 157/1998 Sb., o chemických látkách a chemických přípravcích, když automobilový benzín je extrémní hořlavinou s bodem vzplanutí nižší než 21°C), přichází do úvahy omezení vlastníka přilehlých pozemků při manipulaci s otevřeným ohněm v souladu s vydaným požárním řádem ve smyslu §31 odst. 2 písm. d/ vyhlášky č. 246/2001 Sb., o požární prevenci (srov. též §17 odst. 1 písm. a/ a §17 odst. 5 zákona č. 133/1985 Sb., o požární ochraně). K tomu však dovolací soud uvádí následující:
8. Podle §451 odst. 1 obč. zák. platí, že „[k]do se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat.“ Odstavec 2 rozvádí, že „[b]ezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů.“
9. Nejvyšší soud ve své konstantní judikatuře (např. zprávu občanskoprávního kolegia bývalého Nejvyššího soudu ČSR ze dne 28. 3. 1975, sp. zn. Cpj 34/1974, uveřejněnou pod č. 26/1975 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 03. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3226/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 04. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 09. 2011, sp. zn. 28 Cdo 1580/2011) opakovaně uvedl, že „[k] předpokladům vzniku závazkového vztahu z bezdůvodného obohacení přitom patří, aby k získání majetkového prospěchu došlo právními předpisy nikoli aprobovaným způsobem, naplněním některé ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení taxativně vypočtených v ustanovení §451 odst. 2 obč. zák.“ Pokud je právní důvod omezení vlastnického práva spatřován v normách veřejného práva, platí, že normy veřejného práva nemohou bez dalšího vyloučit vznik soukromoprávního vztahu z bezdůvodného obohacení, a to zejména tehdy, pokud taková veřejnoprávní norma sama neupravuje náhradu za omezení vlastnického práva v souladu s požadavkem vyjádřeným v čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (srov. Adamová, H. Bezdůvodné obohacení v užívacích vztazích založených normami veřejného práva. Právní fórum. Praha: Wolters Kluwer, roč. 2011. č. 9. s. 427 a násl.). V těchto případech je proto nutné vycházet přiměřeně ze závěrů Ústavního soudu vyjádřených v nálezu ze dne 21. 11. 2007, sp. zn. IV. ÚS 652/06 (N 202/47 SbNU 613). V citovaném nálezu Ústavní soud uvedl, že „i když zákonodárce může omezit vlastnické právo ve prospěch soukromých osob, jestliže jde o veřejný zájem, je třeba odlišovat různé případy omezení vlastnického práva a účely těchto omezení,“ takže „[p]ři právním hodnocení je třeba zohlednit případy, kdy se jedná pouze o plnění veřejného zájmu […] bez tvorby zisku, od případů souvisejících s podnikáním, byť státem podporovaným.“
10. Na základě předeslaných úvah dospěl dovolací soud k závěru, že v souzené věci směřuje účel dotčených protipožárních předpisů (tj. zákon č. 133/1985 Sb., o požární ochraně, ve spojení s vyhláškou č. 246/2001 Sb., o požární prevenci) k ochraně veřejného zájmu, zejména zdraví osob a životního prostředí, a nikoliv ke garanci užívacích práv vlastníka či provozovatele čerpací stanice. Z uvedeného důvodu není dán základní předpoklad odpovědnosti za bezdůvodné obohacení na straně žalovaných. Dochází-li k omezení vlastnického práva na straně žalobkyně jako vlastnice pozemků přiléhajících k čerpací stanici toliko na základě veřejnoprávní normy směřující k ochraně veřejného zájmu, jedná se o nárok ve smyslu čl. 11 odst. 4 Listiny základních práv a svobod, resp. §128 odst. 2 obč. zák., který však nemůže směřovat proti žalovaným jako subjektům soukromého práva. Dovolací soud proto uzavřel, že námitka dovolatelky týkající se případného omezení jejího vlastnického práva je v souzené věci nedůvodná.
Protože dovolací soud neshledal, že by odvolací soud věc nesprávně právně posoudil, dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalovaným prokazatelné náklady nevznikly.
Poučení:
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. září 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu