ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.2167.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 2167/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobce I. L. F. , zastoupeného Mgr. Kateřina Špoulovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Haštalská 27, proti žalovaným 1) KLENOTY AURUM, s. r. o ., IČ: 25148788, se sídlem v Praze 8, U Libeňského pivovaru 10, 2) Klenoty aurum a. s ., IČ: 60193816, se sídlem v Praze 1, Jindřišská 17, oběma zastoupeným JUDr. Viktorem Bradáčem, advokátem se sídlem v Praze 1, Jindřišská 17, o zaplacení částky 4.072.284,30 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 115/2001, o dovolání žalobce a žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze 19. října 2009, č. j. 22 Co 247/2009-651, takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. 10. 2009, č. j. 22 Co 247/2009-651, se zrušuje v části, v jaké jím byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 17. 12. 2008, č. j. 24 C 115/2001-606, tak, že žaloba byla do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím zamítnuta, i v jaké jím bylo rozhodnuto o nákladech řízení, a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
II. Dovolání žalovaných se odmítá .
Odůvodnění:
Poté, co byl původní zamítavý rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 11. 8. 2005, č. j. 24 C 115/2001-266, zrušen usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. 8. 2006, č. j. 12 Co 236/2006-344, a věc byla vrácena soudu prvního stupně k odstranění vad řízení, uložil Obvodní soud pro Prahu 8 rozsudkem ze dne 17. 12. 2008, č. j. 24 C 115/2001-606, žalovaným povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně částku 4.072.284,30 Kč s příslušenstvím (výrok I.), zamítl žalobu v části, v níž se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 5.447.761,70 Kč s příslušenstvím (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Žalobou uplatňované právo odůvodňoval žalobce tvrzením, že žalované užívaly bez právního důvodu nebytové prostory v jeho nemovitosti, čímž mu vznikla škoda ve výši žalované částky. Soud vyšel ze zjištění, že žalobce je vlastníkem domu č. p. 38 na pozemku parc. č. 721 v k. ú. N. M., obec P., a že žalované vědomě užívaly nebytové prostory v této nemovitosti bez právního důvodu minimálně od července 1997, kdy jim byla dána výpověď z nájmu, až do 9. 2. 2001. Ačkoliv mezi účastníky probíhala jednání o uzavření nájemní smlouvy, žalobce se zároveň aktivně domáhal vyklizení prostor (mimo jiné i úspěšnou žalobou na vyklizení podanou již v roce 1996), a jednání o nové nájemní smlouvě tak nikterak nemůže ovlivnit skutečnost, že žalované užívaly předmětné prostory bez právního důvodu. Soud odmítl tvrzení žalovaných, že prostory nebyly užívány v žalovaném rozsahu, s odkazem na zjištění učiněná v předchozím řízení o vyklizení předmětných prostor vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 24 C 23/96, v němž bylo účastníky učiněno nesporným, že druhá žalovaná užívala nemovitost v celém žalovaném rozsahu, a na předávací protokol ze dne 9. 2. 2001 týkající se veškerých sporných nebytových prostor. Užíváním nemovitosti bez právního důvodu porušovaly žalované právní povinnost, jíž lze dovodit přinejmenším z §415 obč. zák., stanovícího obecnou povinnost počínat si tak, aby nedocházelo ke vzniku škody, čímž žalobci vznikla škoda ve výši ušlého nájemného. V řízení přitom bylo prokázáno, že o předmětný nebytový prostor byl velmi vysoký zájem ze strany jiných subjektů. Za období let 1997 a 1998 a ledna až května 1999 žalobce nedoložil žádnou nabídku, a soud tak dospěl k závěru, že žalobci vznikla škoda ve výši obvyklého nájemného, jehož výši určil na základě znaleckého posudku. Za období od června 1999 do února 2001 soud vycházel z konkrétních žalobcem doložených nabídek. Za nedůvodnou soud považoval námitku promlčení vznesenou žalovanými, jelikož promlčecí doba počala běžet až od okamžiku vyklizení nemovitosti žalovanými, neboť k tomuto momentu lze konstruovat samotný vznik škody v její konečné výši. V tomto okamžiku počala rovněž běžet subjektivní dvouletá lhůta pro uplatnění práva, jelikož až v této chvíli měl žalobce k dispozici všechny informace pro vyčíslení škody. Došla-li žaloba soudu 12. 4. 2001, nedošlo k uplynutí ani objektivní ani subjektivní promlčecí doby. V této souvislosti soud zdůraznil rovněž úmyslnost jednání žalovaných. Soud se dále zabýval otázkou pasivní věcné legitimace žalovaných, ze zjištění, že prostory užívaly obě žalované společnosti a obě se tak podílely na vzniku škody žalobci, dovodil jejich solidární odpovědnost za vzniklou škodu. Soud ve svém rozsudku zohlednil platby, které žalované učinily ve prospěch společnosti ALTRO s. r. o. (nájemci, jenž měl prostory v nájmu od původních vlastníků nemovitosti a jenž je přenechal do podnájmu žalovaným) a o nichž mezi účastníky nebylo sporu, že mají být ve věci zohledněny podle předložených tabulek. Stanovenou částku náhrady škody snížil dále o částky zaplacené v průběhu žalovaného období žalovanými přímo žalobci a shledal žalobu důvodnou do částky 4.072.284,30 Kč s přísl. Nárok na úrok z prodlení, jehož se žalobce domáhal od data podání žaloby, shledal soud důvodným od tohoto data v částce, v jaké svými fakturami vyzýval žalobce žalované k zaplacení částky v celkové výši 925.825,- Kč již před podáním žaloby, ve zbytku, tj. v částce 3,146.459,30 Kč, uznal nárok na úrok z prodlení důvodným až ode dne následujícího po dni splatnosti, jež nastala dnem po doručení žaloby žalovaným dne 12. 11. 2002. Co do zbytku žalované částky a úroku z prodlení soud žalobu zamítl.
K odvolání žalovaných přezkoumal uvedený rozsudek Městský soud v Praze a rozsudkem ze dne 19. 10. 2009, č. j. 22 Co 247/2009-651, jej změnil v napadeném vyhovujícím výroku o věci samé co do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím tak, že žalobu zamítl, jinak jej v tomto výroku, tj. co do částky 2,121.703,- Kč s příslušenstvím, potvrdil a zároveň rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud považoval skutková zjištění soudu prvního stupně za správná i dostatečná a ztotožnil se rovněž s jeho závěry týkajícími se otázek věcné legitimace účastníků, rozsahu užívání nebytových prostor i námitky žalovaných osob, že užívaly předmětné nebytové prostory se souhlasem žalobce, odmítl však názor obvodního soudu, že v dané věci vznikl žalobci nárok na náhradu škody a nikoliv na vydání bezdůvodného obohacení. Pokud totiž užívaly žalované nebytové prostory bez platné nájemní smlouvy, a to i poté, kdy jim byla pravomocně uložena povinnost nebytové prostory vyklidit, vzniklo žalobci právo na vydání bezdůvodného obohacení. Promlčení tohoto práva je pak třeba posoudit podle ustanovení §107 obč. zák., přičemž subjektivní doba počala běžet dnem, kdy se žalobce dozvěděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil, zatímco objektivní dnem, kdy k bezdůvodnému obohacení došlo, žalobce má tudíž nárok pouze na vydání obohacení za dobu tří let před podáním žaloby, tj. od 12. 4. 1999. Obohacení soud stanovil podle znaleckého posudku ve výši nájemného v místě a čase obvyklého po přihlédnutí k tomu, co v předmětném období za užívání těchto prostor žalované žalobci uhradily.
Proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku tak, že odvolací soud zamítl žalobu do částky 1,950.581,30 Kč s příslušenstvím, podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z měnícího charakteru rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost v souladu s ustanovením §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. z nesprávného právního posouzení. Žalobce označil za správný právní závěr soudu prvního stupně, že na jeho straně vznikla škoda v důsledku úmyslného protiprávního jednání žalovaných. Počátek běhu subjektivní promlčecí doby u tohoto nároku je pak třeba spatřovat až v okamžiku faktického vyklizení nebytových prostor, neboť až v této době mohl žalobce jako poškozený vyčíslit celkovou výši vzniklé škody coby nutného předpokladu pro to, aby se mohl úspěšně domáhat její náhrady. Znalost výše výsledné škody je přitom rozhodným okamžikem pro určení počátku běhu subjektivní lhůty. Nesprávná právní úvaha, že je v daném případě třeba aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení a nikoliv o náhradě škody, pak odvolací soud vedla k rozhodnutí poškozujícímu žalobce. Zároveň odvolací soud podle žalobce pochybil, nezabýval-li se možnou úmyslností jednání žalovaných, bez bližšího odůvodnění se tak dostal do rozporu se závěrem soudu prvního stupně, jenž považoval jednání žalovaných za úmyslné, a nezabýval se tak tím, zda na posouzení vznesené námitky promlčení není potřeba aplikovat desetiletou objektivní dobu. S ohledem na uvedené navrhl žalobce, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení v naznačeném rozsahu.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Přípustnost dovolání žalobce směřujícího proti části rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně, a žaloba byla oproti prvostupňovému rozhodnutí navíc zamítnuta do částky 1,950.581,30 Kč s přísl., je dána ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.
Dovolací soud se tedy zabýval důvodností vznesených dovolacích námitek. Žalobci je především možno přisvědčit v tom, že odvolací soud pochybil, posoudil-li žalobní nárok pouze jako nárok z bezdůvodného obohacení. Převzal-li odvolací soud skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně, aniž by je jakkoliv měnil či doplňoval dalším dokazováním, nelze bezvýhradně akceptovat jeho závěr, že v dané věci je zapotřebí aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení a nikoliv o náhradě škody. Je především třeba připomenout judikaturu Nejvyššího soudu zdůrazňující, že je nutné rozlišovat mezi nároky z bezdůvodného obohacení a nároky z jiných titulů, přičemž podle ustanovení občanského zákoníku o bezdůvodném obohacení nelze posuzovat případy, které jsou upraveny v jiných ustanoveních zákona (srov. zprávu Občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu SSR ze dne 21. 12. 1978, sp. zn. Cpj 37/78, publikovanou ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 1/1979 civ., nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2008, sp. zn. 29 Cdo 2225/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 63/2009 civ.). Právní úpravu bezdůvodného obohacení je tedy třeba považovat za subsidiární a aplikovatelnou pouze tehdy, je-li naplněna některá ze skutkových podstat vymezených v §451 obč. zák. (popř. §454 obč. zák.) a není-li zároveň k dispozici zvláštní právní úprava, podle níž by bylo možné posoudit práva a povinnosti subjektů. Bylo-li v řízení před soudem prvního stupně prokázáno, že kvůli protiprávnímu jednání žalovaných žalobce nemohl využít konkrétních nabídek na uzavření nájemních smluv, a nedošlo tak k rozmnožení majetku žalobce v rozsahu, v jaké by se to dalo s ohledem na pravidelný běh událostí očekávat, není důvodu odklánět se od jeho závěru, že žalobci vznikla škoda spočívající v ušlém zisku odpovídajícím nájemnému, které by jinak mohl obdržet (Nejvyšší soud se zabýval podmínkami vzniku odpovědnosti za škodu za obdobných okolností např. v rozsudku ze dne 14. 10. 2004, sp. zn. 25 Cdo 540/2004, publikovaném v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2940, CD 1/2005, nebo rozsudku ze dne 12. 5. 2005, sp. zn. 25 Cdo 2434/2004). Odvolacímu soudu lze dát ovšem za pravdu, že za období, za něž žalobce neprokázal zmaření možného uzavření konkrétní nájemní smlouvy v důsledku protiprávního jednání žalovaných (listopad 1997 až květen 1999), nebyl prokázán jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu – vznik škody jako takové, a bylo tedy na místě aplikovat ustanovení o bezdůvodném obohacení, jelikož zároveň nebylo pochyb o tom, že žalovaní užívali předmětné prostory bez právního důvodu, čímž nabývali majetkový prospěch na úkor žalobce. Za těchto okolností pak nelze přiznat důvodnost námitce týkající se nesprávného posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby, kterou žalobce spojuje právě s tím, že promlčení jeho práva mělo být posuzováno podle ustanovení o náhradě škody a nikoliv jako vydání bezdůvodného obohacení, neboť za období, za něž byl nárok žalobce shledán promlčeným, je právní posouzení žalovaného plnění jako práva na vydání bezdůvodného obohacení správné, a tudíž bylo na místě posoudit běh promlčecí doby podle §107 obč. zák. Nadto lze říci, že i v případě, že by nárok žalobce bylo možno posoudit jako právo na náhradu škody, nebylo by možné stanovit počátek subjektivní lhůty až k okamžiku, v němž škoda přestala narůstat a bylo možno určit její výslednou výši, protože, jak již dříve dovodil Nejvyšší soud, dochází-li ke vzniku narůstající škody pokračujícím porušováním téže povinnosti, není možné při posouzení otázky promlčení vycházet z toho, že škoda představuje jediný a nedělitelný nárok, ale je třeba vyjít z časového průběhu vzniku a narůstání škody (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČSR ze dne 27. 9. 1974, sp. zn. 2 Cz 19/74, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 38/1975 civ., nověji je obdobný závěr obsažen např. i v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2006, sp. zn. 25 Cdo 2758/2004). I v tomto případě by tedy bylo nezbytné posoudit okolnosti podmiňující počátek běhu subjektivní a objektivní promlčecí doby ve vztahu k jednotlivým časovým úsekům. Za bezpředmětnou lze za dané situace považovat rovněž námitku týkající se úmyslu na straně žalovaných, neboť úmyslnost jednání má vliv pouze na délku objektivní promlčecí doby, uplynula-li však již subjektivní promlčecí doba, nemůže ani případný úmysl na straně žalovaných zvrátit závěr o rozsahu promlčení žalovaného práva. Ačkoliv lze žalobci přisvědčit, že postup odvolacího soudu, jenž se bez bližšího odůvodnění odchýlil od závěru soudu prvního stupně a vycházel při posouzení délky objektivní promlčecí doby z neúmyslnosti jednání žalovaných, byl chybný, jelikož nedostatek řádného a přezkoumatelného odůvodnění tohoto závěru brání dovolacímu soudu v přezkoumání jeho správnosti, což by bylo možno považovat za jinou vadu řízení ve smyslu §242 odst. 1, §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., nejde však s ohledem na správnost závěru týkajícího se uplynutí subjektivní promlčecí doby o vadu, která by měla za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, tak jak to vyžadují výše uvedená ustanovení, a dovolací soud k ní tudíž dále nepřihlížel. Nejvyšší soud tedy shledal dovolání žalobce částečně důvodným, podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. zrušil rozhodnutí odvolacího soudu v napadené části i v navazující části týkající se nákladů řízení a podle §243b odst. 3, věty první, o. s. ř. vrátil věc odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Proti části rozsudku odvolacího soudu, v jaké bylo potvrzeno rozhodnutí prvoinstančního soudu co do částky 2.121.703,- Kč s příslušenstvím, podaly dovolání rovněž žalované, jež své dovolání s odkazem na §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. odůvodnily tím, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Uvedly, že ač se ztotožňují s názorem odvolacího soudu, že se jedná o nárok z bezdůvodného obohacení, nebylo přihlédnuto ke specifickým okolnostem případu. Žalované užívaly nemovitosti sice na základě absolutně neplatné nájemní smlouvy, zároveň však mezi žalobcem a žalovanými existovala dohoda o užívání předmětných prostor a probíhala mezi nimi jednání za účelem uzavření nájemní smlouvy. Nebylo rovněž přihlédnuto k tomu, že žalované neužívaly celé prostory a oddělitelnou (byť neoddělenou) část byly připraveny předat žalobci, za tuto část žalobce svými fakturami platby nepožadoval a tato část nebyla zahrnuta ani do připravované nájemní smlouvy. Žalované rovněž neučinily žádné kroky pro to, aby nebytové prostory byly přístupné pouze jim. Na základě těchto skutečností žalované předestřely k dovolacímu přezkumu otázku, zda i v případě, je-li vlastník nemovitosti srozuměn s užíváním její části třetí osobou, s níž jedná o uzavření nájemní smlouvy a k nemovitosti je umožněn přístup i jejímu vlastníku, který zároveň může užívat zbylou část nemovitosti, je možné aplikovat dosavadní právní názor Nejvyššího soudu týkající se rozsahu vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním cizí nemovitosti bez nájemní smlouvy a vyslovený mimo jiné v rozhodnutích sp. zn. 25 Cdo 845/99 a sp. zn. 32 Odo 1056/2003.
Žalobce ve svém vyjádření k tomuto dovolání odmítl důvodnost námitek žalovaných a navrhl, aby Nejvyšší soud jejich dovolání zamítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo i v tomto případě podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Přestože dovolatelky napadají rozsudek odvolacího soudu v části výroku, jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku, je třeba přihlédnout i k tomu, že zatímco soud prvního stupně své rozhodnutí založil na závěru, že žalobci vzniklo jednáním žalovaných právo na náhradu škody, odvolací soud se přiklonil k tomu, že se jedná o právo na vydání bezdůvodného obohacení. Odvolací soud tedy sice svým rozhodnutím změnil právní posouzení práv a povinností účastníků, ale dovolání proti tomuto rozhodnutí není možné považovat za přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) či b) o. s. ř., neboť, i když, jak již dříve uvedl ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud, pro posouzení toho, zda je rozsudek odvolacího soudu měnící, není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah právního vztahu účastníků (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2720/2008), zde došlo k pouhému odlišnému právnímu posouzení v relaci náhrady škody k bezdůvodnému obohacení se shodným závěrem o právech a povinnostech účastníků (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněnými dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud se tedy zabýval přípustností dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. K námitkám žalovaných je především třeba uvést, že probíhalo-li mezi účastníky jednání o uzavření nájemní smlouvy, nelze z této skutečnosti dovozovat jakýkoliv právní titul, jenž by žalovaným umožňoval řádné užívání předmětných prostor. Ač je pochopitelná snaha stran řešit nastalou situaci smluvním ujednáním, dokud nebylo tohoto ujednání dosaženo, není možné dospět k závěru, že by zde existoval řádný právní důvod pro to, aby žalované užívaly nebytové prostory v nemovitosti žalobce, opačný závěr by totiž zcela popíral význam nájemní smlouvy, coby právního úkonu založeného na souhlasném projevu vůle stran, směřující v souladu se zákonem k úpravě vzájemných práv a povinností nájemce a pronajímatele, neboť by bez dalšího umožňoval dovozovat vzájemná závazková práva a povinnosti stran z pouhého faktického jednání účastníků. V rozporu se skutkovými zjištěními soudů obou stupňů a bez opory v provedeném dokazování je pak tvrzení žalovaných o existenci dohody o užívání předmětných nebytových prostor mezi účastníky, přičemž žalované toto své tvrzení blíže nerozvedly, pročež se jím dále nezabýval ani Nejvyšší soud, jelikož není zřejmé, jakým směrem by měl být zaměřen dovolací přezkum této otázky . K žalovanými rozporovanému zjištění soudů obou stupňů týkajícímu se rozsahu plochy užívané žalobcem lze především uvést, že pro posouzení důvodnosti žalobního nároku je rozhodující, na kolik lze za daného stavu nemovitosti považovat předmětné místnosti za jeden celek, jehož části nebyly, případně nemohly být, předmětem samostatného užívání, a ve vztahu k jaké ploše tedy mělo jednání žalovaných za následek, že nemohlo dojít k jejímu samostatnému využití žalobcem. K obdobným závěrům dospěl ve svých rozhodnutích Nejvyšší soud již dříve, mimo jiné v rozhodnutích citovanými žalovanými (viz výše), a v projednávané věci není důvodu se od nich odchylovat. To však platí za situace, kdy nebylo prokázáno užívání celé plochy, za níž jsou vydání bezdůvodného obohacení a náhrada škody požadovány, stranou žalovanou. Okolnost, zda se do sporné části prostor mohly dostat i jiné osoby než osoby zajišťující provozní činnost žalovaných, není pro závěr o rozsahu užívaných prostor rozhodující, neboť možnost přístupu další osoby mající od daných místností klíče nikterak nevylučuje závěr, že docházelo k jejich užívání ze strany žalovaných, a tato skutečnost může mít vliv pouze na zjištění týkající se intenzity a způsobu užívání těchto místností žalovanými. Dospěly-li soudy obou stupňů zcela přiléhavě především na základě nesporných tvrzení učiněných v řízení o vyklizení předmětných prostor a obsahu předávacího protokolu vztahujícího se k těmto prostorám ke zjištění, že žalované užívaly prostory v celém žalovaném rozsahu, nelze tedy správnost tohoto závěru zpochybnit tvrzením, že do určitých prostor mohl vstoupit i správce budovy. Jakákoliv komunikace mezi účastníky vztahující se k připravované nájemní smlouvě či platbám požadovaným žalobcem za užívání prostor v jeho nemovitosti pak rovněž sama o sobě nemůže výše uvedený závěr zvrátit, protože je především ilustrací vývoje vzájemných vztahů mezi účastníky a odráží jejich úmysly ohledně nakládání s těmito prostorami, s ohledem na další v řízení učiněná skutková zjištění týkající se faktického užívání předmětných prostor ji však nelze považovat za postačující, aby vyvrátila závěry na základě těchto zjištění učiněné. Z uvedeného je zřejmé, že nejenže dovolací námitky směřují do značné míry ke zpochybnění správnosti skutkových zjištění, a nemohou tak představovat způsobilý důvod přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., ale i v případě přípustnosti dovolání by je nebylo možno považovat za důvodné. Právní otázky, jež dovolatelky svými argumenty současně předestřely k posouzení dovolacímu soudu, lze pak považovat ze strany odvolacího soudu za posouzené zcela v souladu s hmotným právem i judikaturou Nejvyššího soudu a neumožňující závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud proto dovolání žalovaných podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 15. září 2010
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu