ECLI:CZ:NS:2017:28.CDO.3033.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3033/2017-220
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobkyně: Allianz pojišťovna, a. s. , IČO: 47115971, se sídlem v Praze 8, Ke Štvanici 656/3, proti žalovanému: H. K. , P., zastoupený JUDr. Klárou Kořínkovou, Ph.D., advokátkou, se sídlem v Praze 2, Fügnerovo náměstí 1808/3, o zaplacení částky 156 698 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 74/2012, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2017, č. j. 12 Co 308/2016-194, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.292,80 Kč k rukám advokátky JUDr. Kláry Kořínkové, Ph.D., do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Dovolání, jímž žalobkyně napadla v záhlaví označený rozsudek odvolacího soudu (kterým byl potvrzen rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 26. dubna 2016, č. j. 23 C 74/2012-159, jímž byla zamítnuta žaloba o zaplacení částky 156 698 Kč s příslušenstvím) Nejvyšší soud odmítl (dle ustanovení §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; viz bod 2. článku II. části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.). O takový případ v dané věci nejde, neboť dovolání není přípustné podle ustanovení §238a o. s. ř. (napadené rozhodnutí nepatří od okruhu rozhodnutí tam vyjmenovaných) ani podle ustanovení §237 o. s. ř. (rozhodnutí nezávisí na řešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
K dovolatelkou zpochybňovanému řešení toliko otázky procesního práva, zda měla být připuštěna jí za řízení navržená změna žaloby (kdy o tomto jejím návrhu – negativně – rozhodl soud prvního stupně samostatným usnesením) a zda tedy následně mělo být (správně) rozhodováno o jí nově uplatněném nároku, lze odkázat na ony závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, jíž byl vyjádřen názor, že rozhodne-li soud, že žalobcem navrženou změnu žaloby nepřipouští (§95 odst. 2 o. s. ř.), znamená to mimo jiné, že nárok uplatněný změnou žaloby nebude v řízení projednáván a že o něm nebude rozhodnuto, neboť se nestal předmětem řízení (srov. například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2003, sp. zn. 21 Cdo 387/2003, uveřejněný pod č. 139 v časopise Soudní judikatura, ročník 2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 723/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 11. 2015, sp. zn. 21 Cdo 1605/2015). Nepřipuštěním změny žaloby nemůže být žalobce závažným způsobem poškozen, může-li svůj nárok bezodkladně uplatnit u soudu samostatnou žalobou (kdy i v případě změněného návrhu nastávají hmotněprávní účinky návrhu dnem, kdy soudu došla změna žaloby nebo dnem, kdy byl tento úkon učiněn do protokolu a nikoli např. dnem, kdy bylo zahájeno řízení o původním návrhu nebo kdy bylo rozhodnuto o připuštění změny návrhu; srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2013, sp. zn. 23 Cdo 3200/2011).
Samotná otázka, měl-li soud (ať již soud prvního stupně či soud odvolací) připustit změnu žaloby učiněnou žalobkyní, není v této věci způsobilá založit přípustnost dovolání ani při zohlednění závěrů stanoviska Ústavního soudu ze dne 15. 11. 2016, sp. zn. Pl. ÚS st. 43/16, s nímž (stejně tak jako s další judikaturou dovolacího soudu a Ústavního soudu vztahující se k řešení této otázky) odvolacím soudem v dané věci přijaté závěry nekolidují v situaci, kdy se i odvolací soud uvedenou otázkou zabýval (a v tomto směru prověřil i postup soudu prvního stupně a jeho úvahy, pro něž v tomto případě změnu žaloby nepřipustil) z hledisek, jež jsou pro rozhodování o připuštění změny žaloby relevantní, tedy maje na zřeteli zejm. princip hospodárnosti řízení, při zvážení, zda by výsledky dosavadního řízení mohly být podkladem pro řízení o změněném návrhu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 2877/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 26 Cdo 2532/2015; obdobně též usnesení Ústavního soudu ze dne 21. 6. 2000, sp. zn. I. ÚS 179/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu pod poř. č. 22, svazek 18, ročník 2000). Přijaté závěry odvolací soud (stejně tak jako soud prvního stupně) i v tomto směru srozumitelně a přezkoumatelně odůvodnil (a to i z pohledu požadavků na řádné odůvodnění takového rozhodnutí ve světle předchozí nálezové judikatury Ústavního soudu; viz např. nálezy ze dne 21. 7. 2015, sp. zn. II. ÚS 3717/14, ze dne 27. 5. 2014, sp. zn. IV. ÚS 2403/13, nebo ze dne 21. 8. 2014, sp. zn. IV. ÚS 1324/14). Úvaha odvolacího soudu, že změnu žaloby v tomto řízení nebylo možno připustit v situaci, kdy žalobkyně změnou žaloby nově uplatnila vůči žalovanému pohledávku z jiného závazkového vztahu (již nabyla v průběhu řízení cesí od jiného subjektu, ve snaze odvrátit vydání pro ni nepříznivého rozhodnutí, nebyla-li podle výsledků již uzavřeného dokazování nositelkou žalobou uplatněného práva), kdy výsledky dosavadního řízení (i s ohledem na okruh dalších, nově nastolených právních otázek, pro něž dosud nebylo vedeno žádné dokazování) nemohly by být podkladem pro řízení o změněném návrhu, je s citovanými judikaturními závěry bezesporu konformní.
Vůči výrokům o náhradě nákladů řízení pak dovolatelka žádnou argumentaci – natož tu, jež by se vázala k obligatorním náležitostem dovolání (§241a odst. 2 o. s. ř.) – v dovolání nevznáší.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se opírá o ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalobkyně bylo odmítnuto a kdy k nákladům žalovaného, jenž se prostřednictvím jej v řízení zastupující advokátky vyjádřil k dovolání, patří odměna advokátky ve výši 7.380 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 5 a §11 odst. 1 písm. k/ vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů; dále jen „advokátní tarif“], spolu s paušální náhradou hotových výdajů advokátky v částce 300 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty z odměny a z náhrad (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.612,80 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná též na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách nalus.usoud.cz.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 21. listopadu 2017
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu