ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3060.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3060/2019-349
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobců: a) P. G. , narozeného XY, bytem XY, b) M. G. , narozené XY, bytem XY, c) M. G. , narozeného XY, bytem XY, a d) K. G. , narozené XY, bytem ve XY, všech zastoupených JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem se sídlem ve Zlíně, Rašínova 68/3, proti žalované České republice – Ministerstvu dopravy , identifikační číslo osoby (IČO) 660 03 008, se sídlem v Praze 1, nábřeží Ludvíka Svobody 1222/12, za účasti vedlejšího účastníka na straně žalované Ředitelství silnic a dálnic ČR , IČO 659 93 390, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 546/56, zastoupeného Jiřím Drápalem, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, o zaplacení částek 1 459 356 Kč s příslušenstvím, 1 423 773 Kč s příslušenstvím a 1 321 604 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 25 C 41/2014, o dovolání žalobců proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. června 2019, č. j. 13 Co 188/2019-331, takto:
Dovolání se odmítá .
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
Shora označené usnesení Městského soudu v Praze – jímž tento soud s odkazem na ustanovení §202 odst. 1 písm. g) a ustanovení §218 písm. c) občanského soudního řádu – odmítl odvolání žalobců proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 5. 2019, č. j. 25 C 41/2014-319, jímž byl zamítnut návrh na přerušení řízení podle §109 odst. 2 občanského soudního řádu, napadli žalobci dovoláním.
Protože dovoláním napadené rozhodnutí bylo vydáno po 29. 9. 2017, Nejvyšší soud dovolání posoudil a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“), kdy vstoupil v účinnost zákon č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony (a contr. srov. bod 2. článku II. přechodná ustanovení, části první zákona č. 296/2017 Sb.).
Dovolání není přípustné.
Podle §237 o. s. ř., není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §238 odst. 1 písm. e) o. s. ř. není dovolání podle §237 o. s. ř. přípustné proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle §229 odst. 4 o. s. ř.
Podle §229 odst. 4 o. s. ř. může žalobou pro zmatečnost účastník napadnout rovněž pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo odmítnuto odvolání nebo kterým bylo zastaveno odvolací řízení, jakož i pravomocné usnesení odvolacího soudu, kterým bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně o odmítnutí odvolání nebo dovolání pro opožděnost.
V posuzované věci žalobci dovoláním napadají usnesení odvolacího soudu, jímž bylo odmítnuto jejich odvolání. Jak plyne z výše uvedeného, proti takovému usnesení je přípustná žaloba pro zmatečnost (srov. §229 odst. 4 o. s. ř.) a přípustnost dovolání je proto vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.).
Proto Nejvyšší soud nepřípustné dovolání bez jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
V situaci, kdy je přípustnost dovolání zákonem výslovně vyloučena (srov. §238 odst. 1 písm. e/ o. s. ř.), neboť efektivním prostředkem k ochraně práv žalobců je žaloba pro zmatečnost (§229 odst. 4 o. s. ř.), dovolací soud neshledal důvod ani pro dovolateli současně navrhované přerušení řízení podle §109 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a předložení věci Ústavnímu soudu s návrhem na zrušení ustanovení §202 odst. 1 písm. g) o. s. ř. pro jeho (dovolateli namítaný) rozpor s ústavním pořádkem, neboť dovolateli předestřená otázka není pro rozhodnutí dovolacího soudu relevantní. Nehledě na konstantní rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle níž z ústavněprávního hlediska není občanské soudní řízení povinně dvoustupňové, pročež vyloučení vybraných rozhodnutí, např. usnesení vyjmenovaných v §202 o. s. ř., z odvolacího přezkumu z ústavních mezí nevybočuje (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 31. 10. 2006, sp. zn. III. ÚS 96/06, usnesení ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 101/01, usnesení ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. III. ÚS 150/03, usnesení ze dne 30. 5. 2006, sp. zn. II. ÚS 304/06, usnesení ze dne 20. 7. 2010, sp. zn. I. ÚS 967/10, nebo usnesení ze dne 20. 3. 2012, sp. zn. I. ÚS 351/11).
O nákladech dovolacího řízení nebylo rozhodováno, je-li z obsahu spisu zřejmé, že rozhodnutí Nejvyššího soudu není rozhodnutím, kterým se řízení končí, a řízení nebylo již dříve skončeno (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné pod číslem 48/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. 9. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu