ECLI:CZ:US:2006:3.US.96.06.1
sp. zn. III. ÚS 96/06
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jana Musila a soudců Vladimíra Kůrky a Jiřího Muchy ve věci ústavní stížnosti stěžovatele M. S., zastoupeného JUDr. Jaroslavem Karlem, advokátem se sídlem v Plzni, Bendova 8, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 6. 12. 2005, sp. zn. 12 Co 390/2005, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Ústavní stížností, vycházející z §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákona o Ústavním soudu"), stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označené usnesení krajského soudu, jelikož je přesvědčen, že mu nesprávnou aplikací ustanovení §27 odst. 2 o.s.ř. bylo upřeno "právo domáhat stanoveným postupem svého práva u soudu a na právní pomoc v řízení před soudy" ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listiny") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a svobod (dále jen "Umluvy"). Jelikož má stěžovatel za to, že samo ustanovení §27 odst. 2 o.s.ř. je "v rozporu jak s ústavním zákonem, tak i mezinárodní smlouvou", navrhl s odkazem na §74 zákona o Ústavním soudu, aby Ústavní soud zrušil i je.
Krajský soud napadeným usnesením rozhodl, že se nepřipouští zastoupení stěžovatele obecným zmocněncem D. P. v odvolacím řízení ve věci u něj vedené pod sp. zn. 12 Co 390/2005, a to s odůvodněním, že jmenovaný "vystupuje jako obecný zmocněnec v různých věcech opětovně (§27 odst. 2 o.s.ř.)".
Obsahové těžiště ústavní stížnosti spočívá v námitce, že krajský soud použitím ustanovení §27 odst. 2 o.s.ř. stěžovateli "de facto odňal možnost před soudem vystupovat a v řízení jednat"; o tzv. "pokoutnictví" (působení před soudem za úplatu osobám mimo advokaci) podle stěžovatele v daném případě nejde, neboť zmocněnec je jeho "dlouholetým přítelem" a poskytuje mu zastoupení bez nároku na odměnu.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d/ Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též §72 odst. 1 písm. a/ zákona o Ústavním soudu).
Jestliže stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu, vydanému v občanskoprávním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Jeho pravomoc je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení principů ústavněprávních, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněné práva nebo svobody jeho účastníka.
Ústavní stížnost je ve smyslu §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu zjevně neopodstatněná také v případě, kdy jí předestřené tvrzení o porušení základního práva a svobody bylo již dříve Ústavním soudem posouzeno, a z něj vycházející (obdobná) ústavní stížnost jím byla shledána nedůvodnou nebo neopodstatněnou; jinak řečeno, je tomu tak tehdy, když stížností napadené rozhodnutí je konformní se závěry, jež Ústavní soud již dříve vyslovil, a jimiž je rozhodnutí obecných soudů fakticky aprobováno, ať již k tomu došlo předtím nebo poté.
To je v dané věci významné potud, že stěžovatelovou námitkou porušení čl. 37 odst. 2 Listiny ve vztahu k ustanovení §27 odst. 2 o.s.ř. a jeho aplikaci v konkrétním případě se Ústavní soud již dříve zabýval (srov. kupříkladu usnesení ve věcech sp. zn. I. ÚS 12/01, I. ÚS 698/04), a dospěl k závěru, že namítaný článek Listiny (podle kterého má každý právo na právní pomoc v řízení před soudy, jinými státními orgány či orgány veřejné správy, a to od počátku řízení) "na ústavněprávní úrovni nezaručuje právo na jakékoliv zastoupení účastníka řízení, ale zajišťuje právo na volbu kvalifikované, tj. právní pomoci". Nevyužije-li účastník řízení tohoto práva a projevil-li vůli k zastupování tzv. obecným zmocněncem, pak "tento vztah již nepožívá ochrany na úrovni ústavněprávních předpisů", a soudy jej "správně posuzují" (jen) podle §27 o.s.ř. "Jestliže soudy shledaly, že zvolený obecný zmocněnec vystupuje v různých věcech opětovně (přitom pro posouzení "opětovnosti" je rozhodné objektivní hledisko, nikoliv subjektivní vztah účastníka řízení a zmocněnce), důvodně rozhodly, že zastoupení se nepřipouští, přičemž Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat důvody pro takové rozhodnutí" (viz usnesení ze dne 4. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 698/04). Účastník má vždy možnost zvolit si zástupcem advokáta nebo zmocněnce (§27 o.s.ř.), který před soudem nevystupuje opětovně.
Jelikož není důvod se od těchto názorů odchýlit, a námitka stěžovatele vycházející z čl. 37 odst. 2 Listiny je tím vypořádána, soustřeďuje se pozornost k druhé námitce, obsažené v ústavní stížnosti, jíž se stěžovatel dovolával čl. 36 odst. 1 Listiny; zde jde o to, zda užitým výkladem ustanovení §27 odst. 2 o.s.ř. nebyly založeny nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda nepředstavuje nepřípustný zásah do právního postavení stěžovatele v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zde jmenovitě do práva na spravedlivý proces.
Výklad a aplikace předpisů obecného práva je protiústavní, jestliže nepřípustně postihuje některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo je výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jež je v soudní praxi respektován (a představuje tím nepředvídatelnou interpretační libovůli), resp. je v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupříkladu rozhodnutí ve věci sp. zn. III. ÚS 269/99).
V posuzované věci - vzhledem k výše prezentovaným názorům - nejde již o nic jiného, než zda se krajský soud nedopustil výkladové "svévole" (vybočení z konsensuálně, doktrinálně i judikatorně ustaveného rámce výkladu a užití procesního ustanovení §27 odst. 2 o.s.ř.) jestliže za základ svého rozhodnutí pojal závěr, že zmocněnec stěžovatele "vystupuje v různých věcech opětovně". Výklad rozhodného pojmu "vystupování v různých věcech opětovně" je z povahy věci založen v rovině tzv. soudního uvážení, k jehož účinnému napadení je nezbytný závěr, že objektivně nemůže - vůbec - obstát, resp. že je výrazem zjevného faktického omylu či excesu logického (vnitřního rozporu).
Tak tomu v dané věci zjevně není; stěžovatel v sledovaném směru ostatně neuplatňuje ani námitky interpretační ani skutkové. Výše bylo uvedeno (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 698/04), že jen objektivní stav "opětovnosti" zastupování zvoleného zmocněnce je relevantní, nikoli subjektivní vztah účastníka k němu. Vycházel-li stěžovatel oproti tomu z předpokladu, že naopak osobní vztah k zmocněnci je při výkladu §27 odst. 2 o.s.ř. rozhodný, je jeho názor nesprávný již z pohledu obecného (procesního) práva.
Svévolný výklad (a aplikace) právní normy zakládá též rozhodnutí, kterému schází smysluplné odůvodnění. V projednávané věci však soud užité právní názory náležitě (úplně a srozumitelně) odůvodnil, a zakotvil ve zjištěních, které nebyly zpochybněny. Ani potud není opory pro úsudek o existenci porušení ústavně zaručených základních práv nebo svobod.
K porušení čl. 36 odst. 1 Listiny zaručujícího právo na spravedlivý proces nemůže dojít jen tím, že stěžovatel nesouhlasí s právními závěry obecných soudů.
K námitce stěžovatele, že byl napadeným usnesením poučen, že proti němu není přípustný řádný opravný prostředek, je vhodné předeslat, že odvolání vskutku přípustné není, neboť podle §201 o.s.ř. je odvolání přípustné proti rozhodnutí krajského soudu jen tehdy, jde-li o rozhodnutí vydané v řízení v prvním stupni, a tato podmínka splněna není.
Ústavní soud vícekrát vyjádřil názor, že z ústavněprávního hlediska není soudní řízení povinně dvoustupňové, s výjimkou věcí trestních, u kterých tento požadavek vyplývá z čl. 2 protokolu č. 7 k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Z čl. 36 Listiny tudíž bez dalšího pro jiné než věci trestní nezbytnost dvojstupňového soudního řízení neplyne, pročež vyloučení vybraných rozhodnutí (např. usnesení vyjmenovaných v §202 o.s.ř.) z odvolacího přezkumu nikterak nevybočuje z ústavních mezí (usnesení ve věci sp. zn. IV. ÚS 101/01, Sbírka nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 22, č. 22, str. 387; usnesení sp. zn. III. ÚS 150/03 nebo sp. zn. II. ÚS 304/06).
K úvahám stěžovatele, že situace vzniklá po rozhodnutí o nepřípustnosti zastoupení je bez zásahu Ústavního soudu "jinak neřešitelná", jestliže krajský soud a stěžovatel "nebudou ochotni ustoupit", a v řízení nebude fakticky možné pokračovat, je přiléhavé poukázat na to, že stěžovatel - v postavení žalobce - má přece naopak přirozený zájem na tom, aby v řízení pokračováno bylo. Ostatně z dostupného usnesení Ústavního soudu se podává, že Krajský soud v Plzni v stěžovatelově věci již dne 15. 3. 2006 rozhodl rozsudkem č. j. 12 Co 390/2005-73. Stěžovatel jej napadl ústavní stížností, již Ústavní soud odmítl (usnesením ze dne 26. 9. 2006, sp. zn. II. ÚS 400/06).
Je tedy namístě uzavřít, že výše předestřené podmínky, za kterých obecným soudem v konkrétní věci uplatněný výklad a aplikace práva překračuje hranice ústavnosti, zde (ohledně obou stěžovatelových námitek) splněny nejsou. Stěžovateli se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo, a tento závěr, jak se podává z řečeného, lze mít za zřejmý.
Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost stěžovatele jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a/ zákona o Ústavním soudu senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením odmítl.
Je-li ústavní stížnost z uvedených důvodů odmítnuta, odpadá i podmínka projednání návrhu na zrušení ustanovení §27 odst. 2 o.s.ř., neboť důvody odmítnutí ústavní stížnosti na tomto ustanovení nejsou závislé, resp. toto ustanovení do ústavněprávní roviny vymezené čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 2 Listiny není způsobilé zasáhnout. Takový návrh musí proto být odmítnut rovněž (§43 odst. 2 písm. b/ zákona o Ústavním soudu).
Vzhledem k tomu, že napadené rozhodnutí je rozhodnutím ryze procesní povahy, a v případě, že tvrzené porušení procesních práv bylo možné efektivně namítat opravným prostředkem proti rozhodnutí, jímž se řízení končí, případně i prostřednictvím ústavní stížnosti, a zejména se zřetelem k tomu, že řízení ve věci bylo již pravomocně skončeno, je zřejmě k dispozici i závěr silnější, totiž že posuzovaná ústavní stížnost je nepřípustná (§43 odst. 1 písm. e/ zákona o Ustavní soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 31. října 2006
Jan Musil v. r.
předseda senátu
Za správnost:
Jana Němečková