ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3090.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3090/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce V. K., zastoupeného advokátkou, proti žalované F. K., zastoupené advokátem, o zaplacení částky 180 000,- Kč, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 25 C 9/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 1. 2009, č. j. 42 Co 577/2008 – 71, takto:
Dovolání se odmítá.
Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal, aby žalovaná byla uznána povinnou zaplatit částku 180 000,- Kč představující bezdůvodné obohacení, které žalované mělo vzniknout provedením prací na domě v jejím výlučném vlastnictví (dále i „předmětná nemovitost“).
Okresní soud v Ostravě rozsudkem ze dne 11. 6. 2008, č. j. 25 C 9/2008 – 40, žalobu zamítl s tím, že předmětem řízení jsou práce žalobce na předmětné nemovitosti prováděné v letech 1978 až 1995. Soud prvního stupně po provedeném dokazování zjistil, že žalovaná získala předmětnou nemovitost od své matky na základě darovací smlouvy ze dne 31. 8. 1984. Manželství účastníků bylo uzavřeno 2. 8. 1958 a rozsudkem ze dne 29. 5. 2000, který nabyl právní moci dne 24. 11. 2000, bylo rozvedeno. Dle soudu prvního stupně nelze žalobě za období od roku 1978 do převodu předmětné nemovitosti na žalovanou v roce 1984 vyhovět, neboť žalovaná není ve věci pasivně legitimována, nevlastnila-li v tomto období předmětnou nemovitost. Od roku 1984 do roku 1995 nelze žalobě také vyhovět, neboť v tomto období byli účastníci manželé a tito mají v souladu s ustanovením §18 zákona č. 94/1963 Sb., o rodině (dále jen „zákon o rodině“) povinnost si vzájemně pomáhat, proto také uvedené ustanovení vylučuje mezi manžely úplatu za práci. I kdyby tedy žalobce práce provedl (což nebylo dokazováno), nevzniklo by bezdůvodné obohacení, neboť právním důvodem poskytnutého plnění byla zákonem uložená pomoc mezi manžely.
K odvolání žalobce Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 14. 1. 2009, č. j. 42 Co 577/2008 – 71, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Dle odvolacího soudu žalobce již počátkem roku 1996 věděl, že došlo k bezdůvodnému obohacení vzniklého provedením prací na nemovitosti patřící do výlučného vlastnictví žalované i kdo jej získal. Protože svůj nárok uplatnil až v rámci podání došlého soudu dne 12. 12. 2001, učinil tak dle odvolacího soudu po uplynutí tříleté objektivní lhůty, a jeho nárok je tak promlčen. S ohledem na tuto skutečnost soud další dokazování neprováděl.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ust. §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. Jako dovolací důvod žalobce uvedl vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. a současně i nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. Žalobce konkrétně namítal, že:
soud prvního stupně aplikoval ustanovení §18 zákona o rodině nesprávně a v rozporu s ustanovením §149 odst. 2 věta druhá obč. zák.,
rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu s ustanovením §114 obč. zák.,
soudy nevyhověly jeho návrhům na provedení důkazů,
je zřejmé, že návrh na zahájení řízení o vypořádání SJM vedené pod sp. zn. 25 C 160/2001 podala žalovaná, přičemž vyloučením části žaloby k samostatnému projednání se „nějakým způsobem“ změnilo označení účastníků, neboť V. K. je v tomto samostatném řízení vedeném pod sp. zn. 25 C 9/2008 označen jako žalobce,
i přes nepochybnou existenci „důvodů hodných zvláštního zřetele“ soud nepoužil ustanovení §150 obč. zák., dle kterého nemusí soud výjimečně náhradu nákladů řízení zcela nebo zčásti přiznat.“
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou prostřed¬nictvím advokáta a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř.
Protože dovolání žalobce směřuje proti výroku rozsudku, jímž odvolací soud potvrdil ve věci samé první rozsudek prvního stupně, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Dovolání není přípustné.
K námitce ad a) týkající se nesprávné aplikace ust. §18 zákona o rodině
Podle ust. §149 odst. 2 věta druhá obč. zák. je každý z manželů oprávněn požadovat, aby mu bylo uhrazeno, co ze svého vynaložil na společný majetek, a je povinen nahradit, co ze společného majetku bylo vynaloženo na jeho ostatní majetek.
V posuzované věci mělo bezdůvodné obohacení spočívat v pracích provedených žalobcem na majetku ve výlučném vlastnictví žalované. Jak vyplývá z gramatického výkladu ust. §149 odst. 2 věta druhá obč. zák. a jak Nejvyšší soud ČR již v rozsudku ze dne 31. 3. 2004, sp. zn. 22 Cdo 1574/2003 dovodil, z žádného zákonného ustanovení nevyplývá, že by při vypořádání mohlo být přihlíženo k tomu, co jeden z manželů vynaložil ze svého na oddělený majetek druhého z nich.
Dovolatel se tak mýlí, pokud považuje aplikaci ustanovení §18 zákona o rodině provedenou soudem prvního stupně v rozporu s ustanovením §149 odst. 2 věta druhá obč. zák.
Strany nemusí mít úmysl založit určité právo a určitý závazek, nemusí si ani uvědomovat, že svým chováním zakládají právní vztahy. Stačí, chovají-li se způsobem, který k založení konkrétního závazkového právního vztahu směřuje. V mnohých případech existuje chování, které však se zřetelem ke všem okolnostem konkrétního případu k založení závazkového právního stavu a s ním spojených subjektivních práv a povinností nesměřuje. Typickým příkladem jsou případy, kdy jde o společenské úsluhy či o sousedskou, resp. přátelskou výpomoc. Tyto společenské úsluhy charakter závazkových právních vztahu nemají. To znamená, že vzájemná práva a povinnosti z nich nevznikají, jejich porušení není právem sankciováno a jejich plnění nelze, pokud není uskutečněno dobrovolně, s úspěchem soudně vynucovat. Jinak řečeno, jednající strany nesledovaly úmysl založit závazkový právní vztah spojený se vznikem právem sankciovaných a právem vynutitelných subjektivních práv a povinností (srov. Knappová, M., Švestka, J., Dvořák, J., Občanské právo hmotné 2. Díl třetí: Závazkové právo, 4. aktualizované a doplněné vydání, Aspi v Praze r. 2005, s. 70 an.)
V posuzovaném případě měl žalobce v letech 1978 až 1995 provádět práce na předmětné nemovitosti. Manželství mezi ním a žalovanou trvalo od r. 1958 do r. 2000. Žalobce tedy započal s pracemi po dvaceti letech manželství. Není pochyb o tom, že práce, kdy materiál byl financován ze společných prostředků účastníků sporu, byly prováděny se svolením žalované. Nejednalo se však o závazkově právní vztah (smlouvu o dílo), ale o manželskou výpomoc, resp. společenskou úsluhu, která byla, jak správně posoudil soud prvního stupně, v souladu s §18 zákona o rodině.
Jiný výklad by vedl k paradoxním závěrům, kdy by bývali manželé mohli desetiletí zpětně žádat bezdůvodné obohacení např. za užívání bytu nebo auta ve vlastnictví druhého z nich.
K námitce ad b) týkající se rozhodnutí v rozporu s ust. §114 obč. zák.
Dle ust. §107 obč. zák. odst. 1 a 2 se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za dva roky ode dne, kdy se oprávněný dozví, že došlo k bezdůvodnému obohacení a kdo se na jeho úkor obohatil. Nejpozději se právo na vydání bezdůvodného obohacení promlčí za tři roky, jde-li o úmyslné bezdůvodné obohacení, za deset let ode dne, kdy k němu došlo.
Dle ust. §114 obč. zák. jde-li o právo mezi zákonnými zástupci na jedné straně a nezletilými dětmi a jinými zastoupenými osobami na druhé straně, promlčení nepočíná ani neběží, nejde-li o úroky a opětující se plnění. To platí i o právech mezi manžely.
Lze souhlasit s odvolacím soudem, že žalobce již počátkem roku 1996 znal rozhodné skutečnosti, tedy že došlo k (domnělému) bezdůvodnému obohacení provedením prací na nemovitosti patřící do výlučného vlastnictví žalované a také věděl, kdo jej získal. Pro počátek běhu objektivní tříleté promlčecí doby je však rozhodný až den právní moci rozsudku, kterým bylo manželství rozvedeno, neboť jak vyplývá z ustanovení §114 obč. zák., o jehož gramatickém výkladu neexistují v judikatuře ani literatuře pochybnosti, nejde-li o úroky a opětující se plnění, promlčení ani nepočíná ani neběží (srov. Švestka, J., Spáčil., J., Škárová., M., Hulmák., M., Občanský zákoník I. Komentář, 1. vydání, C.H.Beck v Praze 2008, str. 570 an.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 1998, sp. zn. 3 Cdon 751/96, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2005, sp. zn. 1638/2004).
Jak vyplývá z výše popsaného, v posuzovaném případě odvolací soud neaplikoval ust. §114 obč. zák. o nepromlčitelnosti práv mezi manžely, když dospěl k závěru o promlčení nároku, a proto věc nesprávně právně posoudil. Tato skutečnost je však irelevantní, neboť žádný nárok žalobci ve skutečnosti nevznikl, jak je vysvětleno v předchozím bodě k námitce ad a).
K námitce ad c) týkající se neprovedení důkazů
Podle §120 odst. 1 druhé věty o.s.ř. soud rozhoduje, které z navrhovaných důkazů provede. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu ze zásad řádného procesu automaticky nevyplývá povinnost soudu provést všechny důkazy, které účastník řízení navrhl. Soud však musí nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také – pokud jim nevyhoví – ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o. s. ř.) (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 8.7.1999, sp. zn. III. ÚS 87/1999).
Žalobce navrhnul provedení důkazů, kterými mělo být prokázáno, že na předmětné nemovitosti provedl tvrzené práce. Jelikož soud prvního stupně práce posoudil jako provedené na základě §18 zákona o rodině a nikoliv jako provedené bez právního důvodu, správně a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení neprováděl další dokazovaní. Odvolací soud naproti tomu posoudil nárok jako promlčený, tento sice nesprávný, ale na výsledku nic neměnící závěr, taktéž v rámci ekonomie řízení odůvodňoval neprovádění dalších důkazů. Zjišťovat, jaké práce byly provedeny v období deseti let by bylo velmi složité a nákladné, na výsledek sporu však tato zjištění nemohla mít vliv. Oba soudy tak postupovaly správně, v souladu s ustanovením §120 odst. 1 obč. zák. i judikaturou Ústavního soudu.
K námitce ad d) týkající se označení V. K. jako žalobce
Možnost domáhat se svých práv prostřednictvím soudu je právem, nikoliv povinností. Předeslané jinými slovy znamená, že zákon účastníkovi v ustanovení §96 o.s.ř. dává možnost vzít návrh na zahájení řízení zpět, a to z části nebo zcela. Nechtěl-li žalobce pokračovat ve sporu, mohl vzít návrh zpět a soud by býval řízení zastavil.
K námitce ad d) týkající se náhrady nákladů
Dovolání do výroku o náhradě nákladů řízení není přípustné a to bez zřetele k povaze takového výroku (bez ohledu na to, zda jde o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení) - srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2002, pod pořadovým číslem 88, a publikovaném pod R 4/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek.
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou k dispozici ve zmíněné literatuře nebo na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozhodnutí Ústavního soudu na stránkách
http://nalus.usoud.cz .
Jelikož žádná z námitek dovolatele nemá pro napadené rozhodnutí po právní stránce zásadní význam, neboť nemají vliv na nárok odvolatele, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 10. listopadu 2009
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu