ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3100.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3100/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce J. J., zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem v Brně, Údolní 5, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti České republiky, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 13 C 44/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 19. 3. 2009, č.j. 69 Co 584/2008-115, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci shora označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2008, č.j. 13 C 44/2005-89, kterým byla zamítnuta žaloba, aby byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 1.669.384,- Kč představující hodnotu nákladního vozidla odebraného žalobci v rámci realizace výkonu rozhodnutí proti obchodní společnosti TERRA spol. s r. o., jejímž byl jednatelem, a částku ve výši 80.190.000,- Kč, uplatňovanou z titulu ušlého zisku žalobce, a to spolu s tam specifikovaným úrokem z prodlení z obou částek. Odvolacím soudem bylo rovněž stanoveno, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud posuzoval nárok žalobce shodně se soudem prvního stupně podle zákona č. 58/1969 Sb., a to za použití přechodného ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, když se v dané věci jednalo o škodu způsobenou tvrzeným nesprávným úředním postupem státu přede dnem účinnosti posledně citovaného předpisu. Chybný postup byl žalobcem spatřován v provádění relevantních úkonů v rámci výkonu rozhodnutí vedeného Okresním soudem v Olomouci proti společnosti TERRA spol. s r. o. pod sp. zn. E 775/1992, a to zejména co do postupu soudní úřednice, která nechala z provozovny žalobce odtáhnout osobní vozidlo, tři nákladní automobily a nejméně jednu nákladní vlečku, a to přestože byl výkon rozhodnutí prodejem movitých věcí nařízen pouze pro částku 50.000,- Kč. V případě nákladního automobilu USD 114a Tatra T 815 se však navíc jednalo o vozidlo zakoupené žalobcem jakožto fyzickou osobou podnikající v oblasti strojních výkopových prací a do majetku povinné obchodní společnosti tudíž nespadalo.
Vzhledem ke vznesení námitky promlčení ze strany žalované však nižší instance dospěly k závěru, že požadavku žalobce nelze vyhovět. Za aplikace §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., v němž se uvádí, že právo na náhradu škody se promlčí za tři roky, s tím, že tato subjektivní promlčecí doba počíná běžet okamžikem, kdy se poškozený dozvěděl o škodě (nikoli tedy jen o události jí předcházející), shledaly soudy obou stupňů, že nárok žalobce, uplatněný žalobou dne 8. 3. 2005, promlčen byl. Přitom odvolací instance posuzovala běh subjektivní promlčecí lhůty u každého z nároků (jednotlivých uplatňovaných částek) samostatně, a to na rozdíl od soudu prvního stupně tak, že v případě nároku na zaplacení hodnoty shora specifikovaného nákladního vozidla byl její začátek vázán na den 3. 7. 1998, kdy byl se žalobcem sepsán protokol, v němž sám žalobce uvedl, že mu byl v roce 1993 předmětný automobil v řízení o výkonu rozhodnutí zabaven, a bylo zde rovněž najisto postaveno, že nabyl vědomost o tom, že toto vozidlo bylo posléze předáno oprávněné osobě, Finančnímu úřadu v Olomouci. Pokud jde o požadovaný ušlý zisk, zde počala promlčecí lhůta běžet dne 24. 3. 1993, když k tomuto datu byl automobil žalobci fakticky zabaven a on jej tak nemohl využívat k vytváření zisku při podnikání. Podle odvolacího soudu tedy celkově k promlčení nároků žalobce došlo nejpozději dne 3. 7. 2001. Nižší instance navíc shledaly, že i přes právní závěry vedoucí k zamítnutí žaloby z důvodu promlčení zde dále scházel nutný předpoklad úspěšnosti podané žaloby na náhradu škody, a to nutnost vyčerpání všech zákonných prostředků obrany v rámci řízení o výkonu rozhodnutí (takovým prostředkem mohla být zejména vylučovací žaloba ve smyslu ustanovení §267 odst. 1 o. s. ř.).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, které následně dvěma dalšími podáními doplnil. Dovodil přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku ve věci samé a jako důvod dovolání uvedl vadu nesprávné právní posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu označil problematiku posouzení aplikace ustanovení §3 obč. zák. ve vztahu k námitce promlčení vznesené organizační složkou státu za situace, kdy prokazatelně nesprávným úředním postupem naplňujícím znaky skutkové podstaty trestného činu byla občanovi způsobena škoda, zejména pak otázku běhu promlčecí doby v případě ušlého zisku, který vzniká v důsledku právně kvalifikované události až dlouhou dobu poté, co nastala zmíněná událost. V rámci vylíčení dovolacího důvodu mimo jiné tvrdil, že výkon rozhodnutí, z jehož realizace vznikla škoda, nebyl nikdy platně nařízen, když usnesení o jeho nařízení nebylo povinné osobě, společnosti TERRA spol. s r. o. vůbec doručeno. Dovolatel zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že se o vzniku škody dozvěděl dne 3. 7. 1998, a celkově brojil proti posouzení otázky běhu promlčecí doby ze strany odvolací instance. Zdůraznil rovněž, že okolnosti případu, zejména zcela bezprecedentní porušení všech zásad postupu soudu a celé řady základních ustanovení upravujících průběh soudního výkonu rozhodnutí, jsou podle jeho názoru důvodem pro aplikaci ustanovení §3 obč. zák. Dovolatel proto žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že žalobce, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., tj. pro tvrzené nesprávné právní posouzení věci.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem. Uvedené podmínky však dovolání žalobce ve spojení s napadeným rozsudkem odvolacího soudu nesplňuje.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Podle ustanovení §36 zákona č. 82/1998 Sb. se odpovědnost podle tohoto zákona vztahuje na škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána ode dne účinnosti zákona, a na škodu způsobenou ode dne účinnosti zákona nesprávným úředním postupem. Odpovědnost za škodu způsobenou rozhodnutími, která byla vydána přede dnem účinnosti zákona, a za škodu způsobenou přede dnem účinnosti zákona nesprávným úředním postupem se řídí dosavadními předpisy . V projednávané věci byl proto správně aplikován zákon č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, jehož ustanovení jsou dále citována.
Na základě §18 odst. 1 výše uvedeného zákona odpovídá stát za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní.
Ve smyslu ustanovení §22 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. však platí, že právo na náhradu škody podle tohoto zákona se promlčí za tři roky ode dne, kdy se poškozený o této škodě dozvěděl. Z citované normy plyne, že se jedná o subjektivní promlčecí dobu, jež se váže na vědomost poškozeného subjektu o tom, zda mu byla škoda způsobena. Přitom obecně platí, že o škodě se poškozený dozví tehdy, když zjistí skutkové okolnosti, z nichž lze dovodit vznik škody a orientačně (přibližně) i její rozsah (tak, aby bylo možné případně též určit alespoň přibližně výši škody v penězích). V dané věci tudíž došlo k aplikaci tohoto zákonného ustanovení, neboť z druhého odstavce §22 lze dále dovodit, že objektivní (desetiletá) lhůta se pak uplatní pouze v případě škody způsobené nezákonným rozhodnutím, a tato tedy v projednávaném případě rozhodná není.
Při posouzení námitky promlčení bylo ohledně každého z uplatněných nároků nutno zohlednit skutečnost, že žalobce o jemu způsobené škodě věděl nejpozději dne 3. 7. 1998 , kdy s ním byl sepsán v rámci příslušného řízení o výkonu rozhodnutí protokol, v němž byla tato okolnost explicitně vyjádřena, a který je také v předmětné věci možno považovat za relevantní důkaz. Oba uplatněné nároky (tedy i žalobcem požadovaný ušlý zisk) tak byly promlčeny nejpozději dne 3. 7. 2001.
Nejvyšší soud tudíž shledává, že nižší instance dospěly v daném případě ke správnému právnímu závěru, když posoudily vznesenou námitku promlčení ze strany žalované jako důvodnou a uplatněné nároky tak žalobci nepřiznaly.
Namítá-li pak dovolatel, že ke vznesení námitky promlčení došlo v rozporu s dobrými mravy, tak s tímto jeho názorem se dovolací soud rovněž neztotožňuje. Pokud je účastníkem sporu tato forma „obrany“ uplatněna, má soud povinnost se zabývat tím, zda-li je opodstatněná. Jelikož bylo v posuzované věci promlčení předmětných nároků shledáno, muselo být rozhodnuto v souladu s platnou právní úpravou, která institut promlčení spojuje se zánikem takových nároků. Navíc podle konstantní judikatury (viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 11. 2010, sp. zn. 26 Cdo 45/2010 aj.) platí, že dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li někdo promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení, přispívající k jistotě v právních vztazích, je institutem zákonným, a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje. Uplatnění námitky promlčení by se příčilo dobrým mravům jen v těch výjimečných případech, kdy by bylo výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které své právo včas neuplatnil. V projednávaném případě však došlo k marnému uplynutí promlčecí doby z viny žalobce, který neuplatnil svůj nárok na náhradu škody včas, tj. ve lhůtě mu k tomu zákonem vyhrazené, ačkoli mu v tom nic nebránilo. Rozpor s dobrými mravy ohledně vznesené námitky promlčení tudíž v dané věci vyhodnotit nelze.
K dalším námitkám dovolatele se Nejvyšší soud s ohledem na shora vyslovené důvody nepovažuje za podstatné vyjadřovat, a to zejména se zřetelem k právní úpravě přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., jež akcentují nutnost zásadního právního významu projednávaných právních otázek. Judikatorní přesah však v předmětné věci shledán nebyl.
Vzhledem k výše uvedenému proto dovolací soud podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. dovolání žalobce odmítl.
O nákladech řízení bylo rozhodnuto podle §146 odst. 3 a §243c odst. 1 o. s. ř., a to tak, že žádný z účastníků nemá na jejich náhradu nárok, neboť žalobce nebyl v dovolacím řízení úspěšný a žalované v tomto řízení žádné prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. dubna 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu