ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3138.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3138/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobců a) F. M. , zastoupeného JUDr. Františkem Veselým, CSc., advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 66, a b) J. M. , zastoupeného JUDr. PhDr. Oldřichem Choděrou, advokátem se sídlem v Praze 2, Jugoslávská 481/12, proti žalovaným: 1. HORÁKOVA benátecká sodovkárna, v.o.s., IČ: 186 20 647, se sídlem v Benátkách nad Jizerou, Pražská 190, 2. B. H., a 3. J. H., všichni zastoupeni Mgr. Janem Krátkým, advokátem se sídlem v Mladé Boleslavi, Na kozině 1438, o 925.144,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod 9 C 127/2007, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 9. června 2011, č. j. 19 Co 38/2011-393, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 6. září 2012, č. j. 19 Co 38/2011-476, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Každý ze žalobců je povinen zaplatit žalovaným na nákladech dovolacího řízení částku 16.093,- Kč k rukám Mgr. Jana Krátkého, advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Žalobci se po žalovaných domáhají vydání bezdůvodného obohacení, které mělo 1. žalované vzniknou tím, že bez právního důvodu užívala pozemky v podílovém spoluvlastnictví žalobců, aniž by jim za užívání těchto pozemků něco platila; 2. žalovaný a 3. žalovaná jsou jednateli 1. žalované, a ručí tak za její závazky v plné výši.
Okresní soud v Mladé Boleslavi rozsudkem ze dne 29. září 2010, č. j. 9 C 127/2007-352, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 26. července 2012, č. j. 9 C 127/2007-469, uložil žalovaným povinnost zaplatit společně a nerozdílně každému ze žalobců částku 194.928,- Kč se specifikovaným úrokem z prodlení, ve zbývající části ohledně zaplacení částky 462.572,- Kč s příslušenstvím každému ze žalobců žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení (výrok II. a IV.) i o odměně znaleckého ústavu (výrok III.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za prokázané, že žalobci jsou podílovými spoluvlastníky (každý 1/2) stavebních parcel č. 546, 547, 695, 696, 807, 808 a pozemkové parcely č. 284/1 v k. ú. N. B. o celkové výměře 7.359 m2, jež 1. žalovaná užívala v době od 1. dubna 2005 do 25. listopadu 2008 bez právního důvodu (v celkovém rozsahu 7.318 m2), aniž by za jejich užívání žalobcům něco platila, přičemž na některých pozemcích jsou umístěny stavby ve vlastnictví 1. žalované. Z revizního znaleckého posudku společnosti YBN CONSULT – znalecký ústav s.r.o. soud zjistil, že obvyklé nájemné za užívání předmětných pozemků v rozhodném období činilo 14,60 Kč za m2 a rok, když znalecký ústav při stanovení výše obvyklého nájemného přihlédl k tomu, že se jedná o pozemky se závadou, jelikož jsou omezeny stavbami jiného vlastníka (1. žalované), nacházejí se v uzavřeném areálu a nejedná se tak o pozemky tzv. volné. Každý ze žalobců se přitom po žalovaných domáhá vydání bezdůvodného obohacení ve výši 657.500,- Kč s příslušenstvím.
Po právní stránce hodnotil soud prvního stupně nárok žalobců jako nárok na vydání bezdůvodného obohacení (§451 obč. zák.), jež žalovaným vzniklo tím, že užívali pozemky ve vlastnictví žalobců bez právního důvodu. Při stanovení výše bezdůvodného obohacení soud prvního stupně vyšel z obvyklého nájemného ve výši 14,60 Kč za m2 a rok i z toho, že 1. žalovaná užívala pozemky o celkové výměře 7.318 m2. Bezdůvodné obohacení na straně 1. žalované tak za žalobci vymezené období (od 1. dubna 2005 do 25. listopadu 2008) činí celkem 389.856,- Kč. V tomto rozsahu shledal soud prvního stupně nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení důvodným, a proto jim přiznal každému částku 194.928,- Kč s příslušenstvím. Pokud každý z nich navíc žádal zaplacení částky 462.572,- Kč s příslušenstvím, soud v tomto rozsahu žalobu zamítl. Jelikož žalobci nejprve uplatnili svá práva u 1. žalované, která je však dobrovolně (ani částečně) neuspokojila, shledal soud prvního stupně pasivní věcnou legitimaci i u 2. žalovaného a 3. žalované, neboť ti jako společníci 1. žalované mají postavení ručitelů (§76 odst. 1 a §86 obch. zák.), a proto soud uložil žalovaným zaplatit přiznanou částku žalobcům společně a nerozdílně.
K odvolání žalobců přezkoumal napadené rozhodnutí Krajský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 9. června 2011, č. j. 19 Co 38/2011-393, ve znění usnesení téhož soudu ze dne 6. září 2012, č. j. 19 Co 38/2011-476, v zamítavé části výroku I. a výrocích III. a IV. potvrdil, v nákladovém výroku II. je změnil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení mezi účastníky (výrok II.) i vůči státu (výrok III.). Odvolací soud se plně ztotožnil se skutkovými i právními závěry, které učinil soud prvního stupně, shledávaje závěry revizního znaleckého posudku o výši obvyklého nájemného (a v souvislosti s tím i o výši bezdůvodného obohacení na straně žalovaných) správné. K odvolacím námitkám vztahujícím se ke způsobu určení výše obvyklého nájemného uvedl, že nelze částečnou zastavěnost pozemků žalobců stavbami ve vlastnictví 1. žalované při stanovení obvyklého nájemného pominout, neboť by zjištěná cena neodpovídala skutečnému stavu věci a nebyla by cenou obvyklou.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali samostatná dovolání oba žalobci.
Žalobce a) se otázkou přípustnosti dovolání nezabývá, co do důvodů má za to, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu – dále jen „o. s. ř.“), a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že revizní znalecký posudek, z nějž vyšel odvolací soud při stanovení výše obvyklého nájemného, trpí zásadními vadami, jež byly zapříčiněny vadným postupem zpracovatelů. Dalšími námitkami pak zpochybňuje způsob stanovení obvyklé ceny nájemného, který zohlednily soudy nižších stupňů. Tvrdí, že při určení výše bezdůvodného obohacení 1. žalované je třeba vycházet z obvyklého nájemného, které by musel nájemce vynaložit, pokud by si předmětné pozemky pronajal a na těchto pozemcích by se žádné nemovitosti nenacházely. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce b) co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Nesouhlasí se závěry revizního znaleckého posudku o výši obvyklého nájemného. Znaleckému posudku především vytýká v něm obsažený závěr, že „pozemek má jen takovou hodnotu, která se rovná jeho ekonomické užitečnosti“, jenž v projednávané věci považuje za nesprávný. V důsledku tohoto závěru pak zpracovatelé posudku při stanovení výše obvyklého nájemného zohlednili i to, že na pozemcích ve vlastnictví žalobců jsou umístěny stavby vlastnicky náležející 1. žalované. Namítá, že při stanovení výše obvyklého nájemného je třeba vycházet z částky, kterou by musel nájemce vynaložit, pokud by si předmětné pozemky pronajal, a následně na nich chtěl vystavět nemovitosti, nebo by je ponechal nezastavěné. Je proto přesvědčen, že závadu pozemků, spočívající v částečné zastavěnosti nemovitostmi ve vlastnictví třetí osoby (1. žalované), nelze při určení výše obvyklého nájemného v tomto případě zohledňovat, neboť by to bylo přičítáno k tíži žalobců a nikoli této třetí osoby. V tomto duchu také vymezuje otázku zásadního právního významu a navrhuje, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil, případně, aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně.
Žalovaní se ve svém vyjádření ztotožnili se závěry odvolacího soudu, které považují za správné, a navrhli, aby bylo podané dovolání zamítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podle obsahu (§41 odst. 2 o. s. ř.) směřují dovolání obou žalobců proti té části napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., pokud jím byla žaloba zamítnuta co do částky 462.572,- Kč s příslušenstvím ve vztahu ke každému ze žalobců samostatně. V takovém případě může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam, jelikož v posuzované věci se nejedná o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem zrušen.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. §242 odst. 3 o. s. ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení §237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.
Žalobci ve svých dovoláních nevymezují žádnou právní otázku, kterou by bylo možné kvalifikovat jako otázku zásadního právního významu (jak bude osvětleno níže), což je však nezbytný předpoklad pro vyslovení přípustnosti dovolání ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. ledna 2004, sp. zn. 28 Cdo 1996/2003, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2463, sešit 28/2004). Zpochybňují-li žalobci svými námitkami závěry revizního znaleckého posudku, na jehož základě soud stanovil výši obvyklého nájemného za případný pronájem pozemků v jejich vlastnictví, napadají tak správnost hodnocení v řízení provedených důkazů, které není otázkou právní, ale otázkou skutkových zjištění (k tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 5. května 2009, sp. zn. IV. ÚS 710/09), a které lze zpochybnit pouze dovolacím důvodem podle §241a odst. 3 o. s. ř.; ten je však možné uplatnit pouze v případech, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a) a b) o. s. ř. – přípustné. Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., nemohou námitky vůči rozsahu a způsobu zjištění skutkového stavu přípustnost dovolání založit (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. ledna 2005, sp. zn. 32 Odo 618/2004).
Co do právního posouzení věci je pak rozsudek odvolacího soudu založen na závěru, že vyjádřením majetkového prospěchu vzniklého užíváním cizí věci bez právního důvodu (zde pozemků ve vlastnictví žalobců) je peněžitá částka vynakládaná obvykle v daném místě a čase na užívání obdobné věci zpravidla formou nájmu; takový závěr zřetelně koresponduje s ustálenou judikaturou (k tomu přiměřeně srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. května 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, ze dne 20. března 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, či ze dne 6. srpna 2012, sp. zn. 28 Cdo 3786/2011).
Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí nelze dovodit ani se žalobcem b) vznesené (žalobcem a/ naznačené) otázky, zda je při určení výše bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemků bez právního důvodu třeba zohlednit zastavěnost pozemků stavbami ve vlastnictví obohaceného.
Nelze totiž než dovodit, že při stanovení výše bezdůvodného obohacení, které vzniklo na úkor žalobců, není možné od skutečnosti, že pozemky jsou zastavěny stavbou jiného vlastníka, tedy i 1. žalované, odhlédnout. Tím by se navozoval stav, který neodpovídá skutečnosti, a nemohla by být naplněna podmínka judikatury, podle níž v daném případě výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním cizí věci vznikl a jehož majetkovým vyjádřením je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání takové věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu viz např. rozsudek ze dne 15. června 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53, ročník 2000, rozsudek ze dne 30. května 2006, sp. zn. 33 Odo 394/2004, či rozsudek ze dne 28. listopadu 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005). Z uvedené konstrukce logicky vyplývá, že hovoří-li judikatura o užívání věci, musí jít o věc obdobnou té, jejímž užíváním došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení. Srovnáním s věcí svým charakterem odlišné by nebylo možné dospět ke správným závěrům. Je tedy třeba při stanovení výše obvyklého nájemného vycházet z pozemků obdobných, z čehož plyne i to, že by se mělo jednat o pozemky zastavěné stavbou jiného vlastníka (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2010, sp. zn. 28 Cdo 4930/2009). Pokud reálně není možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků, je na znalci, aby se s uvedenou situací po odborné stránce vypořádal, resp. na soudu, aby zmíněné faktory zohlednil ve svých úvahách, jako tomu bylo i v projednávané věci.
Pro úplnost dovolací soud ještě uvádí, že z revizního znaleckého posudku společnosti YBN CONSULT – znalecký ústav s.r.o., jakož i z výslechů zpracovatelů tohoto znaleckého posudku je zřejmé, že při stanovení výše obvyklého nájemného byla zohledněna zastavěnost pozemků žalobců stavbami jiného vlastníka (1. žalované), přičemž se jak v rámci znaleckého posudku samotného, tak v rámci následných výslechů zpracovatelé dostatečně vypořádali s tím, že nebylo reálně možné v daném případě zajistit dostatečný vzorek obdobných pozemků pro srovnání, a proč tedy zvolili pro určení výše obvyklého nájemného jimi použitou metodu ocenění.
Uzavřel-li proto odvolací soud, že výše obvyklého nájemného za užívání pozemků žalobců (které představuje bezdůvodné obohacení na straně žalovaných) činí v souladu se závěry revizního znaleckého posudku 14,60 Kč za m2 a rok s tím, že při stanovení této částky bylo přihlédnuto k částečné zastavěnosti pozemků stavbami ve vlastnictví 1. žalované, nelze závěrům odvolacího soudu ničeho vytknout.
Jelikož jsou závěry odvolacího soudu zcela v souladu s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 13.000,- Kč (§3 odst. 1 bod 5, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb.), obojí navýšené o DPH podle ustanovení §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 16.093,- Kč ve vztahu ke každému z žalobců.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 2. dubna 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D., v. r.
předseda senátu