ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3211.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3211/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobkyně obce K., zastoupené advokátem, proti žalovanému L. Č. r., s. p., zastoupenému advokátem, o určení vlastnického práva k pozemkům, vedené u Okresního soudu v Sokolově pod sp. zn. 10 C 336/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 21. 12. 2006, č. j. 56 Co 277/2006-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni náklady řízení o dovolání v částce 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejího zástupce.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Plzni výše označeným byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Sokolově ze dne 27. 2. 2006, č. j. 10 C 336/2003-72, kterým bylo určeno, že žalobkyně je vlastníkem ve výroku I. pod písm. a), b) blíže specifikovaných pozemků v katastrálních územích D. H. a N. V. Žalovaný byl zavázán k zaplacení nákladů odvolacího řízení, jež protistraně vznikly ve výši 8.319,- Kč.
Odvolací soud shodně se soudem prvního stupně uzavřel, že dnem účinnosti zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku ČR do vlastnictví obcí, a v souladu s jeho ustanovením §2 přešlo vlastnické právo k předmětným pozemkům na žalobkyni. Nebylo totiž prokázáno, že by v době do 31. 12. 1949 došlo ohledně těchto pozemků, které byly historickým majetkem právního předchůdce žalobkyně, k přechodu vlastnického práva na stát. K tomuto přechodu nemohlo podle odvolacího soudu dojít ani na základě ustanovení §26 zákona č. 169/1949 Sb., o vojenských újezdech, vztahujícího se na pozemky ležící v prostoru vojenského výcvikového tábora (byť před účinností tohoto zákona byly vytyčeny hranice příslušných pozemků). Ze zákona č. 169/1949 Sb. totiž nevyplývá, že by v souvislosti se zřízením vojenského výcvikového tábora došlo k přechodu vlastnictví obcí na stát; teprve se vznikem vojenských újezdů je spojen přechod vlastnictví k nemovitostem, které jsou předmětem žaloby. Z §8 zákona č. 169/1949 Sb. vyplývá, že k zestátnění nemovitostí ve vlastnictví jiných osob než státu dochází v souvislosti se zřízením vojenského újezdu, a to dnem, který stanoví vyhláškou v úředním listě okresní národní výbor. Vojenský újezd P. vznikl až k 1. 7. 1950 - k tomuto datu zanikly obce ležící uvnitř vojenského újezdu. K vyvlastnění předmětných nemovitostí nedošlo ani na základě zákona č. 63/1935 Sb., o vyvlastnění k účelům obrany státu, neboť by muselo proběhnout vyvlastňovací řízení a muselo by být vydáno správní rozhodnutí; takové důkazy však žalovaný nepředložil.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání. Dovodil v něm jeho přípustnost pro zásadní právní význam napadeného rozhodnutí ve věci samé a jako důvod dovolání označil vadu řízení spočívající v nesprávném právním posouzení věci. Za právní otázku zásadního významu považoval, že pozemky v prostoru Vojenského výcvikového tábora C. l. (později P.) byly již dne 31. 12. 1949 ve vlastnictví státu. Dovolatel žádal, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a současně i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání písemně vyjádřila. Nesouhlasila s tvrzeními dovolatele a odkázala na dřívější rozhodnutí Nejvyššího soudu, která se vymezenou právní otázkou již zabývala. Žalobkyně navrhla, aby dovolací soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozoval přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a dovolací důvod, který by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Nejvyšší soud již v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 1087/2003 a zejména pak v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 3569/2006 k věci zcela konkrétně judikoval, že rozhodným datem pro přechod nemovitého majetku ze zanikající obce na stát byl v případě Vojenského újezdu P. podle zákona č. 169/1949 Sb. 1. červenec 1950 (§4) jako den vyhlášený tehdejším ministerstvem vnitra v Úředním listě; šlo o obec, jejíž území bylo zcela pojato do území vojenského újezdu (§2 odst. 1 a 3, §4 zákona č. 169/1949 Sb.). Věcněprávní dopad nemohlo mít usnesení vlády o zřízení vojenského újezdu, předpokládané v ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., a ani usnesení sboru pověřenců o zřízení vojenských výcvikových táborů, učiněné přede dnem účinnosti zmíněného zákona. Prostá skutečnost zřízení vojenských výcvikových táborů v roce 1946 nemohla založit retroaktivní dopad do vlastnických práv dotčených subjektů; ani usnesení vlády ze dne 18. 10. 1949 o úředním názvu vojenského újezdu (§1 odst. 6 zákona č. 169/1949 Sb.) tyto účinky nemá.
Lze přisvědčit odvolacímu soudu, pokud dospěl k závěru, že v dané věci byl dán naléhavý právní zájem na určení vlastnictví, a tento soud vzal správně za prokázané, že žalobkyně obec K. byla ke dni 31. 12. 1949 vlastnicí předmětných pozemků. Dovolací soud se ztotožňuje i s právními závěry odvolacího soudu (s odkazem na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně) o tom, že na projednávanou věc nelze aplikovat §26 odst. 1 zákona č. 169/1949 Sb., neboť Vojenský újezd P. byl zřízen až po dni 31. 12. 1949.
Odvolací soud tedy posoudil pro věc určující právní otázku, formulovanou dovolatelem, z hlediska hmotného práva správně. Tato otázka je již Nejvyšším soudem judikována a ohledně ní neexistuje kontradikce ani senátů dovolací instance ani odvolacích soudů (srov. odst. 3 §237 o. s. ř.). Podmínky přípustnosti dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku tedy nebyly splněny a Nejvyšší soud dovolání žalovaného odmítl (§243b odst. 5 věta první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
Žalobkyně měla podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů řízení, vzniklých podáním písemného vyjádření k dovolání. Za tento úkon náleží podle vyhlášky č. 484/2000 Sb. (ve znění účinném od 1. 9. 2006) polovina sazby, tj. 10.000,- Kč (§5 písm. b/, §14 odst. 1, §15), krácená ještě o 50 % podle §18 odst. 1 téhož předpisu (za jediný úkon v dovolacím řízení) na 5.000,- Kč. Poté je nutno přičíst režijní paušál ve výši 300,- Kč (§13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb.).
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 28. května 2008
JUDr. Ludvík D a v i d , CSc.
předseda senátu