ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3223.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3223/2018-586
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Zdeňka Sajdla a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobců a) V. M. , nar. XY, bytem XY, b) L. M., nar. XY, bytem XY, c) J. P. , nar. XY, bytem XY, d) J. D. , nar. XY, bytem XY, e) E. H. , nar. XY, bytem XY, f) M. Z. , nar. XY, bytem XY, a g) M. M., nar. XY, bytem XY, zastoupených Mgr. Markem Czivišem, advokátem se sídlem v Praze 3, Přemyslovská 48/13, proti žalovanému Dopravnímu podniku hl. m. Prahy, a.s. , IČ: 00005886, se sídlem v Praze 9, Sokolovská 217/42, o zaplacení 569.451,82 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 40 C 65/2006, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. května 2017, č. j. 29 Co 301/2016-525, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobcům oprávněným rovným dílem na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 72.053,08 Kč k rukám advokáta Mgr. Marka Cziviše do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.) :
Shora označeným rozsudkem odvolací soud rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 5. 2016, č. j. 40 C 65/2006-445, ve výroku I. změnil jen tak, že zamítl žalobu o zaplacení částky 7.208,18 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% p.a. za dobu od 21. 4. 2003 do zaplacení a o zaplacení úroku z prodlení ve výši 3% p.a. z částky 569.451,82 Kč za dobu od 21. 4. 2003 do 27. 5. 2006, jinak jej v části, v níž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobcům částku 569.451,82 Kč s úrokem z prodlení ve výši 3% p.a. za dobu od 28.5.2006 do zaplacení, potvrdil (výrok I. rozsudku odvolacího soudu), současně nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů řízení před soudem prvního stupně včetně předešlých řízení odvolacích a dovolacích (výrok II. rozsudku odvolacího soudu), zavázal obě procesní strany zaplatit státu na náhradě nákladů řízení částku 6.158 Kč (výrok III. a IV. rozsudku odvolacího soudu) a uložil žalovanému, aby nahradil žalobcům náklady odvolacího řízení ve výši 149.004,24 Kč (výrok V. rozsudku odvolacího soudu).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Z jeho obsahu se přitom podává, že se odvolací soud při řešení otázky vzniku bezdůvodného obohacení v důsledku bezesmluvního umístění skládky na cizím pozemku měl odchýlit od rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2479/2016.
Žalobci navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 29. 9. 2017 (dále jen – „o. s. ř.“). Srov. k tomu čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), odmítl (§243c odst. 1 věta první o. s. ř.), neboť je neshledal přípustným.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu (jež nepatří do okruhu rozhodnutí /usnesení/ vyjmenovaných v §238a o. s. ř.) je třeba poměřovat hledisky uvedenými v §237 o. s. ř.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Judikatura Nejvyššího soudu se ustáleně přiklání k názoru, že plněním bez právního důvodu, tedy jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen - „obč. zák.“), který je se zřetelem k tomu, že k bezdůvodnému obohacení mělo dojít v době od 21. 4. 2003 do 27. 5. 2006, třeba aplikovat na posuzovaný případ (viz §3028 odst. 1, 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, účinný od 1. 1. 2014), je i stav, kdy je cizí věc užívána subjektem odlišným od jeho vlastníka bez nájemní smlouvy či jiného obdobného titulu. Prospěch v takové situaci vzniká tomu, kdo uživatelská oprávnění realizuje, aniž by za to čehokoliv hradil, a jehož majetkový stav se tudíž nezmenšil, ačkoli by se tak za obvyklých okolností stalo. Nejvyšší soud současně dospěl k závěru, že k bezdůvodnému obohacení na úkor vlastníků pozemku dochází již samotným umístěním předmětu vlastnického práva na cizí pozemek (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012).
Obohacený přirozeně není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou. Výše peněžité náhrady musí vycházet z finančního ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádřením tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci, zpravidla právě formou nájmu, a kterou by nájemce byl povinen plnit podle platné nájemní smlouvy; důvodně se tedy tato náhrada poměřuje s obvyklou hladinou nájemného (z judikatury Nejvyššího soudu srov. např. rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 53/2000; rozsudek ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. 33 Odo 668/2002, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 2701/2004; nebo rozsudek ze dne 28. 11. 2007, sp. zn. 33 Odo 412/2005).
Jestliže tedy odvolací soud v souladu se závěry kasačního rozhodnutí dovolacího soudu vydaného v posuzované věci (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 9. 2014, sp. zn. 28 Cdo 3507/2013) uzavřel, že žalovaný coby vlastník skládky umístěné na pozemku žalobců je z titulu bezesmluvního užívání cizího pozemku povinen nahradit vzniklé bezdůvodné obohacení v částkách odpovídajících regulovanému nájemnému stanovenému výměry Ministerstva financí ze dne 5. 2. 2003 č. 1/2004 a ze dne 1. 12. 2004 č. 1/2005, vydanými podle ust. §5 odst. 1 zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, tj. v částce 30,-Kč za 1 m² a rok, nijak se tím od ustálené judikatury neodchýlil (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2007, sp. zn. 33 Odo 768/2005, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2777/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2011, sp. zn. 30 Cdo 2063/2009).
Závěry dovolatelem odkazovaného rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2016, sp. zn. 25 Cdo 2479/2016, pak na posuzovaný případ zjevně nedopadají, neboť vychází z odlišných, soudy nižšího stupně v daném řízení zjištěných skutkových okolností, kdy skládka umístěná na cizím pozemku byla dlouhodobě zahrnuta zeminou, v důsledku čehož došlo působením přírodních sil ke změnám na nahromaděném materiálu a k jeho smísení s pozemkem a nadále již nebylo možné rozlišit hranici mezi pozemkem a samotnou skládkou.
Namítá-li dovolatel konečně, že se odvolací soud nevypořádal s veškerou jím předestíranou argumentací (odkazovaným rozhodnutím), vytýká tím vady posuzovaného řízení. S účinností od 1. 1. 2013 přitom vady řízení nejsou způsobilým dovolacím důvodem (srov. §241a odst. 1 o. s. ř.) a dovolací soud k nim obecně vzato přihlíží, jen je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 o. s. ř.); procesní vady samotné tedy přípustnost dovolání založit nemohou. Napadené rozhodnutí ostatně nevykazuje takové deficity, aby je bylo možné označit za nepřezkoumatelné – z jeho odůvodnění jsou seznatelné důvody, pro které soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výrokové části (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Okolnost, že dovolatel je s to argumentačně brojit proti závěrům odvolacího soudu pak nasvědčuje tomu, že jím poukazovaný nedostatek očividně nebyl na újmu uplatnění procesních práv (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 1. 2015, sp. zn. 30 Cdo 3102/2014, či ze dne 2. 2. 2015, sp. zn. 25 Cdo 4126/2014).
Předpoklady přípustnosti dovolání tudíž v posuzované věci zjevně naplněny nebyly, když odvolací soud dovolatelem předestřenou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí záviselo, vyřešil v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, na níž není důvodu cokoliv měnit (§237 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání žalovaného bylo odmítnuto a kdy k nákladům procesně úspěšných žalobců náleží odměna advokáta za zastupování v tomto řízení ve výši 59.248 Kč [§6 odst. 1, §7 bod 6., §8, §11 odst. 1 písm. k) a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s paušální náhradou hotových výdajů ve výši 300 Kč za jeden úkon právní služby (§13 odst. 3 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty ve výši 12.505,08 Kč, celkem tedy 72.053,08 Kč.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz , rozhodnutí Ústavního soudu na internetových stránkách nalus.usoud.cz .
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2018
Mgr. Zdeněk Sajdl
předseda senátu