ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.324.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 324/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobců a) J. K. , b) R. K. , c) H. D. , d) M. R. , e) V. P. , f) J. H. , g) J. J. , všech zastoupených JUDr. Janem Fričem, advokátem se sídlem v Praze 5, Štefánikova 65, proti žalovanému městu Nymburk , zastoupenému JUDr. Josefem Haškem, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého třída 223/5, o zaplacení částky 140.277,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 6 C 1346/2003, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. října 2009, č. j. 24 Co 412/2006-387, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, č. j. 24 Co 412/2006–387, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobci se v souzeném sporu podle konečného (upřesněného a doplněného) žalobního návrhu (č. l. 245) domáhali, aby soud uložil žalovanému povinnost zaplatit jim částku v celkové výši 362.980,- Kč s příslušenstvím, a to z titulu vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaný se měl bezdůvodně obohatit na úkor žalobců, neboť bez právního důvodu po dobu 2,123 roku užíval nemovitosti žalobců, a to konkrétně pozemek parc. č. 331/1 v k. ú. N. o celkové výměře 1.383 m2 (z toho 502 m2 tvořil zastavěný pozemek a 881 m2 nezastavěný stavební pozemek) a dále sklepy, půdu a místnosti strojovny a vodárny o celkové výměře 269 m2. Výše bezdůvodného obohacení byla vyčíslena podle obvyklé ceny nájmu, tedy celkem 220.208,- Kč za zastavěný a nezastavěný pozemek a dále 142.772,- Kč za sklepy, půdu a místnosti strojovny a vodárny (dále též „vedlejší prostory“). Žalovaný se měl takto obohatit v souvislosti s nájmem nebytových prostor v domě č. p. 244, v k. ú. N.
Poté, co Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 30. 10. 2003, č. j. 28 Cdo 2340/2002-183, zrušil rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 27. 6. 2001, č. j. 6 C 996/98-113, jímž bylo uloženo žalovanému zaplatit žalobcům celkem částku 906.332,60 Kč s příslušenstvím a byl zároveň zamítnut žalobní návrh, kterým se žalobci domáhali po žalovaném zaplacení částky 17.527,50 Kč s příslušenstvím, i rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 26. 2. 2002, č. j. 24 Co 541/2001-152 (s výjimkou výroku o částečném zastavení řízení), jímž byl v části, v níž nebyla žaloba vzata zpět, prvostupňový rozsudek změněn tak, že žalobní návrh byl zamítnut, rozhodoval o věci znovu Okresní soud v Nymburce.
Soud prvního stupně v rozsudku ze dne 27. 2. 2006, č. j. 6 C 1346/2003-278, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku v celkové výši 140.277,- Kč podle výše jejich spoluvlastnických podílů na dotčených nemovitostech s 15% úrokem z prodlení ročně od 1. 1. 1999 do zaplacení (výrok I.). Dále soud prvního stupně zamítl žalobu ve výši 222.703,- Kč s 16% úrokem z prodlení ročně od 31. 12. 1998 do zaplacení a ve zbytku příslušenství (výrok II.). Konečně soud prvního stupně rozhodl i o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV., V. a VI.).
Žalobci (a jejich právní předchůdci) byli od 30. 9. 1994 na základě rozhodnutí pozemkového úřadu spoluvlastníky výše specifikovaných nemovitostí. Od tohoto okamžiku žalovaný užíval tyto nemovitosti bez právního důvodu, neboť vlastnické právo k nim pozbyl. Nárok žalobců pak není promlčen v období počínaje dva roky před podáním žaloby (tj. od 16. 11. 1996) do 31. 12. 1998, kdy byly nemovitosti žalovaným vyklizeny a předány žalobcům. Objektivní promlčecí doba běžela ode dne následujícího po dni, kdy byly nemovitosti žalobcům rozhodnutím pozemkového úřadu vydány, tj. od 1. 10. 1994. Tato doba pokračovala až do 31. 12. 1998, kdy byly nemovitosti vyklizeny. Objektivní promlčecí doba tak skončila dne 1. 1. 2002, žalobci se dozvěděli o rozsahu penězi vyčísleného bezdůvodného obohacení z užívání pozemku zpětně až ze znaleckého posudku dne 28. 3. 2001 a nárok na zaplacení bezdůvodného obohacení uplatnili u jednání dne 27. 6. 2001. Nárok žalobců tak není promlčen. Žalovaný užíval nemovitosti jako jeden funkční celek, a nemohl tedy užívat dům samostatně, aniž by měl přístup přes nezastavěnou část pozemku k domu. Žalovaný tedy bezdůvodně užíval i nezastavěnou část stavebního pozemku o výměře 881 m2. Soud prvního stupně proto žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobcům částku ve výši 140.277,- Kč s příslušenstvím odpovídající podle znaleckého posudku obvyklému nájemnému (75,- Kč za m2 a rok) a době, po níž žalovaný tuto část bezdůvodně užíval (tedy 2,123 roku). Žalobu co do zbývající částky (222.703,- Kč s příslušenstvím) soud prvního stupně zamítl, neboť žalovaný platil dle rozhodnutí okresního úřadu za užívání nebytových prostor a v tomto nájemném se promítlo i užívání domem zastavěného pozemku.
Odvolací soud k odvolání jak žalobců tak i žalovaného rozsudkem ze dne 28. 2. 2008, č. j. 24 Co 412/2006-348, potvrdil výrok I. rozsudku soudu prvního stupně a změnil jej pouze v části týkající se příslušenství žalobcům přisouzených částek tak, že žalobu zamítl v části úroků z prodlení ve výši 3 % od 10. 4. 1999 do zaplacení a ve výši 15% od 1. 1. 1999 do 9. 4. 1999 (výrok I.). Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně odvolací soud změnil tak, že žalovanému uložil povinnost zaplatit žalobci a) a b) každému po 415,80 Kč, žalobkyni c) 831,60 Kč a žalobcům d), e), f) a g) každému po 207,90 Kč s 12% úrokem z prodlení od 10. 4. 1999 do zaplacení. Jinak odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v tomto výroku potvrdil. Odvolací soud dále ve výrocích III. až VII. rozhodl o nákladech řízení a o hrazení soudního poplatku.
Odvolací soud uzavřel, že otázka námitky promlčení vznesené žalovaným již byla vyřešena v předchozím řízení u soudu prvního a druhého stupně s tím, že žaloba byla podána dne 16. 11. 1998 a subjektivní dvouletá promlčecí doba počala běžet dnem 30. 9. 1994. Žalobci totiž již tohoto dne věděli, kdo a v jakém rozsahu bez právního důvodu užívá jejich nemovitost. Doba, za níž není právo promlčeno a za kterou žalobci měli právo na vydání bezdůvodného obohacení za užívání prostor v domě č. p. 244, byla od 16. 11. 1996 do 31. 12. 1998, kdy žalovaný nemovitost vyklidil, tj. 2,123 roku. Za užívání nebytových prostor v označeném domě o celkové výměře 132 m2 žalovaný žalobcům v průběhu sporu zaplatil. S touto částkou se žalobci spokojili a další částku nepožadovali.
Jiná však byla situace ohledně tzv. vedlejších prostor (tzn. sklepy, půda a místnosti strojovny a vodárny). Žalovaný tyto prostory rovněž užíval jako technické zázemí pro provozované bytové a nebytové prostory. Ze znaleckého posudku lze stanovit cenu obvyklou za jejich užívání ve výši 250,- Kč za m2 a rok. Tato částka tedy představuje celkem 142.772,- Kč. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně přiznal pouze částku ve výši 140.277,- Kč, odvolací soud tento výrok potvrdil a rozdíl částek (celkově 2.495,- Kč) přiznal ve výroku II. svého rozhodnutí. Co se týče úroku z prodlení z takto přiznaných částek, vycházel odvolací soud z toho, že rozhodujícím pro určení počátku prodlení žalovaného je v daném případě den, kdy žalovanému byla doručena žaloba (tj. 9. 4. 1999). Splatnost závazku k vydání bezdůvodného obohacení nastala dnem 10. 4. 1999 a dnem následujícím se žalovaný mohl dostat do prodlení. Od tohoto okamžiku byl žalovaný v prodlení a podle §1 vládního nařízení č. 142/1994 Sb. činil úrok z prodlení 12%.
Odvolací soud se dále zabýval tím, v jakém rozsahu došlo k bezdůvodnému obohacení žalovaného v souvislosti s užíváním pozemku p. č. 331/1 v k. ú. Nymburk. Pokud jde o zastavěnou plochu o výměře 502 m2, dospěl odvolací soud ke shodnému závěru jako soud prvního stupně, tedy že nájemné za tento pozemek bylo zahrnuto již v nájemném za užívání budovy na tomto pozemku stojící, přičemž tento nárok byl navíc již promlčen. Nárok žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěné části pozemku o celkové výměře 881 m2 žalovaným byl taktéž promlčen a soud prvního stupně rozhodl správně, pokud žalobu v této části (tj. v částce 140.277,- Kč) zamítl. Žalobci totiž v žalobě podané dne 16. 11. 1998 uplatnili pouze nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nemovitosti č. p. 244 bez požadavku náhrady za užívání pozemků. Znaleckým posudkem byla stanovena i obvyklá cena nájmu za užívání pozemku, a to v částce 75,- Kč za m2 a rok. V návaznosti na tento znalecký posudek žalobci dne 27. 6. 2001 rozšířili svůj žalobní návrh i o částku odpovídající ceně nájmu za užívání dotčeného pozemku. Žalobci však již od vydání nemovitosti věděli, kdo tuto jejich nemovitost užívá bez právního důvodu, a proto subjektivní promlčecí doba uplynula dnem 27. 6. 1999.
Na základě dovolání žalovaného přezkoumal uvedené rozhodnutí odvolacího soudu Nejvyšší soud a rozsudkem ze dne 6. 5. 2009, č. j. 28 Cdo 2720/2008-371, zrušil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, č. j. 24 Co 412/2006-348, v potvrzující části výroku I. a v navazujících výrocích o nákladech řízení i o soudním poplatku a vrátil věc v tomto rozsahu odvolacímu soudu k dalšímu řízení, jinak dovolání odmítl. Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí v uvedeném rozsahu s ohledem na jeho nepřezkoumatelnost danou tím, že odvolací soud ve svém rozhodnutí nejprve uvedl, že dospěl ke shodnému skutkovému zjištění a právnímu posouzení jako soud prvního stupně, ale dále pak shledal (na rozdíl od soudu prvního stupně) nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěných ploch promlčeným a naopak důvodným označil nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním vedlejších prostor, přičemž z rozhodnutí nebylo seznatelné, jakým postupem odvolací soud k těmto závěrům dospěl.
Krajský soud v Praze po novém projednání věci rozsudkem ze dne 13. 10. 2009, č. j. 24 Co 412/2006-387, jen nepatrně změnil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobcům částku v celkové výši 140.277,- Kč podle výše jejich spoluvlastnických podílů na dotčených nemovitostech s 12 % úrokem z prodlení ročně od 10. 4. 1999 do zaplacení (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi účastníky i vůči státu před soudy obou stupňů i o soudním poplatku (výroky II. až VI.). Odvolací soud se znovu zabýval právním režimem dopadajícím na posuzovanou věc. Konstatoval, že mezi žalovaným a žalobci nevznikl ke dni účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen zákon o půdě), ve znění účinném do 14. 8. 1995, nájemní vztah za podmínek §22 odst. 9 tohoto zákona, a to proto, že šlo o nemovitosti sloužící k poskytování sociálních služeb ve smyslu §25 odst. 2 písm. b) cit. zák. Ustanovení §25 je přitom ve vztahu k §22 zákona o půdě speciálním ustanovením upravujícím zvláštní režim týkající se nejen výpovědních lhůt, ale i nároku na uzavření dohody o užívání nemovitosti. V tomto případě tedy nedošlo ke vzniku nájemního vztahu podle §22 odst. 2 zákona o půdě, žalovanému podle §25 odst. 2 písm. e) cit. zák. příslušel pouze nárok na uzavření dohody o užívání příslušných nemovitostí. Nevyužil-li žalovaný této možnosti, nedošlo k uzavření dohody o užívání nemovitosti, mezi účastníky žádný užívací vztah nevznikl a věc je zapotřebí posoudit podle obecných předpisů, tj. podle ustanovení o bezdůvodném obohacení. Námitku promlčení pak odvolací soud shledal důvodně uplatněnou pro část obohacení vyžadovaného za užívání zastavěné i nezastavěné části pozemku, neboť vydání tohoto bezdůvodného obohacení se žalobci začali domáhat až rozšířením žalobního návrhu dne 27. 6. 2001, tj. po uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby. Odvolací soud se nadto ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že užívání zastavěného pozemku bylo zahrnuto do částky nájemného za budovu, a žalobci se tak nemohou domáhat jeho vydání. Při posouzení otázky výše obohacení vzniklého užíváním budovy odvolací soud vyšel ze znaleckého posudku, jímž byla budova rozdělena na části bytových prostor, nebytových prostor a vedlejších prostor. Za bytové prostory žalovaný zaplatil žalobcům částku odpovídající požadavkům vyplývajícím z cenových předpisů, kterou žalobci považovali za dostačující, stejně jako částku, která jim byla žalovaným zaplacena na základě rozhodnutí okresního úřadu za užívání nebytových prostor. K bezdůvodnému obohacení vzniklému užíváním vedlejších prostor odvolací soud uvedl, že ze skutkových závěrů soudu prvního stupně je zřejmé, že žalovaný užíval celou budovu, z obsahu rozsudku soudu prvního stupně přitom vyplývá, ač to není výslovně vyjádřeno v odůvodnění, že žalobcům nebyl přiznán nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto prostor. Odvolací soud však dospěl k závěru, že se žalovaný užíváním těchto místností obohatil a je povinen takto nabyté obohacení vydat žalobcům. S přihlédnutím k tomu, že výrok II. předchozího rozsudku odvolacího soudu, v němž byl vyjádřen rozdíl mezi výší obohacení stanovenou soudem odvolacím za užívání vedlejších prostor a výší obohacení přiznaného soudem prvního stupně za užívání nezastavěné části pozemku, nebyl zrušen rozhodnutím Nejvyššího soudu, přiznal odvolací soud žalobcům nyní pouze částku, v níž bylo žalobě vyhověno výrokem I. rozsudku soudu prvního stupně, přihlédl však k početní chybě v tomto výroku a upravil rozdělení přisouzené částky mezi žalobce.
Proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 13. 10. 2009, č. j. 24 Co 412/2006-387, podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., jelikož se jedná o rozsudek odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodnost dovolání je pak podle něj dána vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nesprávným právním posouzením věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) a skutkovým zjištěním, které nemá oporu ve spise (§241a odst. 3 o. s. ř.). Vada řízení je dána tím, že Krajský soud v Praze rozhodl o věci již rozsouzené, což dovolatel odůvodňuje následovně. Okresní soud v Nymburce rozsudkem ze dne 27. 2. 2006, č. j. 6 C 1346/2003-278, rozhodl ve výroku I. kladně o nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěné části stavební parcely a ve výroku II. pak rozhodl zamítavě o nároku žalobců na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním nebytových prostor, rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, č. j. 28 Cdo 2720/2008-371, byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 28. 2. 2008, č. j. 24 Co 412/2006-348, pouze v části, jíž byl potvrzen výrok I. rozsudku soudu prvního stupně, což znamená, že zamítavý výrok II. rozsudku soudu prvního stupně zůstal nedotčený rozsudky soudů vyšších stupňů, a nabyl tedy právní moci. Týkal-li se tento výrok užívání vedlejších prostor, nelze se nárokem takto charakterizovaným již dále zabývat, neboť odvolací soud je vázán skutkovým vymezením nároku, o němž bylo pravomocně rozhodnuto. Za nesprávné právní posouzení dovolatel pokládá, dospěl-li odvolací soud k závěru, že na straně žalovaného došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení užíváním vedlejších prostor, třebaže péče o zajištění jejich provozu vedla ke zmenšení a nikoliv zvětšení majetku žalovaného, který tak zajišťoval pro nájemníky služby spojené s užíváním domu, což bylo ovšem povinností žalobců, kteří právní mocí restitučního rozhodnutí vstoupili do práv a povinností pronajímatele ve vztahu k nájemcům bytů. Dovolatel připomíná, že podle §25 odst. 1 zákona o půdě vlastník vstupuje do práv a závazků pronajímatele vyplývajících z dohody o odevzdání a převzetí bytu ve vydané nemovitosti a podle §28 zákona o půdě oprávněná osoba nemůže vůči povinné osobě uplatňovat jiné nároky, než jsou uvedeny v tomto zákoně. Pronajímatel nemůže zvláště požadovat úhradu za užívání technického zázemí nutného k užívání domu. Nesprávným právním posouzením je i závěr, že ustanovení §25 odst. 2 zákona o půdě vylučuje aplikovatelnost ustanovení §22 odst. 9 téhož zákona, a tedy i vznik nájemního vztahu ze zákona, protože není důvodu se domnívat, že by ustanovení §25 odst. 2 zákona o půdě, zvýhodňující uživatele vybraných nemovitostí možností uzavřít dohodu o užívání těchto nemovitostí na dobu nejméně deseti let, mělo za následek, že mezi účastníky vůbec nevznikne nájemní vztah podle ustanovení §22 odst. 9 zákona o půdě. Dovolatel připomíná, že ze závěru o vzniku nájemního vztahu mezi účastníky vycházel i Nejvyšší soud ve svém prvním rozhodnutí v této věci (rozsudek ze dne 30. 10. 2003, č. j. 28 Cdo 2340/2002-183), v němž plně respektoval, že ve věci nájemného za bytové a nebytové prostory předmětného domu rozhodoval okresní úřad a Ministerstvo financí (tak jak to předpokládá §25 odst. 4 zákona o půdě). V tomto směru je pak třeba přihlédnout k tomu, že nájemné za veškeré nebytové prostory, za něž je bylo možné požadovat, bylo zahrnuto v nájemném stanoveném v rozhodnutích Okresního úřadu v Nymburce a Ministerstva financí. Dovolatel dále upozorňuje na nesprávnost skutkových zjištění spočívající v tom, že odvolací soud nezohlednil svědecké výpovědi, z nichž vyplývalo, že žalobci odmítali nemovitost převzít, dokud nebudou vystěhováni nájemníci z bytů, a výslovně tak porušili svoje povinnosti jako nových vlastníků budovy. Tím, že dovolatel zajišťoval na svoje náklady služby pro nájemníky namísto žalobců, došlo k obohacení žalobců a nikoliv žalovaného. Dalším nesprávným skutkovým zjištěním je i to, že ač dovolatel půdu jako vedlejší prostor nikdy neužíval, jak bylo uvedeno i v rozhodnutí Ministerstva financí, byla půda zahrnuta do prostor, jejichž užíváním se měl obohatit. S ohledem na tyto důvody navrhl dovolatel, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Praze.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění platném ode dne, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Jak zjistil Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.), dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolání je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť směřuje proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Odvolací soud totiž dospěl k odlišnému vymezení obsahu práv a povinností účastníků řízení, když právo žalobců na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěné části pozemku parc. č. 331/1 v k. ú. N. o výměře 881 m2 považoval za promlčené, zatímco soud prvního stupně postupoval zcela odlišně a nárok vyplývající z takto získaného bezdůvodného obohacení žalovaného v celkové částce 140.277,- Kč žalobcům přiznal. Naopak soud odvolací přisoudil žalobcům nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání tzv. vedlejších prostor v domě č. p. 244 v k. ú. N. o celkové výměře 269 m2 v celkové výši 142.772,- Kč, ačkoliv soud prvního stupně tento nárok žalobcům nepřiznal, byť z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně není zřetelné z jakého důvodu (zřejmě však proto, že i tyto prostory považoval soud prvního stupně za předmět nájemního vztahu, a k bezdůvodnému obohacení tak z jeho pohledu v tomto případě nedošlo). Z ustálené judikatury Nejvyššího soudu přitom vyplývá, že pro posouzení toho, zda je rozsudek soudu odvolacího rozsudkem měnícím ve smyslu §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., není rozhodující, jak jej odvolací soud označil, ale jak ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně vymezil obsah posuzovaného právního vztahu účastníků, případně zda práva a povinnosti účastníků stanovil oproti rozhodnutí soudu prvního stupně odlišně (k tomu srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 1998, sp. zn. 2 Cdon 931/97, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 52/1999, sešit č. 9).
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolateli lze přitom přisvědčit, spatřuje-li vadu řízení v tom, že odvolací soud rozhodl o bezdůvodném obohacení vzniklém užíváním vedlejších prostor dovolatelem, ač o něm bylo již pravomocně rozhodnuto. Je třeba připomenout, že rozhodnutím soudu prvního stupně byl přiznán ve výroku I. nárok na vydání bezdůvodného obohacení za užívání nezastavěné části pozemku, ve zbytku – tedy i v části, v níž se žalobci domáhali vydání bezdůvodného obohacení za užívání vedlejších prostor – byla žaloba zamítnuta výrokem II. Výrok I. prvostupňového rozhodnutí byl posléze potvrzen výrokem I. původního rozsudku odvolacího soudu, stejně jako v převažující části i výrok II. rozsudku soudu prvního stupně výrokem II. rozsudku odvolacího soudu. Jelikož předmětem následného dovolacího přezkumu, jež vyústil ve zrušovací výrok rozhodnutí Nejvyššího soudu, se stal pouze výrok I. rozsudku odvolacího soudu a pravomocný výrok II. zůstal tímto rozhodnutím nedotčen, zůstala opětovnému přezkumu odvolacího soudu otevřena pouze správnost výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o nároku za užívání nezastavěné části pozemku. Zabýval-li se tudíž v nyní přezkoumávaném rozhodnutí odvolací soud důvodností požadovaného nároku z bezdůvodného obohacení za užívání vedlejších prostor, jde o nárok, opírající se o tentýž právní důvod (za účasti stejných osob) jako ten, o němž již bylo rozhodnuto výše uvedeným výrokem rozsudku soudu prvního stupně potvrzeným nezrušeným výrokem rozsudku soudu odvolacího. Uvedená shoda posuzovaných nároků pak zakládá překážku věci pravomocně rozhodnuté ve smyslu §159a odst. 5 o. s. ř., která je přitom považována za tzv. negativní podmínku řízení, jejíž naplnění má za následek, že v daném rozsahu je třeba řízení zastavit (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. 4. 2001, sp. zn. 21 Cdo 906/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 401, svazek 4/2001, nebo usnesení téhož soudu ze dne 26. 2. 2008, sp. zn. 25 Cdo 15/2008, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 5801, sešit CD 7/2008). Rozhodl-li pak odvolací soud i za předestřených okolností o tomto nároku, zatížil tím řízení vadou ve smyslu §241a odst. 2 písm. a) a §242 odst. 3 o. s. ř., a Nejvyšší soud shledal tudíž dovolání důvodným, napadený rozsudek podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, a odst. 3, věty první, o. s. ř. zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odvolací soud je pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. srpna 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu