ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3245.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3245/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobkyně S. M., zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1/ K. M., 2/ statutárnímu městu K., zastoupenému advokátem, za účasti S. P. , K., jako vedlejšího účastníka na straně žalovaných, o určení vlastnictví, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 14 C 156/2003, o dovolání druhého žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. 4. 2007, č. j. 22 Co 39/2007-248, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Krajský soud v Praze rozsudkem výše označeným potvrdil rozsudek Okresního soudu v Kladně (soudu prvního stupně) ze dne 16. 10. 2006, č. j. 14 C 156/2003-223, kterým bylo určeno, že výlučným vlastníkem bytové jednotky a podílovým spoluvlastníkem společných částí budovy a pozemku označených ve výroku rozsudku (dále jen „byt“ a „spoluvlastnický podíl“) je druhý žalovaný, a kterým bylo rozhodnuto o náhradě n nákladů řízení. Odvolací soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými zjištěními i s právními závěry soudu prvního stupně. Vyšel ze zjištění, že manželství žalobkyně a žalovaného 1) uzavřené v r. 1989 bylo pravomocně rozvedeno ke dni 31. 1. 1992, že manželům svědčilo právo společného užívání bytu, které jim vzniklo tím, že otec žalobkyně (původní nájemce bytu) v r. 1989 opustil společnou domácnost, že se po rozvodu na užívání bytu nedohodli, že proto způsob užívání bytu určil soud rozsudkem, který nabyl právní moci 21. 12. 1993, že žalovaný 2) nabídl žalovanému 1) byt a spoluvlastnický podíl k odkoupení, že žalovaný 1) tuto nabídku nevyužil, že žalovaný 2) poté uzavřel dne 28. 8. 2000 s manžely V. a I. K. smlouvu o převodu vlastnictví bytu a spoluvlastnického podílu, že manželé K. uzavřeli dne 21. 12. 2000 s žalovaným 1) smlouvu o převodu vlastnictví bytu a spoluvlastnického podílu, na jejímž základě byl žalovaný 1) zapsán do katastru nemovitostí jako vlastník bytu a spoluvlastník podílu, že žalobkyně od r. 1996 do r. 2000 přispívala žalovanému 1) na nájem bytu, že žalobkyně bydlela v bytě až do r. 2003, s výjimkou doby, kdy jí žalovaný 1) užívání bytu znemožnil, za což byl pravomocně odsouzen v trestním řízení. Odvolací soud především dovodil, že žalobkyně má naléhavý zájem na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), neboť dojde-li k takovému určení, bude žalovaný 2) povinen nabídnout převod bytu a spoluvlastnického podílu i žalobkyni jako společné nájemkyni bytu, přičemž žalobkyně nemá jinou možnost se svého předkupního práva domoci. Dále dospěl odvolací soud k závěru, že žalovaní neprokázali své tvrzení, že žalobkyni zaniklo právo společného nájmu bytu (vzniklé transformací práva společného užívání) trvalým opuštěním společné domácnosti, žalovaný 2) tak byl povinen podle §22 odst. 1 zák. č. 72/1994 Sb. nabídnout i jí byt a spoluvlastnický podíl přednostně k odkupu, protože tuto povinnost nesplnil, jsou smlouvy uzavřená mezi žalovaným 2) a manžely K. dne 28. 8. 2000 a mezi manžely K. a žalovaným 1) dne 21. 12. 2000 pro rozpor se zákonem neplatné, a vlastníkem bytu i spoluvlastnického podílu zůstal žalovaný 2).
Proti rozsudku odvolacího soudu podal druhý žalovaný dovolání. Jeho přípustnost dovozoval z ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a soudům obou stupňů vytýkal „zásadní procesní pochybení, které má za následek nesprávné rozhodnutí ve věci“. Především nesouhlasil s posouzením otázky naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení. S poukazem na ustanovení čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod vyjádřil přesvědčení, že není přípustné, aby se žalobkyně domáhala určení, že vlastníkem bytu, který je v katastru nemovitostí veden na jiného vlastníka, je třetí subjekt. Odkázal též na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2367/2003 a 22 Cdo 1597/2001, v nichž byl vyjádřen právní názor, že rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení. Otázka vlastnictví v řízení nemohla být dle dovolatele sporná, neboť žalobkyně nebyla účastnicí žádného z vlastnických vztahů týkajících se bytu a spoluvlastnického podílu. Navíc požadované určení neřeší žádná práva žalobkyně, nemůže tak plnit preventivní funkci, naopak vyvolá další spory, neboť jím není stanoveno, že se právní postavení žalobkyně nezměnilo, tedy že zůstala společnou nájemkyní předmětného bytu. Dovolatel dále namítl, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími narušily majetkoprávní vztahy mezi účastníky řízení a manžely K. Dle jeho názoru zápisem vlastnického práva žalovaného 1) zaniklo splynutím právo byt užívat z titulu nájmu žalovanému 1) i žalobkyni a žalobkyně měla naléhavý právní zájem pouze na určení, že obě kupní smlouvy týkající se předmětného bytu a spoluvlastnického podílu jsou neplatné, a to proti stávajícím žalovaným a manželům K. Za zásadní, dosud neřešenou právní otázku označil dovolatel otázku „teleologického výkladu práva z hlediska konkurence účelu právní úpravy včetně právní jistoty ve věci samé na straně jedné a účelu právní úpravy funkce soudního systému na straně druhé“. V této souvislosti opětovně namítl, že ze strany soudů došlo k potlačení ústavního principu nedotknutelnosti vlastnictví tím, že soudy umožnily napadení vlastnického práva třetí osobou tak, že tato osoba mohla určovat jiným subjektům, co je a není v jejich vlastnictví, aniž byla účastna vztahů, kterých se její žaloba týkala. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud zjistil, že druhý žalovaný, zastoupený advokátem, podal dovolání proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 občanského soudního řádu – dále „o. s. ř.“). S ohledem na shodu rozsudků nižších instancí (bez předchozí kasace rozdílného rozhodnutí odvolacím soudem s vyslovením závazného právního názoru) dovolání mohlo být přípustné jen pro zásadní právní význam napadeného meritorního rozsudku podle §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř.
Při striktním přístupu by bylo možné konstatovat, že na dovolatelem komplikovaně formulované otázce zásadního právního významu (viz výše) napadené rozhodnutí nespočívá a dovolání již z tohoto důvodu není přípustné. Dovolací soud však posuzoval přípustnost dovolání s přihlédnutím k celému jeho obsahu, z něhož vyplývá, že dovolatel považuje za zásadně právně významné řešení otázky existence naléhavého právního zájmu žalobkyně na požadovaném určení.
K otázce naléhavého právního zájmu na určení práva či právního vztahu (§80 písm. c/ o. s. ř.) existuje však poměrně bohatá judikatura; jde tedy o to, zda dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s touto judikaturou.
Existence naléhavého právního zájmu na žádaném určení je nezbytnou podmínkou přípustnosti určovací žaloby. O naléhavý právní zájem může zásadně jít jen tehdy, jestliže by bez soudem vysloveného určení, že právní vztah nebo právo existuje, bylo buď ohroženo právo žalobce nebo by se jeho právní postavení stalo nejistým. To znamená, že u žalobce musí jít buď o právní vztah (právo) již existující nebo o takovou procesní, případně hmotněprávní situaci, v níž by objektivně v již existujícím právním vztahu mohl být ohrožen, případně pro své nejisté postavení by mohl být vystaven konkrétní újmě (srov. nález Ústavního soudu České republiky ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 17/95, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 3, pod č. 35).
V rozhodovací praxi soudů se ustálil právní názor že určovací žaloba podle §80 písm. c) o. s. ř. je preventivního charakteru a má místo jednak tam, kde její pomocí lze eliminovat stav ohrožení práva či nejistoty v právním vztahu a k odpovídající nápravě nelze dospět jinak, jednak v případech, v nichž určovací žaloba účinněji než jiné právní prostředky vystihuje obsah a povahu příslušného právního vztahu a jejím prostřednictvím lze dosáhnout úpravy, tvořící určitý právní rámec, který je zárukou odvrácení budoucích sporů účastníků. Za nedovolenou lze považovat určovací žalobu tam, kde by nesloužila potřebám praktického života, nýbrž jen ke zbytečnému rozmnožování sporů. Tyto funkce určovací žaloby korespondují právě s podmínkou naléhavého právního zájmu; nelze-li v konkrétním případě očekávat, že je určovací žaloba bude plnit, nebude ani naléhavý právní zájem na takovém určení. Přitom příslušné závěry se vážou nejen k žalobě na určení jako takové, ale také k tomu, jakého konkrétního určení se žalobce domáhá (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 27. 2. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1097/96, a ze dne 27. 3. 1997, sp. zn. 3 Cdon 1338/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 3 ročník 1997, pod pořadovými čísly 20 a 21).
Okolnost, že stav zápisu v katastru nemovitostí je odlišný od skutečného právního stavu, určovací žalobu nejen nevylučuje, ale naopak dokládá naléhavý právní zájem na určení vlastnictví (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. 1. 1999, sp. zn. I. ÚS 363/98, a ze dne 23. 1. 2001, sp. zn. II. ÚS 77/2000, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu České republiky, svazek 13, pod č. 9, a svazek 21, pod č. 14, a rozsudky Nejvyššího soudu ze dne ze dne 24. 8. 1999, sp. zn. 2 Cdon 756/97, nebo ze dne 30. 9. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1094/97, uveřejněné v časopise Právní rozhledy č. 11/1999 a č. 12/1999). Uvedený závěr je logickým důsledkem toho, že přezkoumání smlouvy o převodu nemovitosti (bytu) katastrálním úřadem a pravomocné rozhodnutí o povolení vkladu vlastnického práva pro nabyvatele nebrání tomu, aby soud v občanském soudním řízení posoudil platnost či účinnost této smlouvy (srov. Sbírka soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, poř. č. 7). Z toho pak dále vyplývá, že je-li (byť formou předběžné otázky) soudem shledána absolutní neplatnost smlouvy vložené do katastru nemovitostí, nemohla tato smlouva způsobit žádné právní následky, a tedy ani zánik práva nájmu splynutím, jak dovozuje dovolatel.
Ačkoli zpravidla je naléhavý právní zájem dán tehdy, když se žalobce domáhá určení, že je vlastníkem věci, nelze vyloučit situace, kdy bude dán naléhavý právní zájem na určení, že vlastníkem věci je žalovaný (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2000, sp. zn. 22 Cdo 1072/99, ze dne 11. 12. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1377/2001, ze dne 23. 1. 2007, sp. zn. 30 Cdo 1571/2006).
Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 29. 4. 2003, sp. zn. 28 Cdo 412/2003 (Soubor rozhodnutí NS, sv. 25, C 1880), dovodil, že není-li prokázáno, že vlastník bytu (domu) nabídl převod bytu nájemci podle §22 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb. je následná smlouva o převodu bytové jednotky jiné osobě, nerespektující navíc přednostní právo nájemce podle odst. 2 téhož ustanovení, absolutně neplatná pro rozpor se zákonem (§39 obč. zák.). Dosavadnímu nájemci pak nelze upřít naléhavý právní zájem žalovat jak na určení vlastnictví k bytu, tak případně i na určení neplatnosti smlouvy o jeho převodu. Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. 28 Cdo 2430/2004, lze citovaný judikát nepochybně vztáhnout i na opomenutého společného nájemce; v takovém případě může být „jinou osobou“, které byl byt do vlastnictví převeden, i druhý ze společných nájemců jako výlučný nabyvatel. V rozsudku ze dne 12. 6. 2003, sp. zn. 22 Cdo 1196/2002 (Soubor rozhodnutí NS, sv. 26, C 1988) Nejvyšší soud dovodil, že naléhavý právní zájem na určení vlastníka bytového domu může mít i nájemce bytu v domě, zvláště je-li to pro něj významné v souvislosti s předpokládaným prodejem bytových jednotek do jeho vlastnictví podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů.
Podle rozhodnutí uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, pod č. 68, lze-li žalovat o určení práva nebo právního vztahu, není dán naléhavý právní zájem na určení neplatnosti smlouvy, jež se tohoto práva nebo právního vztahu týká. Již v rozsudku ze dne 20. 3. 1996, sp. zn. II. Odon 50/96, publikovaném v časopise Soudní rozhledy č. 5/1996, vyslovil Nejvyšší soud právní názor, dle něhož jestliže právní otázka (platnost smlouvy), o níž má být rozhodnuto, má povahu předběžné otázky ve vztahu k existenci práva nebo právního vztahu (vlastnictví), není dán právní zájem na určení této předběžné otázky, lze-li žalovat přímo na určení existence práva nebo právního vztahu. Z těchto závěrů vyplývá nesprávnost dovolatelova právního názoru, že žalobkyně měla naléhavý právní zájem pouze na určení neplatnosti smluv o převodu bytu a spoluvlastnického podílu.
Odkaz dovolatele na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 2367/2003 a 22 Cdo 1597/2001 je nepřípadný, neboť tam vyjádřený právní názor (že rozsudek, kterým se určuje, že žalobce je vlastníkem věci, je rozhodnutím, kterým byla sporná otázka vlastnictví vyřešena jen ve vztahu mezi účastníky řízení) nijak neodporuje závěrům napadeného rozhodnutí. Naopak uvedený právní názor dokládá neopodstatněnost dovolací námitky, že soudy obou stupňů svými rozhodnutími narušily majetkoprávní vztahy mezi účastníky řízení a manžely K.
Lze uzavřít, že dovoláním napadené rozhodnutí je v souladu s citovanými závěry judikatury (včetně judikatury Ústavního soudu), z čehož vyplývá rovněž neopodstatněnost námitky údajné protiústavnosti napadeného rozhodnutí (rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod).
Přípustnost dovolání pro zásadní právní význam napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.) tedy není dána, a dovolací soud proto dovolání podle 243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o. s. ř. odmítl.
Ostatním účastníkům (vedlejšímu účastníku) nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, proto bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 13. září 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu