ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.3257.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3257/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc. a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce M. D. S., zastoupeného advokátkou, proti žalovanému T. N., zastoupenému advokátem, o zaplacení částky ve výši 36.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 5 C 125/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 9. 2007, č.j. 64 Co 182/2007-61, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 7.010,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám advokáta.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal na žalovaném zaplacení částky 36.000,- Kč s příslušenstvím s odůvodněním, že žalovaný užíval byt ve vlastnictví žalobce bez právního důvodu. Nadto uvedl, že žalovaný dokonce od 22.11.1999 užíval předmětný byt v rozporu s kolaudovaným stavem, neboť v něm provozoval podnikatelskou činnost. Uvedenou skutečnost dokládal zápisem v živnostenském rejstříku, ve kterém měl žalovaný zapsané jako místo podnikání byt žalobce, který žalovaný obývá. Podle zápisu v živnostenském rejstříku neměl žalovaný žádnou jinou provozovnu.
Žalovaný navrhoval zamítnutí žaloby. Uvedl, že jím užívaný byt nepředstavoval provozovnu, ve které skutečně podnikal a tudíž není třeba souhlasu vlastníka k toliko formálnímu zápisu adresy bytu jako místa podnikání do živnostenského rejstříku. Namítl, že podnikatelskou činnost ani s ohledem na předmět podnikání v předmětném bytě provozovat nemohl a že v rozhodné době, za kterou je plnění požadováno, podnikatelskou činnost nevykonával.
Soud prvního stupně žalobci nevyhověl a rozhodnutím ze dne 15.1.2007, č.j. 5 C 125/2006-44, žalobu zamítl. V odůvodnění uvedl, že žalobce neprokázal, že by žalovaný v předmětném bytu fakticky provozoval podnikatelskou činnost a neprokázal ani existenci důvodu, pro který by mohl žádat po žalovaném vyšší nájemné či jiná plnění nad rámec sjednaného nájemného.
K odvolání žalobce odvolací soud rozsudkem ze dne 20. 9. 2007, č.j. 64 Co 182/2007-61, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil. Dovodil, že ačkoliv je předmětný byt evidován v živnostenském rejstříku jako místo podnikání žalovaného, nejedná se s ohledem na předmět podnikání žalovaného – zprostředkování obchodu – o provozovnu ve smyslu ustanovení §17 zák. č. 455/1991 Sb. Žalovaný tudíž nemohl provozovat v předmětném bytě podnikatelskou činnost v rozporu s kolaudovaným stavem a tím se na úkor žalobce obohatit. Dále uvedl, že pro posouzení věci není rozhodné, zda na žalovaného přešlo z jeho rodičů právo nájmu k předmětnému bytu, neboť žalobce svůj nárok nestaví na závěru, že by žalovaný užíval byt bez právního důvodu k bydlení, nýbrž na závěru že měl v bytě bez souhlasu žalobce provozovat podnikatelskou činnost. Právním titulem k žalované částce podle názoru odvolacího soudu není ani přítomnost „zvýšených rizik“ spojených s tím, že žalovaný má v domě žalobce evidováno místo podnikání, neboť platné právní předpisy žádný takový nárok na kompenzaci nebo na poskytnutí zálohy pro budoucí možné škody neupravují. Konečně uvedl, že pouhé uvedení místa podnikání do živnostenského rejstříku v místě oprávněně užívaného bytu nepředstavuje zásah do vlastnického práva vlastníka bytu.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřoval v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedl nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. spočívající v nesprávném posouzení zjištěného skutkového stavu. Konkrétně uvedl, že:
žalovaný neměl právo užívat byt k jinému účelu než k bydlení, čímž se rozumí pouze činnosti jako odpočinek, spánek, vaření, četba, sledování televize, úklid, starost o domácnost, setkání s přáteli a rodinou, výchova dětí a vnoučat apod., neboť nemohl disponovat právy, která na něj vlastník nepřevedl ať už formou nájemní smlouvy nebo souhlasu,
žádný právní předpis nestanoví, že nájemník má právo automaticky umístit místo svého podnikání do svého bydliště a živnostenský zákon pouze dává možnost umístit místo podnikání do místa bydliště, avšak jen tehdy, má-li osoba právo tak učinit (v tomto případě na základě vyjádřeného souhlasu vlastníka domu),
k obohacení žalovaného došlo tím, že prostřednictvím neoprávněného zásahu do vlastnického práva vlastníka domu měl žalovaný možnost umístit své místo podnikání do předmětného bytu a na základě toho i podnikat (bez místa podnikání nelze podnikat), a tím získal majetkový prospěch na úkor vlastníka domu,
nemá-li podnikatel úředně a oficiálně uvedenu žádnou jinou provozovnu, eventuálně místo podnikání, je právě adresa pronajatého bytu jedinou adresou a místem spojeným s podnikáním žalovaného, takže zde logicky dochází k provozování podnikatelské činnosti,
je-li nájem sjednán na tržním základě, je zcela obvyklé a logické, že si smluvní strany výslovně sjednají zákaz v bytě podnikat bez souhlasu pronajímatele, neboť každý pronajímatel si uvědomuje možná rizika vzniklá podnikáním v pronajatém bytě, např. majetková exekuce, zvýšený výskyt cizích osob, pořádek ve společných prostorách domu.
Žalovaný ve svém vyjádření uvedl, že žalobce nesprávně interpretuje rozsah vlastnických oprávnění na úkor restriktivního výkladu pojmu bydlení. Zároveň doplnil, že žalobce směšuje pojmy podnikání a výdělečná činnost, přičemž je zjevné, že pro některé druhy výdělečné činnosti – včetně činnosti žalovaného – není třeba užívat jakékoliv bytové nebo nebytové prostory.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být pří¬pustnost dovolání založena jen za podmínky upravené
v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu. Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího a Ústavního soudu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2002, sp.zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Žalobce uvádí následující otázky zásadního právního významu, které dle jeho názoru zakládají přípustnost podaného dovolání:
je užívání bytu nájemcem k účelu podnikání bez souhlasu pronajímatele hrubým porušením povinností vyplývajících z nájmu bytu, případně je nutný souhlas pronajímatele k využívání bytu i pro jiný účel než bydlení?
Pokud se žalobce domnívá, že žalovaný porušil hrubým způsobem smluvní povinnosti vyplývající z nájmu bytu, jsou mu dány prostředky, které z nájemního vztahu vyplývají. Například podle §711 odst. 2 písm. b) ObčZ může pronajímatel vypovědět nájem bez přivolení soudu, „jestliže nájemce hrubě porušuje své povinnosti vyplývající z nájmu bytu, zejména tím, že nezaplatil nájemné a úhradu za plnění poskytovaná s užíváním bytu ve výši odpovídající trojnásobku měsíčního nájemného a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním bytu nebo nedoplnil peněžní prostředky na účtu podle §686a odst. 3“ . Z rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2001 sp. zn. 26 Cdo 1846/2000, plyne, že „provozování podnikatelské činnosti v bytě je hrubým porušením povinností nájemce vyplývajících z nájmu bytu, ledaže by v daném bytě nájemce pouze uvedl místo podnikání“. Pokud odvolací soud dospěl na základě provedeného dokazování k závěru, že žalovaný v předmětném bytě podnikatelskou činnost neprovozoval, nýbrž pouze uvedl jako místo podnikání své bydliště v bytu žalobce, pak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a hmotným právem dospěl ke správnému závěru, že žalovaný hrubým způsobem povinnosti vyplývající z nájemního vztahu neporušil.
Nadto, pokud se žalobce domáhá bezdůvodného obohacení, jako z povahy věci mimosmluvního závazku, nemůže tak činit z titulu porušení smluvní povinnosti vyplývající z existujícího nájemního vztahu. I kdyby tak žalovaný hrubým způsobem porušil povinnost vyplývající z nájemního vztahu, jsou prostředkem nápravy porušených smluvních povinností instituty smluvního práva, nikoliv bezdůvodné obohacení. V takovém případě nemůže mít zkoumání položené otázky dovolacím soudem zásadní právní význam pro věc samu, neboť se nemůže promítnout do poměrů účastníků ve věci, ve které bylo dovolání podáno (srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 19.9.2006 sp. zn. 29 Odo 538/2005 nebo Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. II. díl. 7 vydání. Praha: C.H. Beck, 2006, s. 1240).
Uvedený závěr je nutno učinit, i ve vztahu k otázce, zda je nutný souhlas pronajímatele k využívání bytu i pro jiný účel než bydlení. Odvolací soud své rozhodnutí nepostavil na nutnosti souhlasu pronajímatele k využívání bytu nájemcem pro jiný účel než bydlení, nýbrž na závěru, že žalovaný v předmětném bytu konkrétní podnikatelskou činnost neprovozoval. Žalobce tudíž nenapadá právní názor, na kterém odvolací soud postavil své rozhodnutí. Dovolací soud z toho důvodu projednání uvedené otázky nepřipustil (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 3. 2006, sp. zn. 22 Cdo 1637/2005).
je nutný souhlas pronajímatele bytu k tomu, aby mohla být adresa bytu uváděna v úředním styku k jiným účelům (např. jako místo podnikání), než k účelu bydlení, jestliže jde o byt s regulovaným nájemným?
Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí ze dne 15. 5. 2008, sp. zn. 28 Cdo 964/2008, uvedl, že osoba oprávněná k užívání bytu může zaregistrovat na jeho adrese místo podnikání ve smyslu živnostenského zákona, i v případě, že nemá vlastníkův souhlas, pokud ze smlouvy neplyne něco jiného. Na uvedeném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že se jedná o byt s regulovaným nájemným. Vzhledem k tomu, že otázka registrace místa podnikání v oprávněně užívaném bytu již byla v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu řešena, nejde o otázku zásadního právního významu, a proto dovolací soud její opětovné projednání nepřipustil.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř. Žalobci, jehož dovolání bylo zamítnuto, uložil dovolací soud povinnost zaplatit žalovanému účelně vynaložené náklady, které mu vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta ve výši 6.710,- Kč (§10 odst. 3, §3 odst. 1 bod 4, §18 odst. 1 věta první vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění ke dni 27. 12. 2007), z paušální částky náhrad hotových výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (§2 odst. 1, §13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění ke dni 27. 12. 2007). Platební místo a lhůta ke splnění uložené povinnosti byly stanoveny podle §149 odst. 1 a §160 odst. 1 o. s. ř.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 18. listopadu 2008
JUDr. Iva Brožová, v. r.
předsedkyně senátu