ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.3265.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 3265/2017-130
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce M. Š. , P., zastoupeného Mgr. Michalem Čerňanským, advokátem se sídlem v Praze 5, Radlická 2000/3, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Hradec Králové, Horova 180/10, o 159.568,40 Kč s příslušenstvím , vedené u Okresního soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 14 C 184/2015, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 14. března 2017, č. j. 19 Co 25/2017-112, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 9.438 Kč k rukám advokáta Mgr. Michala Čerňanského do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 24. 10. 2016, č. j. 14 C 184/2015-83, uložil žalované zaplatit žalobci shora uvedenou částku s příslušenstvím (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Plně tak vyhověl žádání žalobce, jenž své právo na vyplacení řečené sumy odvozoval ze skutečnosti, že je závětním dědicem zůstavitele V. Ř. Žalovaný obnos totiž představuje polovinu hodnoty vkladů na vkladních knížkách vedených u České spořitelny, a. s. na jméno manželky zůstavitele, jež byly v jejich bezpodílovém spoluvlastnictví (jak k návrhu žalobce určil Okresní soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 22. 4. 2013, č. j. 19 C 30/2010-85). V dodatečném projednání dědictví po zůstaviteli pak bylo pravomocně rozhodnuto, že uvedený majetek v ceně odpovídající shora zmíněné částce náleží žalobci. Okresní soud shledal žalovanou, jíž byly finanční prostředky z vkladních knížek bez právního důvodu vyplaceny, ve sporu pasivně věcně legitimovanou, a tudíž povinnou k vydání příslušné sumy žalobci, neboť jemu svědčí oprávnění k vydání dědictví dle §485 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Právo přitom není promlčeno, jelikož jej u soudu uplatnil v promlčecí době podle §105 obč. zák. Promlčovalo-li by se pak v intencích §107 obč. zák., považoval okresní soud námitku promlčení za vznesenou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
K odvolání žalované přezkoumal uvedené rozhodnutí Krajský soud v Hradci Králové, jenž je rozsudkem ze dne 14. 3. 2017, č. j. 19 Co 25/2017-112, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Ztotožňuje se se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně, nesouhlasil již krajský soud s právním posouzením nároku podle §485 odst. 1 obč. zák., neboť žalobce není osobou, jež by nebyla účastníkem řízení o dědictví po V. Ř., jak předvídá vzpomínané ustanovení. Nepřiléhavou je proto i úvaha o běhu promlčecí doby dle §105 obč. zák. Nárok je třeba posuzovat ve smyslu norem regulujících bezdůvodné obohacení. Nejedná se ovšem o plnění bez právního důvodu, poněvadž právní titul představovalo usnesení vydané Okresním soudem v Pardubicích v řízení o dědictví po manželce zůstavitele. Právní účinky jmenovaného usnesení pominuly teprve právní mocí usnesení, jímž bylo vypořádáno bezpodílové spoluvlastnictví zůstavitele a jeho manželky, neboť až jím bylo postaveno na jisto, zda a jak budou dotčené vklady mezi právní nástupce zemřelých rozděleny. Vzniklo-li bezdůvodné obohacení (plněním z právního důvodu, který odpadl) až dnem 14. 7. 2014, je zapotřebí na právní poměr účastníků nazírat optikou zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“). V intencích §2991 odst. 2 o. z. je tak žalovaná povinna k vydání získaného bezdůvodného obohacení, přičemž právo na jeho vydání ke dni podání žaloby nebylo promlčeno (srov. §619, §629 odst. 1 a §638 odst. 1 o. z.). Nebudou-li vylíčené úvahy odvolacího soudu shledány přiléhavými, ztotožnil se tento s názorem soudu prvního stupně stran rozporu uplatnění námitky promlčení žalovanou s dobrými mravy.
Proti zmíněnému rozhodnutí brojí žalovaná dovoláním, pokládajíc je za přípustné ve smyslu §237 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), pro přítomnost otázky, jež nebyla doposud v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu řešena a tkví v problematice promlčení žalobcem v nynějším řízení uplatňovaného práva. Poukazujíc na skutečnost, že spornou částku nabyla již dne 13. 3. 2009, vyjadřuje dovolatelka přesvědčení, že v důsledku marného průběhu promlčecí doby a jí vznesené námitky promlčení není možné žádání žalobce vyhovět. Zpochybňujíc závěr odvolacího soudu o vzniku bezdůvodného obohacení až k okamžiku vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví, prosazuje, že se na úkor žalobce mohla obohatit jedině již 13. 3. 2009. Nesouhlasí ani s názorem, shledávajícím námitku promlčení realizovanou v rozporu s dobrými mravy. Pro řečené navrhuje změnu napadeného rozhodnutí tak, že bude žaloba zamítnuta a odpovídajícím způsobem rozhodnuto o náhradě nákladů řízení.
K podání žalované se odmítavě vyjádřil žalobce, jenž, ztotožňuje se s rozhodnutím odvolacího soudu, po podrobném vylíčení okolností sporu navrhl dovolání zamítnout.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II. bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno včas osobou jednající v souladu s §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř., zabýval jeho projednatelností.
Dle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Podle §241a odst. 2 o. s. ř. musí být v dovolání vedle obecných náležitostí (§42 odst. 4 o. s. ř.) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu je napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem je spatřováno splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§237 až 238a o. s. ř.) a čeho se dovolatel domáhá.
Nezbytnou podmínkou projednatelnosti dovolání je ve smyslu shora citovaného ustanovení vymezení důvodu dovolání s vylíčením toho, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů jeho přípustnosti, přičemž podat je lze pouze z důvodu nesprávného právního posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.), a zároveň musí být formulováno tak, aby z něj bylo patrné, které z hledisek vyjmenovaných v §237 o. s. ř. má dovolatel za naplněné. Dovolatel tedy musí uvést, ve vztahu k projednávané věci, právní posouzení, které pokládá za nesprávné, a současně vyložit, v čem má tato nesprávnost spočívat (§241a odst. 3 o. s. ř.). Bez vymezení důvodu dovolání a bez uvedení konkrétních skutečností, z nichž dovozuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání podle §237 o. s. ř., nelze dovolání projednat, neboť jde o jeho obligatorní náležitosti – viz §241a odst. 2 o. s. ř. (k vymezení přípustnosti srovnej mimo jiné usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 7. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2518/2015, jakož i rozhodnutí v něm odkazovaná).
Nastíněným požadavkům žalovaná ve svém podání (posuzovaném rovněž z obsahového hlediska) nedostává, omezuje-li se v argumentaci toliko na prostý nesouhlas s posouzením věci odvolacím soudem, aniž by konkrétněji artikulovala otázku, jež by byla s to založit přípustnost dovolání. Za takovou nelze považovat ani glosu tvrdící bez bližšího rozvedení absenci obecného řešení otázky promlčení práva z bezdůvodného obohacení, přičemž rovněž akcent na individuální skutkové okolnosti, pro něž považuje dovolatelka řešenou kauzu za judikaturou nedotknutou, přípustnost dovolání opodstatnit nemůže.
Vzhledem k tomu, že podání trpí vadami, jež nebyly odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, nemohl je Nejvyšší soud projednat věcně, pročež v souladu s §243c odst. 1, větou první, o. s. ř. přistoupil k jeho odmítnutí (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 10. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3981/2015, či ze dne 26. 8. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4448/2014).
Nelze-li tedy v dovolání spatřovat kvalifikované zpochybnění názorů odvolacího soudu stran vzniku bezdůvodného obohacení, aplikované právní úpravy, samotné otázky promlčení uplatňovaného práva či existence rozporu vznesení námitky promlčení s dobrými mravy, na nichž krajský soud své rozhodnutí založil, zbývá se pro úplnost vyjádřit k obsahu polemiky dovolatelky s jeho závěrem o zmíněném rozporu s dobrými mravy.
Ačkoliv dobrým mravům zásadně neodporuje, namítá-li subjekt promlčení práva uplatňovaného vůči němu, neboť institut promlčení přispívající k jistotě v právních vztazích je institutem zákonným a tedy použitelným ve vztahu k jakémukoliv právu, které se podle zákona promlčuje, judikatura připouští, že i uplatnění námitky promlčení může být shledáno příčící se dobrým mravům, a to v těch výjimečných případech, bylo-li by výrazem zneužití tohoto práva na úkor účastníka, který marné uplynutí promlčecí doby nezavinil, a vůči němuž by za takové situace zánik nároku na plnění v důsledku uplynutí promlčecí doby byl nepřiměřeně tvrdým postihem ve srovnání s rozsahem a charakterem jím uplatňovaného práva a s důvody, pro které je včas neuplatnil (srov. zejména rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 33 Odo 561/2006, či jeho usnesení ze dne 31. 1. 2012, sp. zn. 30 Cdo 1860/2011, a další judikaturu v něm citovanou, jakož i nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. II. ÚS 309/95, a ze dne 6. 9. 2005, sp. zn. I. ÚS 643/04). Úvaha odvolacího soudu v nastíněném směru založená na v řízení seznaných skutečnostech, dle nichž bylo o prostředcích deponovaných na vkladních knížkách, o jejich majitelích, jakož i o poměru, v jakém jsou oprávněni s nimi nakládat, s jistotou rozhodnuto až v rámci dodatečného projednání dědictví po zemřelém V. Ř., a tedy až tehdy se žalobce s určitostí dozvěděl, v jakém rozsahu mu právo ke sporným financím náleží, se nezdá být nepřiměřenou (blíže viz například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3704/2014, a judikatura zde odkazovaná), a tudíž vyžadující revizi ze strany dovolacího soudu, a to zvláště za situace, v níž se dovolací argumentace v tomto směru omezuje na pouhé tvrzení o postupu žalované odpovídajícím zákonné úpravě, což jak již bylo shora uvedeno, nemůže být zákonným vymezením předpokladů přípustnosti dovolání.
S ohledem na vylíčené jevilo by se pak nadbytečným věnovat se podrobněji (nutno dodat, že dovolací argumentací relevantně nedotčeným) otázkám vzniku bezdůvodného obohacení v nynější věci nebo eventuálního promlčení příslušného práva, neboť jejich řešení by tak bylo pouze teoretickým rozborem bez vlivu na výsledné rozhodnutí ve věci, což nelze mít za slučitelné s účelem dovolacího řízení, jímž je v zákonem daných limitech přezkum věcné správnosti rozhodnutí odvolacího soudu (k tomu srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 3354/2014, či ze dne 16. 7. 2014, sp. zn. 28 Cdo 223/2014). Z tohoto důvodu by pak bylo nutné dovolání rovněž odmítnout jako nepřípustné ve smyslu §243c odst. 1, věty první, o. s. ř.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, věty první, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobci v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které Nejvyšší soud stanovil na základě vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif). Dle §8 odst. 1 a §7 bodu 5 citované vyhlášky činí sazba odměny za jeden úkon právní služby (sepsání vyjádření k dovolání) 7.500 Kč, společně s paušální náhradou výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300 Kč podle ustanovení §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. a navýšením o 21 % DPH podle ustanovení §137 odst. 3 o. s. ř. má tedy žalobce právo na náhradu nákladů dovolacího řízení ve výši 9.438 Kč.
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 3. 1. 2018
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu