ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3282.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3282/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce: Výzkumný ústav geodetický, topografický a kartografický, v. v. i. , se sídlem Ústecká 98, Zdiby, zastoupený JUDr. Vladimírem Prášilem, bytem Tusarova 25, Praha 7, proti žalované: Obec Stříbrná Skalice , se sídlem Stříbrná Skalice, Sázavská 323, zastoupená JUDr. Ivou Kunešovou, advokátkou se sídlem Praha 3, Husinecká 3, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Kolíně pod sp. zn. 5 C 84/2006, o dovolání proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 25. 2. 2010, č. j. 28 Co 591/2009-190, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Praze výše označeným byl ve výroku I. změněn rozsudek soudu prvního stupně tak, že vlastníkem předmětných pozemků (pozemek parc.č. 592, 597/2 a pozemky ve zjednodušené evidenci – původ pozemkový katastr č. 587, 592, 594, 595 a 596, všechny v katastrálním území K., obec Stříbrná Skalice, zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín) určil žalobce. Ve výroku II. a III. odvolací soud rozhodl o náhradě nákladů řízení před soud obou stupňů, přičemž povinnost k jejich úhradě uložil žalované.
Ve věci se žalobce domáhal vydání rozsudku, kterým by bylo určeno, že výše specifikované pozemky jsou v jeho vlastnictví. Domníval se, že nezákonným postupem Katastrálního úřadu pro středočeský kraj, Katastrální pracoviště Kolín došlo k poškození jeho práv garantovaných zákonem a jeho právního postavení ve vztahu ke sporným nemovitostem. Tento katastrální úřad zapsal jako vlastníka předmětných pozemků žalovanou, a to na základě prohlášení starosty obce Stříbrná Skalice. Svůj nárok na určení opíral o naléhavý právní zájem podané žaloby (§80 písm. c/ o. s. ř.). Žalovaná k tomuto uvedla, že vlastnictví k předmětným pozemkům nabyla ze zákona, ve smyslu §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí. Předmětné nezastavěné pozemky byly k rozhodnému datu, tj. 31.12.1949 ve vlastnictví obce Kostelní Střímelice, jejíž právní nástupkyní je právě žalovaná. Pozemky podle názoru žalované netvoří jeden funkční celek – areál Geodetické observatoře Pecný – jak tvrdí žalobce, jsou zcela nevyužity a se stavbami funkčně vůbec nesouvisí.
Soud prvního stupně po provedeném dokazování dospěl ve věci k tomu závěru, že předmětné nemovitosti byly v historickém vlastnictví žalované k datu 31.12.1949. S ohledem na ustanovení zákona č. 172/1991 Sb. - §2 odst. 1 písm. a) - tj. ke dni jeho účinnosti (24.5.1991), přešly ze zákona pozemky do vlastnictví žalované. Předmětné pozemky tedy, v souladu s tvrzení žalované, označil po právní stránce jako nezastavěné. K podané žalobě navíc uvedl, že námitky žalobce týkající se údajně nezákonného postupu místně příslušného katastrálního úřadu (viz. výše) nemohly před soudem obstát, protože o záznamu práva rozhoduje katastrální úřad ve správním řízení. Pokud se tedy žalobce dovolával nezákonnosti takového postupu, měl podat žalobu podle části páté o. s. ř., a nikoliv domáhat se nápravy v řízení podle §80 písm. c) o. s. ř. Soud prvního stupně tak žalobu zamítl a povinnost nahradit náklady řízení uložil neúspěšnému žalobci.
Odvolací soud se se závěry soudu prvního stupně ztotožnil pouze v tom ohledu, že žalobci svědčí naléhavý právní zájem na určení vlastnictví k předmětným nemovitostem. Následně však doplnil dokazování k tvrzení žalobce, že předmětné pozemky jsou pozemky zastavěnými, protože tvoří se stavbami v areálu Geodetické observatoře Pecný, pracoviště Skalka, jeden funkční celek. S ohledem na skutečnosti, zjištěné z obsahů map vyhotovených zaměstnancem žalobce a ze zřizovací listiny žalobce ze dne 13.6.2006, dospěl odvolací soud k odlišným právním závěrům, než soud prvního stupně. Za prokázanou soud považoval skutečnost, že na předmětných pozemcích byly po roce 1949 postaveny stavby, které ve svém komplexu tvoří areál Geodetické observatoře Pecný pracoviště Skalka, v důsledku čehož nepřicházela v úvahu aplikace §2 odst. 1 písm. b), c), a d) zákona č. 172/1991 Sb. U samotných pozemků je rozhodující, zda se k datu účinnosti zákona č. 172/1991 Sb. jednalo o pozemky zastavěné ve smyslu §2 odst. 2 písm. a) tamtéž. Následně soud vyložil pojem stavby a odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp.zn. 25 Cdo 287/2001 o zastavěnosti pozemku. Na závěr odvolací soud rozhodl o změně rozsudku soudu prvního stupně ohledně vlastnictví předmětných pozemků a určil, že jejich vlastníkem je žalobce.
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. V něm poukázala na skutečnost, že odvolací soud se nezabýval otázkou, jak předmětné pozemky souvisejí s konkrétní budovou; nevypořádal se rovněž s výsledkem ohledání na místě samém provedeným soudem prvního stupně. Žalobce podle tvrzení žalované nabízí některé budovy (tzv. okály) vystavěné na předmětných pozemích prostřednictvím cestovní kanceláře k pronájmu třetím osobám jako rekreační objekty, přičemž spolu s tím jsou nabízeny k rekreaci i další pozemky v areálu. Dále se žalovaná vyjádřila k existenci geodetických bodů umístěných na předmětných pozemích, přičemž k tomuto uvedla, že odvolací soud se nezabýval ani otázkou, zda se jedná o značky geodetických bodů ve smyslu zákona č. 200/1994 Sb. a zda jsou tyto značky evidovány příslušnými orgány státní správy dle zákona č. 359/1992 Sb. Soud se nezabýval ani otázkou, zda stavby bodů tvořených kvádry, které jsou stavbami podle zákona č. 50/1976 Sb. i podle zákona č. 18/2006 Sb., byly pořízeny na základě územního rozhodnutí. Navíc podle názoru žalované případné prováděné měření s využitím geodetických bodů a dalších zařízení nemůže ovlivnit rozhodnutí o jejich vlastnictví žalobcem; pro tuto činnost není samo vlastnictví pozemků podmiňující (k tomu §8 zákona č. 200/1994 Sb.). Žalovaná rovněž upozornila na to, že odvolací soud v rozporu s provedeným dokazování provedeným soudem prvního stupně vzal za prokázané, že kolem observatoře Pecný bylo vyhlášeno chráněné území a stavební uzávěra. V platném územním plánu obce Stříbrná Skalice č. 1/2001 však žádná ochranná písma v této oblasti nejsou. Na závěr s ohledem na uvedené skutečnosti žalovaná navrhla zrušit rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátit k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání nevyjádřil.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaná, zastoupená advokátem, podala dovolání včas (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání žalovaná dovozovala s ohledem na diformitu rozsudků soudu prvního a druhého stupně z ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Dovolací důvod, jak vyplývá z textu dovolání, byl uplatněn podle §241a odst. 2 písm. a), b), odst. 3 o. s. ř. (tvrzené nesprávné právní posouzení věci, procesní vady s následkem nesprávného rozhodnutí, rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování).
Dovolání je přípustné, nikoli však důvodné.
Dovolací soud vzal na základě závěrů obou soudů za prokázané, že předmětné pozemky byly k rozhodnému datu, tj. 31.12.1949, ve vlastnictví obce Kostelní Střímelice, jejíž právní nástupkyní se stala žalovaná. Za prokázanou vzal rovněž skutečnost, že k datu 24.5.1991 byla v katastru nemovitostí evidována jako vlastník předmětných nemovitostí Česká republika s tím, že příslušnost hospodařit s majetkem státu měl v té době Výzkumný ústav geodetický, kartografický a topografický. Z uvedeného (ve spojení s dalšími skutečnostmi) tak soud prvního stupně dovodil, že předmětné pozemky byly tzv. historickým vlastnictvím žalované a její vlastnické právo evidované v příslušném katastru nemovitostí potvrdil.
Na rozdíl od právních závěrů soudu prvního stupně se soud odvolací se zabýval otázkou nezastavěnosti, resp. zastavěnosti předmětných pozemků. V tomto ohledu dospěl k závěru, že po roce 1949 (konkrétně v letech 1967 až 1978) byly na předmětných pozemcích postaveny stavby – provozní budovy, observatoř, knihovna, testovací základny, geodetické body, inženýrské sítě, komunikace, oplocení -, které ve svém komplexu tvoří areál Geodetické observatoře Pecný, pracoviště Skalka. Podle názoru odvolacího soudu a s přihlédnutím k rozsahu, provázanosti a významu hlavní činnosti žalobce, kam náleží mj. zajištění provozu Geodetické observatoře Pecný, pracoviště Skalka, tvoří sporné pozemky se stavbami na nich postavenými (tj. vlastní observatoř, provozní budovy, které slouží k sumarizaci, zpracování a vyhodnocení informací získaných prostřednictvím geodetických bodů) jeden funkční celek . V rozporu se závěry soudu prvního stupně tak dovolací soud uzavřel, že předmětné pozemky nemohly přejí do vlastnictví obce, protože se jedná o pozemky, které tvoří jeden funkční celek s budovami na nich postavenými a jako takové jsou ve vlastnictví žalobce (§2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.).
Podle §2 odst. 1 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. přecházejí do vlastnictví obcí dnem účinnosti uvedeného zákona, tj. 24.5.1991, pozemky nezastavěné. Při posouzení dané věci je třeba vyjít z toho, zda posoudit předmětné pozemky jako zastavěné či nezastavěné ve smyslu uvedeného zákonného ustanovení, případně ustanovení s ním souvisejících.
Podle §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb. se za zastavěné pozemky považují mimo jiné pozemky tvořící se stavbou jeden funkční celek. Funkčním celkem je třeba rozumět stavební pozemek, popř. pozemek zastavěný stavbou, a dále přilehlé pozemky, jež tvoří s tímto pozemkem souvislý celek bez přerušení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp.zn. 28 Cdo 3668/2009). Uvedenou problematikou funkčních pozemkových celků (konkrétně pro restituční účely), se Nejvyšší soud již opakovaně zabýval a vypořádal se s ní ve svých rozhodnutích, např. pod sp.zn. 28 Cdo 3073/2007, 22 Cdo 1898/2005, 28 Cdo 1608/2004 a dalšími.
Vzhledem tomu, že dovolací soud je soudem právního přezkumu a nikoliv soudem nalézacím (srov. Rc 8/1994), je povinen respektovat důkazní zjištění odvolacího soudu, kterým je vázán. Ustanovení §243a o. s. ř. zapovídá dovolacímu soudu provádět přímo důkazy k meritu věci (lze to pouze k prokázání dovolacích důvodů) a dovolací soud tak musí vycházet z toho skutkového základu věci, jenž vyplývá ze zhodnocení důkazů v rozsudku odvolací instance (včetně případných odkazů na důkazní zjištění prvostupňového soudu).
Dovolatelka však požaduje po Nejvyšším soudu úplnou revizi dokazování ve věci včetně změny či doplnění stávajících důkazních zjištění. Namítá zejména, že funkčnost areálu je narušena, resp. omezena dvěma domy s možností rekreačního použití, že rozsáhlá výměra pozemků v areálu (zeleň) slouží k témuž účelu – mimo předmět činnosti žalobce – a že existence chráněného území a stavební uzávěry kolem observatoře není prokázána (odvolací soud zde důkazně vycházel z předložených map, viz výše). Všechna tato tvrzení buď protiřečí důkazním závěrům odvolacího soudu, nebo v nich nejsou obsažena.
Posouzení důvodnosti dovolání tu závisí nejen na hmotněprávním posouzení jeho závěrů, ale v nemalé míře i na posouzení procesním. Ve věci došlo k pozoruhodnému vývoji dokazování. Soud prvního stupně provedl k otázce zastavěnosti pozemků (areálu) několik důkazů, které mají podle dovolatelky svědčit v její prospěch, ale neučinil je v odůvodnění svého rozsudku součástí svých důkazních zjištění. Naproti tomu odvolací soud doplnil dokazování dalšími důkazy (mapy k areálu, jejich porovnání s katastrálním mapovým operátem) a z nich dovodil dostatečně podrobná a úplná skutková zjištění, podle nichž se jedná o areál – funkční celek, využívaný žalobcem (splněn tedy požadavek zastavěnosti). Ve vztahu k důkazním zjištěním soudu prvního stupně zde neměl s čím polemizovat.
Nejvyšší soud není toho názoru, že by měl v rámci mimořádného přezkumu (k jeho zásadám viz výše) zasahovat do skutkových zjištění odvolací instance. Nedomnívá se též, že by procesní pochybení soudu prvního stupně byl oprávněn potenciálně napravit zrušením rozsudků obou instancí a vrácením věci soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Pro tento postup mu chybí zákonná opora; ustanovení §243b odst. 3 věta druhá o. s. ř. umožňuje tento postup jen v případě, že důvody zrušení rozhodnutí odvolacího soudu platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně. O takovou situaci tu zcela zjevně nejde.
K otázce, zda pozemky tvoří se stavbami jeden funkční celek, dovolací soud odkazuje na nález Ústavního soudu sp.zn. II. ÚS 78/98 (Sbírka nálezů a usnesení, svazek 18, č. 89). Uvedený nález se týká restituce tělovýchovného zařízení a Ústavní soud se v něm zabýval též otázkou možného oddělení části pozemků. Mj. dovodil, že označení určitého zařízení jako areálu předpokládá vzájemnou provázanost funkcí mezi jednotlivými objekty či pozemky. Také Nejvyšší soud k obdobným věcem vyslovil názor, že mohou existovat „pozemky tvořící s objekty výstavby jeden funkční celek“. Pod takovým pozemkem nutno rozumět jednak stavební pozemek, popřípadě též pozemek zastavěný stavbou, a dále též přilehlé pozemky, jež tvoří se zastavěnými pozemky provozně související celek bez přerušení (usnesení sp. zn. 28 Cdo 1042/2002, Soubor rozhodnutí NS, svazek 23, C 1668, a řada dalších). Dosti širokému pojetí areálu jako funkčního celku z hlediska splnění požadavku zastavěnosti pozemků neprotiřečí právní posouzení věci odvolacím soudem, vycházející z ustanovení §2 odst. 2 písm. a) zákona č. 172/1991 Sb.
Na základě těchto závěrů Nejvyšší soud zamítl dovolání pro správnost rozsudku odvolacího soudu (§243b odst. 2 věta před středníkem o. s. ř.).
Ve smyslu §243b odst. 5 a návazných ustanovení o. s. ř. nevznikly úspěšnému žalobci, který se k dovolání nevyjádřil, v tomto řízení žádné náklady.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 15. března 2011
JUDr. Ludvík D a v i d, CSc., v. r.
předseda senátu