ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3409.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3409/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobce J. T., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) R a C společnosti s ručením omezeným, a 2) Ing. I. R., oběma zastoupeným advokátem, o zaplacení 100.000,- Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem ve Svitavách pod sp. zn. 10 C 411/2004, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2006, č.j. 22 Co 567/2005-78, takto:
I. Dovolání v se v části, v níž směřuje do výroků o nákladech řízení, odmítá.
II. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 28. 3. 2006, č.j. 22 Co 567/2005-78, se v měnícím výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích o nákladech řízení zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích (odvolací soud) rozsudkem ze dne 28. 3. 2006, č.j. 22 Co 567/2005-78, změnil rozsudek Okresního soudu ve Svitavách (soud prvního stupně) ze dne 13. 5. 2005, č.j. 10 C 411/2004-52, tak, že žalobu, kterou se žalobce po žalovaných domáhal zaplacení částky 100.000,- Kč s 2 % úrokem z prodlení od 1. 1. 2004 do zaplacení, zamítl; současně odmítl odvolání žalovaných proti citovanému rozsudku soudu prvního stupně a rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů. Soud prvního stupně učinil skutková zjištění, že dne
26. 4. 2000 byla mezi žalobcem a žalovanou 1) uzavřena dohoda o odstoupení od nájemní smlouvy. Téhož dne došlo mezi účastníky k uzavření dohody o výši odstupného (dále též jen „dohoda“), v jejímž odstavci druhém se žalovaná 1) zavázala, že „za odstoupení od dodatku nájemní smlouvy za období od 1. 1. 2003 do 31. 12. 2015 zaplatí věřiteli (žalobci) odstupné 10.000,- Kč (počínaje měsícem červencem v roce 2003
a konče měsícem červencem v roce 2016),“ za což měl žalobce provádět správcovskou činnost „ve S.“. Současně bylo sjednáno, že v případě „nesplacení dvou splátek ve stanovené výši a termínu“ se stává splatným celý zůstatek dluhu. Žalovaný 2) se stal (společně s dalšími osobami) ručitelem za závazky žalované 1) vyplývající z dohody. Přes rozdílný výklad citovaného ustanovení dohody, jenž předkládali oba její účastníci /kdy žalobce tvrdil, že se jedná o částku, jež má být vyplácena měsíčně a žalovaná 1) toto tvrzení zpochybňovala/, dospěl soud prvního stupně na základě svědeckých výpovědí k závěru, že úmyslem účastníků dohody bylo, aby žalobce dostával měsíční odstupné 10.000,- Kč po sjednanou dobu. Odvolací soud podle §213 odst. 2 občanského soudního řádu (dále jen „o.s.ř.“) zopakoval důkaz dohodou o výši odstupného a dodatkem č. 1 k nájemní smlouvě ze dne 7. 12. 1998. Uvedl, že je-li žalobcův nárok vázán na výkon správcovské činnosti, je takové ujednání v rozporu s „pojmem odstupné“ (vyjadřujícím určitou formu odškodnění za to, že se účastník vzdá práva, jež by mu jinak náleželo). Z citovaného ustanovení dohody navíc není zřejmé, zda částka 10.000,- Kč je částkou konečnou nebo zda se jedná o měsíční plnění; ujednání o ztrátě výhody splátek se vztahuje pouze k prvnímu odstavci dohody, neboť „…dohoda o sporném odstupném již neobsahuje plnění ve splátkách (ani celou výši odstupného)…“ Z výslechu svědka JUDr. J. podle odvolacího soudu „není možné vycházet, neboť on nebyl přítomen uzavření dohody o výši odstupného, neboť připravoval pouze určitou verzi takové dohody, která však nakonec nebyla účastníky přijata“. Svědek Ing. Š. „byl účastníkem dohody o výši odstupného, podepisoval ji jako ručitel a i on podává další verzi výkladu sporného ujednání této dohody“. Odvolacímu soudu se nepodařilo ani za použití výkladových pravidel (a na rozdíl od soudu prvního stupně ani na základě svědeckých výpovědí) odstranit nejasnosti
o obsahu sporného ujednání; toto ujednání považuje za nesrozumitelné a taktéž neurčité (nejednoznačné), a proto uzavřel, že je dohoda v části pojednávající o odstupném (ve druhém odstavci) absolutně neplatná.
Proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu (s výjimkou výroku
o odmítnutí odvolání žalovaných) podal dovolání žalobce; jeho přípustnost opírá
o ustanovení §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a jako dovolací důvody uvádí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a že vychází ze skutkových zjištění, jež nemají oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel vytýká odvolacímu soudu, že při zjišťování obsahu sporného ujednání dohody „v podstatě rezignoval“ na důslednou aplikaci zákonných interpretačních pravidel stanovených v §35 odst. 2 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“); zdůrazňuje, že „neplatnost právního úkonu není dána, lze-li z celého obsahu písemného právního úkonu jeho výkladem, popř. objasněním skutkových okolností, za nichž byl učiněn, zjistit, jaký smysl a účel jím účastníci sledovali“. Za „iracionální“ dovolatel považuje závěr odvolacího soudu, že je v rozporu „s pojmem odstupné“, byl-li nárok žalobce na měsíční plnění vázán na výkon správcovské činnosti. Odmítá taktéž skutkové závěry, k nimž odvolací soud dospěl při výkladu sporného ujednání, a naopak poukazuje na závěry a výkladovou argumentaci soudu prvního stupně. Je zřejmé, že odstupné 10.000,- Kč bylo sjednáno jako opakující se měsíční plnění; v opačném případě by byl žalobce za vzdání se nájemního práva (jež mělo trvat do 31. 12. 2015)
a za výkon správcovské činnosti po tuto dobu „honorován“ částkou 63,69 Kč měsíčně. Ze systematického zařazení ujednání o ztrátě výhody splátek (ve třetím odstavci dohody) navíc vyplývá, že se vztahuje nejen k odstupnému vymezenému v odstavci prvém, ale i k odstupnému obsaženému ve sporném ujednání. Závěr odvolacího soudu, že sporné ujednání je nesrozumitelné a neurčité, a z těchto důvodů je dohoda v této části absolutně neplatná, považuje za nesprávný. Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalovaná 1) a žalovaný 2) se ve svém vyjádření ztotožnili se skutkovými
i právními závěry odvolacího soudu a navrhli, aby dovolání žalobce bylo „odmítnuto.“
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V posuzovaném případě je dovolání přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř., neboť napadeným rozsudkem odvolacího soudu byl změněn rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé.
Podle §242 odst. 1 a 3 věty první o.s.ř. je dovolací soud vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich obsahovým vymezením. K vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř. (tzv. zmatečnostní vady), popř.
k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, je dovolací soud, je-li dovolání přípustné, povinen přihlédnout, i když nebyly v dovolání uplatněny (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.). Tzv. zmatečnostní vady nebyly v dovolání uplatněny a jejich existenci soud neshledal.
Podle §241a odst. 2 písm. a) o.s.ř. vady, k nimž za řízení došlo, jsou způsobilým dovolacím důvodem pouze tehdy, nejedná-li se o zmatečnosti uvedené v §229 o.s.ř.
a jestliže tyto vady mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci; jedná se zejména o situace, kdy při provádění dokazování nebylo postupováno v souladu s ustanoveními občanského soudního řádu (např. svědek byl vyslechnut jako účastník řízení, důkaz listinou byl proveden v rozporu s §129 odst. 1 o.s.ř., soud neposkytl účastníku poučení podle §118a o.s.ř., nebyly zjišťovány rozhodné skutečnosti, byl porušen princip neúplné apelace, rozhodoval věcně nepříslušný soud, byl porušen postup stanovený v §213 o.s.ř. apod.).
Podle §213 odst. 1 o.s.ř. odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně. Ve smyslu §213 odst. 2 o.s.ř. může odvolací soud zopakovat dokazování nebo je i doplnit, nejde-li o rozsáhlejší doplnění a lze-li je provést bez průtahů; při zjišťování skutkového stavu však nepřihlíží ke skutečnostem nebo důkazům, které byly účastníky řízení uplatněny v rozporu s §205a nebo §211a o.s.ř. (§213 odst. 3 o.s.ř.). Pro řízení před odvolacím soudem platí přiměřeně ustanovení o řízení před soudem prvního stupně, pokud není stanoveno něco jiného (§211 o.s.ř.); dokazování před odvolacím soudem musí být provedeno při jednání (§122 odst. 1 o.s.ř.) a účastníci mají právo se ke všem provedeným důkazům vyjádřit (§123 odst. 1 o.s.ř.).
Zásada vyjádřená v §213 odst. 1 o.s.ř., že odvolací soud není vázán skutkovým stavem, jak jej zjistil soud prvního stupně, neznamená – zejména s přihlédnutím k zásadám přímosti a ústnosti ovládajícím nalézací řízení – že by se odvolací soud mohl bez dalšího odchýlit od skutkového zjištění soudu prvního stupně; v takovém případě musí důkazy přímo provedené soudem prvního stupně opakovat, popř. je doplnit, přičemž dokazování provede způsobem, který stanoví §125 a násl. o.s.ř. Povaha důkazu sama o sobě určuje, zda možnost poznání výsledků dokazování je u obou soudů stejná či nikoliv; typicky při hodnocení důkazu výslechem svědků či účastníků řízení působí vedle věcného obsahu výpovědi i další faktory (např. způsob reprodukce vylíčených skutečností, přesvědčivost vystoupení vypovídající osoby, plynulost výpovědi, ochota odpovídat na kladené otázky apod.) – které, ač nejsou bez vlivu na věrohodnost výpovědi – nemohou být vyjádřeny v protokolu o jednání. Nahlíží-li odvolací soud jinak na věrohodnost svědeckých či účastnických výpovědí než soud prvního stupně, nesmí z toho vyvodit jiný závěr, než soud prvostupňový (ani závěr, že tyto výpovědi jsou z hlediska výsledků dokazování irelevantní), aniž by tyto důkazy sám zopakoval, případně řízení doplnil jinými důkazy (srov. rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 1966, sp. zn. 6 Cz 19/66, a ze dne 27. 6. 1968, sp. zn. 2 Cz 11/68, publikované pod č. 64/1966 a č. 92/1968 Sbírky rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2000, sp. zn. 20 Cdo 1546/99, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 11, sv. 1, roč. 2001, a nález Ústavního soudu ze dne 29. 5. 2000, sp. zn. IV. ÚS 275/98, publikovaný ve Sbírce nálezů a usnesení pod č. 79, sv. 18). Jestliže odvolací soud tímto způsobem nepostupoval a přesto se od skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně odchýlil, trpí odvolací řízení vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/, §242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Odvolací soud v projednávané věci znovu hodnotil důkazy (svědecké výpovědi JUDr. J. a Ing. Š.), jež byly v prvostupňovém řízení provedeny a na nichž nalézací soud založil [společně s výpověďmi žalobce a žalovaného 2)] rozhodující skutkové zjištění, že „text dohody měl znamenat a také znamenal, že žalobce měl dostávat měsíční odstupné 10.000,- Kč po vymezenou dobu…“; na základě takového hodnocení odvolací soud dospěl ke zjištěním odlišným, a to že z výpovědi JUDr. J. nelze pro jeho nepřítomnost při samotném uzavření dohody vycházet a že Ing. Š. „podává další verzi výkladu sporného ujednání této dohody“. Odvolací soud tedy dospěl k odlišnému závěru o existenci (resp. neexistenci) skutkových okolností právně významných z hlediska ustanovení §35 odst. 2 obč. zák., než jaký učinil soud prvního stupně, aniž v tomto směru zopakoval, příp. doplnil (§213 odst. 2, 3 o.s.ř.) dokazování provedené soudem prvního stupně.
Pokud pak odvolací soud dovodil, že vázanost nároku žalobce na výkon určité činnosti je v rozporu s pojmem odstupné, opomněl, že úkony účastníků je třeba hodnotit podle jejich obsahu a nevypořádal se se závěrem soudu prvního stupně, že přiznávaný nárok je nárokem z tzv. nepojmenované smlouvy podle §51 obč. zák. (viz str. 7 rozsudku).
Řízení před odvolacím soudem je tak stiženo vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), což dovolací soud považoval za dostatečný důvod ke zrušení dovoláním napadeného rozsudku; za této situace se již nezabýval uplatněnými dovolacími důvody.
Jelikož žalobce své dovolání směřuje „proti výrokům I. a III. napadeného rozsudku“, zabýval se Nejvyšší soud i tím, zda dovolání je přípustné proti výrokům rozsudku, v nichž odvolací soud rozhodl o nákladech řízení (byť žádné konkrétní námitky proti těmto výrokům dovolání neobsahuje). Nákladové výroky, ač jsou součástí rozsudku, mají povahu usnesení, jímž se nerozhoduje ve věci samé, přičemž přípustnost dovolání proti nim nezakládá žádné z ustanovení občanského soudního řádu (srov. shodně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné pod č. 4/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání v části, v níž směřuje do nákladových výroků, podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl; ve zbývající části dovolání vyhověl a podle §243b odst. 2 věty za středníkem, odst. 3 věty první o.s.ř. rozsudek odvolacího soudu v měnícím výroku ve věci samé a v souvisejících výrocích
o nákladech řízení zrušil a věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
O nákladech řízení včetně nákladů řízení dovolacího soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 věta třetí o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu