ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3467.2013.1
sp. zn. 28 Cdo 3467/2013
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Zdeňka Sajdla a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobkyně A. T. , bytem v P., zast. JUDr. Petrem Medunou, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 23, proti žalovanému hlavnímu městu Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, o zaplacení částky 97.070,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 125 EC 238/2011, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. května 2013, č. j. 28 Co 139/2013-63, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 8. 10. 2012, č. j. 125 EC 238/2011-33, uložil žalovanému, aby žalobkyni zaplatil 97.070,- Kč se specifikovanými úroky z prodlení (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že žalobkyně v období od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 byla a dosud je podílovou spoluvlastnicí dvou ideálních třetin pozemkových parcel č. 2336/210, č. 2014/395 a č. 2014/394, vše v katastrálním území Ch., obci P. (dále jen - „předmětné pozemky“). Na předmětných pozemcích jsou vystavěny místní komunikace (zpevněné plochy vozovek) vlastněné žalovaným. Žalovaný část místní komunikace nacházející se na pozemku parc. č. 2336/2010 v uvedeném období pronajímal za účelem provozování parkoviště pro osobní vozidla třetím osobám. Na základě uvedených skutečností soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobkyně coby podílová spoluvlastnice předmětných pozemků má vůči žalované obci, jakožto vlastnici místních komunikací vybudovaných na těchto pozemcích (§9 odst. 1 zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, ve znění pozdějších předpisů), bez ohledu na to kým jsou místní komunikace užívány, nárok na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého užíváním pozemků bez právního důvodu (§451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen - „obč. zák.“). Uložil tedy žalovanému povinnost poskytnout žalobkyni peněžitou náhradu za bezesmluvní užívání pozemků v jejím podílovém spoluvlastnictví sloužících k nekomerčním účelům za dobu od 1. 1. 2010 do 31. 12. 2010 ve výši odpovídající regulovaným cenám nájemného, celkem 97.070,- Kč s příslušenstvím.
Z podnětu odvolání žalovaného přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 22. 5. 2013, č. j. 28 Co 139/2013-63, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry soudu prvního stupně. Odkázal přitom také na rozhodnutí vydaná v obdobné věci (bezdůvodné obohacení vzniklé užíváním předmětných pozemků v jiném období), týkající se účastníků tohoto sporu. Uvedl, že v posuzovaném případě není třeba znalecky zjišťovat obvyklou výši nájemného za užívání předmětných pozemků v dotčeném období, neboť dle závěrů znaleckého posudku vypracovaného v soudním řízení vedeném u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Co 79/2013 stran bezesmluvního užívání obdobných pozemků nacházejících se v témž katastrálním území obvyklé nájemné dosahuje vyšších částek, než jaké odpovídají žalobkyní uplatněnému nároku vycházejícímu z regulovaného nájemného. Z uvedených důvodů odvolací soud žalobě zcela vyhověl.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalovaný. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Z obsahu dovolání (§41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že splnění předpokladů jeho přípustnosti spatřuje dovolatel v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva (otázka pasivní věcné legitimace), při jejímž řešení se odvolací soud měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, eventuálně, je tato otázka dovolacím soudem rozhodována rozdílně. Co do důvodů měl dovolatel za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 o. s. ř.). Konkrétně namítal, že předmětné místní komunikace užívá jím zřízená příspěvková organizace TSK hl. m. Prahy. Odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, a ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, přitom vyjadřoval názor, že není ve sporu pasivně věcně legitimován. Zpochybňoval taktéž závěry vyplývající z usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, argumentuje tím, že nebylo vysvětleno, v čem se právo hospodaření státních příspěvkových organizací dle zákona č. 109/1964 Sb. lišilo od současné právní úpravy. Poukazoval rovněž na okolnost, že pozemky parc. č. 2014/394 a 2014/395 nejsou komerčně využívány. Z této okolnosti dovozoval, že výše bezdůvodného obohacení neodpovídá maximálním částkám regulovaného nájemného z pozemků nesloužících podnikání stanoveného výměrem Ministerstva financí ČR. Uváděl rovněž, že žalobkyně v restitučním řízení nevyužila možnosti žádat o vydání náhradního pozemku či o poskytnutí peněžité náhrady a trvala na vydání předmětných pozemků, ačkoliv věděla, že jsou a budou obecně užívány. Právo na vydání bezdůvodného obohacení bylo proto dle názoru dovolatele uplatněno v rozporu s dobrými mravy. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudky soudů nižšího stupně změnil a žalobu zamítl, eventuálně, aby rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 31. 12. 2012 (srov. článek II., bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony).
Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§237 o. s. ř.).
Rozsudek odvolacího soudu je založen na dovolatelem zpochybňovaném právním závěru, že bezesmluvním užíváním pozemků v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně, na nichž jsou zřízeny místní komunikace vlastněné žalovaným, se žalovaná veřejnoprávní korporace na úkor žalobkyně bezdůvodně obohacuje.
Otázkou vzniku bezdůvodného obohacení na straně vlastníka stavby zbudované na cizím pozemku se Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi již zabýval. Dospěl přitom k závěru, že k obohacení vlastníka stavby na úkor vlastníka pozemku dochází již ze samotného titulu vlastnického práva, které zakládá jeho oprávnění stavbu na cizím pozemku užívat, a to bez ohledu na to, jakým způsobem své vlastnické právo ke stavbě realizuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 10. 2006, sp. zn. 33 Odo 1405/2005). Jestliže tedy žalovaná obec vlastní místní komunikace vystavěné na pozemcích v podílovém spoluvlastnictví žalobkyně (§9 odst. 1 věty druhé zákona č. 13/1997 Sb., o pozemních komunikacích, dále jen – „zák. č. 13/1997 Sb.“), získává v důsledku bezesmluvního užívání zastavěných pozemků na úkor žalobkyně majetkový prospěch (plnění bez právního důvodu), který je povinna žalobkyni vydat (§451 odst. 1, 2 obč. zák.). Z hlediska nároku žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení a pasivní věcné legitimace žalovaného je přitom lhostejno, kým a jakým způsobem jsou místní komunikace vlastněné žalovaným užívány. K užívání pozemků zastavěných pozemními komunikacemi přitom srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2056/2009 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1537/2009. Ke shodnému právnímu závěru dospěl Nejvyšší soud ostatně též v usneseních ze dne 3. 4. 2012, sp. zn. 28 Cdo 672/2012, a ze dne 6. 8. 2013, sp. zn. 28 Cdo 584/2013, ve kterých řešil obdobné spory mezi týmiž účastníky řízení. Odkazuje-li dovolatel v uvedené souvislosti na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2007, sp. zn. 22 Cdo 2492/2005, nezbývá než zopakovat, že závěry vyjádřené v uvedeném rozhodnutí stran pasivní věcné legitimace státní příspěvkové organizace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení získaného užíváním nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu náležejícího státu v posuzovaném případě bez dalšího použít nelze, neboť vycházejí z úpravy práva hospodaření zakotvené v zákoně č. 109/1964 Sb., hospodářském zákoníku, jež byla s účinností od 1. 1. 2001 nahrazena odlišnou právní úpravou obsaženou v zákoně č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a o jejím vystupování v právních vztazích. Zejména je ovšem (bez ohledu na právní úpravu práva hospodaření státních příspěvkových organizací) třeba zdůraznit, že uvedené rozhodnutí, stejně tak jako rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 1. 2001, sp. zn. 25 Cdo 263/99, na nějž dovolatel rovněž poukazuje, otázku věcné legitimace ve sporu o vydání bezdůvodného obohacení mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby na tomto pozemku zřízené neřeší (rozhodnutí se zabývají otázkou vzniku bezdůvodného obohacení z titulu užívání nemovitostí nad rámec spoluvlastnického podílu, resp. užívání cizího pozemku coby staveniště). Citovaná rozhodnutí tudíž na právní vztahy posuzované v projednávané věci nedopadají. Z uvedeného je zřejmé, že se odvolací soud při posuzování pasivní věcné legitimace dovolatele od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, přičemž nejde ani o případ, kdy by řešená otázka byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně.
Spatřuje-li dovolatel v okolnosti, že žalobkyně v restitučním řízení nevyužila možnosti žádat o vydání náhradního pozemku či o poskytnutí peněžité náhrady a trvala na vydání předmětných pozemků, ačkoliv věděla, že jsou a budou obecně užívány, rozpor uplatněného nároku s dobrými mravy, je předně nutno uvést, že stran této otázky nevymezuje důvody přípustnosti dovolání. Nesděluje totiž, že by se snad odvolací soud při řešení předestřené otázky odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo že by tato otázka v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo byla dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo by měla být dovolacím soudem posouzena jinak (§237 o. s. ř.). Podle rozhodovací praxe Nejvyššího soudu pak závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, musí být vždy (v každém jednotlivém případě) opřen o zcela konkrétní zjištění a následně individuálně posouzen. Uvedená zásada tudíž znamená, že posouzení uplatněného nároku z hlediska jeho souladu či rozporu s dobrými mravy zpravidla přípustnost dovolání zakládat nebude (srov. obdobně např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 3. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3226/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2001, sp. zn. 29 Cdo 821/2000 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 28 Cdo 1094/2004). Jinými slovy, odepření výkonu práva pro rozpor s dobrými mravy by mělo zůstat výjimečným, mělo by vést k nalezení spravedlnosti v případech nepřiměřené tvrdosti zákona, nikoliv však k oslabování právní jistoty a ochrany subjektivních občanských práv stanovených zákonem. Výkon práv se přitom ocitá v rozporu s dobrými mravy tehdy, dostane-li se do rozporu s obecně uznávaným míněním, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaké má být jejich jednání, aby bylo v souladu se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti, a to bez ohledu na smluvní volnost (svobodu), bez ohledu na to, kdo rozpor s dobrými mravy zavinil, a na to, zda druhá strana byla v dobré víře či nikoliv (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 4. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 4855/2007). Jednání žalobkyně, která se úspěšně domohla uspokojení svého restitučního nároku na vydání předmětných pozemků (zmírnění majetkové křivdy, která jí byla způsobena v rozhodném období z hlediska restitučních předpisů) a nyní z titulu svého vlastnického práva uplatňuje nároky související s jejich užíváním jinou osobou, přitom zjevně se základními zásadami mravního řádu demokratické společnosti nekoliduje. V uplatnění nároku na vydání bezdůvodného obohacení vzniklého v důsledku bezesmluvního užívání pozemků ve vlastnictví žalobkyně zastavěných stavbami vlastněnými dovolatelem (byť k zastavění došlo dříve, než byly pozemky žalobkyni vydány v restitučním řízení), tudíž výkon práva v rozporu s dobrými mravy spatřovat nelze (§3 odst. 1 obč. zák.).
Zpochybňuje-li dovolatel závěry odvolacího soudu o výši bezdůvodného obohacení, poukazuje na okolnost, že část pozemků není komerčně využívána, napadá tím skutkové závěry odvolacího soudu (založené na hodnocení provedených důkazů), jež ovšem v režimu dovolacího řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2013 nelze úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem. Odvolací soud ve svém rozhodnutí ostatně logicky a přesvědčivě vysvětlil, na základě kterých skutečností (zejména znalecké ocenění obvyklého nájemného z obdobných pozemků v dané lokalitě) dospěl k závěru, že částka uplatňovaná žalobkyní, odpovídající nájemnému regulovanému příslušným výměrem Ministerstva financí ČR, nepřevyšuje obvyklou hladinu nájemného za užívání pozemků v dané lokalitě.
Z výše uvedeného je zřejmé, že v posuzovaném případě zákonné předpoklady přípustnosti dovolání naplněny nebyly (§237 o. s. ř.). Nejvyšší soud proto dovolání, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), jako nepřípustné odmítl (§243c odst. 1 věty první, §243f odst. 3 o. s. ř.).
Podle ustanovení §243f odst. 3 o. s. ř. nemusí být nákladový výrok odůvodněn.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2013
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu