ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.3471.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3471/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského, a Mgr. Petra Krause, v právní věci žalobkyně J. W., zastoupené JUDr. Tomášem Chloupkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Dlouhá 16, proti žalované České republice – Ministerstvu vnitra , se sídlem v Praze 1, Nad Štolou 3, o náhradu škody ve výši 4.175.000,- DM s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Uherském Hradišti pod sp. zn. 5 C 20/1996, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 12. 11. 2008, č. j. 59 Co 117/2007-341, takto:
I. Dovolání se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Původní žalobce se žalobou podanou dne 13. 12. 1995 domáhal na žalované zaplacení částky ve výši 4.175.000,- DM (Deutsche Mark) . V odůvodnění své žaloby uvedl, že dne 21. 11. 1993, přijel obchodně do České republiky, kde mu v průběhu noci bylo odcizeno služební vozidlo značky BMW, ve kterém měl uložené veškeré účetní, obchodní a jiné doklady týkající se jeho podnikatelské činnosti. Po třech dnech bylo vozidlo zadrženo na hraničním přechodu Č. r. ve S. H., avšak orgány pasové kontroly neprovedly dostatečně lustraci uvedeného automobilu, v důsledku čehož nezjistily, že předmětné vozidlo je vedené jako odcizené, a neprovedly ani zajištění vozidla či osob. Státní orgány měly žalobci popsaným jednáním způsobit škodu a to jednak na ušlém zisku, neboť v důsledku ztráty obchodních smluv a účetních dokladů nemohl žalobce nadále podnikat, a dále ztrátou majetku ve výši hodnoty odcizeného vozu.
Žalovaná ve svém vyjádření uvedla, že v řízení nebylo prokázáno, že by se v předmětném vozidle v době jeho propuštění do zahraničí shora uvedené účetní doklady žalobce nacházely. Ve vztahu k majetkové škodě, kterou měl žalobce utrpět ztrátou vozidla pak žalovaná namítala, že tato škoda byla žalobci proplacena pojišťovnou.
Soud prvního stupně usnesením ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 C 20/96-224, rozhodl, že v řízení bude namísto zemřelého původního žalobce pokračováno s J. W. (žalobkyni).
Okresní soud v Uherském Hradišti jako soud prvního stupně rozsudkem ze dne 10. 1. 2007, č. j. 5 C 20/96-272, žalobě zčásti vyhověl a žalovanou zavázal k zaplacení částky ve výši 56.817,- Kč s příslušenstvím (výrok I.); ohledně částky ve výši 72.696.733,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.); výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že odpovědní příslušníci Policie ČR se dopustili pochybení, pokud v rámci kontroly předmětného vozidla přes zjištění, že vozidlo nese známky odcizení, neprovedli vedle lustrace vozidla ve vnitrostátním pátracím systému a pátracích systémech Interpolu Německa, Rakouska a Švýcarska též lustraci systému Interpolu České republiky. V řízení tak byla jednoznačně prokázána odpovědnost žalované za nesprávný úřední postup. Na druhé straně soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobce neprokázal, že by se v době, kdy došlo k pochybení příslušníků Policie ČR, uvedené účetní a smluvní doklady žalobce v tomto vozidle nacházely. Na základě tohoto zjištění soud prvního stupně dovodil, že žaloba může být důvodná pouze ve vztahu k prokazatelně vzniklé škodě, tj. ke škodě vzniklé v důsledku ztráty odcizeného automobilu, ale nikoliv ve vztahu ke škodě na účetních a smluvních dokladech. Na základě zjištění, že pojišťovna skutečně část hodnoty odcizeného vozidla nahradila, pak soud prvního stupně shledal důvodnou žalobu pouze v částce 56.817,- Kč, která představuje rozdíl mezi zjištěnou hodnotou automobilu a zaplaceným pojistným plněním.
K odvolání obou účastníků řízení Krajský soud v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 12. 11. 2008, č. j. 59 Co 117/2007-341, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. a v části výroku II., pokud jím bylo rozhodnuto o úroku z prodlení ve výši 9 % z částky 56.817,- Kč od podání žaloby do zaplacení, zrušil a řízení zastavil (výrok I.); ve výroku II. rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.); výroky III. a IV. rozhodl o nákladech řízení. V odůvodnění svého rozhodnutí odvolací soud uvedl, že ve vztahu k náhradě škody za odcizené vozidlo vzala žalobkyně po zjištění, že vlastníkem odcizeného vozidla nebyl původní žalobce, ale společnost Hochbau und Sanierung GmbH se sídlem v Lübbenau, Spolková republika Německo, žalobu ohledně tohoto nároku zpět. Odvolací soud proto v této části řízení zastavil. Dále se ztotožnil s právním posouzením soudu prvního stupně, který na základě skutkového zjištění, že účetní a jiné obchodní doklady, jejichž ztráta měla původnímu žalobci znemožnit další podnikání, se v odcizeném vozidle v době kontroly vozidla příslušníky Policie ČR nenacházely, dospěl k závěru, že odpovědnost žalované je v této části vyloučena.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřovala v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť jde o věc zásadního právního významu. Jako dovolací důvod uvedla vadu řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., jakož i nesprávné právní posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Konkrétně uvedla, že při prohlídce vozidla byly zjištěny skutečnosti, které nasvědčovaly tomu, že se jedná o odcizené vozidlo. Orgány Policie ČR tak měly postupovat dle svých zákonných povinností, tj. požádat o vysvětlení a zjistit totožnost osob nacházejících se ve vozidle. Právně relevantní příčinou je nutno chápat nejen to, že Policie ČR neprovedla dostatečnou prohlídku o zajištění vozidla, ale zejména, že neprovedla kontrolu, lustraci a zajištění podezřelých osob, čímž prakticky žalobci znemožnila účetní listiny dohledat. Žalobkyně uzavřela, že příčinná souvislost mezi protiprávním jednáním žalované a škodou vzniklou žalobci v důsledku ztráty účetních dokladů je tak dána.
Žalovaná ve svém vyjádření k dovolání uvedla, že soudy obou stupňů posoudily věc po právní stránce správně. Namítla, že odpovědnost žalované za škodu nemůže být dána, pokud byl nesprávný úřední postup shledán v porušení právních povinností při nedostatečně provedené lustraci odcizeného vozidla a jeho následném propuštění i s jeho posádkou, bylo-li v řízení prokázáno, že účetní a jiné obchodní doklady již v této době ve vozidle nebyly.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou, řádně zastoupenou a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o. s. ř. Dále se dovolací soud zabýval přípustností dovolání.
Protože odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v dovoláním napadené věci, může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tj. pokud dovolací soud, za použití hledisek příkladmo uvedených v ustanovení §237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí je zásadního právního významu . Ten je podle §237 odst. 3 o.s.ř. dán zejména tehdy, jestliže napadené rozhodnutí řeší právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu ještě nebyla řešena, která je odvolacími nebo dovolacím soudem řešena rozdílně, nebo také řeší-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzováno v konstantní judikatuře dovolacího soudu a Ústavního soudu ČR (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 30. 1. 2002, sp. zn. 20 Cdo 2296/2000) nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.). Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je však dána i tehdy, je-li řízení před odvolacím soudem postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a kterou došlo k porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listiny“), příp. též čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluvy“), jak vyplývá např. z nálezu Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05 nebo z nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 9. 2007, sp. zn. I. ÚS 2030/07.
Z obsahu podaného dovolání dovolací soud dovodil, že žalobkyně uvádí následující právní otázku, která má dle jejího názoru založit zásadní právní význam dovoláním napadeného rozhodnutí:
Je pro určení odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem, respektive příčinné souvislosti mezi protiprávním jednáním a vzniklou škodou rozhodující, zda postupem policie ČR mohlo být předejito ztrátě obchodních dokladů poškozeného nebo zda může být odpovědnost dána již poukazem na skutečnost, že při řádném postupu policie ČR mohlo dojít k zadržení osob a tím i k potenciálnímu dohledání těchto ztracených dokladů?
Dovolací soud dospěl k závěru, že vznesená právní otázka směřuje k posouzení příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vzniklou škodou, přičemž za rozhodující je zde kritérium, zda je odpovědnost žalované dána již tehdy, pokud by řádným postupem orgánů policie ČR došlo k zajištění osob a tímto postupem mohlo být potencionálně vzniku škody předejito, nebo zda se žalovaná své odpovědnosti zbaví poukazem na skutečnost, že ani řádným úředním postupem (tj. zajištěním vozidla a jeho posádky) nemohly být zajištěny doklady, jejichž ztrátou vznikla poškozenému škoda. V těchto intencích pak dovolací soud dospěl k závěru, že odvolací soud posoudil shora předloženou otázkou v rozporu s hmotným právem, a dovolání proto shledal přípustným podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
D. Důvodnost
Dovolání však není důvodné.
1. Soudy nižších stupňů dále dospěly k závěru, že orgány Policie ČR nepostupovaly v souladu s §28 zákona č. 186/1992 Sb. a porušily své povinnosti. Tento závěr nebyl v řízení před dovolacím soudem zpochybněn a dovolací soud z něj při dalších úvahách vychází (§242 odst. 3 věta první o. s. ř.). Dovolací soud dále připomíná, že skutkový stav nemůže v řízení před dovolacím soudem doznat změny a dovolací soud musí vycházet z těch skutkových zjištění, ze kterých vycházel soud prvního stupně a odvolací soud, jak jsou zachyceny ve spise a vyjádřeny v odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 1121/2007). V těchto intencích pak vzal dovolací soud za prokázané, že účetní a firemní doklady se v odcizeném automobile v době, kdy došlo k nesprávnému úřednímu postupu, nenacházely.
2. Předpokladem odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku je vztah příčinné souvislosti mezi škodou a protiprávním jednáním, resp. nesprávným úředním postupem ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. (viz Škárová, M. in Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1-459. Komentář. 2. vydání. Praha: C.H. Beck, 2009. s. 1205).
3. Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, je všeobecně uznáváno, že o vztah příčinné souvislosti mezi protiprávním úkonem (resp. právně relevantní škodnou událostí) jde v situacích, vznikla-li škoda následkem protiprávního úkonu, což znamená, že protiprávní úkon a škoda jsou ve vzájemném poměru příčiny a následku. Je-li doloženo, že nebýt protiprávního úkonu, ke škodě by nedošlo, je tato podmínka ve své podstatě splněna, jinými slovy, příčinou vzniku škody může být jen ta okolnost, bez jejíž existence by škodný následek nevznikl. Přitom zjištění existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a protiprávním úkonem je otázkou skutkovou, avšak právním posouzením je otázka určení těch právních skutečností, mezi nimi je třeba vztah příčinné souvislosti zjišťovat. Nicméně to znamená, že z hlediska naplnění příčinné souvislosti nemůže stačit obecná úvaha o možných následcích jednání škůdce či pouhé připuštění možnosti vzniku škody v důsledku jeho protiprávního jednání, nýbrž musí být příčinná souvislost najisto postavena. O vztah příčinné souvislosti jde tehdy, vznikla-li konkrétní majetková újma následkem konkrétního protiprávního úkonu škůdce; příčinou vzniku škody může být jen takové protiprávní jednání, bez něhož by škodný následek nevznikl. Nemusí sice jít o příčinu jedinou, nýbrž i jen o jednu z příčin, která se podílí na nepříznivém následku, o jehož odškodnění jde, avšak musí jít o příčinu podstatnou. Je-li více příčin, které působí souběžně anebo následně, je pro existenci příčinné souvislosti nezbytné, aby řetězec postupně nastupujících příčin a následků byl ve vztahu ke vzniku škody natolik propojen (prvotní příčina bezprostředně vyvolala jako následek příčinu jinou a ta postupně případně příčinu další), že již z působení prvotní příčiny lze důvodně dovozovat věcnou souvislost se vznikem škodlivého následku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 2004, sp. zn. 25 Cdo 1462/2003, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005).
4. Teorie podmínky (sine qua non) stanovuje, že kauzalita mezi příčinou a následkem je tehdy, pokud by následek bez příčiny nenastal (srov. Knappová, M. – Švestka, J. – Dvořák, J. a kol. Občanské právo hmotné 2. 4. vydání. Praha: ASPI, a.s., 2005. s. 450). Z hlediska české občanskoprávní teorie je však větší důraz kladen na teorii adekvátní příčinné souvislosti. Podle této teorie je příčinná souvislost dána tehdy, jestliže je škoda podle obecné povahy, obvyklého chodu věcí a zkušeností adekvátním důsledkem protiprávního úkonu nebo škodní události. Současně se musí prokázat, že škoda by nebyla nastala bez této příčiny (k tomu blíže např. Švestka, J. – Spáčil, J. – Škárová, M. – Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1066). Ústavní soud dále v nálezu ze dne 1. 11. 2007, sp. zn. I. ÚS 312/05, ve vztahu k teorii adekvátnosti příčinné souvislosti rozvedl, že „pro odpovědnost za škodu není nutné, aby vznik určité škody byl pro jednajícího [škůdce] konkrétně předvídatelný, nýbrž je dostatečné, že pro optimálního pozorovatele není vznik škody vysoce nepravděpodobný.“
5. Dovolací soud tak s ohledem na shora uvedené dospěl k závěru, že nesprávný úřední postup orgánů Policie ČR spočívající v tom, že dne 24. 11. 1993 na hraničním přechodu Starý Hrozenkov nebyla provedena lustrace odcizeného vozidla žalobce v pátracím systému Interpolu České republiky, zakládal odpovědnost za škodu nejen ve vztahu k odcizenému vozidlu, ale i k věcem, které by se ve vozidle nacházely. V souzené věci nicméně nebylo prokázáno, že by se účetní a firemní dokumentace v odcizeném automobilu v době nesprávného úředního postupu Policie ČR nacházela. Pokud za této situace dovolatelka namítala, že doklady bylo možné dohledat na základě výslechu podezřelých osob nacházejících se v odcizeném vozidle, pak dovolací soud uvádí, že příčinná souvislost zde dána není, neboť takový závěr je spekulativní a z hlediska optimálního pozorovatele vysoce nepravděpodobný. Ani samotné zadržení či výslech osob nacházejících se ve vozidle totiž nemohl sám o sobě garantovat, že by účetní a firemní doklady skutečně byly dohledány. Ostatně s mnohem vyšší mírou pravděpodobnosti nelze vyloučit, že osoby, které se ve vozidle v době jeho prohlídky nacházely, nemusely být pachateli krádeže vozidla, nebo nemusely se ztracenými doklady vůbec přijít do styku, nebo by skutečnosti týkající se dokumentů zamlčely apod. Závěr odvolacího soudu, že v souzené věci není dána odpovědnost žalované za škodu způsobenou ztrátou dokumentů je tudíž správný.
6. Dovolací soud nadto uvádí, že záměrně ponechává stranou i případnou otázku spoluzavinění původního žalobce, který účetní a firemní doklady v hodnotě cca 72,5 mil. Kč ponechal bez dozoru ve vozidle.
Protože dovolací soud, jak vyplývá z výše uvedeného, neshledal důvody pro zrušení rozsudku odvolacího soudu, podané dovolání bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) jako nedůvodné zamítl (§243b odst. 2 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalované prokazatelné náklady nevznikly (§243b odst. 5, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §142 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 24. března 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu