ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3545.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3545/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Františka Ištvánka o dovolání dovolatelek: a) R. W., a b) J. Z., zastoupených JUDr. H. R., proti rozsudku Krajského soudu v Brně z 20. 9. 2006, sp. zn. 16 Co 440/2004, vydanému v právní věci vedené u Okresního soudu Brno - venkov pod sp. zn. 4 C 1208/91 (žalobkyň R. W. a J. Z., zastoupených advokátkou, proti žalovanému M. S., zastoupenému advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem), takto:
I. Dovolání dovolatelek se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě, podané v této právní věci u soudu 18. 12. 1991, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Okresního soudu Brno - venkov z 10. 3. 2004, č. j. 4 C 1208/91-194. Tímto rozsudkem soudu prvního stupně byla zamítnuta žaloba žalobkyň R. W. a J. Z. na určení, že B. T. (matka žalobkyň) byla ke dni svého úmrtí „výlučnou vlastnicí části pozemku parc. č. 231/3 v katastrálním území a obci B. (o výměře 489 m2), označené v geometrickém plánu z 8. 11. 1987 (vyhotoveného n. p. Geodézií B.,)“. Žalobkyním bylo uloženo zaplatit žalovanému na náklady řízení 12.325,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání žalobkyň proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Krajského soudu v Brně z 20. 9. 2006, sp. zn. 16 Co 440/2004. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek Okresního soudu Brno - venkov z 10. 3. 2004, č. j. 4 C 1208/91-194, potvrzen. Žalobkyním bylo uloženo nahradit žalovanému náklady odvolacího řízení částkou 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolací soud sice dospěl k odlišnému právnímu závěru ohledně posouzení otázky naléhavého právního zájmu na požadovaném určení na straně žalobkyně, ale že přesto je rozhodnutí soudu prvního stupně o zamítnutí žaloby žalobkyň správné.
Odvolací soud ohledně aktivní legitimace žalobkyň v této právní věci poukazoval na to, že podle usnesení Okresního soudu Brno - venkov z 15. 6. 2001, sp. zn. 13 D 499/2001 (vydaného v dodatečném projednání dědictví po zemřelé B. T.) došlo v tomto dědickém řízení ke schválení dohody dědiců po uvedené zůstavitelce, na základě níž žalobkyně J. Z. nabyla pozemky parc. č. 231/3 a parc. č. 231/35 v katastrálním území B. Poté došlo darovací smlouvou z 28. 1. 2004 k převedení pozemků parc č. 231/3 a parc. č. 231/35 v katastrálním území B. na žalobkyni R. W. a byl podán i návrh na povolení vkladu do katastru nemovitostí ohledně těchto pozemků. Žalobkyně však předložily soudu v tomto řízení výpis z katastru nemovitostí z 25. 2. 2004, z něhož je zřejmé, že k pozemkům parc. č. 231/3 a parc. č. 231/35 v katastrálním území B. je na listu vlastnictví č. 1381 je veden duplicitní zápis vlastnictví, v němž jako vlastníci uvedených pozemků jsou zapsáni žalobkyně J. Z., ale také žalovaný M. S. Soud bylo v této souvislosti předloženo rozhodnutí Katastrálního úřadu pro J. kraj, katastrálního pracoviště B. z 1. 3. 2006, zn. V.-458/2004-734/2, jímž bylo řízení o povolení vkladu na základě uvedené darovací smlouvy z 28. 1. 2004 přerušeno do doby pravomocného skončení řízení v této právní věci (sp. zn. 4 C 1208/91 Okresního soudu Brno - venkov).
Odvolací soud poukazoval dále na to, že žalobkyně se domáhaly určení toho, že jejich zemřelá matka B. T. byla ke dni svého úmrtí vlastnicí pozemku parc. č. 231/3 v katastrálním území B., a to zejména proto, aby mohlo dojít k dodatečnému projednání dědictví po uvedené zůstavitelce. Odvolací soud však dovozoval, že bylo-li již o dodatečném projednání dědictví ohledně předmětné nemovitosti v řízení o dědictví pravomocně rozhodnuto, pak by vydání určovacího rozhodnutí, jehož se žalobkyně domáhají, již „nemohlo nikterak změnit jejich právní postavení a nemohlo by v žádném případě takové určovací rozhodnutí vést k zahájení řízení o dodatečné projednání dědictví“. Neshledal proto odvolací soud u žalobkyň naléhavý právní zájem na požadovaném určení ve smyslu ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu a byl toho názoru, že „již sám o sobě tento nedostatek je důvodem pro zamítnutí žaloby, aniž by bylo povinností soudu se věcně žalobou zabývat“ (jak to učinil soud prvního stupně, který se žalobou žalobkyň věcně zabýval a neshledal ji po hmotně právní stránce důvodnou).
Z uvedených důvodů odvolací soud žalobu zamítající rozsudek soudu prvního stupně potvrdil podle ustanovení §219 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen dne 1. 11. 2006 advokátce, která žalobkyně v řízení zastupovala, a dovolání ze strany žalobkyň bylo dne 5. 12. 2006 u Okresního soudu Brno - venkov, tedy podáno ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Jako dovolací důvody žalobkyně uváděly, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci, vycházejícím ze skutkového zjištění, které nemá oporu v provedeném dokazování.
Dovolatelky především zdůrazňovaly, že „zásadně nesouhlasí s právním posouzením otázky naléhavého právního zájmu“, k němuž dospěl odvolací soud na rozdíl od právního posouzení téže otázky soudem prvního stupně. Dovolatelky poukazovaly na to, že jejich naléhavý právní zájem na požadovaném určení vyplývá z toho, že vyhověl-li by soud jejich určovací žalobě, pak by na základě pravomocného soudního rozhodnutí byla v katastru nemovitostí zapsána jako výlučná vlastnice nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, B. T. (matka žalobkyně). Dovolatelky mají za to, že by tak došlo k zápisu vlastnictví výlučného a nikoli (jako dosud) k duplicitnímu zápisu; následně by pak mohlo dojít ke vkladu do katastru nemovitostí i ohledně darovací smlouvy, uzavřené mezi darující J. Z. a obdarovanou R. W. 28. 1. 2004; potom by v katastru nemovitostí byla jako výlučná vlastnice pozemků, o něž jde v tomto řízení, zapsána žalobkyně R. W. Nejde tu tedy o situaci uváděnou odvolacím soudem, že by rozhodnutí soudu, kterým by bylo vyhověno určovací žalobě žalobkyň „nemohlo nikterak změnit právní postavení žalobkyň“. Dovolatelky jsou posléze přesvědčeny, že i z rozhodnutí dovolacího soudu, vydaného v této právní věci (tj. z rozsudku Nejvyššího soudu z 27. 8. 2003, 22 Cdo 1508/2002), lze dovozovat právní závěr, že na jejich straně je dán naléhavý právní zájem na požadovaném určení, protože jinak by dovolací soud nezrušil žalobu zamítající rozsudek Okresního soudu Brno - venkov z 2. 2. 1998, č. j. 4 C 1208/91-104, a potvrzující rozsudek Krajského soudu v Brně z 30. 8. 2001, sp. zn. 38 Co 309/98, a nevracel by věc k dalšímu řízení v tomto sporu, který je již soudy projednáván 15 roků.
Přípustnost dovolání dovolatelek tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě nevyplývalo z obsahu soudního spisu (sp. zn. 4 C 1208/91 Okresního soudu Brno - venkov), ani z dovolání dovolatelek a ani z vlastních poznatků dovolacího soudu, že by odvolací soud svým rozsudkem z 20. 9. 2006 (sp. zn. 16 Co 440/2004 Krajského soudu v Brně) řešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem. V řízení o dovolání bylo třeba ještě posoudit, zda tu odvolací soud svým rozsudkem, napadeným dovoláním, řešil některou právní otázku v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu.
V této právní věci (sp. zn. 4 C 1208/91 Okresního soudu Brno-venkov) byl již vydán i rozsudek dovolacího soudu dne 27. 8. 2003 (22 Cdo 1508/2002 Nejvyššího soudu), jímž byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Brně z 30. 8. 2001, sp. zn. 38 Co 309/98, i rozsudek Okresního soudu Brno - venkov z 2. 2. 1998, č. j. 4 C 1208/91-104, a věc byla vrácena k dalšímu řízení. V odůvodnění uvedeného zrušovacího rozsudku dovolacího soudu bylo zejména uvedeno: „Žalobkyně J. Z. a R. W. měly být v řízení poučeny o rozporu v jejich žalobním návrhu a měla jim tak být dána možnost opravit žalobní návrh tak, aby namísto nesprávného přísudku „je“ uvedly přísudek v minulém čase. Pokud tak neučinil soud prvního stupně, bylo dobře možné, aby tak učinil v odvolacím řízení odvolací soud. Nesplnění této poučovací povinnosti podle ustanovení §5 a §43 odst. 1 občanského soudního řádu je vadou řízení ve smyslu ustanovení §241 odst. 2 písm. a) občanského soudního řádu, neboť eventuální opravou žalobního návrhu tu mohl odpadnout jeden z důvodů, pro který odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně zamítající žalobu v této její části. S ohledem na uvedenou vadu řízení, mající za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a nesprávné právní posouzení věci, dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu ohledně určení vlastnictví B. T. ke spornému pozemku (§243b odst. 1 občanského soudního řádu). Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i na rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i tento rozsudek a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 2 občanského soudního řádu)“.
V citovaném rozsudku dovolacího soudu z 27. 8. 2003 (22 Cdo 1508/2002 Nejvyššího soudu) byl uveden i odkaz na výsledky řízení před soudy obou stupňů: „Odvolací soud doplnil dokazování a zjistil, že právní předchůdkyně žalobkyň B. T., zemřela, uzavřela s Čs. státem MNV v B. kupní smlouvu, kterou státu prodala pozemek parc. č. 231/3 o výměře 487 m2. Rozhodnutím ONV B. z 9. 1. 189, č. j. Fin. 5-2/89 OUP-To, které nabylo právní moci 16. 1. 1989, byl pak žalovanému M. S. přidělen do osobního užívání pozemek parc. č. 231/3 (o výměře 648 m2) a 13. 2. 1989 byla mezi Čs. státem – MNV B. a žalovaným M. S. uzavřena dohoda o zřízení práva osobního užívání tohoto pozemku za účelem výstavby rodinného domku; uvedená dohoda byla registrována bývalým Státním notářství B. pod sp. zn. R II 775/89“.
V dalším průběhu řízení po zrušovacím rozsudku dovolacího soudu nepostupovaly soudy obou stupňů v rozporu s uvedenými závěry dovolacího soudu.
Žalobkyně se v této právní věci svou určovací žalobou domáhaly určení toho, že jejich právní předchůdkyně byla v době svého úmrtí vlastnicí v žalobě upřesněné části pozemku, který přešel na stát v roce 1987 a stát pak se žalovaným uzavřel dohodu o osobním užívání pozemku, o nějž jde v tomto řízení.
Musely se tedy v daném případě soudy obou stupňů zabývat závažnou právní otázkou, a to jako posuzovat žalobu o určení práva nebo právního vztahu (ve smyslu ustanovení §80 písm. c/ občanského soudního řádu) ohledně nároku, který svým obsahem a právní povahou souvisí s nároky upravenými v restitučních předpisech, které jsou ve vztahu k obecným předpisům o určení a ochraně vlastnického práva (nevyjímaje jeho přechodu na právní nástupce, především dědice) předpisy speciálními.
Nejvyšší soud se k této právní otázce vyslovil v rozsudku velkého senátu občanskoprávního kolegia (viz §19 zákona č. 6/2002 Sb.) z 11. 9. 2003, 31 Cdo/22 Cdo/1222/2001, a zaujal právní názor, že oprávněná osoba, jejíž nemovitost převzal stát v rozhodné době (podle restitučních předpisů, tj. v době od 25. 2. 1948 do 1. 1. 1990), a to i bez právního důvodu, nemůže se domáhat ochrany práva podle ustanovení občanského zákoníku (např. podle §126 občanského zákoníku) a ani formou určení práva či právního vztahu podle ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu, mohla-li uplatnit nárok podle ustanovení právního předpisu restituční povahy.
Zásadní výklad k uvedené právní otázce byl pak podán ve stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS – st. 21/05, ve věcech žalob o určení vlastnického práva ve vztahu k uplatnění práva podle restitučních předpisů (uveřejněném pod č. 477/2005 Sb., v částce 166): „Žalobou o určení vlastnického práva nelze obcházet smysl a účel restitučního zákonodárství. Nelze se účinně domáhat podle obecných předpisů ani ochrany vlastnického práva, k jehož zániku došlo v době po i před 25. 2. 1948 a zvláštní restituční předpis nestanovil způsob zmírnění nebo nápravy této majetkové újmy“. V odůvodnění tohoto stanoviska bylo ještě uvedeno, že restituční zákony vyloučily možnost uplatnit právo k majetku, který získal stát konfiskacemi, znárodněním, ale i dalšími majetkovými opatřeními, podle obecných předpisů, když úprava podle restitučních předpisů je právní úpravou speciální ve vztahu k obecným předpisům. Bylo tu také uvedeno, že zejména zákon č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, se ve skutečnosti týká veškerého majetku, který stát získal v období do konce roku 1989; na tento majetek nelze uplatňovat nároky podle obecných předpisů. Poskytnutím ochrany tvrzenému vlastnickému právu, které tu podle tehdejších právních předpisů získal stát, by tak byla narušena právní jistota osob, které nabyly věc od státu a mohly spoléhat pouze na zásadu důvěry v katastrální zápis.
V již uvedeném stanovisku pléna Ústavního soudu ČR z 1. 11. 2005, Pl. ÚS-st. 21/05, byl také zaujat výkladový právní závěr k samotnému ustanovení §80 písm. c) občanského soudního řádu: „Tvrzením vlastnického práva, zejména toho, jež vyžaduje záznam do katastru nemovitostí, v případě absence legitimního očekávání na straně navrhovatele, není naplněna preventivní funkce žaloby podle §80 písm. c) občanského soudního řádu a tedy není dána ani naléhavost právního zájmu na jejím podání“.
S poukazem na uvedené uveřejněné právní závěry, u nichž dovolací soud vychází i v daném případě, nemohl dovolací soud dospět k závěru, že by tu odvolací soud ve svém rozsudku z 20. 9. 2006 (sp. zn. 16 Co 440/2004 Krajského soudu v Brně), proti němuž směřuje dovolání dovolatelek, řešil základní právní otázku tohoto sporu v rozporu s hmotným právem, popřípadě právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu (s přihlížením i k právním závěrům Ústavního soudu ČR, jimiž jsou obecné soudy vázány). A protože, jak již bylo uvedeno, neřešil odvolací soud svým rozhodnutí, napadeným dovoláním, ani právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, nebyly tu u dovolání dovolatelek splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání uvedené v ustanoveních §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani v jiném ustanovení tohoto právního předpisu.
Přikročil proto dovolací soud k odmítnutí dovolání dovolatelek podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelky nebyly v řízení o dovolání úspěšné a žalovanému v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 29. listopadu 2007
JUDr. Josef R a k o v s k ý , v. r. předseda senátu