ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.360.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 360/2012
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce R. Š. , zastoupeného JUDr. Jiřím Juříčkem, advokátem se sídlem Údolní 5, proti žalované Ing. M. H. , zastoupené JUDr. Janem Hostinským, LL.M., advokátem se sídlem Brno, Drobného 45a, o zaplacení částky 490 000 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 20 C 193/2008, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2011, č. j. 15 Co 292/2010-98, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 13. 9. 2011, č. j. 15 Co 292/2010-98, se zrušuje a věc se vrací Krajskému soudu v Brně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se žalobou podanou dne 16. 5. 2008 u Městského soudu v Brně domáhal po žalované zaplacení částky 490 000 Kč s příslušenstvím. Svůj nárok odůvodnil tím, že s žalovanou v době od 29. 1. 2007 do 23. 3. 2007 uzavřel celkem čtyři smlouvy o úschově (dále jen „smlouvy o úschově“ ), na základě kterých jí předal celkem 500 000 Kč. Všechny smlouvy o úschově byly uzavřeny v souvislosti se směnou bytu v B. v M. ulici ve vlastnictví statutárního města B. (dále jen „obecní byt v M. ulici“ ), přičemž žalovaná se v těchto smlouvách zavázala, že pokud žalobce ve sjednané lhůtě neuzavře k tomuto bytu nájemní smlouvu, předané finanční prostředky mu vrátí. Ačkoliv k uzavření nájemní smlouvy z důvodu nesouhlasu příslušné městské části se směnou bytu nedošlo, žalovaná vrátila žalobci toliko 10 000 Kč.
Žalovaná ve svém vyjádření ze dne 14. 1. 2009 uvedla, že manželka žalobce je spoluvlastnicí obytného domu v B. v J. ulici, přičemž jeden z bytů v tomto domě (dále jen „byt v J. ulici“ ) užívala na základě nájemní smlouvy I. S. Žalobce jí skutečně předal částku 500 000 Kč, ve smlouvách o úschově však nebyl uveden skutečný důvod, proč a za jaký byt měl být obecní byt v M. ulici směněn, jakož ani to, že částka 500 000 Kč měla být použita pro získání bytu, do něhož by se I. S. odstěhovala (zatímco byt v J. ulici by zůstal prázdný). Jelikož původně předpokládána výměna nebyla schválena (I. S. se tudíž z bytu v J. ulici do obecního bytu v M. ulici neodstěhovala), žalobce ji pověřil, aby za stejnou cenu zprostředkovala jinou výměnu. Žalovaná užila finanční prostředky v souladu s přáním žalobce a dne 4. 6. 2007 byla uzavřena dohoda o výměně bytu mezi I. S. a L. H. Na základě této dohody se I. S. přestěhovala do bytu v B. v M. ulici (dále jen „obecní byt v M. ulici“ ), zatímco L. H. ani její manžel se do bytu v J. ulici nenastěhovali.
Městský soud v Brně rozsudkem ze dne 10. 3. 2010, č. j. 20 C 193/2008-74, uznal základ nároku žalobce jako oprávněný, jeho nárok na úhradu úroků z prodlení z žalované částky však zamítl. Soud prvního stupně vzal za prokázané, že mezi účastníky byly v souvislosti s výměnou bytu v J. ulici, jehož vlastníkem je manželka žalobce, uzavřeny čtyři smlouvy o úschově. Za účelem realizace této výměny složil žalobce do úschovy žalované částku 500 000 Kč, která měla výměnu zajistit. Rada příslušné městské části však uvedenou výměnu neschválila, písemné smlouvy o úschově tudíž nebyly naplněny, a žalované vznikla povinnost dlužnou částku vrátit. Ke změně písemných smluv nedošlo a žalovaná (ústně) jednala s žalobcem a jeho manželkou o realizaci jiné výměny bytu. Tato jednání vyústila v dohodu, na základě které se I. S. přestěhovala do obecního bytu manželů H. v M. ulici. Manželé H. se naproti tomu do bytu v J. ulici nenastěhovali, ale za fiktivní směnu obdrželi částku 490 000 Kč (z níž 50 000 Kč tvořila provize žalované). Soud prvního stupně dále uvedl, že smlouvy uzavřené mezi žalobcem a žalovanou představovaly ve skutečnosti toliko zastřený právní úkon, neboť jejich pravým smyslem bylo vystěhovat I. S. z bytu v J. ulici do náhradního bytu, aniž by se však do takto uvolněného bytu někdo další nastěhoval. Nárok žalobce na zaplacení částky 490 000 Kč (10 000 Kč žalovaná žalobci vrátila) posoudil soud prvního stupně jako bezdůvodné obohacení získané plněním z neplatného právního úkonu. Soud prvního stupně uzavřel, že ač nebyla písemně uzavřená smlouva písemně změněna, žalovaná jednala v souladu s přáním žalobce, pročež nárok žalobce na zaplacení úroků z prodlení odporuje dobrým mravům.
K odvolání žalované Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 13. 9. 2011, č. j. 15 Co 292/2010-98, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovým zjištěním provedeným soudem prvního stupně a uvedl, že smlouvy o úschově zachycují toliko předstíraný projev vůle, a jsou tudíž neplatné. Dle odvolacího soudu bylo v řízení jednoznačně prokázáno, že žalovaná měla zajistit a zorganizovat pro žalobce a jeho manželku výměnu bytu, na základě které by došlo k vystěhování I. S. z bytu v J. ulici s tím, že druhý účastník smlouvy o výměně bytu se do tohoto bytu nenastěhuje, za což mu bude poskytnuta finanční kompenzace. S ohledem na skutečnost, že zúčastnění manželé Homolovi neměli v úmyslu uzavřít dohodu o výměně bytu, ale toliko získat finanční prostředky za uvolnění obecního bytu v M. ulici, posoudil odvolací soud jako neplatnou i smlouvu o výměně bytu. Odvolací soud uzavřel, že účastníci absolutně neplatného právního úkonu jsou povinni si navzájem vrátit poskytnutá plnění, pročež posoudil nárok žalobce vůči žalované na zaplacení částky 490 000 Kč jako oprávněný.
B. Dovolání a vyjádření k němu
Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná (dále jen „dovolatelka“ ) dne 13. 12. 2011 dovolání. Přípustnost dovolání spatřuje dovolatelka v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Z textu jejího dovolání pak plyne, že dovolací důvod shledává především v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Dovolatelka konkrétně namítá, že sice na základě dohody s žalobcem převzala částku 490 000 Kč, tuto částku však dle jeho pokynů předala další osobě, a bezdůvodně se proto neobohatila. Odvolací soud dle dovolatelky nedostatečně odlišil právní vztahy mezi účastníky sporu a právní vztahy mezi účastníky smlouvy o výměně bytu. Pokud je smlouva o výměně bytu neplatná, tak se povinnost vrátit si přijatá plnění může vztahovat pouze na účastníky této smlouvy a nikoliv na účastníky smlouvy uzavřené mezi ní a žalobcem. V závěru svého dovolání dovolatelka uvedla, že řízení je rovněž postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci [§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.] a která spočívá v tom, že rozsudek odvolacího soudu je nesrozumitelný a nepřesvědčivý.
Žalobce se k dovolání dovolatelky nevyjádřil.
C. Přípustnost
Dovolací soud zjistil, že dovolání ze dne 13. 12. 2011 je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a že splňuje formální obsahové znaky předepsané v §241a odst. 1 o. s. ř.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není rozhodnutím měnícím [§237 odst. 1 písm. a) o. s. ř.], ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen [§237 odst. 1 písm. b) o. s. ř.], přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Pro dovození přípustnosti dovolání ve smyslu tohoto ustanovení by dovolací soud musel dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadně významné. Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží .
Pro úplnost dovolací soud uvádí, že si je vědom nálezu Ústavního soudu ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11. Ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. však i nadále zůstává aplikovatelným právním předpisem pro posouzení přípustnosti dovolání, jež byla podána v době jeho účinnosti, tj. až do zrušení tohoto ustanovení uplynutím dne 31. prosince 2012 (srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, body 25 – 28).
Jelikož dovolací soud dospěl k závěru, že věc má být po právní stránce posouzena jinak, než ji posoudily soudy nižších stupňů, je dovolání přípustné.
D. Důvodnost
Podle §451 obč. zák. kdo se na úkor jiného bezdůvodně obohatí, musí obohacení vydat (odstavec 1). Bezdůvodným obohacením je majetkový prospěch získaný plněním bez právního důvodu, plněním z neplatného právního úkonu nebo plněním z právního důvodu, který odpadl, jakož i majetkový prospěch získaný z nepoctivých zdrojů (odstavec 2).
Podle §457 obč. zák. je-li smlouva neplatná nebo byla-li zrušena, je každý z účastníků povinen vrátit druhému vše, co podle ní dostal.
Podle §37 odst. 1 obč. zák. právní úkon musí být učiněn svobodně a vážně, určitě a srozumitelně; jinak je neplatný .
Podle §39 obč. zák. neplatný je právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům .
Podle §3 odst. 1 obč. zák. výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.
Předpokladem vzniku bezdůvodného obohacení je neoprávněné získání majetkových hodnot povinným (tj. zvýšení jeho majetkového stavu, nebo ač se tak mělo stát, jeho nesnížení) na úkor oprávněného, v jehož majetkových poměrech se bezdůvodné obohacení negativně projeví. Jak dále plyne z §457 obč. zák., jakož i ustálené judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 4. 2005, sp. zn. 33 Odo 369/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. 28 Cdo 263/2010 a mnoho dalších), spočívá-li bezdůvodné obohacení v plnění poskytnutém na základě neplatné smlouvy, jsou ve vzájemném vztahu pouze její účastníci. To platí bez ohledu na to, zda se v souvislosti s plněním z neplatné smlouvy obohatil i někdo jiný nebo zda v souvislosti s plněním z této smlouvy došlo k bezdůvodnému obohacení i na úkor někoho jiného. Jinak řečeno, věcná legitimace, ať už aktivní nebo pasivní, je dána pouze na straně účastníků smlouvy. V posuzované věci je tudíž nutno důsledně rozlišovat jednotlivé smlouvy a plnění, která si na základě těchto smluv účastníci řízení nebo další zúčastněné osoby poskytly, jakož i to, jestli a v jakém rozsahu se plnění poskytnuté na základě té které smlouvy projevilo v majetkových poměrech zúčastněných osob. Při posuzování nároku žalobce a výkladu a aplikaci shora uvedených ustanovení je třeba přihlédnout rovněž ke skutečnosti, že žalobce zcela vědomě a dobrovolně použil finanční prostředky k tomu, aby svého záměru (tj. uvolnění bytu v Jiráskově ulici) dosáhl právně nedovoleným způsobem, přičemž po dosažení svého záměru využil právě toho, že se tak stalo právně nedovoleným způsobem. Takovýto postup je totiž v příkrém rozporu se zásadou soukromého práva, dle které se nikdo nesmí dovolávat vlastní nepoctivosti ( nemo turpitudinem suam allegans auditur , srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 22. 2. 1995, sp. zn. II. ÚS 42/94 nebo §6 odst. 2 zákona č. 89/2012, občanský zákoník). Jinak řečeno, zásadně nelze akceptovat, aby osoby, které pro dosažení svého záměru zvolí zákonem nedovolený postup (spočívající v posuzované věci ve sjednání celé řady fiktivních smluv, resp. smluv neplatných pro obcházení zákona), tohoto záměru v konečném důsledku dosáhly za vynaložení mnohem menších nákladů než osoby, které naopak postupují v souladu se zákonem (v posuzované věci by připadala v úvahu např. dohoda přímo s Ivanou Salajkovou).
V první řadě se jedná o čtyři písemně sjednané smlouvy o úschově, které spolu žalobce a žalobkyně uzavřeli v době od 29. 1. 2007 do 23. 3. 2007. S ohledem na skutečnost, že tyto smlouvy zachycovaly toliko předstíraný projev vůle, že účastníci nikdy neměli v úmyslu postupovat v souladu s těmito smlouvami (žalobce především nikdy neměl v úmyslu uzavřít nájemní smlouvu k bytu v M. ulici) a že jediným účelem těchto smluv bylo navodit zdání, že jednání účastníků řízení a dalších osob (resp. vzájemná plnění poskytnutá těmito osobami) je v souladu s právem, je zřejmé, že na základě těchto smluv k žádnému plnění nedošlo (ač je v nich uveden opak). Proto také, i když jsou tyto smlouvy s ohledem na §37 odst. 1 obč. zák. neplatné, povinnost vrátit si přijaté plnění žádné straně vzniknout nemohla.
Souběžně se smlouvami o úschově uzavřel žalobce s žalovanou ústní dohodu, na základě které měla žalovaná zajistit a zorganizovat pro žalobce a jeho manželku fiktivní výměnu bytu, k čemuž jí poskytl částku 500 000 Kč (zřejmě se jednalo o zprostředkovatelskou nebo příkazní smlouvu doplněnou o dohodu o zastoupení či kombinaci těchto smluv, dále jen „zprostředkovatelská smlouva“ ). Na základě fiktivní výměny bytu mělo dojít k vystěhování I. S. z bytu v J. ulici ve vlastnictví manželky žalobce s tím, že druhý účastník smlouvy o výměně bytu by se do tohoto bytu nenastěhoval, ale byla by mu poskytnuta finanční odměna. Žalobce sice na základě sjednané zprostředkovatelské smlouvy poskytl žalované částku 500 000 Kč, jak však bylo v řízení prokázáno, žalovaná si z této částky jako provizi za zprostředkování celé transakce ponechala 50 000 Kč a částku 440 000 Kč použila v souladu s vůlí žalobce – tedy ji vyplatila manželům H. jako kompenzaci za to, že se nenastěhují do bytu v J. ulici (10 000 Kč žalobci vrátila). V majetkových poměrech žalované se tudíž předání částky 500 000 Kč projevilo pouze v částce 50 000 Kč a jen v této částce se tudíž mohla na úkor žalobce obohatit. S ohledem na výše uvedenou zásadu nemo turpitudinem suam allegans auditur je však třeba s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem případu velmi pečlivě zvážit, zda a v jakém rozsahu je nárok na vrácení poskytnuté provize v souladu s dobrými mravy. Nelze totiž přehlédnout, že žalovaná prokazatelně jednala v souladu s vůlí žalobce a nezanedbatelnou mírou přispěla žalobci k dosažení jeho záměru.
Mimo výše popsané smlouvy sjednané mezi žalobcem a žalovanou (tj. písemné smlouvy o úschově a ústně sjednanou zprostředkovatelskou smlouvu) došlo rovněž k uzavření smlouvy, na základě které se I. S. odstěhovala z bytu v J. ulici, který zůstal prázdný, a nastěhovala se do obecního bytu na M. ulici uvolněného manžely H., kterým byla poskytnuta finanční kompenzace ve výši 440 000 Kč. Přestože byly manželům H. finanční prostředky předány z rukou žalované, je zřejmé, že žalovaná účastníkem této smlouvy nebyla (z této smlouvy jí ostatně neplynuly ani žádná práva), ale vystupovala spíše v roli zprostředkovatele či zástupce žalobce (resp. jeho manželky). V řízení je nesporné, že tato dohoda je neplatná pro obcházení zákona, jak však již bylo řečeno, pokud bezdůvodné obohacení spočívá v plnění na základě neplatné smlouvy, věcná legitimace (ať již pasivní nebo aktivní) je dána pouze na straně účastníků této smlouvy. Jinak řečeno, k vydání částky 440 000 Kč není pasivně legitimována žalovaná, ale manželé H. (resp. ten z nich, kdo tuto smlouvu uzavřel).
Vzhledem k přípustnosti dovolání dovolací soud v souladu s ustanovením §242 odst. 3, věty druhé, o. s. ř. rovněž zkoumal, zda řízení netrpí vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a) i b) a odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přičemž žádnou takovouto vadu neshledal.
S ohledem na výše uvedené dovolací soud uzavírá, že odvolací soud posoudil pasivní legitimaci dovolatelky nesprávně a v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu. Dovolací soud proto rozsudek odvolacího soudu bez jednání (§243a odst. 1 o.s.ř.) podle §243b odst. 2, věty za středníkem o. s. ř. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je odvolací soud vázán právními názory soudu dovolacího (§243d odst. 1 ve sp. s §226 odst. 1 o. s. ř.). V jeho rámci bude při rozhodování o nákladech řízení brán zřetel i na náklady dovolacího řízení (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu jsou k dispozici na internetových stránkách www.nsoud.cz a nalus.usoud.cz.
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 17. července 2012
JUDr. Iva B r o ž o v á, v. r.
předsedkyně senátu