ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3600.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3600/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně SG SOLAR GREEN LIMITED (dříve LAPURSA HOLDINGS LIMITED), reg. č. 189569, se sídlem na Kypru, Nicosia, Diagorou 4, Kermia Building, 6th floor, Office 601, zastoupené Mgr. Lukášem Eichingerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Revoluční 3, proti žalované České republice – Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o zaplacení částky 992.518.381,96 Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 20 C 193/2006, o dovolání žalobkyně i žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 19 Co 7/2011-307, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. 2. 2011, č. j. 19 Co 7/2011-307, vyjma části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 38.999.625,60 Kč s přísl. změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 55.713.750,90 Kč za den 16. 3. 2007 ve výši 9,5 % zrušen, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 23. 7. 2010, č. j. 20 C 193/2006-264, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. 11. 2010, č. j. 20 C 193/2006-286, ve stejném rozsahu jako rozsudek soudu odvolacího, se zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení; jinak se dovolání žalobkyně zamítá .
Odůvodnění:
Žalobkyně (původně JUDr. Z. V., správce konkursní podstaty úpadkyně Plzeňské banky a. s. – v likvidaci) se domáhala na původně žalovaných České republice – Ministerstvu financí, V. V., dříve F., T. R., V. N., doc. Ing. Dr. J. M., Dr.Sc. (dále jen „Dr. M.“), společnosti UMANA, s.r.o. – v likvidaci (dále jen „společnost UMANA“) a České republice – Ministerstvu spravedlnosti zaplacení žalované částky, a to na každém ze žalovaných částky 141.788.340,28 Kč jako regresního nároku podle ust. §439 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Plzeňská banka a. s. (dále jen „P. b.“) zaplatila poškozené společnosti AKRO investiční společnost, a.s. (právní nástupkyni společnosti CS Fond, a.s., dále jen „společnost AKRO“) více, než měla podle míry účasti na vzniklé škodě. Žalobkyně tvrdila, že v důsledku jednání všech žalovaných a P. b. došlo k „vytunelování“ společnosti CS Fond, a. s. (dále jen „společnost CS Fond“), když z jejích účtů byly odčerpány a do zahraničí odeslány finanční prostředky ve výši 1,114.275.017,- Kč. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 39 Cm 221/1997, byla Plzeňské bance a společnosti UMANA uložena povinnost nahradit společnosti AKRO škodu s příslušenstvím. Na majetek Plzeňské banky byl prohlášen konkurs. Pohledávka společnosti AKRO byla přihlášena do konkursního řízení a v rámci rozvrhu byla této společnosti vyplacena částka 1.134.306.722,29 Kč (náhrada škody ve výši 1.114.275.017,- Kč a část úroku z prodlení). Žalobkyně soubor pohledávek proti žalovaným vydražila ve veřejné dražbě. V průběhu řízení vzala žalobu proti jednotlivým fyzickým osobám a společnosti UMANA zpět (vůči nim bylo řízení zastaveno). Nadále trvala na zaplacení celé částky žalovanou s tím, že žalované přirostly podíly ostatních škůdců, kteří nejsou objektivně schopni svůj podíl na způsobené škodě nahradit.
Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem ze dne 23. 7. 2010, č. j. 20 C 193/2006-264, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 18. 11. 2010, č. j. 20 C 193/2006-286, uložil žalované povinnost zaplatit žalobkyni částku 94.713.376,50 Kč s přísl. (výrok I.), co do částky 897.805.005,46 Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok III.). Soud prvního stupně zjistil následující skutkový stav. Investiční společnost CS Fond, a.s., obhospodařovala podílové fondy, a sice Fond kapitálových výnosů, Fond pravidelných dividend a Fond energetiky. Dne 3. 3. 1997 byl notářem JUDr. Romanem Hochmanem sepsán notářský zápis NZ 47/97, N 49/1997 o rozhodnutí společnosti Kos-Mos Ltd., jako jediného akcionáře společnosti CS Fond, odvolat všechny členy představenstva a dozorčí rady společnosti CS Fond a jmenovat členy nové. Na schůzi představenstva konané téhož dne byl předsedou představenstva zvolen V. F. Toho dne dále uzavřela společnost CS Fond, jednající V. F., komisionářskou smlouvu o obstarání koupě cenných papírů se společností UMANA, jednající Dr. M., jež se zavázala obstarat cenné papíry podle pokynu komitenta, přičemž součástí smlouvy byl pokyn ke koupi specifikovaných cenných papírů za 1.233.200.000,- Kč, s odměnou komisionáře ve výši 3.083.000,- Kč. Záloha ve výši 1.236.284.000,- Kč byla splatná 5. 3. 1997 na účet společnosti UMANA vedený u P. b. Dne 4. 3. 1997 provedla Plzeňská banka změnu podpisových vzorů k účtům všech podílových fondů spravovaných společností CS Fond, jehož byla depozitářem, na jméno V. F. a P. H. Téhož dne podepsal V. F. tři příkazy k úhradě splatné 5. 3. 1997, na účet společnosti UMANA byla z účtů společnosti CS Fond převedena celkem částka 1.236.284.000,- Kč, avšak Plzeňská banka sdělila společnosti CS Fond, že pozastavuje provedení uvedených příkazů, protože je považuje za neobvyklý obchod, a žádala o předložení dokladů. Dne 6. 3. 1997 byla uvedená částka připsána na účet společnosti UMANA. Dne 5. 3. 1997 uzavřela společnost UMANA, jednající V. N., se společností Swirglen Limited smlouvu o koupi 540 kusů akcií společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE, a. s. za kupní cenu 1.233.274.140,- Kč splatnou do tří dnů na účet prodávajícího vedený u GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a.s. Na základě tří smluv o koupi cenných papírů datovaných dnem 4. 3. 1997 s přepsaným datem na 5. 3. 1997 koupila společnost CS Fond 540 kusů akcií společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE, a. s., konkrétně Fond kapitálových výnosů koupil 141 kusů akcií v nominální hodnotě 500.000,- Kč za cenu 322.414.000,- Kč, Fond energetiky koupil 354 kusů akcií v nominální hodnotě 500.000,- Kč za cenu 811.791.000,- Kč a Fond pravidelných dividend koupil 45 kusů akcií v nominální hodnotě 500.000,- Kč za cenu 102.079.000,- Kč. Obstarání akcií společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE, a. s., nebylo sjednáno v komisionářské smlouvě, společnost CS Fond k jejich koupi nedala příkaz. Dne 6. 3. 1997 převedla společnost UMANA částku 3.000.000,- Kč na svůj účet vedený u Komerční banky, a.s., a částku 1.233.274.143,- Kč na účet společnosti Swirglen Limited vedený u GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a.s. Dne 7. 3. 1997 ve 14.00 hodin oznámila GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a.s. Ministerstvu financí České republiky neobvyklý obchod týkající se převodu částky 1.232.010.000,- Kč z účtu společnosti Swirglen Limited ve prospěch účtu Treunion Steuer-beratunggesselschaft B. V. u Bank Generale De Luxemburg z důvodu vysoké částky, bankovního spojení, podkladu k příkazu (smlouva o úplatném převodu cenných papírů společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE, a.s.) a žádosti o okamžité provedení příkazu s tím, že příkaz byl pozastaven do 10. 3. 1997. Ministerstvo financí, Úřad pro cenné papíry (dále jen „ÚPC“) zjistil dne 7. 3. 1997 při kontrole Plzeňské banky jako depozitáře společnosti CS Fond, že došlo ke změně vlastníka akcií této společnosti, že bylo rozhodnuto o změně členů představenstva, která nebyla schválena ministerstvem, a že byla provedena transakce spočívající v převodu finančních prostředků z účtů podílových fondů spravovaných společností CS Fond na účet společnosti UMANA. Téhož dne informoval vedoucí Finančního a analytického útvaru Ministerstva financí (dále jen „FAÚ“) analytika ÚPC o oznámení neobvyklého obchodu ze strany GiroCredit
– Sparkassen Bank Praha a.s., spočívajícího v převodu částky 1.250.000.000,- Kč do zahraničí, přičemž pracovníci ÚPC měli podezření na snahu vyvést finanční prostředky ze společnosti CS Fond. Dne 11. 3. 1997 se ÚPC dozvěděl o existenci kupních smluv týkajících se převodu akcií společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE, a. s., dne 12. 3. 1997 zjistil, že tyto akcie nejsou veřejně obchodovatelné, a podal trestní oznámení. FAÚ po oznámení neobvyklého obchodu (dne 7. 3. 1997) zjistil, že peníze, které byly předmětem pozastaveného obchodu, pocházejí ze společnosti CS Fond, dne 10. 3. 1997 nebo 11. 3. 1997 zjistil, že se v daném případě nejedná o akcie Drůbežářského závodu, a. s., v P., ale o akcie společnosti DRŮBEŽ PŘÍŠOVICE, a. s., jejichž nominální hodnota ani obchodovatelnost nebyly zjišťovány, dne 11. 3. 1997 sdělil vedoucí FAÚ, že ve věci oznámení GiroCredit
– Sparkassen Bank Praha a.s. nepodá trestní oznámení.
Rozhodnutím ze dne 1. 7. 1997, č. j. 101/52 684/1997, odňalo Ministerstvo financí společnosti CS Fond povolení ke vzniku a byl nařízen nucený převod podílových fondů na společnost AKRO. Rozsudkem Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 24. 5. 1999, č. j. 36 Cm 162/97-69, bylo určeno, že rozhodnutí jediného akcionáře společnosti CS Fond, tedy společnosti Kos-Mos Ltd. (viz notářský zápis, citovaný výše), jsou neplatná, neboť při zápisu právního úkonu nebyla ověřena totožnost jednajícího N. T. Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 28. 12. 2005, č. j. 2 T 9/2000-5404, ve spojení s rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 2. 2007, sp. zn. 6 To 20/2006, byli V. V. (dříve F.), T. R., V. N. a Dr. M. uznáni vinnými ze spáchání trestného činu podvodu. Rozhodnutím Ministerstva financí ze dne 18. 11. 1997 ve spojení s rozhodnutím ministra financí ze dne 23. 2. 1998 byla Plzeňské bance uložena pokuta ve výši 1.000.000,- Kč za spáchání správního deliktu spočívajícího v porušení povinností depozitáře neprovést pokyn investiční společnosti, pokud odporuje zákonu, a o důvodech neprovedení informovat investiční společnost a ministerstvo. Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 10. 3. 2003, sp. zn. 39 Cm 221/97, byla společnosti UMANA a Plzeňské bance uložena povinnost zaplatit společně a nerozdílně společnosti AKRO částku 1.114.275.017,70 Kč s přísl. jako náhradu škody způsobené protiprávním převodem finančních prostředků. Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 4. 4. 2003, č. j. 27 K 17/2006-34, byl na majetek Plzeňské banky prohlášen konkurs, společnost AKRO přihlásila do něj pohledávku z titulu náhrady škody ve výši 2.158.180.185,02 Kč, v rámci rozvrhu byla dne 4. 10. 2006 společnosti AKRO vyplacena částka 1.134.306.722,29 Kč. Dne 19. 2. 2007 žalobkyně vydražila pohledávku úpadce Plzeňské banky z titulu regresního nároku za všemi původně označenými žalovanými.
Soud prvního stupně konstatoval, že se nejedná o nárok na náhradu škody a že právo není ve smyslu ust. §100 a §101 obč. zák. promlčeno. Za neopodstatněný považoval požadavek žalobkyně, aby regresní nárok zcela zaplatila žalovaná kvůli tomu, že ostatní původně žalovaní jsou nemajetní (žalobkyně svůj názor odůvodnila ust. §511 odst. 3, větou druhou, obč. zák.). Dovodil totiž, že vzhledem ke specialitě ust. §439 obč. zák. nelze aplikovat ustanovení generální, tedy ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. Soud prvního stupně dále dospěl k závěru, že notář JUDr. Hochman při sepisu notářského zápisu porušil ust. §63 písm. e) zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, avšak žalovaná za škodu způsobenou jednáním notáře neodpovídá, odpovídá za ni naopak pouze notář sám ve smyslu ust. §57 notářského řádu. Plzeňská banka porušila ust. §8 odst. 9 a §32 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb., o investičních společnostech a investičních fondech, stejně jako ust. §4 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb., o některých opatřeních proti legalizaci výnosů z trestné činnosti a o změně a doplnění souvisejících zákonů. Jednotlivé fyzické osoby odpovídají za škodu podle ust. §420 obč. zák., neboť se dopustily trestného činu podvodu, jímž škodu způsobily, a byly za tento čin pravomocně odsouzeny. Společnost UMANA se též dopustila protiprávního jednání (skutkově totožného s jednáním V. N. a Dr. M.), porušila ustanovení komisionářské smlouvy, ust. §79 odst. 2 zákona č. 591/1992 Sb., o cenných papírech, a ust. §17 odst. 1 písm. e) zákona č. 248/1992 Sb. Žalovaná se dopustila protiprávního jednání tím, že porušila ust. §6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb., když nepodala trestní oznámení, ačkoliv dne 11. 3. 1997 mělo Ministerstvo financí (lhostejno, který odbor) dostatek informací svědčících pro závěr, že převáděné finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti, převáděny jsou prostředky ze společnosti CS Fondy, a představují cenu za veřejně neobchodovatelné akcie, které investiční společnost nemůže nabývat. Žalovaná se tedy dopustila nesprávného úředního postupu ve smyslu ust. §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že protiprávní jednání všech původně žalovaných včetně Plzeňské banky vedlo k odčerpání částky 1.236.284.000,- Kč z účtů podílových fondů spravovaných společností CS Fond. Částku 122.008.982,- Kč se podařilo fondům vrátit, vznikla jim tedy škoda ve výši 1.114.275.017,20 Kč. Škodu, která byla poškozenému nahrazena z konkursní podstaty úpadce Plzeňské banky, nepředstavuje úrok z prodlení, neboť úroky byly vyplaceny dle ust. §517 obč. zák. a nejsou škodou, která by vznikla v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním. Míru účasti jednotlivých škůdců na vzniku škody určil soud tak, že každá z fyzických osob se na jejím vzniku podílela ze 17 %, podíl společnosti UMANA stanoven nebyl, neboť její protiprávní jednání bylo způsobeno jednáním jejích jednatelů, podíl Plzeňské banky byl určen na 15 %, podíl notáře JUDr. Hochmana na 8,5 % a podíl žalované rovněž na 8,5 % z celkové částky. 8,5 % z částky 1.114.275.017,20 Kč představuje částka 94.713.376,50 Kč, v tomto rozsahu tak žalobě bylo vyhověno, ve zbytku byla zamítnuta.
K odvolání žalobkyně i žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. 2. 2011, č. j. 19 Co 7/2011-307, rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 55.713.750,90 Kč s přísl. potvrdil, změnil jej co do lhůty k plnění a rovněž co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 38.999.625,60 Kč s přísl. tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni úrok z prodlení z částky 55.713.750,90 Kč za den 16. 3. 2007 ve výši 9,5 % rozsudek soudu prvního stupně zrušil (výrok I.), v zamítavém výroku o věci samé jej potvrdil (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výrok III.). Odvolací soud z doplněného dokazování zjistil, že společnost AKRO se v řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 21 C 44/2000 po žalované České republice domáhala náhrady škody ve výši 1.114.275.017,- Kč s přísl., a to na základě stejných skutkových tvrzení, jako byla uplatněna v tomto řízení. Pravomocným rozhodnutím odvolací soud žalobu po částečném zastavení řízení zamítl s tím, že je předčasná, neboť škodu způsobilo více osob, poškozená byla částečně uspokojena v rámci konkursního řízení vedeného na majetek Plzeňské banky, s nárokem na náhradu škody vůči fyzickým osobám v trestním řízení byla odkázána na řízení občanskoprávní, prozatím nebyla ukončena likvidace společnosti UMANA, takže škoda dosud nevznikla, neboť není zřejmé, zda nárok poškozené bude uspokojen fyzickými osobami či v rámci likvidace společnosti UMANA. Odvolací soud poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004. Zdůraznil, že předpokladem vypořádání škůdců podle ust. §439 obč. zák. je existence solidární odpovědnosti více škůdců a uspokojení nároku poškozeného ze strany jednoho ze škůdců zcela nebo větším dílem, než který odpovídá jeho účasti na způsobení škody. Odvolací soud konstatoval, že může coby prejudiciální otázku vyřešit to, zda je žalovaná odpovědná za vzniklou škodu, neboť žaloba vůči ní byla v tomto směru zamítnuta z důvodu předčasnosti, a tudíž nebylo o této otázce věcně rozhodnuto. Uvedl rovněž, že právo žalobkyně na vypořádání v rámci regresu dle ust. §439 obč. zák. není promlčeno. Ztotožnil se se závěrem soudu prvního stupně, že notář JUDr. Hochman porušil ust. §63 písm. e) notářského řádu, Plzeňská banka porušila své povinnosti vyplývající z příslušných ustanovení zákona č. 248/1992 Sb., zákona č. 61/1996 Sb. a depozitářské smlouvy, společnost UMANA porušila ustanovení zákona č. 591/1992 Sb. i komisionářské smlouvy a že příslušné fyzické osoby spáchaly trestný čin podvodu. Dovodil rovněž, že žalovaná porušila ust. §6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb., a to na základě obdobných argumentů, jako soud prvního stupně. Žalovaná měla v rozhodné době dostatek informací svědčících o tom, že došlo k neobvyklému obchodu, minimálně věděla, že jí neschválený člen představenstva společnosti CS Fond dal pokyn k finanční transakci ohledně převodu značné částky z prostředků společnosti CS Fond na účet společnosti UMANA a že finanční prostředky podílových fondů jsou převáděny do zahraničí. Za daných okolností žalovaná musela trestní oznámení podat. Není rozhodné, zda by následně orgány činné v trestním řízení zabránily provedení podezřelé transakce, neboť nepodání trestního oznámení při disponování s informacemi o podezřelém obchodu je nutno hodnotit jako nečinnost v rozporu se zákonem, a tedy jako nesprávný úřední postup (viz již citované rozhodnutí sp. zn. 25 Cdo 322/2004). Odvolací soud dovodil příčinnou souvislost mezi vznikem škody a protiprávním jednáním na straně všech původně žalovaných a Plzeňské banky, vyjma notáře JUDr. Hochmana, který se na vytunelování podílových fondů nepodílel a porušení ust. §63 písm. e) notářského řádu samo o sobě nemohlo vést ke vzniku škody. Konkrétně v případě žalované odvolací soud uzavřel, že svým nesprávným úředním postupem umožnila vznik škody, a konstatoval tedy existenci příčinné souvislosti mezi jejím protiprávním jednáním a vznikem škody. Odpovědnost za škodu tedy odvolací soud shledal v případě příslušných fyzických osob podle ust. §420 obč. zák. s tím, že zavinění je dáno ve formě přímého úmyslu, a v případě Plzeňské banky a společnosti UMANA, v jejichž případě byla odpovědnost za škodu konstatována jinými rozhodnutími podle obchodního zákoníku. Objektivní odpovědnost žalované je dána vzhledem k ust. §18 zákona č. 58/1969 Sb. Žalovaná není odpovědná za činnost notáře, neboť její odpovědnost v tomto směru není založena žádným z ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. Odvolací soud rovněž vyjádřil právní názor, podle nějž nelze současně aplikovat ust. §439 a §511 odst. 3 obč. zák., a to vzhledem k jejich shora zmíněnému vztahu speciality. Totéž platí pro přirůstání úroku z prodlení, který Plzeňská banka coby právní předchůdce žalobkyně zaplatila právnímu nástupci poškozené. Tyto úroky nepředstavují z hlediska ust. §439 obč. zák. škodu vzniklou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním. Podíly, jimiž se jednotliví škůdci účastnili na vzniklé škodě, stanovil odvolací soud dle ust. §136 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) tak, že na každou z příslušných fyzických osob a společnost UMANA připadlo 15 % (celkem tedy 75 %), na Plzeňskou banku 20 % a na žalovanou 5 %, vyjádřeno v penězích tedy 55.713.750,90 Kč. Odvolací soud rovněž zrušil rozsudek soudu prvního stupně v části vyhovujícího výroku o věci samé, pokud jde o úrok z prodlení za den 16. 3. 2007, protože o něm vůbec nemělo být rozhodnuto, když úrok z prodlení byl požadován až od 17. 3. 2007.
Proti výroku I. rozsudku odvolacího soudu (pouze potvrzující části) podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Otázka, zda se stát může dopustit nesprávného úředního postupu při vyhodnocování důkazů, má dle názoru dovolatelky zásadní právní význam, stejně jako otázka příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody za situace, kdy škodě lze zabránit pouze zásahem třetí osoby na vůli státu nezávislé. Dovolatelka je přesvědčena, že soudy obou stupňů se dopustily nepřípustně extenzivního výkladu zákona č. 61/1996 Sb. v návaznosti na zákon č. 58/1969 Sb. a odvolací soud nesprávně posoudil otázku odpovědnosti žalované za vzniklou škodu (jako prejudiciální otázku). Z ust. §6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb. vyplývá pro ministerstvo možnost, nikoliv povinnost uložit finanční instituci odložení splnění příkazu a zvážení podání trestního oznámení. Ze strany FAÚ nedošlo k žádnému porušení právní povinnosti, neboť by muselo být tvrzeno a prokázáno, že mu byly v době oznámení neobvyklého obchodu známy konkrétní skutečnosti odůvodňující kvalifikované podezření, že byl spáchán trestný čin. Z informací, které měl FAÚ v inkriminované době k dispozici, nevyplývalo, že by obchodem docházelo k legalizaci výnosů z trestné činnosti či zakrytí nezákonného původu výnosů. Vzhledem k ust. §7 zákona č. 61/1996 Sb. byl FAÚ technicky i personálně oddělen od ostatních pracovišť Ministerstva financí. V rámci řízení nebylo rozlišováno mezi informacemi, které měl FAÚ k dispozici v rozhodné době a které vyšly najevo až při dalším šetření. Dovolatelka je dále toho názoru, že jako nesprávný úřední postup lze hodnotit pouze činnost, nikoliv nečinnost FAÚ v rámci vyhodnocování informací podle ust. §6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb. Žalovaná se dále domnívá, že není dána příčinná souvislost mezi případným porušením právní povinnosti a škodlivým následkem. Podezřelý obchod totiž oznámila GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a.s. v době, kdy již byly peněžní prostředky z podílových fondů vyvedeny. Odvolací soud se nezabýval tím, zda by v případě podání trestního oznámení skutečně došlo k zajištění prostředků. Dovolatelka zdůraznila, že za žalovanou nemá v řízení vystupovat Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, ale Ministerstvo financí. Závěrem navrhla, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání vyjádřila v tom směru, že otázka, zda se stát může dopustit nesprávného úředního postupu při vyhodnocování důkazů, nebyla odvolacím soudem vůbec řešena. Odvolací soud naopak konstatoval, že nesprávného úředního postupu se Ministerstvo financí dopustilo tím, že nepodalo trestní oznámení, byť mělo dostatek informací o tom, že převáděné finanční prostředky pocházejí z trestné činnosti. Nesprávný postup tak nespočíval v hodnocení důkazů, ale v nečinnosti žalované. V daných souvislostech žalobkyně rovněž poukázala na rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 322/2004. Ohledně problematiky příčinné souvislosti pak žalobkyně uvedla, že již před soudem prvního stupně tvrdila, že, pokud by ze strany FAÚ došlo k podání trestního oznámení, bezpochyby by k zajištění finančních prostředků došlo. Napadené rozhodnutí tedy nemá zásadní právní význam. Skutkové okolnosti věci pak nemohou být v dovolacím řízení přezkoumány.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a jednající pověřenou osobou podle ust. §241 odst. 2 písm. b) o. s. ř. Žalovaná dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a dovolací důvod, který by Nejvyšší soud přezkoumal v případě, že by dovolání shledal přípustným, byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Dovolání je přípustné.
Otázkou, zda se může stát dopustit nesprávného úředního postupu při vyhodnocování důkazů, se odvolací soud nezabýval, a proto nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Jestliže totiž odvolací soud ve svém rozhodnutí neřešil (a ani neměl důvod řešit) právní otázku, kterou dovolatel považuje za otázku zásadního významu, pak nemůže jít o skutečnost, jež by dovolání činila přípustným (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 2. 2001, sp. zn. 22 Cdo 2852/99, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 206, svazek 2/2001, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2010, sp. zn. 28 Cdo 2258/2010). Odvolací soud dospěl k závěru o tom, že se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, nikoliv vzhledem k hodnocení důkazů žalovanou, ale vzhledem k její nečinnosti. Pokud dovolatelka směřuje formulovanou otázkou ke svým dalším dovolacím námitkám, a sice že v inkriminované době neměla dostatek informací (jejími slovy „důkazů“) k tomu, aby mohla podat trestní oznámení, a že řada z nich vyšla najevo teprve následně, je třeba podotknout, že se v daném ohledu jedná o skutkové námitky, které dovolací soud není oprávněn přezkoumávat (vzhledem k ust. §237 odst. 3 a §241a odst. 3 o. s. ř.). Otázka, zda jsou určité události ve vnějším světě ve vztahu příčinné souvislosti, je otázkou skutkovou a nikoliv právní (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2002, sp. zn. 21 Cdo 300/2001, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí NS pod C 1025, svazek 14/2002), takže nemůže být vzhledem k ust. §237 odst. 3, části věty za středníkem, o. s. ř. podrobena dovolacímu přezkumu. Nejvyšší soud současně podotýká, že ač je zjištění existence příčinné souvislosti mezi určitou událostí a vznikem škody otázkou skutkovou, právním posouzením je otázka, mezi kterými právními skutečnostmi je vztah příčinné souvislosti třeba zjišťovat (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 2006, sp. zn. 25 Cdo 818/2005, nález Ústavního soudu ze dne 27. 10. 2009, sp. zn. I. ÚS 3109/08, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2008/2008, publikovaný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek NS pod č. 49/2011).
Dovolatelka namítá, že ona sama nemohla ovlivnit, zda budou finanční prostředky orgány činnými v trestním řízení skutečně zajištěny (a tedy že škodě bylo možné zabránit jedině zásahem třetí osoby), a že odvolací soud nesprávně posoudil otázku existence odpovědnosti žalované za vzniklou škodu. Dovolací soud v těchto souvislostech odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2006, sp. zn. 25 Cdo 322/2004, na nějž poukázal již odvolací soud. Citovaný rozsudek je založený na totožném skutkovém základě a bylo v něm s odkazem na ust. §6 odst. 1, 2 a §10 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb. konstatováno, aniž by však ve zmiňovaném rozhodnutí byla současně řešena existence příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem žalované, že podezřelá transakce (neobvyklý obchod) by mohla být postupem Ministerstva financí dočasně pozastavena či dokonce zmařena, a to zásahem orgánu činného v trestním řízení, vyvolaným na základě podnětu (trestní oznámení) ministerstva. Je pravdou, že Ministerstvo financí není tímto zákonem vybaveno pravomocí zasahovat do bankovních transakcí a že jeho možnosti se omezují pouze na odklad provedení transakce a na podání trestního oznámení. Nicméně v tomto rámci svěřených pravomocí je namístě, aby ministerstvo svá oprávnění vůči bankovnímu sektoru využívalo a předepsaným způsobem konalo, jsou-li k tomu splněny zákonné předpoklady. Není proto pochyb o tom, že Ministerstvo financí, disponovalo-li informacemi svědčícími o tom, že šlo o neobvyklý obchod ve smyslu ust. §1 odst. 1, 5 zákona č. 61/1996 Sb., případně o jakýkoliv trestný čin (viz §10 odst. 2 zákona), mělo učinit potřebné kroky, které – byť samy o sobě nebyly způsobilé provedení transakce zamezit, mohly vést v konečném důsledku k tomu, že by po zásahu orgánů činných v trestním řízení k převodu prostředků nedošlo. Pokud tak ministerstvo v rozporu se zákonem stanovenými požadavky na jeho činnost neučinilo, šlo o nesprávný úřední postup, jehož existence je vedle vzniku škody a vztahu příčinné souvislosti mezi nesprávným úředním postupem a vznikem škody jednou z podmínek vzniku odpovědnosti státu za škodu podle ustanovení §18 zákona č. 58/1969 Sb. Z tohoto pohledu není rozhodující, která složka ministerstva měla potřebné informace k dispozici a zda spolu zainteresované složky komunikovaly, neboť odpovědnost podle uvedeného ustanovení je objektivní odpovědností státu jako celku, spojenou s výsledkem jednání (takže je nerozhodné, že jednotlivé složky ministerstva od sebe byly odděleny).
Z uvedeného mimo jiné vyplývá, že ust. §6 odst. 2 zákona č. 61/1996 Sb., v příslušném znění, nelze chápat tak, že Ministerstvo financí mělo toliko možnost trestní oznámení podat, ale že – disponovalo-li informacemi, svědčícími o tom, že byl spáchán trestný čin – mělo povinnost trestní oznámení podat (přičemž to, zda měla žalovaná skutečně dostatek informací, není dovolací soud za dané procesní situace oprávněn přezkoumávat). Pokud by tomu tak nebylo, nemohl by být naplněn účel zákona č. 61/1996 Sb., jímž bylo zabránění legalizace výnosů z trestné činnosti. Dovolatelce je pak nezbytné připomenout, že za nesprávný úřední postup podle zákona č. 58/1969 Sb. je třeba považovat i nevydání či opožděné vydání rozhodnutí, mělo-li být v souladu s uvedenými pravidly správně vydáno či vydáno ve stanovené lhůtě, případně jiná nečinnost státního orgánu či jiné vady ve způsobu vedení řízení (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 804/96, publikovaný v časopise Soudní judikatura pod označením SJ 4/2000, rozsudek téhož soudu ze dne 22. 8. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2120/2000, či usnesení téhož soudu ze dne 15. 9. 2005, sp. zn. 25 Cdo 40/2005).
Odvolací soud však nesprávně zhodnotil otázku příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem žalované. Opomněl se totiž zabývat tím, zda by podání trestního oznámení ze strany FAÚ skutečně vedlo k tomu, že by předmětné finanční prostředky mohly být zachráněny. Tato otázka nebyla předmětem dokazování, ačkoliv je pro posouzení celé věci klíčová, a žalovaná její existenci nadnesla již ve svém vyjádření k žalobě (viz č. l. 25 a násl. spisu). Pokud by totiž podání trestního oznámení nemohlo vyvedení peněz ze společnosti CS Fond zabránit, chyběl by zde jeden z článků řetězce příčin, které společně vedly ke vzniku škody, a příčinná souvislost by nebyla dána. Odvolací soud k jeho nesprávnému závěru mohl vést chybný výklad závěrů rozsudku Nejvyššího soudu sp. zn. 25 Cdo 322/2004, v němž se mimo jiné praví, že Ministerstvo financí mělo učinit potřebné kroky, které – byť samy o sobě nebyly způsobilé provedení transakce zamezit, mohly v konečném důsledku vést k tomu, že by po zásahu orgánů činných v trestním řízení k převodu prostředků nedošlo. V daném rozhodnutí však nebyla zkoumána otázka existence dalších podmínek vzniku odpovědnosti žalované za škodu, a to především příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem žalované. Z uvedeného je třeba dovodit, že ačkoliv se žalovaná dopustila nesprávného úředního postupu, který mohl být jednou z příčin vzniku škody, nebyl příčinou jedinou, jinými slovy nemohl vznik škody způsobit, aniž by nastaly další skutečnosti. Je tedy nezbytné analyzovat otázku, zda by bylo reálně možné, aby podání trestního oznámení, mimo jiné s ohledem na časové souvislosti, mohlo vyvedení finančních prostředků zabránit.
Skutečnost, že za stát jedná v tomto řízení, kde jde o nárok ve smyslu §439 obč. zák. (nikoliv o nárok na náhradu škody), Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, je pak plně v souladu s ust. §2 odst. 1 a §3 odst. 1 písm. b) zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, ve znění pozdějších předpisů. Tím není dotčeno ust. §9 odst. 1 a §25 zákona č. 58/1969 Sb.
Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení otázky existence příčinné souvislosti mezi vznikem škody a nesprávným úředním postupem žalované, čímž naplnil dovolací důvod ve smyslu ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu v části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně v části výroku I. co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 55.713.750,90 Kč s přísl., i rozsudku soudu prvního stupně v části výroku I., pokud jde o uvedenou povinnost, a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ust. §243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Proti části výroku I., jíž byl rozsudek soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 38.999.625,60 Kč s přísl. změněn tak, že se žaloba v tomto rozsahu zamítá, a dále proti výrokům II. a III. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání žalobkyně. Jeho přípustnost spatřovala částečně ve změně rozsudku soudu prvního stupně, částečně v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Žalobkyně specifikovala celkem tři otázky, jež mají podle jejího názoru zásadní právní význam. První z nich byla otázka, zda lze na vypořádání škůdců podle ust. §439 obč. zák. aplikovat ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák., druhou otázka, zda může škůdce v rámci vypořádání dle ust. §439 obč. zák. požadovat též zaplacení úroku z prodlení, který uhradil poškozenému, a konečně třetí byla otázka, zda stát s ohledem na čl. 36 odst. 3 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“) odpovídá za škodu způsobenou činností notáře spočívající v osvědčování právně významných skutečností a prohlášení v období od 1. 1. 1993 do 15. 5. 1998. Žalobkyně souhlasí s argumentací odvolacího soudu v tom směru, že mezi ust. §439 a §511 odst. 3 obč. zák. je dán vztah speciality. Domnívá se však, že ust. §511 odst. 3 obč. zák. se na vypořádání více škůdců neuplatní pouze v rozsahu, v jakém je daná problematika upravena odchylně v §439 obč. zák. Ust. §439 obč. zák. určuje pouze to, jakým způsobem má být zjištěn podíl jednotlivých škůdců na vzniklé škodě, avšak neobsahuje úpravu pro případ, že by jeden ze solidárně zavázaných škůdců nebyl schopen svůj podíl na vzniklé škodě uhradit. Dovolatelka je dále přesvědčena, že má právo požadovat po žalované kromě jejího podílu na uhrazené části způsobené škody rovněž zaplacení jejího podílu na uhrazených úrocích z prodlení, neboť žalovaná byla v prodlení s úhradou způsobené škody nejpozději od okamžiku, kdy jí byla doručena žaloba právní nástupkyně poškozené, společnosti AKRO. I v této situaci je třeba aplikovat ust. §511 odst. 3 obč. zák. Žalobkyně je konečně toho názoru, že žalovaná odpovídá za protiprávní jednání notáře JUDr. Hochmana i tehdy, jestliže tuto odpovědnost nelze dovodit z ustanovení zákona č. 58/1969 Sb., a to podle čl. 36 odst. 3 Listiny. Poukázala v tomto směru na nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 125/99, a konstatovala, že za výkon svěřené státní správy jsou považovány i sepisování veřejných listin o právních úkonech notáře a úkony notáře jako soudního komisaře. Za nesprávný považuje dovolatelka též závěr odvolacího soudu o nedostatku příčinné souvislosti mezi jednáním notáře a vznikem škody. Dovolatelka rovněž zpochybnila závěry odvolacího soudu týkající se stanovení výše podílů jednotlivých škůdců na způsobené škodě. Domnívá se, že z odůvodnění napadeného rozsudku není zřejmé, na základě jakých kritérií dospěl k závěru o výši jednotlivých podílů, a že podíl Plzeňské banky tak, jak jej stanovil odvolací soud, je příliš vysoký. Vedoucí pracovník FAÚ je navíc v daných souvislostech trestně stíhán, zatímco nikdo z představitelů Plzeňské banky v souvislosti se společností CS Fond stíhán není. Závěrem žalobkyně navrhla, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Dovolání žalobkyně proti části výroku I. rozsudku odvolacího soudu, jíž byl výrok I. rozsudku soudu prvního stupně co do povinnosti žalované zaplatit žalobkyni částku 38.999.625,60 Kč s přísl. změněn tak, že žaloba se v tomto rozsahu zamítá, je přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Přípustnost dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku žalobkyně dovozuje z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolací důvod byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potencionálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdí.
Dovolací soud se nejdříve bude zabývat tou částí dovolání, která je přípustná vzhledem k ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně toliko v tom, že stanovil jinak podíl žalované na vzniklé škodě, přesněji řečeno jej snížil. V tomto ohledu je pak relevantní pouze námitka dovolatelky, podle níž soud nesprávně rozhodl o výši podílu žalované na způsobené škodě. Zatímco soud prvního stupně tento podíl stanovil ve výši 8,5 %, soud odvolací jej stanovil ve výši 5 %. K dané změně se upíná toliko argument žalobkyně, že podíl žalované není stanoven správně, tedy že by měl být vyšší. Odvolací soud přikročil k tomu, že podíly jednotlivých škůdců stanovil volnou úvahou ve smyslu ust. §136 o. s. ř., neboť v tom spatřoval jedinou možnost, jak k výši podílů dospět. Zmíněný postup ostatně žalobkyně nijak nezpochybnila. Odvolací soud v odůvodnění svého rozhodnutí konstatoval, že každé z fyzických osob a společnosti UMANA určil podíl 15 % (celkem tedy 75 %) na způsobené škodě, neboť tito byli přímými škůdci, aktivně jednali s cílem finanční prostředky z podílových fondů odčerpat a vyvést do zahraničí. Plzeňské bance byl stanoven podíl 20 % proto, že „zcela zásadním způsobem selhala v pozici depozitáře, v důsledku jejího protiprávního jednání, resp. nejednání bylo možno odčerpání finančních prostředků realizovat, ač měla být tou osobou, která kontroluje a chrání podílové fondy před podezřelými obchody, tuto úlohu nesplnila a porušením zákonných povinností vytunelování CS Fondu a.s. v podstatě umožnila“. Podíl žalované byl určen ve výši 5 %, neboť Ministerstvo financí nedostálo své zákonem uložené povinnosti, přičemž se jí od Plzeňské banky včas nedostávalo relevantních informací (podezřelý obchod oznámila teprve GiroCredit – Sparkassen Bank Praha a.s.). Dovolací soud považuje odůvodnění rozsudku odvolacího soudu v tomto ohledu za zcela dostačující a jeho závěry neshledává být nepřiměřenými. Plzeňská banka coby právní předchůdkyně žalobkyně porušila hned několik zákonných ustanovení, a sice ust. §8 odst. 9 a §32 odst. 2 zákona č. 248/1992 Sb. i ust. §4 odst. 1 zákona č. 61/1996 Sb. Značnou měrou se podílela na vzniku škody a vzájemný poměr podílů jednotlivých škůdců lze považovat za vyvážený, když jednotlivým fyzickým osobám a společnosti UMANA byly stanoveny v celkové výši 75 %, tedy ve zcela převažující části vzniklé škody, a žalované ve výši 5 %, když tato měla na zabránění vyvedení peněz relativně málo času (což ovšem neznamená, že se nedopustila nesprávného úředního postupu). O případném podílu notáře bude pojednáno dále. Fakt, že bývalý představitel FAÚ je trestně stíhán, nemůže mít na celou věc vliv, když význam pro posuzovanou věc by vzhledem k presumpci neviny mohla mít teprve skutečnost, že by byl dotyčný pravomocně odsouzen. Je pak otázkou, zda je vůbec odpovědnost žalované dána, když se odvolací soud dopustil nesprávného právního posouzení vzhledem k nedostatečnému přezkoumání existence příčinné souvislosti mezi vzniklou škodou a nesprávným úředním postupem žalované (viz shora).
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvod nebyl naplněn, shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání v naznačeném rozsahu podle ust. §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Následně se dovolací soud zabýval přípustností dovolání proti výroku II. napadeného rozsudku, přičemž dovolání v tomto rozsahu shledal přípustným, neboť otázka aplikace ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. na vypořádání škůdců podle ust. §439 obč. zák., stejně jako otázka, zda lze v rámci vypořádání podle ust. §439 obč. zák. požadovat též zaplacené úroky z prodlení, má zásadní právní význam.
Ust. §439 obč. zák. upravuje vzájemný vztah mezi solidárně odpovědnými osobami (škůdci), týkající se způsobené škody. Jde o ustanovení, které je ve vztahu k obecnému ust. §511 obč. zák. ustanovením speciálním. Neuplatní se tedy obecná zásada o rovných podílech všech dlužníků na společném dluhu v jejich vzájemném vztahu (§511 odst. 2 obč. zák.). Podíl každého ze škůdců se totiž odvíjí od míry jeho účasti na škodlivém výsledku. Použití ust. §439 obč. zák. přichází v úvahu u solidární odpovědnosti, na jejímž základě byl uspokojen nárok poškozeného zcela nebo větším dílem, než to odpovídá účasti jednotlivého škůdce na způsobení škody. Ten, kdo poškozenému plnil více, než kolik by na něj připadalo podle vnitřního právního vztahu mezi jednotlivými škůdci, má proti ostatním právo následného postihu (regresu). Nejde tu ve vztahu mezi jednotlivými škůdci o nárok na náhradu škody. Oproti §511 odst. 2 obč. zák. stanoví §439 obč. zák. jiné kritérium pro vypořádání vztahu mezi solidárně odpovědnými subjekty. V ostatním ovšem platí obecné zásady pasivní solidarity (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník I. §1 až 459. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1274 – 1275). Ust. §439 obč. zák. představuje konkretizaci §511 obč. zák. o dlužnické solidaritě a je třeba je vykládat i ve shodě s ním. Specialita vůči §511 obč. zák. je v tom, že zákon v §439 obč. zák. stanoví, jak se podíly dlužníků na dluhu určují pro potřeby rozvrhového regresu. V ostatním – tedy v tom rozsahu, v jakém §439 obč. zák. neobsahuje žádnou odchylku – platí právní pravidla stanovená v §511 obč. zák. (viz Eliáš, K. a kol. Občanský zákoník: velký akademický komentář. 1. svazek, §1 – 487. Praha: Linde, 2008, s. 955 – 956). Ust. §439 obč. zák. upravuje velikost regresu, ale velikost podílu ve vnitřním vztahu je z něj snadno odvoditelná (viz Lavický, P. Solidární závazky. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 39). Jestliže tedy ust. §439 obč. zák. stanoví toliko velikost regresu a v důsledku toho i velikost podílů jednotlivých škůdců, neužije se pro daný vztah ust. §511 obč. zák. v tom rozsahu, pokud stanoví velikost regresu a podílů odchylně. Neexistuje tedy důvod, pro který by pravidlo, obsažené v ust. §511 odst. 3, větě druhé, obč. zák. o tom, že pokud některý z dlužníků nemůže svůj dluh splnit, rozvrhne se tento podíl stejným dílem na všechny ostatní, nemělo být použito v případě vypořádání spoluškůdců dle ust. §439 obč. zák. Samotné ust. §439 obč. zák. neobsahuje normu, která by rozvržení podílů insolventních škůdců na ostatní upravovala, výslovně použití ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. nevylučuje a není s ním ani v logickém rozporu. Jestliže se totiž úvahy odvolacího soudu ubíraly tím směrem, že pokud by bylo předmětné ustanovení aplikováno, vymizela by míra účasti na způsobení škody, je sice třeba dát mu zapravdu, ale současně s dovětkem, že pokud zákonné ustanovení zakotví určité pravidlo, jímž se mají řídit právní vztahy, aniž by současně zakotvilo moderační právo soudu, nemůže soud toto pravidlo pominout proto, že jej nepovažuje za vhodné. Ust. §439 obč. zák. stanoví výši podílů podle účasti na vzniklé škodě, zatímco dle ust. §511 odst. 2 obč. zák. jsou podíly stejné, a je tedy pravdou, že v případě aplikace ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. na vypořádání dle §439 obč. zák. vznikne jistá disproporce v tom, že zatímco podíly jednotlivých škůdců na vzniklé škodě jsou určeny jejich účastí na vzniku škody, rozvržení podílů insolventních škůdců se bude dít rovným dílem, avšak taková je dikce zákona, kterou soud nemůže opomenout. Nelze však přehlédnout, že podle ust. §511 odst. 2 obč. zák. soudní rozhodnutí či dohoda účastníků mohou stanovit úpravu odchylnou, tedy že ne vždy musí být podíly solidárních dlužníků na dluhu stejné. I tehdy však bude třeba aplikovat ust. §511 odst. 3, větu druhou, obč. zák. Na tomto místě je třeba poznamenat, že podíly insolventních škůdců je třeba rozvrhnout na všechny solidární dlužníky, kteří jsou způsobilí dluh splnit, tedy včetně toho, jenž dluh splnil věřiteli (v této souvislosti viz Lavický, P. Solidární závazky. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 131).
Konstatuje-li odvolací soud, že nelze ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. aplikovat ani na úroky z prodlení, jež zaplatil jeden ze solidárních dlužníků poškozenému, nelze mu dát zapravdu. Vzhledem ke specialitě ust. §439 obč. zák. vůči ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. zde platí to, co bylo uvedeno v předchozím odstavci. Předmětem regresu podle naposled citovaného ustanovení pak jsou i zaplacené úroky, přičemž poměrnou část zaplacených úroků z prodlení je možné požadovat jen po těch spoludlužnících, kteří byli též v prodlení (viz Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. §460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, s. 1535). Odvolací soud na s. 11 odůvodnění svého rozsudku zcela správně konstatuje, že žalobou podle ust. §439 obč. zák. není uplatněn nárok na náhradu škody, ale regresní nárok, přičemž na s. 16 uvádí, že zaplacené úroky z prodlení nepředstavují z hlediska ust. §439 obč. zák. škodu vzniklou v příčinné souvislosti s protiprávním jednáním. Jestliže se však nejedná o nárok na náhradu škody, není namístě zkoumání existence příčinné souvislosti či protiprávního jednání. Pokud skutečně došlo k zaplacení úroku z prodlení, a pokud i spoludlužník, po němž je požadováno zaplacení regresu, byl vůči poškozenému v prodlení, není vyloučeno, aby dlužník v rámci ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. požadoval i část zaplacených úroků. Odvolací soud si v této souvislosti rovněž zcela neujasnil, jak vyplývá z bodu 8) na s. 16 odůvodnění jeho rozsudku, zda žalobkyně požaduje po žalované jen její podíl připadající na zaplaceném příslušenství pohledávky či tento podíl navýšený o příslušnou část podílů insolventních škůdců.
Výše uvedené závěry (pokud jde obecně o aplikaci ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. na posuzovaný případ) je však možné uplatnit pouze za předpokladu, že je ve vztahu mezi spoluškůdci, resp. jejich právními nástupci (zde tedy mezi žalovanou a žalobkyní) skutečně dán vztah pasivní solidarity. Pokud by totiž soud v řízení vedeném mezi poškozeným (zde společností AKRO) a žalovanou (tedy státem) dospěl k závěru, že je namístě použití ust. §438 odst. 2 obč. zák., tedy aplikace dílčí odpovědnosti, odpovídala by žalovaná pouze za svůj podíl na způsobené škodě a nebyla by zavázaná solidárně s ostatními dlužníky. Nepřicházelo by pak do úvahy vypořádání mezi spoludlužníky dle ust. §439 obč. zák., a tudíž ani rozvržení podílů insolventních dlužníků podle ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. Odvolací soud v tomto řízení řešil coby prejudiciální otázku to, zda je žalovaná odpovědná za vzniklou škodu. K závěru, že je oprávněn tuto předběžnou otázku vyřešit, dospěl vzhledem k tomu, že žaloba společnosti AKRO proti státu byla pravomocně zamítnuta s tím, že je předčasná. V mezidobí však došlo k tomu, že Nejvyšší soud toto rozhodnutí odvolacího soudu vydané ve zmíněném řízení zrušil a věc mu vrátil se závazným právním názorem, že žaloba předčasná není (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 349/2010). O otázce, zda je žalovaná za vzniklou škodu odpovědná, tedy stále probíhá řízení, a soud by měl v rámci řízení o regresním nároku vyčkat, jak bude rozhodnuto ve vztahu mezi poškozenou a státem. V uvedeném řízení musí soud zkoumat též to, zda je namístě aplikace ust. §438 odst. 2 obč. zák. Závěr, k němuž soud ohledně této otázky dospěje, pak bude klíčový i v tomto řízení.
Otázka, zda žalovaná odpovídá za škodu vzniklou v období od 1. 1. 1993 do 15. 5. 1998 (správně 14. 5. 1998) činností notáře, nemůže činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným, neboť byla již v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena, a sice usnesením Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2363/2009. Podle tohoto rozhodnutí stát za škodu vzniklou činností notáře ve specifikovaném období neodpovídá, a to ani přímo podle čl. 36 odst. 3 Listiny, neboť vzhledem k ust. čl. 36 odst. 4 Listiny okolnosti, za nichž se lze domáhat náhrady škody způsobené nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, upravuje zákon. Tím byl dříve zákon č. 58/1969 Sb., v současnosti je jím zákon č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů. Na posuzovanou věc nijak nedopadá dovolatelkou zmiňovaný nález Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 125/99, neboť ten se týká jiného, zcela specifického případu, kdy poškozená byla neoprávněně trestně stíhána za minulého režimu, přičemž restriktivním výkladem zákona č. 58/1969 Sb. došlo k újmě na jejích právech. Sluší se podotknout též to, že ani za současné právní úpravy, tedy podle zákona č. 82/1998 Sb., by stát za jednání notáře neodpovídal, neboť v souladu s ust. §4 citovaného zákona se za úřední postup považuje sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře, nikoliv však sepisování notářských zápisů o rozhodnutí orgánu právnické osoby ve smyslu §80a a násl. notářského řádu (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2009, sp. zn. 25 Cdo 176/2008). Jde-li o odpovědnost samotného notáře za vzniklou škodu, konstatuje dovolací soud, že i kdyby se ztotožnil s názorem dovolatelky, že tato je dána, nemohlo by to být žalobkyni v daném řízení jakkoliv ku prospěchu. Ve vztahu k samotnému notáři je závěr soudu o tom, zda byl či nebyl za škodu odpovědný, učiněný v řízení, jehož není účastníkem, právně nevýznamný. Ve vztahu k žalované by tento závěr mohl vést nanejvýše ke snížení jejího podílu na způsobené škodě, což však dozajista není cílem žalobkyně (a žalovaná přezkoumání této otázky ve svém dovolání nenavrhla). Dovolací soud se tedy touto otázkou nezabýval.
Odvolací soud se dopustil nesprávného právního posouzení otázky aplikace ust. §511 odst. 3, věty druhé, obč. zák. na vypořádání škůdců podle ust. §439 obč. zák., stejně jako otázky, zda lze v rámci vypořádání podle ust. §439 obč. zák. požadovat též zaplacený úrok z prodlení, čímž naplnil dovolací důvod podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Jelikož důvody, pro které je rozsudek odvolacího soudu nesprávný, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, přistoupil Nejvyšší soud ke zrušení rozsudku odvolacího soudu ve výrocích II. a III. i rozsudku soudu prvního stupně ve výrocích rovněž II. a III. a věc vrátil v tomto rozsahu soudu prvního stupně k dalšímu řízení (ust. §243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta druhá, o. s. ř.).
Odvolací soud i soud prvního stupně jsou pak ve smyslu ust. §243d odst. 1, části věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s ust. §226 odst. 1 o. s. ř. vázány právním názorem dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vysloveným.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (ust. §243d odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 1. srpna 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu