ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.2363.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 2363/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského v právní věci žalobce Ing. J. J. , zastoupeného JUDr. et MUDr. Martinem Kalistou, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Panská 1, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o zaplacení 11.321.209,12 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 27 C 253/2006, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. 11. 2008, č. j. 22 Co 371/2008-52, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se po žalované domáhal zaplacení částky 11.321.209,12 Kč s přísl. s tím, že se jedná o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem bývalého notáře JUDr. Emila Hernycha, ke kterému došlo dne 26. 9. 1996 při sepisu notářského zápisu o prohlášení uznání dluhu a úhradě závazku mezi žalobcem a třetí osobou pod č. j. NZ 611/96 a N 56/96. Předmětem notářského zápisu bylo prohlášení o uznání závazku z půjčky poskytnuté žalobcem dlužníkovi ve výši 11.000.000,- Kč, když současně se dlužník zavázal k deseti splátkám po 100.000,- Kč do srpna 2007 a jednorázové splátce ve výši 10.000.000,- Kč do 30. 9. 1997. Předmětem notářského zápisu byl rovněž závazek ručitele k uspokojení žalobce v případě, že nebude uspokojen dlužníkem. Půjčka nebyla dlužníkem vrácena a žalobce se marně pokusil uspokojit z prodeje zastavené nemovitosti poté, co tato byla zahrnuta do konkursní podstaty další osoby a prodána. Při uplatnění práva proti ručiteli byl k odvolání povinného návrh na nařízení exekuce zamítnut a žalobci bylo uloženo zaplatit povinnému náklady řízení, neboť výše citovaný notářský zápis není exekučním titulem, protože nemá charakter veřejné listiny vzhledem k tomu, že nesplňuje zákonné náležitosti notářského zápisu. Pojišťovna Kooperativa, a. s., u níž měl notář JUDr. Hernych sjednáno pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou výkonem činnosti notáře, odmítla škodu nahradit, neboť dle jejího názoru nebylo prokázáno, že došlo k jejímu vzniku. Žalobce sice s pojišťovnou nesouhlasí, ale jelikož v pojistné události nevystupoval jako pojištěný, nemůže se po ní žalobou domáhat vyplacení pojistného plnění. Uplatněním pohledávky vůči dlužníkovi i vůči ručiteli tedy vyčerpal veškeré své možnosti. Nesprávným úředním postupem, jenž je dán vypracováním neplatného notářského zápisu, tak žalobci vznikla škoda, která je vyčíslena výší původní půjčky, a dále pak částkami 81.396,- Kč (náklady řízení povinného), 81.396,- Kč (platba za právní zastoupení v řízení o nařízení výkonu rozhodnutí), 92.672,- Kč (právní zastoupení v řízení následujícím), a 65.745,12 Kč (platba za činnost soudního exekutora před zamítnutím návrhu na výkon rozhodnutí). Žalobce svůj nárok uplatnil u žalované, ta mu však odškodnění nepřiznala.
Obvodní soud pro Prahu 2 rozsudkem ze dne 7. 5. 2008, č. j. 27 C 253/2006-36, žalobu zamítl (výrok I.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v rozhodném období stát podle tehdy platné právní úpravy za činnost notářů neodpovídal. Podle §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou rozhodnutím orgánu státu nebo jeho nesprávným úředním postupem, který byl teprve s účinností od 15. 5. 1998 nahrazen zákonem č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, stát odpovídal za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím, které v občanském soudním řízení a v řízení před státním notářstvím, v řízení správním, jakož i v řízení před místním lidovým soudem, a dále v řízení trestním, pokud nejde o rozhodnutí o vazbě nebo trestu, vydal státní orgán nebo orgán státní organizace (dále jen „státní orgán“). Podle §18 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. pak stát odpovídal za škodu způsobenou v rámci plnění úkolů státních orgánů a orgánů společenské organizace uvedených v §1 odst. 1 nesprávným úředním postupem těch, kteří tyto úkoly plní. Stát tedy neodpovídal za veškerou činnost všech státních orgánů, a byť nepochybně odpovídal za činnost státních notářství v řízení před státním notářstvím, ta byla zrušena zákonem č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění pozdějších předpisů, který nově upravil i odpovědnost notáře v ust. §57 citovaného zákona, podle nějž notář odpovídal žadateli, klientovi nebo jinému účastníku za škodu, kterou mu způsobil v souvislosti s výkonem činnosti notáře. Odpovědnost státu za činnost notářů pak byla do právního řádu znovu zavedena teprve zákonem č. 82/1998 Sb., který ve svém ust. §4 nově stanovil, že za výkon státní správy podle §3 písm. b) se považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře s tím, že tato činnost se považuje za úřední postup (v souvislosti s tím pak bylo novelizováno i ust. §57 zákona č. 358/1992 Sb.). V období od 1. 1. 1993 do 14. 5. 1998 tak byl za svou činnost odpovědný výlučně notář na základě §57 notářského řádu (to dovodil i Nejvyšší soud ve svém rozsudku ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2797/2000). Argumentace žalobce usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001, je pak nepřípadná.
K odvolání žalobce Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 11. 2008, č. j. 22 Co 371/2008-52, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl též o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud poukázal na to, že v rozhodné době upravoval odpovědnost za škodu způsobenou notářem pouze §57 notářského řádu (to dovodil i z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 25 Cdo 2797/2000, který se sice zaobírá především otázkou obecné odpovědnosti notáře za škodu, avšak posuzované problematiky se dotýká také). Připomenul znění §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb. a konstatoval, že notářský řád účinný před přijetím zákona č. 358/1992 Sb. tuto odpovědnost neupravoval, takže za škodu způsobenou činností státních notářství jakožto orgánů státu nesl odpovědnost právě stát. Zákon č. 358/1992 Sb. zakotvil výlučnou odpovědnost notáře za škodu tak, jak je definována v ust. §57 tohoto zákona. Teprve zákon č. 82/1998 Sb. stanovil, že stát odpovídá za škodu, kterou kromě státních orgánů způsobily právnické a fyzické osoby při výkonu svěřené státní správy, za niž se podle §4 odst. 1 citovaného zákona považuje i sepisování veřejných listin o právních úkonech, přičemž tato činnost se podle odstavce 2 téhož ustanovení považuje za úřední postup. Odvolací soud tak uzavřel, že za škodu způsobenou sepsáním vadného notářského zápisu notářem JUDr. Emilem Hernychem dne 26. 9. 1996 při tehdejší neexistenci žádné jiné speciální úpravy odpovídá podle ust. §57 zákona č. 358/1992 Sb. v tehdy platném znění notář sám.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v otázce zásadního právního významu, důvodnost pak v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatel zrekapituloval svá žalobní tvrzení, stejně jako odůvodnění rozsudků soudů obou stupňů, s jejichž názory se neztotožnil. Domnívá se, že notář byl ke dni sepisu předmětného notářského zápisu orgánem státu ve smyslu ust. §1 odst. 1 zákona č. 58/1969 Sb., což dovozuje z toho, že dle ust. §1 notářského řádu ve znění „platném do 14. 5. 1998“ je notářem „fyzická osoba splňující předpoklady dle daného zákona, kterou stát pověřil notářským úřadem“, stejně jako z existence státního dohledu ve smyslu §45 odst. 1 notářského řádu. Právě výlučná pravomoc státu k pověřování notářským úřadem zakládá současně existenci notáře jako státního orgánu. Notář je proto nositelem státní moci ve smyslu odpovědnosti státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem. Dovolatel rovněž poukazuje na ust. §110 notářského řádu, podle nějž se státní notáři ve smyslu zrušeného zákona č. 95/1963 Sb. stávají notáři ve smyslu zákona č. 358/1992 Sb. Ust. §57 notářského řádu upravuje pouze „vlastní odpovědnost notáře jako osoby, kdy však odpovědnost státu za škodu způsobenou nesprávným úředním postupem není v tomto ustanovení vyloučena“. Tato úvaha je podpořena i vedle sebe stojící odpovědností notáře a státu v nové právní úpravě. Žalobce rovněž poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, který obecně pojednává o problematice nesprávného úředního postupu, a žalobce z něj dovozuje, že sepis notářského zápisu je možné posoudit jako řízení před státním notářstvím, neboť z hlediska zákona č. 58/1969 Sb. není rozlišena činnost notáře v rovině soukromoprávní a veřejnoprávní. Dovolatel je toho názoru, že je nepřípustné, aby byla vyloučena odpovědnost státu v období od zrušení původního notářského řádu do nabytí účinnosti zákona č. 82/1998 Sb., neboť za takových okolností by nebyla dostatečně bráněna práva účastníků na soudní a jinou ochranu. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001, či nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99, jež podle jeho názoru podporují jeho argumentaci, a naopak konstatoval, že rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2797/2000, nelze na věc aplikovat, protože tento se zabývá vztahem odpovědnosti notáře dle zákona č. 358/1992 Sb. a odpovědnosti za škodu dle §420 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Dovolatel konečně navrhnul, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalovaná se k dovolání vyjádřila v tom směru, že napadené rozhodnutí dle jejího názoru netrpí vytýkanými vadami a že je považuje za správné a spravedlivé. Skutkový stav věci byl zjištěn dostatečně, právní hodnocení vychází ze správných skutkových zjištění a rozhodnutí je založeno na srozumitelně zdůvodněném výkladu příslušných právních norem.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném přede dnem, kdy nabyl účinnosti zákon č. 7/2009 Sb., kterým byla provedena novela tohoto předpisu (viz článek II bod 12 přechodných ustanovení zákona č. 7/2009 Sb.).
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (§10a o. s. ř.) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (§240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobce dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., důvodnost pak z ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.
Přípustnost dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle ust. §237 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Dle ust. §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
O takový případ se zde však nejedná.
Než nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., upravoval problematiku odpovědnosti státu za škodu způsobenou rozhodnutím či nesprávným úředním postupem zákon č. 58/1969 Sb. Z jeho ustanovení však nelze žádným způsobem vyčíst, že by stát odpovídal za nesprávný úřední postup notáře (ve smyslu §1 odst. 1 a §18 odst. 1 citovaného zákona odpovídal toliko za rozhodnutí vydaná v řízení před státním notářstvím, stejně jako za jeho nesprávný úřední postup). Zákon č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád), byl zrušen zákonem č. 264/1992 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský zákoník, zrušuje zákon o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) a mění a doplňují některé další zákony, s účinností od 1. 1. 1993. Téhož dne pak nabyl účinnosti zákon č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád). Legislativní vývoj s sebou tedy přinesl to, že zatímco institut státních notářství byl spolu se zákonem č. 95/1963 Sb. zrušen, byl na jeho místo zaveden institut nový, čímž došlo k privatizaci notářského úřadu. Činnost notáře ve smyslu zákona č. 358/1992 Sb. však nelze žádným způsobem podřadit zákonu č. 58/1969 Sb., který hovoří pouze o „státním orgánu“ nebo „orgánu státní organizace“. Ingerence státu do výkonu činnosti notáře však zdaleka není taková, aby bylo možné notářský úřad považovat za státní orgán. Na tom nic nemůže změnit ani fakt, že podle §1 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb. může fyzickou osobu notářským úřadem pověřit pouze stát, či že v souladu s §45 odst. 1 téhož zákona vykonává dohled nad notářskou činností ministerstvo spravedlnosti. Notářství v užším smyslu je možné chápat jako specifickou právní činnost vykonávanou v rámci svobodného povolání, avšak pouze státem pověřenými osobami a na základě jim svěřených pravomocí, jejímž předmětem je poskytování právních služeb, a to zákonem předepsanou formou, v zákonem vymezených oblastech právních vztahů a za úplatu. Hlavním specifikem této činnosti pak je, že ačkoliv není vykonávána orgány státu, jsou její výsledky nadány tzv. veřejnou vírou (fides publica), tj. mají zákonem přiznané kvalifikované účinky spočívající v předpokladu jejich pravdivosti a zákonnosti (viz Bílek, P., Fiala, R., Jindřich, M., Wawerka, K. Notářský řád a řízení o dědictví. Komentář. 4. vydání. Praha : C. H. Beck, 2010, s. 4). Stát však s ohledem na význam notářské činnosti nemůže rezignovat na své regulační funkce, vykonává je proto zprostředkovaně pomocí detailní normotvorby a ponechává si i významné kontrolní pravomoci (tamtéž, s. 6). Pověření notářským úřadem konkrétní fyzické osoby formou jmenování ministrem do funkce notáře je praktickým vyjádřením akceptace základního atributu notářství – veřejné víry ze strany státu, neboť tímto krokem jsou státní pravomoci přenášeny na „nestátní“ subjekt (tamtéž, s. 9). Z uvedeného je zjevné, že notářství není státním orgánem a ustanovení zákona č. 58/1969 Sb. na něj dopadat nemohou.
Ust. §110 odst. 1 zákona č. 358/1992 Sb., na něž dovolatel poukazuje, vyjadřuje personální návaznost okruhu notářů působících jako státní notáři v okamžiku zrušení bývalých státních notářství a notářů působících od účinnosti notářského řádu, tedy od 1. 1. 1993 (tamtéž, s. 431). Nezavádí tedy institucionální kontinuitu, ale pouze stanoví, že osoby, které byly státními notáři podle zákona č. 95/1963 Sb., se, jestliže s tím samy souhlasí, stávají notáři ve smyslu zákona č. 358/1992 Sb. Z uvedeného ustanovení tak žádným způsobem neplyne, že by se tyto osoby měly stát představiteli státního orgánu.
Odvolací soud tak zcela správně dovodil, že v daném případě je namístě aplikace ust. §57 odst. 1, věty první, zákona č. 358/1992 Sb., neboť to jediné v době od 1. 1. 1993 (kdy byl zrušen zákon č. 95/1963 Sb. a současně nabyl účinnosti zákon č. 358/1992 Sb.) do 14. 5. 1998 (následujícího dne nabyl účinnosti zákon č. 82/1998 Sb., který upravuje odpovědnost státu za sepisování veřejných listin o právních úkonech a úkony notáře jako soudního komisaře) upravovalo odpovědnost za škodu způsobenou při výkonu činnosti notáře. Dovolatel konstatuje, že pojišťovna, u níž měl JUDr. H. uzavřeno pojištění odpovědnosti za škodu vzniklou výkonem činnosti notáře, odmítla poskytnout plnění. To však neznamená, že se následně žalobce nemohl po notáři náhrady škody domáhat. Odmítnutí plnění pojišťovnou v daném případě nemůže mít žádné procesněprávní ani hmotněprávní účinky, které by poškozenému bránily požadovat náhradu škody přímo po notáři. Jestliže tak žalobce neučinil, byla to jeho svobodná volba, jejíž následky musí nyní nést. Ze skutečnosti, že v „novém“ zákoně č. 82/1998 Sb. odpovědnost státu za činnost notáře v určitých konkrétně vymezených oblastech upravena je, pak nelze dovozovat, že existovala i dříve, než nabyl účinnosti. To by znamenalo nepřípustně rozšiřující výklad zákona č. 58/1969 Sb. Podle čl. 36 odst. 3 usnesení předsednictva ČNR č. 2/1993 Sb., o vyhlášení Listiny základních práv a svobod jako součásti ústavního pořádku České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „Listina“), má každý právo na náhradu škody způsobené mu nezákonným rozhodnutím soudu, jiného státního orgánu či orgánu veřejné správy nebo nesprávným úředním postupem. Čl. 36 odst. 4 Listiny pak říká, že podrobnosti upravuje zákon. Je tedy výlučně pravomocí státu určit rozsah a podmínky odpovědnosti za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem, zvláště pak v případě, kdy jde o odpovědnost za činnost nikoliv státního orgánu; Listina ho k tomu výslovně zmocňuje. Jestliže pak dojde k tomu, že v určitém období, jde-li o konkrétní skupinu případů, na sebe stát tuto odpovědnost vezme, avšak legislativní změnou je tato skupina případů z odpovědnosti vyloučena, a následně na sebe stát tuto odpovědnost opětovně převezme, nelze v tom spatřovat porušení práv dovolatele. Věc nelze chápat tak, že dovolatel neměl možnost, jak se náhrady škody domoci. Mohl jejího vydání dosáhnout po notáři, což se však nestalo, když plnění odmítla notářova pojišťovna. Není však možné v takovém případě přenášet odpovědnost na stát, který, jak bylo objasněno výše, za notářskou činnost v daném období neodpovídal.
Jestliže žalobce dovozuje pro sebe příznivé důsledky z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2000, sp. zn. 25 Cdo 1099/99, je třeba mu připomenout, že rozsudek odvolacího soudu není s tímto rozhodnutím v rozporu. Dovolatelem citované rozhodnutí se totiž zabývá otázkou, co vše je ve světle zákona č. 58/1969 Sb. možné považovat za nesprávný úřední postup, a dovozuje, že musí jít o činnost spojenou s výkonem pravomocí státního orgánu, a jelikož odvolací soud konstatoval, že notářství není státním orgánem, nemohl dospět k jinému závěru, než že se na ně zákon č. 58/1969 Sb. nevztahuje. Argument usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 2. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1294/2001, nemůže být úspěšný proto, že v uvedeném rozhodnutí řeší dovolací soud při posuzování přípustnosti dovolání v režimu §239 odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném před 1. 1. 2001, pouze otázku „ušlého zisku“ ve vztahu k občanskému zákoníku ve znění účinném od 1. 1. 1992. Ani nález Ústavního soudu ze dne 6. 2. 2001, sp. zn. I. ÚS 367/99, nemůže na právním posouzení věci nic změnit, neboť na situaci posuzovaného sporu nedopadá. Škoda měla poškozenému vzniknout v rámci trestního řízení, kdy jádrem sporu byla otázka, zda přesto, že mu bylo obvinění sděleno opatřením a nikoliv usnesením o vznesení obvinění, lze toto považovat za nezákonné rozhodnutí. V daném případě jde tedy o věc po skutkové i právní stránce zcela odlišnou. Nesprávný je i názor dovolatele, že s jeho sporem nesouvisí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2002, sp. zn. 25 Cdo 2797/2000. V něm je totiž řešen vztah §420 obč. zák. a §57 zákona č. 358/1992 Sb., ve znění účinném do 14. 5. 1998, tedy do nabytí účinnosti zákona č. 82/1998 Sb. (v uvedeném případě byl notářský zápis sepsán dne 4. 12. 1996). Bylo dovozeno, že jelikož od 1. 1. 1993 upravuje odpovědnost za škodu způsobenou notářem nebo jeho pracovníkem v souvislosti s výkonem činnosti notáře zákon č. 358/1992 Sb., vztahuje se na otázku odpovědnosti za škodu způsobenou notářem při výkonu notářské činnosti tento zvláštní zákon a nikoliv občanský zákoník (kterého by bylo možno použít jen na nárok na náhradu škody, která by nebyla způsobena notářem v souvislosti s výkonem jeho činnosti). Toto rozhodnutí pak podporuje závěr odvolacího soudu, že v inkriminovaném období za vzniklou škodu odpovídal dovolateli notář.
Z výše uvedeného vyplývá, že napadenému rozsudku nelze přiznat zásadní právní význam a dovolání přípustnost ve smyslu ust. §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a Nejvyšší soud proto dovolání podle ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty první, a §146 odst. 3 o. s. ř., neboť žalobce s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalované žádné účelně vynaložené náklady nevznikly.
Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 6. dubna 2011
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu