ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3711.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 3711/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Josefa Rakovského a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., o dovolání dovolatelů: 1. M. C. P.2. E. G., 3. I. S., 4. R. K., 5. R. S., 6. E. K. P., 7. M. A. P., 8. D. I. S., 9. B. I. P., 10. K. P., 11. A. E. P., 12. P. E. P., 13. S. R. P., 14. S. F. J. P., 15. A. M. G., 16. M. F. G., 17. M. E. G., 18. H. J. G., 19. C. R., 20. B. B., 21. M. E. G., 22. R. J. G., 23. B. L., zastoupených advokátem, proti rozsudku Městského soudu v Praze z 30. 1. 2008, sp. zn. 13 Co 349/2007, vydanému v právní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 15/2001 (žalobců H. J. S. a dalších 23 žalobců, uvedených shora jako dovolatelů, zastoupených advokátem, proti žalované Obci H. m. P., P., M. n., zastoupené advokátkou, o uzavření dohody o vydání nemovitostí), takto:
Dovolání dovolatelů se odmítají.
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o dovolání.
Odůvodnění:
O žalobě žalobců, podané u soudu 30. 6. 1995, bylo posléze rozhodnuto rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 1 z 12. 4. 2007, č. j. 15 C 15/2001-383 (ve znění opravného usnesení téhož soudu z 21. 5. 2007, č. j. 15 C 15/2001-388). Tímto rozsudkem soudu prvního stupně bylo především rozhodnuto, že se zastavuje řízení o žalobě žalobce H. J. S. proti žalované Obci H. M. P., přičemž žádnému z nich nebyla přiznána náhrada nákladů řízení. Dalším výrokem uvedeného rozsudku byla zamítnuta žaloba žalobců o uložení povinnosti žalované Obci H. m. P. o vydání domu čp. 929 a pozemku parc. č. 20/1 v katastrálním území N. M., zapsaných na listu vlastnictví č. 1043 pro katastrální území N. M. (obec P.). Žalobcům (s výjimkou žalobců R.. S., C. R., B. B., M. E. G., R. J. G., B. L. a D. N. G.) bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalované Obci Hlavní město P. na náhradu nákladů řízení 20.660,50 Kč do tří dnů od právní moci rozsudku.
O odvolání proti uvedenému rozsudku soudu prvního stupně bylo rozhodnuto rozsudkem Městského soudu v Praze z 30. 1. 2008, sp. zn. 13 Co 334, 335/2007. Tímto rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku o věci samé (označeném III.) potvrzen; ve výroku (označeném IV.) o nákladech řízení došlo ke změně výroku tak, že výše nákladů řízení byla stanovena částkou 14.853,- Kč; jinak byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen. Žalobcům (s výjimkou žalobce H. J. S.) bylo uloženo zaplatit společně a nerozdílně žalovanému Hlavnímu městu Praze na náhradu nákladů odvolacího řízení 24.514,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku odvolacího soudu.
V odůvodnění rozsudku odvolacího soudu bylo uvedeno, že odvolání žalobců nebylo shledáno důvodným; soud prvního stupně provedl, podle názoru odvolacího soudu, dokazování v rozsahu, který umožnil úplným způsobem zjistit skutkový stav a na jeho podkladě přijal soud prvního stupně i správný právní závěr.
Odvolací soud poukazoval na to, že ze žalobců nepodal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně žalobce H. J. S. a odvolání ostatních žalobců se na tohoto žalobce nevztahuje; právní moc rozsudku soudu prvního stupně o zastavení řízení ve vztahu k tomuto jednomu uvedenému žalobci nebylo proto dotčena (§206 odst. 2 občanského soudního řádu).
Žalobce v této právní věci posuzoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) jako fyzické osoby, když v řízení před soudy obou stupňů bylo zjištěno, že nemovitosti, jejichž vydání se žalobci domáhají, byly původně ve vlastnictví veřejné obchodní společnosti P. a spol. Ovšem veřejné obchodní společnosti nebyly v době před 1. 1. 1951 (kdy nabyl účinnosti zákon č. 141/1950 Sb., občanský zákoník) právnickými osobami, ale šlo „o zvláštní hospodářské jednotky, o souhrn společníků, vázaných navzájem společenskou smlouvou, jejichž spojení bylo účelově vázáno na provozování činnosti pod společným názvem“. Členské jmění nenáleželo veřejné obchodní společnosti, ale stálo patřilo jejím společníkům nerozděleně podle podílů (srov. §825 a násl. obecného zákoníku občanského z roku 1811, který platil v ČR do 1. 1. 1951); společníci veřejné obchodní společnosti za závazky takové společnosti ručili celým svým jměním (srov. článek 112 obecného zákoníku obchodního z roku 1863, který rovněž platil do 1. 1. 1951).
Žalobce posuzoval odvolací soud (shodně se soudem prvního stupně) jako osoby bez státního občanství ČR, takže se na ně nemohl vztahovat nález Ústavního soudu ČR č. 164/1994 Sb., týkající se osob, které již nemusely splňovat podmínku trvalého bydliště na území ČR, ale musely splňovat podmínku státního občanství ČR nejpozději ke dni 1. 10. 1991 a současně musely podmínku státního občanství ČR naplňovat ke dni 1. 11. 1994, což na straně žalobců dáno nebylo. Odvolací soud dovozoval, že z dokladů o naturalizaci v USA ohledně původních vlastníků nemovitostí, o něž jde v tomto řízení, vyplývá, že pozbyli tito původní vlastníci státní občanství ČR nejpozději k 8. 5. 1957 a žádný ze žalobců pak státní občanství ČR již nenabyl.
Z uvedených důvodů odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o věci samé (označeném III.) jako věcně správný podle ustanovení §219 občanského soudního řádu; jako správný byl potvrzen i výrok o nákladech řízení před soudem prvního stupně.
O nákladech odvolacího řízení rozhodl odvolací soud s poukazem na ustanovení §224 odst. 1 a §142 odst. 1 občanského soudního řádu.
Rozsudek odvolacího soudu byl doručen advokátu, který žalobce v řízení zastupoval, dne 12. 3. 2008 a dovolání ze strany žalobců bylo podáno u Obvodního soudu pro Prahu 1 dne 7. 5. 2008, tedy ve lhůtě stanovené v §240 odst. 1 občanského soudního řádu. Dovolatelé navrhovali, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu z 30. 1. 2008, (sp. zn. Městského soudu v Praze 13 Co 349/2007) v celém rozsahu a aby věc byla vrácena k dalšímu řízení.
Dovolatelé měli za to, že je jejich dovolání přípustné podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, neboť směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, které má p oprávní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uplatňovali, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/občanského soudního řádu).
Dovolatelé především namítali, že si soudy obou stupňů v daném případě nesprávně vyložily znění Úmluvy č. 169/1929 Sb., o naturalizaci mezi Československém a USA, vyhlášené 7. 12. 1929, když totiž zastávají názor, že nabytím amerického občanství naturalizací v období, kdy země, jejíž je osoba občanem, vede válku, pozbyly tyto osoby dne 8. 5. 1957 československé státní občanství. Naproti tomu dovolatelé jsou toho názoru, že „československý občan nepozbýval své dosavadní občanství, pokud byl v USA naturalizován v době, kdy jeho země vedla válku“. Dovolatelé jsou proto toho názoru, že žalobci v této právní věci (sp. zn. 15 C 15/2001 Obvodního soudu pro Prahu 1), kteří nabyli americké státní občanství v letech 1943-1948 naturalizací podle článku 1 odst. 3 Úmluvy č. 169/1929 Sb., o naturalizaci mezi ČSR a USA, nikdy čs. státní občanství nepozbyli a proto tito občané nemuseli po skončení válečného období čs. státní občanství znovu nabývat; jsou proto tito žalobci oprávněnými osobami podle zákona č. 87/1991 Sb. Dovolatelé jsou přesvědčením, že takový výklad Úmluvy č. 169/1929 Sb. byl před rokem 2000 soudy běžně zastáván (zatím co opačná interpretace je v rozporu s principem spravedlnosti a právní jistoty), přičemž oni nemohou za to, že předmětné soudní řízení nebylo projednáno bez zbytečných průtahů v době, kdy žalobu o navrácení nemovitostí podávali a kdy byla Úmluva č. 169/1929 Sb. soudy vykládána tak, jak to žalobci pokládají za správné.
Dovolatelé ještě zdůrazňovali, že nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, byly během druhé světové války nacistickým Německem zkonfiskovány a pak došlo k jejich převodu pod tlakem okupace, takže jde o převod neplatný a tyto nemovitosti by měly být vráceny zpět.
Dovolatelé jsou přesvědčeni, že splňují veškeré podmínky požadované zákonem č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, a právem proto uplatňují svým žalobním návrhem, aby v jejich žalobě uváděné nemovitosti byly jim vráceny.
Ve vyjádření žalované Obce Hlavní msto P. k dovolání dovolatelů bylo uvedeno, že by tomuto dovolání nemělo být vyhověno. Žalované Hlavní město P. poukazovalo na to, že v této právní věci byl již vydán i rozsudek dovolacího soudu z 30. 11. 2000 (28 Cdo 376/2000 Nejvyššího soudu) v němž byl zaujat právní názor k právní problematice aplikace a výkladu Úmluvy č. 169/1929 Sb. v této právní věci, z něhož soud prvního stupně i dovolací soud v dalším řízení vycházely. Žalované město je rovněž toho názoru, že žalobci naturalizací v USA ztratili svou dřívější čs. státní příslušnost a stali se státními příslušníky USA; existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana mohla pouze odložit či pozastavit důsledky naturalizace, ale jakmile odpadla překážka daná válečným stavem, musely důsledky naturalizace ve smyslu ustanovení článku I.odst. 1 a 2 Úmluvy č. 169/1929 Sb. nastat dodatečně. Žalobci, ani jejich právní předchůdci, nejsou, podle názoru žalovaného města, oprávněnými osobami podle §3 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. a proto jim nemovitosti, o něž jde v tomto řízení, nemohou být vráceny.
Přípustnost dovolání dovolatelů tu bylo možné posoudit pouze podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu, podle něhož je přípustné dovolání i proti rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé, jestliže ovšem dovolací soud dospěje k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu řešilo otázku zásadního právního významu.
Podle ustanovení §237 odst. 3 občanského soudního řádu má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu, nebo právní otázku, která je rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem, anebo řešil-li odvolací soud svým rozhodnutím, napadeným dovoláním, některou právní otázku v rozporu s hmotným právem.
V daném případě posuzoval odvolací soud projednávanou právní věc zejména podle ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, v souvislosti s nálezem Ústavního soudu ČR č. 164/1994.
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1981, pokud je státním občanem ČSFR (ČR).
Podle ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je oprávněnou osobou podle tohoto zákona fyzická osoba, jejíž věc přešla do vlastnictví státu v případech uvedených v §6 zákona č. 87/1981, pokud je státním občanem ČSFR (ČR).
Oprávnění dalších fyzických osob podle ustanovení §3 ods.t 2 a 4 zákona č. 87/1991 Sb. je podmíněno také tím, že tyto osoby splňují podmínky stanovené v §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb., tedy nevyjímaje podmínku státního občanství.
V usnesení Ústavního soudu ČR z 3. 5. 2005, IV. ÚS 338/04, uveřejněném pod č. 9 (usnesení) ve svazku 37 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu ČR, bylo znovu zdůrazněno, že „státní občanství a jeho trvání jsou podmínkou restitucí“. Bylo tu rovněž vyloženo, ze nález č. 164/1994 Sb. (Pl. ÚS 3/94) „se týká pouze občanů České republiky a pouze u těchto občanů a v jejich prospěch byla z ustanovení §3 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. vypuštěna podmínka trvalého pobytu na území České republiky a že za takové osoby nelze považovat ty, jež přede dnem 1. 11. 1994 (před účinností nálezu č. 164/1994 Sb.) přestaly splňovat podmínku státního občanství ČSFR (České republiky); tyto osoby tedy nelze nadále považovat za osoby oprávněné ve smyslu restitučních předpisů“.
V daném případě soudy obou stupňů se zabývaly zevrubně otázkou státního občanství ČR na straně žalobců, vycházejíce z článku I. Úmluvy o naturalizaci mezi Československém a USA (č. 169/1929 Sb.), podle něhož platilo o státních příslušnících Československa, kteří byli nebo budou naturalizováni na území USA, že se pro ten případ bude mít v Československu za to, že ztratili svou dřívější příslušnost a stali se občany Spojených států amerických s výhradou podle článku I. odst. 3 uvedené Úmluvy, podle něhož předcházející ustanovení tohoto článku nebudu platit pro příslušníka jedné z obou zemí, který dosáhne naturalizace v druhé zemi v době, kdy jeho země vede válku.
V této právní věci již soud prvního stupně ve svém rozsudku z 12. 4. 2007, č. j. 18 C 15/2001-383, poukázal na to, že otázka výkladu uvedených ustanovení Úmluvy o naturalizaci (č. 169/1929 Sb.) se zabýval už také dovolací soud (v rozsudku z 30. 11. 2000, 28 Cdo 376/2000 Nejvyššího soudu), který zaujal právní závěr, že z této Úmluvy neplynou podklady pro závěr, že válečný stav na straně domovského státu naturalizovaného občana by vylučoval platnost odstavce 1 a odst. 2 článku I. Úmluvy č. 169/1929 Sb. jednou provždy; existence válečného stavu na straně domovského státu naturalizovaného občana mohla tedy pouze odložit či pozastavit důsledky dané předchozími ustanoveními; jakmile odpadla překážka daná válečným stavem, pak důsledky naturalizace ve smyslu článku I. odst. 1 a 2 Úmluvy nastaly dodatečně.
Soud prvního stupně ve svém rozsudku z 12. 4. 2007 (č. j. 15 C 15/2001-383 Obvodního soudu pro Prahu 1) pak rovněž již poukazoval na to, že uvedenou právní problematikou výkladu Úmluvy č. 169/1929 Sb. se zabýval i Ústavní soud ČR v usnesení z 2. 5. 2001, II. ÚS 24/01, v němž nedospěl k odlišnému právnímu závěru od již uvedeného právního závěru dovolacího soudu (v rozsudku z 30. 11. 2000, 28 Cdo 376/2000 Nejvyššího soudu).
Soud prvního stupně ve svém rozsudku z 12. 4. 2007, č. j. 15 C 15/2001-383 Obvodního soudu pro Prahu 1, uvedl, že otázku válečného stavu ČSR je třeba posuzovat podle zákona o branné pohotovosti státu (viz zejména zákon č. 92/1949 Sb.), podle něhož válečný stav pro ČR trval od 23. 9. 191938 a byl ukončen v závislosti na spojeneckých závazcích ČR až 7. 5. 1957 (kdy došlo k ukončení válečného stavu ve vztahu k Japonsku).
S uvedenými právními závěry soudu prvního stupně se ztotožnil i odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 1. 2008, sp. zn. 13 Co 334, 335/2007 Městského soudu v Praze, který pak zdůrazňoval ještě, že v daném případě „žalobci podmínku státního občanství ČSFR ke dne 1. 10. 1991, ani státního občanství ČR k 1. 11. 1994 (ve smyslu nálezu č. 164/1994 Sb.) nesplnili, takže nebyla z jejich strany splněna podmínka nezbytná k úspěšnému uplatnění nároku podle restituční právní úpravy v zákoně č. 87/1991 Sb.
Za těchto uvedených okolností nemohl dovolací soud v daném případě dospět přesvědčivě k závěru, že by odvolací soud ve svém rozsudku z 30. 1. 2003 (sp. zn. 13 Co 334, 335/2007 Městského soudu v Praze) řešil právní otázku aplikace a výkladu ustanovení §3 odst. 1 a 2 zákona č. 87/1991 Sb. v rozporu s hmotným právem anebo právní otázku, která by dosud nebyla vyřešena v rozhodování dovolacího soudu; odvolací soud také neřešil právní otázku, která by byla rozhodována rozdílně odvolacími soudy nebo dovolacím soudem.
Neshledal proto dovolací soud u dovolání dovolatelů splněny zákonné předpoklady přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 občanského soudního řádu, ale ani podle jiného z ustanovení občanského soudního řádu, která upravují přípustnost dovolání proti pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu.
Nezbylo proto dovolacímu soudu než přikročit podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu k odmítnutí dovolání dovolatelů, a to jako dovolání nepřípustného.
Dovolatelé nebyli v řízení o dovolání úspěšní a ohledně nákladů, vynaložených žalovaným Hlavním městem Prahou na vyjádření k dovolání dovolatelů, použil dovolací soud ve smyslu ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. c) občanského soudního řádu ustanovení §150 téhož právního předpisu, umožňujícího nepřiznání náhrady nákladů řízení i v řízení úspěšnému účastníku řízení; dovolací soud tu přihlížel k právní povaze projednávané právní věci i k obsahu již zmíněného vyjádření žalovaného k dovolání žalobců, rekapitulujícího v podstatě to, co již bylo žalovaným uplatněno v řízení před soudy obou stupňů.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 25. února 2009
JUDr. Josef R a k o v s k ý, v. r.
předseda senátu