ECLI:CZ:NS:2016:28.CDO.3722.2015.1
sp. zn. 28 Cdo 3722/2015
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Miloše Póla ve věci žalobce: hlavní město Praha , IČ 000 64 581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zastoupené JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1. Fio banka, a.s. , IČ 618 58 374, se sídlem v Praze 1, V Celnici 1028/10, zastoupená JUDr. Lubomírem Procházkou, advokátem se sídlem v Jevanech 15, a 2. DREAM HOUSE, k.s. v likvidaci , IČ 271 81 286, se sídlem v Bělé nad Radbuzou, Dlouhá 129, zastoupená Mgr. Michalem Hanzlíkem, advokátem se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II 1718/8, o zaplacení 151.149.281 Kč s příslušenstvím , vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 2 Cm 79/2010, o dovolání žalované 1. proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 22. dubna 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014-271, takto:
Dovolání se zamítá .
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2013, č. j. 2 Cm 79/2010-193, ve znění opravného usnesení ze dne 31. 7. 2013, č. j. 2 Cm 79/2010-206, zamítl žalobu na uhrazení částky 151.149.281 Kč s příslušenstvím proti žalované 1. (výrok I.), naopak žalované 2. uložil povinnost žalobci daný obnos s příslušenstvím zaplatit (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III. a IV.). Soud zjistil, že v konkursu na majetek Místního bytového podniku v Praze 4, státního podniku v likvidaci, byla zpeněžena budova v katastrálním území Ch., jež byla do konkursní podstaty úpadce sepsána neoprávněně, neboť jejím vlastníkem byl žalobce. Právní předchůdkyně žalované 1. v konkursním řízení vystupovala jako věřitel, ještě před rozdělením výtěžku zpeněžení konkursní podstaty však svou pohledávku za úpadcem postoupila na žalovanou 2., o čemž byl konkursní správce informován. Jelikož nicméně byla uzavřena dohoda, dle níž měla právní předchůdkyně žalované 1. i nadále vlastním jménem zmíněnou pohledávku vymáhat na účet žalované 2., nebylo navrženo, aby do konkursního řízení vstoupila nabyvatelka pohledávky. Výtěžek z prodeje nemovitosti byl pak vyplacen na účet žalované 2., který správci konkursní podstaty coby platební místo sdělila právní předchůdkyně žalované 1. Na tomto skutkovém základě soud uzavřel, že žalovaná 2. je vůči žalobci, jemuž ke zpeněženému majetku tzv. svědčilo lepší právo, pasivně věcně legitimována k vydání bezdůvodného obohacení ve smyslu §451 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Naopak na straně žalované 1. pasivní věcná legitimace dána není, ve vztahu k ní tudíž musela být žaloba na vydání předmětného majetkového prospěchu zamítnuta.
Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 22. 4. 2015, č. j. 3 Cmo 211/2014-271, rozsudek soudu prvního stupně ve výrocích I. a III., napadených odvoláním žalobce, zrušil a věc tomuto soudu v odpovídajícím rozsahu vrátil k dalšímu řízení (řízení o odvolání žalované 2. proti výrokům II. a IV. prvoinstančního rozhodnutí bylo pravomocně zastaveno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2014, č. j. 2 Cm 79/2010-253). Odvolací soud soudu prvního stupně předně vytkl, že připustil, aby petit žaloby zněl na uložení platební povinnosti žalované 1. nebo žalované 2., poněvadž tato formulace v obecné rovině naznačuje alternativní vymezení okruhu účastníků, jež je v občanském soudním řízení nemyslitelné. Za daných okolností bylo nicméně možné vycházet z toho, že žalobce mínil uplatnit svůj nárok proti oběma žalovaným, již mají postavení samostatných společníků v rozepři. Vrchní soud dále aproboval skutková zjištění soudu prvního stupně, konstatoval ovšem, že závěr o nedostatku pasivní věcné legitimace žalované 1. je chybný. Účastnicí konkursu byla totiž právě její právní předchůdkyně, ve vztahu k níž bylo konkursním soudem rozhodnuto o uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení konkursní podstaty. Na jaký účet (platební místo) bylo plnění poukázáno a zda žalovaná 1. byla ke dni vydání rozvrhového usnesení z hmotněprávního hlediska nositelkou přihlášené pohledávky, označil odvolací soud za nerozhodné. Prvoinstanční rozsudek tak nemohl obstát jako správný.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání žalovaná 1., jež nejprve obsáhle zrekapitulovala skutkové okolnosti sporu, přičemž zejména vyzdvihla, že postoupení pohledávky za úpadcem mezi její právní předchůdkyní a žalovanou 2. proběhlo toliko v rámci zajištění úvěru. Dovolatelka se domnívá, že nemůže být sankcionována za to, že si její právní předchůdkyně počínala v souladu s požadavky na náležitou obezřetnost osob podnikajících v bankovním sektoru. V okamžiku rozvrhu výtěžku ze zpeněžení nemovitosti žalobce byla již hmotněprávní nositelkou přihlášené pohledávky žalovaná 2., jež s právní předchůdkyní žalované 1. uzavřela dohodu ve smyslu §530 obč. zák., v souladu s níž měla posléze jmenovaná uplatňovat dané právo v konkursním řízení vlastním jménem na účet žalované 2. Žalovaná 1. přitom žádné plnění z konkursní podstaty neobdržela, jelikož byl výtěžek fakticky vyplacen přímo žalované 2. (patrně bylo plněno na účet advokáta žalované 2. JUDr. D., je však právem každého majitele pohledávky označit účet, na nějž má být plněno, a nebylo povinností právní předchůdkyně žalované 1. zkoumat, komu onen účet náleží). Z toho, že v průběhu konkursu (po právu) disponovala s uplatněnou pohledávkou, nelze pro žalovanou 1. vyvozovat nepříznivé následky.
Při posuzování otázky, kdo na úkor žalobce nabyl bezdůvodné obohacení, je nutno vycházet ze skutečných hmotněprávích poměrů, nikoli z přetrvávajícího procesního postavení předchůdkyně žalované 1. jako účastnice konkursního řízení. Jakmile nastanou vůči dlužníku účinky postoupení (což se v předmětné kauze stalo tím, že bylo postoupení notifikováno správci konkursní podstaty), je povinen plnit postupníkovi, poněvadž plnění postupiteli nepřivodí splnění závazku. Proto musí být též postupník povinen k vydání bezdůvodného obohacení, vyjde-li najevo, že plněná pohledávka neexistovala. Pro řešený spor z předeslaného plyne, že se žalovaná 1. coby postupitelka nemohla nikterak obohatit tím, že byla část výtěžku zpeněžení konkursní podstaty vyplacena na účet žalované 2. Rovněž není správné opomíjet, že pro finanční sektor má stěžejní význam rozdíl mezi běžným postoupením pohledávky a postoupením zajišťovacím, jejichž smysl je zcela odlišný.
Dovolatelka závěrem namítá nedostatky v procesním postupu soudů nižších stupňů, jež připustily, aby se žalobce domáhal uložení platební povinnosti žalované 1. nebo žalované 2., což představuje alternativní hromadění žalob, jež judikatura Nejvyššího soudu reprobuje.
S ohledem na vše shora předestřené navrhuje žalovaná 1., aby dovolací soud napadené usnesení změnil tak, že potvrdí rozsudek soudu prvního stupně, případně aby je zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření reagoval na dovolatelčiny argumenty a vyslovil mínění, že by předmětné dovolání mělo být odmítnuto.
V řízení o dovolání bylo postupováno podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013, které je podle čl. II bodu 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalované 1. bylo shledáno přípustným, jelikož v něm vymezenou otázku, zda se lze žalobou z lepšího práva domáhat vydání části výtěžku zpeněžení konkursní podstaty na osobě, jež v konkursním řízení vlastním jménem uplatňovala pohledávku již dříve cedovanou na jiný subjekt, dovolací soud dosud neřešil.
Dle ustálené judikatury Nejvyššího soudu se tzv. žalobou z lepšího práva (uplatňovanou v souvislosti s konkursním řízením vedeným podle zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů) rozumí žaloba o splnění povinnosti, kterou se po tom, komu byla z výtěžku zpeněžení konkursní podstaty vyplacena určitá suma na úhradu jeho pohledávky za úpadcem, třetí osoba domáhá vydání uvedeného obnosu, neboť má za to, že danému konkursnímu věřiteli bylo plněno (uvažováno z pohledu hmotného práva) neprávem, čímž je třeba rozumět, že třetí osoba tu ve skutečnosti měla k plnění z konkursní podstaty „lepší právo“ než věřitel uspokojené pohledávky (potažmo než úpadce k věci do podstaty zahrnuté), pročež by, kdyby bylo postupováno podle hmotného práva, sporná částka náležela právě této třetí osobě. Z hlediska hmotněprávního jde v žalobě z lepšího práva o nárok z bezdůvodného obohacení plněním bez právního důvodu (srovnej např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 394/2002, ze dne 14. 12. 2011, sp. zn. 28 Cdo 2661/2011, či zde dne 4. 12. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3350/2014).
Bylo již rovněž judikováno, že je přípustné, aby postupitel, který uzavřel s postupníkem dohodu dle §530 odst. 1 obč. zák., v souladu s níž má vůči dlužníku vymáhat postoupený nárok vlastním jménem na účet postupníka, uplatňoval příslušnou pohledávku nejen žalobou na plnění, ale též v rámci konkursního řízení (srovnej zejména usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2011, sp. zn. 1 VSPH 113/2011, uveřejněné pod číslem 131/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dovolatelka pak Nejvyššímu soudu klade otázku, zdali je za daných podmínek osobou, jíž se dostává plnění z výtěžku zpeněžení konkursní podstaty (a jež je tedy potenciálně pasivně věcně legitimována k vydání přijatého majetkového prospěchu v řízení o žalobě z lepšího práva), postupitel, či postupník.
Při řešení nastoleného problému je nutno vycházet ze závěrů, jež byly v dosavadní judikatuře, respektive právní doktríně vysloveny při výkladu §530 odst. 1 obč. zák. Citované ustanovení dává za splnění předepsaných podmínek postupiteli možnost vymáhat pohledávku svým jménem na účet postupníka. Nahlíženo materiálně se jedná o zvláštní typ nepřímého zastoupení, což značí, že se (na rozdíl od případů přímého zastoupení, v nichž práva a povinnosti vznikají bez dalšího zastoupenému) účinky jednání postupitele projevují v jeho vlastní právní sféře s tím, že je následně povinen převést vše, co získal, na postupníka (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2013, sp. zn. 32 Cdo 1711/2013, z literatury pak mimo jiné Škárová, M. In: Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. Komentář . 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009. s. 1582, k pojmu nepřímého zastoupení dále srovnej kupř. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 806/2006, ze dne 9. 4. 2009, sp. zn. 28 Cdo 785/2009, a ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 33 Cdo 5273/2009). Formují se zde tedy dva rozdílné závazkové vztahy s odlišnými stranami i obsahem práv a povinností: jednak vztah postupitele a postupníka, jednak vztah postupitele a dlužníka (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2004, sp. zn. 32 Odo 635/2003). Platí přitom, že plní-li dlužník postupiteli oprávněnému vymáhat v souladu s §530 odst. 1 obč. zák. postoupené právo (a tedy i přijmout plnění na cedovanou pohledávku), zaniká tím jeho dluh splněním (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2009, sp. zn. 25 Cdo 2193/2006). Situace, v níž dojde k uzavření dohody o vymáhání postoupené pohledávky postupitelem, je tak výjimkou z (dovolatelkou nepřiléhavě akcentovaného) pravidla, že po notifikaci postoupení pohledávky dlužník v zásadě nemůže splnit dluh postupiteli (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007).
Shora nastíněné pojetí vztahu vyplývajícího z dohody postupitele a postupníka ve smyslu §530 odst. 1 obč. zák. jako nepřímého zastoupení pak implikuje, že právě postupitele je nutno pokládat za příjemce majetkových hodnot, jež mu při plnění svého dluhu poskytuje dlužník. Obdobný závěr ovšem musí platit i tehdy, jestliže postupitel v konkursním řízení vystupuje v pozici věřitele a na základě rozvrhového usnesení je mu vyplacen výtěžek ze zpeněžení konkursní podstaty, neboť i v tomto případě postupitel vymáhá a akceptuje plnění vlastním jménem, přičemž jeho povinnost převést přijaté užitky na postupníka je obsahem samostatného poměru účastníků smlouvy o postoupení pohledávky. Z vyložených tezí rezultuje, že došlo-li při zpeněžování konkursní podstaty k prodeji věci náležející osobě odlišné od úpadce, je k vydání bezdůvodného obohacení v podobě finančních prostředků přijatých k uspokojení přihlášené pohledávky pasivně věcně legitimován právě postupitel jednající coby konkursní věřitel. Naznačený závěr nemůže ve světle konstantní rozhodovací praxe (srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 11. 2004, sp. zn. 33 Odo 679/2003, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 2. 2008, sp. zn. 33 Odo 55/2006, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1019/2010) nikterak zvrátit ani to, že postupitel v konkursním řízení požádal o výplatu jemu připadnuvší části výtěžku na bankovní účet postupníka, neboť určení platebního místa je v tomto kontextu skutečností zcela nahodilou, nezpůsobilou ovlivnit utvoření závazku z bezdůvodného obohacení mezi osobou, jíž měl podle hmotného práva připadnout výtěžek zpeněžení dotčené nemovitosti, a subjektem, kterému bylo sporné plnění fakticky vyplaceno jakožto konkursnímu věřiteli. Podružného významu platebního místa si ostatně musí být vědoma též dovolatelka, uvádí-li, že nebyla povinna zjišťovat, zda zmiňovaný účet vskutku náležel postupníkovi, jenž jí sdělil jeho číslo, a nikoli kupříkladu postupníkovu advokátovi. Dovolací soud této poznámce neupírá opodstatněnost, dodává ovšem, že ze stejného důvodu bylo nerozhodné, zda účet, který právní předchůdkyně žalované 1. označila správci konkursní podstaty za účelem rozvrhu výtěžku, náležel jí, žalované 2. či jinému subjektu. V dovolání konečně není obsažen žádný přesvědčivý právní argument, s ohledem na nějž by se předeslané závěry neměly prosadit v situaci, v níž byla pohledávka uplatňovaná v konkursním řízení cedována za účelem zajištění jiného závazku.
Je nezbytné výslovně zdůraznit, že dovození pasivní věcné legitimace dovolatelky k vydání sporného majetného prospěchu nepředstavuje žádnou sankci za obezřetnost při poskytování úvěrů ani za dispozice s pohledávkou v průběhu konkursu. Jedná se toliko o nutný důsledek skutečnosti, že v konkursním řízení jako nepřímá zástupkyně uplatňovala předmětnou pohledávku vlastním jménem, v důsledku čehož sama nabývala nejen práv, ale i povinností plynoucích z vymáhání vzpomínaného nároku (k tomu srovnej blíže např. Handlar, J. In: Fiala, J., Kindl, M. a kol. Občanský zákoník. Komentář. II. díl . Praha: Wolters Kluwer, 2009. s. 975-976).
S ohledem na přípustnost dovolání Nejvyšší soud rovněž zkoumal, zda nebylo řízení před soudy nižších stupňů zatíženo vadami ohrožujícími správnost rozhodnutí ve věci (viz §242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatelce, jež upozorňuje na soudem prvního stupně tolerovaný defekt žalobního petitu, lze dát za pravdu potud, že judikatura nepřipouští tzv. alternativní hromadění žalob proti více osobám, které ve svých důsledcích neumožňuje spolehlivě stanovit, kdo je účastníkem řízení na straně žalované. Na žalobu, v níž jsou žalovaní označení alternativně, je pak vskutku zpravidla třeba nazírat jako na neurčitou, a tudíž vadnou, což implikuje nutnost vést účastníka k odstranění uvedeného nedostatku postupem podle §43 o. s. ř. (srovnej kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 1. 2011, sp. zn. 21 Cdo 4593/2009). V kontextu projednávané kauzy se však jeví akceptovatelnou úvaha odvolacího soudu, dle níž bylo se zřetelem k veškerým okolnostem věci možné chápat žalobcem zvolený petit coby návrh na uložení povinnosti k zaplacení sporné částky oběma žalovaným, vedený procesní opatrností a snahou reagovat na v řízení uplatněná tvrzení žalované 1. (obdobně srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 6. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2271/2013), z čehož plyne, že projednání takto formulované žaloby nezakládá v daném případě vadu řízení ve smyslu §242 odst. 3 o. s. ř.
Existenci jiných procesních vad, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti, dovolací soud nezjistil. Jelikož bylo zároveň napadené usnesení z pohledu uplatněných dovolacích důvodů shledáno věcně správným, nezbylo než dovolání žalované 1. v souladu s §243d písm. a) o. s. ř. zamítnout.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci konečného rozhodnutí o věci (§151 odst. 1, část věty před středníkem, o. s. ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 4. května 2016
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu