ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.374.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 374/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobců a) Ing. P. J., b) Ing. P. P., a c) Ing. J. P., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) L. H., a 2) R. K., o určení vlastnictví, vedené Obvodním soudem pro Prahu 4 pod sp. zn. 11 C 165/2003, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19.9.2006, č.j. 17 Co 199, 200/2006-117, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 27.3.2006, č.j. 11 C 165/2003-87, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 11.4.2006, č.j. 11 C 165/2003-89, zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali určení, že jsou podílovými spoluvlastníky pozemků parc. č. 666/28, parc. č. 666/30, parc. č. 666/31, parc. č. 666/32 a parc. č. 666/36 v katastrálním území K., obec P. (dále jen „předmětné pozemky“, resp. „pozemky“); současně rozhodl o náhradě nákladů řízení. Provedeným dokazováním dospěl soud prvního stupně ke zjištění, že žalovaní dne 26.9.1991 požádali v souladu s ust. §9 zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o půdě“) tehdejší povinnou osobu – V. r. ú. p. a i. s. P., s.p., o vydání původního pozemku parc. č. 666/13 (z něhož byly později předmětné pozemky vyčleněny), načež podáním ze dne 14.12.1992 (doplněným dne 16.12.1992) žádali Pozemkový úřad Magistrátu h. m. P. o určení jejich vlastnictví k pozemku parc. č. 666/13. V následném restitučním řízení bylo určeno, že uvedené pozemky spadají do režimu zákona o půdě, a dne 25.4.2002 byly tyto pozemky pozemkovým úřadem vydány do vlastnictví žalovaných. Soud dále zjistil, že pozemky byly v rámci tzv. malé privatizace dne 2.11.1991 jako součást provozní jednotky vydraženy obchodní společností V., spol. s r.o., a dne 3.12.1991 na základě předávacího protokolu vydražiteli odevzdány. Následně byly kupními smlouvami ze dne 29.4.2004 převedeny do podílového spoluvlastnictví žalobců. Soud prvního stupně dospěl k závěru, že žalobě nelze vyhovět, neboť podle §2 odst. 3 písm. a) zákona č. 427/1990 Sb., o převodech vlastnictví státu k některým věcem na jiné právnické nebo fyzické osoby, ve znění pozdějších předpisů, předmětem převodu vlastnictví nemohou být provozní jednotky, na které se vztahuje zákon o zmírnění následků některých majetkových křivd, a to po dobu, po kterou trvá nárok oprávněných osob na jejich vydání, což „má za následek, že dražba je neplatná podle §39 o.z. pro rozpor se zákonem, V. s.r.o. (správně „V., spol. s r.o.“) se vlastníkem nestal a nemohl tedy platně prodat věc komukoli dalšímu“, a podle téhož ustanovení jsou tak neplatné i kupní smlouvy ze dne 29.4.1994. Soud dále uvedl, že žalobci nemohli nabýt vlastnictví k předmětným pozemkům ani vydržením, jelikož se stali držiteli pozemků nejdříve dne 29.4.1994, přičemž zákonem požadovaná desetiletá vydržecí lhůta s ohledem na námitky žalovaných ze dne 26.9.2003 jakož i skutečnost, že žalobci se o nároku žalovaných dozvěděli nejpozději dne 9.2.2001, nemohla uplynout, neboť žalobci nebyli po celou dobu jejího trvání v dobré víře, že s věcí nakládají jako s vlastní.
K odvolání žalobců Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 19.9.2006, č.j. 17 Co 199, 200/2006-117, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se zcela ztotožnil se skutkovými zjištěními i právními závěry soudu prvního stupně. Uvedl, že dopisem ze dne 26.9.1991 byl žalovanými řádně a včas uplatněn restituční nárok k původnímu pozemku parc. č. 666/13. Není přitom rozhodné, že z obsahu listiny nevyplývá, zda byl nárok uplatněn podle zákona č. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znění pozdějších předpisů, či podle zákona o půdě, ale to, že v následném restitučním řízení byl shledán důvodným. Podle odvolacího soudu „je zcela zřejmé, že zařazení těchto pozemků do malé privatizace podle zákona č. 92/91 Sb. (odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku zaměňuje zákon č. 92/1991 Sb., upravující tzv. velkou privatizaci, a zákon č. 427/1990 Sb., upravující tzv. malou privatizaci) bylo v rozporu s právními předpisy“, konkrétně s ust. §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. či ust. §5 odst. 3 zákona o půdě, neboť při uplatnění nároku žalovanými byly lhůty stanovené oběma těmito zákony zachovány. Odvolací soud dále podotkl, že v předmětném řízení nelze přezkoumávat správnost postupu a rozhodnutí pozemkového úřadu, soud se může zabývat pouze tím, zda se nejedná o akt nicotný (nulitní), jenž byl vydán k tomu neoprávněným orgánem. V otázce namítaného vydržení vlastnického práva k předmětným pozemkům žalobci odvolací soud zopakoval závěry, k nimž dospěl soud prvostupňový.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jehož přípustnost dovozují z ust. §237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.s.ř.“) a jako dovolací důvod uvádějí, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Dovolatelé zpochybňují právní závěr odvolacího soudu, že dražba provedená podle zákona č. 427/1990 Sb., v níž vlastnictví k předmětným pozemkům nabyla společnost V., spol. s r.o., byla neplatná pro rozpor se zákonem. Namítají, že soudy obou stupňů v posuzované věci nesprávně aplikovaly ustanovení §2 odst. 1 (správně „odst. 3“) písm. a) zákona č. 427/1990 Sb., neboť „pominuly, že podle zák. č. 87/91 Sb., konkrétně §8 odst. 3 se pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, nevydává“. Žalovaným tak nesvědčil nárok na vydání původního pozemku a státní podnik byl oprávněn provozní jednotku do dražby uskutečněné v rámci tzv. malé privatizace zařadit. Dovolatelé dále nesouhlasí s posouzením otázky nabytí vlastnictví k předmětným pozemkům žalobci vydržením a uvádějí, že společně s jejich právním předchůdcem V., spol. s r.o., byli nejméně od prosince 1991 do léta 2002 v dobré víře, že jim svědčí vlastnické právo k těmto pozemkům, neboť je za vlastníky označoval i katastr nemovitostí. Samotná skutečnost, že věděli o nároku uplatněném žalovanými na pozemkovém úřadě podle dovolatelů ještě neznamená, že by nebyli v dobré víře. Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí dovolatelé spatřují v tom, že jejich právní předchůdce Výzkumně realizační ústav pozemního a inženýrského stavitelství P., s.p., postupoval v souladu se zákonem a jelikož věděl, že pozemek z důvodu zastavění nelze vydat, zařadil jej do tzv. malé privatizace, avšak pozdější zákon o půdě umožnil žádat vrácení zemědělských pozemků v delším časovém období. Z těchto důvodů dovolatelé navrhují, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu, jakož i rozsudek prvostupňový, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Vyjádření k dovolání nebylo podáno.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnými osobami, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatelé jsou zastoupeni advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu upravuje ust. §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá, neboť rozsudek soudu prvního stupně, potvrzený napadeným rozsudkem odvolacího soudu, byl jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozují dovolatelé.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ust. §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatelé napadli.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatelé zpochybňují právní závěry odvolacího soudu (na nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že dražba provedená podle zákona č. 427/1990 Sb., v níž nabyl vlastnické právo k předmětným pozemkům právní předchůdce žalobců, je podle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“) pro rozpor se zákonem neplatná, a dále že žalobci nemohli nabýt vlastnictví předmětných pozemků ani na základě (rovněž neplatné) kupní smlouvy ze dne 29. 4. 1994, ani vydržením, neboť nebyli po celou dobu vydržecí lhůty v dobré víře, že s nimi nakládají jako s vlastními.
Podle §9 odst. 1 zákona č. 87/1991 Sb. je povinná osoba povinna s věcmi až do jejich vydání oprávněné osobě nakládat s péčí řádného hospodáře; ode dne účinnosti tohoto zákona nemůže tyto věci, jejich součásti a příslušenství převést do vlastnictví jiného ani přenechat jinému do užívání s výjimkou dohod o odevzdání a převzetí bytu, uzavřených na podkladě dohod o výměně bytu; takové právní úkony jsou neplatné. Prakticky shodnou úpravu (až na výjimku týkající se výměny bytu) obsahuje §5 odst. 3 zákona o půdě. Logickým protějškem uvedených ustanovení restitučních předpisů jsou tzv. blokační ustanovení zákonů č. 427/1990 Sb. (§2 odst. 3 písm. a/) a č. 92/1991 Sb. (§3 odst. 2), z nichž vyplývá, že majetku, na jehož vydání může vzniknout nárok fyzické osobě podle zvláštních (restitučních) předpisů, může být použito pro účely privatizace (ať již dle zákona č. 427/1990 Sb. anebo dle zákona č. 92/1991 Sb.) v případě, že tyto nároky nebyly uplatněny ve stanovené lhůtě, nebo byly zamítnuty. Rovněž Ústavní soud ve své judikatuře dovozuje, že uplatněné restituční nároky oprávněných osob je nutno považovat za nároky primární, a to i za cenu zásahů do již provedených majetkoprávních přesunů, když každý jiný výklad by činil blokační ustanovení praktiky bezcennými (srov. nálezy ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. II. ÚS 6/01, nebo ze dne 24. 4. 2000, sp. zn. IV. ÚS 310/99, uveřejněné ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek č. 25, nález č. 3, a svazek 18, nález č. 76). Posouzení platnosti dražby a následně uzavřené kupní smlouvy odvolacím soudem je (navzdory záměně zákonů č. 427/1990 Sb. a č. 92/1991 Sb.) v souladu s citovanými závěry judikatury.
Dovolateli uplatněná námitka, že soudy obou stupňů pominuly, že podle §8 odst. 3 zákona č. 87/1991 Sb. se pozemek parc. č. 666/13, na kterém byla zřízena stavba až po jeho převzetí státem, nevydává, a z tohoto důvodu nemohl žalovaným svědčit ani nárok na jeho vydání, na jejímž základě dovolatelé dovozují nesprávnost závěru o neplatnosti veřejné dražby konané podle zákona č. 427/1990 Sb., by byla bezesporu námitkou relevantní ve správním řízení o vydání nemovitosti, příp. v rámci soudního přezkumu správního rozhodnutí, nikoli však již ve věci o určení vlastnictví, jelikož soud v nalézacím řízení vychází z rozhodnutí o předběžné otázce vydaného příslušným orgánem (§135 odst. 2 věta druhá o.s.ř.) a nepřísluší mu přezkoumávat věcnou správnost takového správního rozhodnutí (v posuzované věci rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti). Dovolací soud již ve svém rozhodnutí z 18.1.1999, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 9, ročník 1999, uvedl, že mimo rámec správního soudnictví jsou obecné soudy oprávněny zkoumat správní akty zásadně jen se zřetelem k tomu, zda jde o akty nicotné (nulitní). Oproti tomu u kategorie aktů věcně vadných i aktů nezákonných platí presumpce jejich správnosti.
Rovněž další námitku dovolatelů, že společně s jejich právním předchůdcem museli být nejméně od prosince 1991 do léta 2002 v dobré víře o vlastnictví předmětných pozemků, neboť je za vlastníky označoval katastr nemovitostí, a samotná skutečnost, že věděli o žalovanými uplatněném restitučním nároku ještě neznamená, že jejich víra nebyla dobrá, považuje dovolací soud za nedůvodnou. Dovolací soud ve své rozhodovací praxi zastává názor, že tvrzení držitele o tom, že mu věc patří a že s ní nakládal jako s vlastní, musí být podloženo konkrétními okolnostmi, ze kterých lze usoudit, že toto přesvědčení držitele bylo po celou vydržecí dobu důvodné. Okolnostmi, které mohou svědčit pro závěr o existenci dobré víry jsou zpravidla okolnosti týkající se právního důvodu nabytí práva a svědčící o poctivosti nabytí (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14.6.2001, sp. zn. 22 Cdo 508/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu pod č. C 573, svazek 7). Obdobně posouzení, je-li držitel v dobré víře či nikoli, je třeba vždy hodnotit objektivně a nikoli pouze ze subjektivního hlediska (osobního přesvědčení) samotného účastníka. Je třeba vždy brát v úvahu, zda držitel při běžné (normální) opatrnosti, kterou lze s ohledem na okolnosti a povahu daného případu po každém požadovat, neměl, resp. nemohl mít po celou vydržecí dobu důvodné pochybnosti o tom, že mu věc nebo právo patří. Dobrá víra zaniká v okamžiku, kdy se držitel seznámil se skutečnostmi, které objektivně musely vyvolat pochybnosti o tom, že mu věc po právu patří (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9.11.2000, sp. zn. 22 Cdo 1253/99, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 5, ročník 2001, str. 152). Není podstatné, zda vlastník věci informující „domnělého vlastníka“ o skutečném (právním) vlastnictví věci svá tvrzení současně (nebo později za běhu vydržecí doby) doloží či nedoloží; postačí, že jeho ingerence ve věci je způsobilá vyvolat u do té doby oprávněného držitele pochybnosti o vlastnictví sporné věci (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29.3.2006, sp. zn. 22 Cdo 1659/2005, publikovaný v časopise Soudní rozhledy č. 11, ročník 2006, str. 432).
Odvolací soud se tedy neodchýlil od závěrů citované judikatury, pokud v posuzované věci dovodil, že získali-li žalobci (resp. jejich právní předchůdce) držbu předmětné nemovitosti dne 2.11.1991 (bez ohledu na to, zda vůbec lze vzhledem k žalovanými dne 26.9.1991 uplatněnému restitučnímu nároku a k „personální provázanosti“ osob ve vedení původní povinné osoby a statutárních orgánů společnosti V., spol. s r.o., držbu právního předchůdce žalobců považovat za oprávněnou), žalobci nemohli být v dobré víře, že jsou vlastníky předmětných pozemků, po celou desetiletou vydržecí lhůtu stanovenou v §134 odst. 1 obč. zák., neboť o uplatněném restitučním nároku museli vzhledem k okolnostem vědět nejpozději dne 9.2.2001.
Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není ani v rozporu s hmotným právem (§130 odst. l, §134 odst. 1 obč. zák.), a dovolání proti tomuto rozsudku tak není ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. přípustné. Za tohoto stavu dovolací soud dovolání žalobců podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Žalobci sice z procesního hlediska zavinili, že dovolání bylo odmítnuto, avšak žalovaným nevznikly v dovolacím řízení žádné náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalobcům právo. Této procesní situaci odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 22. února 2007
JUDr. Robert W a l t r , v. r.
předseda senátu