ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3762.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3762/2011
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla v právní věci žalobkyně B. S. , bytem v N., zastoupené JUDr. Františkem Korandou, advokátem se sídlem v Plzni, Františkánská 7, proti žalovaným 1. V. H. , bytem v P., a 2. J. P. , bytem v P., zastoupeným Zuzanou Nussbergerovou, advokátkou se sídlem v Praze 3, Čajkovského 8, o zaplacení částky 735.941,- Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 18 C 7/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 7. 3. 2011, č. j. 22 Co 570/2010-351, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobkyně je povinna zaplatit žalovaným na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 15.960,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Zuzany Nussbergerové.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 31. 5. 2010, č. j. 18 C 7/2004-298, vyneseným poté, co jeho předchozí, v plném rozsahu zamítavý, rozsudek byl zrušen usnesením odvolacího soudu, uložil žalovaným zaplatit žalobkyni částku 71.374,- Kč s příslušenstvím (výrok I.), co do zbývající částky 664.567,- Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky III., IV. a V.). Doplňujícím rozsudkem ze dne 18. 10. 2010, č. j. 18 C 7/2004-332, zamítl nadepsaný soud žalobu v části příslušenství, již v původním rozsudku opomenul (výrok I.), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II.). Žalovanou částku žalobkyně vymezila jako bezdůvodné obohacení vzniklé na straně žalovaných, respektive původního žalovaného, za nějž do řízení posléze vstoupili nynější žalovaní jako jeho právní nástupci, tím, že jí, jako menšinové spoluvlastnici, nebyl vyplácen odpovídající podíl na čistém zisku z pronájmu domu v podílovém spoluvlastnictví účastníků řízení. Původně žalovaný V. H. spravoval jako většinový spoluvlastník společný dům a rovněž provozní účet tohoto domu, vedený na jeho jméno, přes nějž se realizovaly veškeré platby související se správou (i hospodařením) domu. Přestože bylo jeho povinností vyplácet odpovídající část příjmů žalobkyni, nečinil tak a zadržoval prostředky na tomto účtu, pročež se žalobkyně domáhala svých práv podanou žalobou. Soud neshledal opodstatněnou obranu žalované strany, dle níž původně žalovaný jako většinový spoluvlastník platně rozhodl o vytvoření fondu oprav z příjmů dosažených z pronájmu nemovitosti, jež tudíž nebyly vypláceny spoluvlastníkům. Rozhodnutí o vytvoření fondu oprav bylo učiněno, aniž by byla pevně stanovena pravidla pro jeho tvorbu a vedení, nebyl-li dán ani žádný obecný způsob stanovení výše příspěvků spoluvlastníků do fondu oprav, a proto nemohlo být většinovým spoluvlastníkem řádně rozhodnuto o jeho vytvoření dle §139 odst. 2 obč. zák. Na prováděných opravách, majících charakter oprav nutných, se přitom žalobkyně podílela již tím, že se o ně snížil čistý zisk z domu, který byl posléze určen k rozdělení. Provádění dalších plánovaných oprav bylo žalobkyni předestřeno pouze v natolik obecné rovině, že o nich nemohlo být řádně rozhodnuto a nemohla být založena příplatková povinnost žalobkyně na tyto opravy. Soud dále dovodil, že mezi spoluvlastníky existovala konkludentní dohoda o nejzazší době výplaty podílu na čistém zisku ke konci roku, za nějž měl být podíl vyplacen. Konstatoval tedy, že na straně původně žalovaného vzniklo bezdůvodné obohacení dle §451 obč. zák., jež představuje tu část podílu žalobkyně na čistém zisku, která zůstala v dispoziční moci původního žalovaného (§137 odst. 1 obč. zák.), aniž by z jeho strany došlo k platnému rozhodnutí dle §139 obč. zák. o vytváření fondu oprav, přičemž splatnost nároku žalobkyně nastala k poslednímu dni roku, za nějž měla být výplata provedena. Soud současně přihlédl k vznesené námitce promlčení a shledal, že větší část práva žalobkyně je promlčena, neboť nároky za období od 1. 1. 1998 do 1. 1. 2002 s ohledem na uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby dle §107 odst. 1 obč. zák. zanikly ještě před podáním žaloby dne 7. 1. 2004. Není přitom důvodu považovat vznesení námitky promlčení za odporující dobrým mravům, neboť v daném případě se nejedná o vztah mezi blízkými příbuznými a je třeba upřednostnit zájem účastníků na dodržení jistoty právních vztahů. Soud tedy žalobě vyhověl pouze v rozsahu, v jakém neshledal žalovaný nárok promlčený.
K odvolání všech účastníků proti rozsudku soudu prvního stupně a k odvolání žalobkyně proti doplňujícímu rozsudku soudu prvního stupně přezkoumal napadená rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž rozsudkem ze dne 7. 3. 2011, č. j. 22 Co 570/2010-351, odmítl odvolání žalobkyně proti vyhovujícímu výroku I. rozsudku soudu prvního stupně (výrok I.), dále pak napadená rozhodnutí změnil tak, že žalovaným uložil zaplatit žalobkyni částku 226.101,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným, co do částky 509.840,- Kč s příslušenstvím v rozsudku blíže specifikovaným žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky III., IV. a V.). Odvolací soud poté, co shledal, že mezi spoluvlastníky předmětné nemovitosti nebyla v rozhodné době uzavřena platná dohoda o správě společné věci, konstatoval, že stěžejní pro posuzovaný spor je, zda bylo původním žalovaným jako většinovým spoluvlastníkem platně rozhodnuto o hospodaření s výnosem ze společné věci tak, že tento výnos bude zadržován na tzv. provozním účtu domu a nebude vyplácen žalobkyni. Za správný přitom označil závěr soudu prvního stupně, dle nějž nedošlo k platnému rozhodnutí o fondu oprav, stejně jako jeho posouzení žalobou požadovaného plnění jako nároku na vydání bezdůvodného obohacení (z neplatného právního úkonu). Ztotožnil se i s úvahou soudu prvního stupně, dle níž se část žalovaného nároku promlčela, aniž by vznesení námitky promlčení bylo možno považovat za odporující dobrým mravům. Není přitom rozhodné, jak úzké byly příbuzenské vztahy mezi účastníky, ale zda žalobkyni bránilo jednání původního žalovaného ve včasném podání žaloby. Tato situace však nenastala, a není tak na místě považovat vznesení námitky promlčení za odporující dobrým mravům. Od závěrů soudu prvního stupně se však odvolací soud odchýlil při posouzení počátku běhu subjektivní promlčecí doby. Zdůraznil, že v daném případě se žalobkyně o vzniku bezdůvodného obohacení dozvěděla z doručení vyúčtování za daný kalendářní rok, z nějž zjistila výsledky hospodaření a výši svého nároku. Mezi účastníky bylo nesporné, že žalobkyni bylo zasíláno vyúčtování vždy v únoru následujícího roku. Bylo-li tedy vyúčtování za rok 2001 doručeno žalobkyni v únoru 2002, nedošlo ke dni podání žaloby dne 7. 1. 2004 k promlčení práva z bezdůvodného obohacení za rok 2001. Odvolací soud dále uvedl, že u bezdůvodného obohacení je zpravidla vyloučena dohoda stran o době splnění závazku, splatnost tak nastává (jako i v tomto případě) na výzvu věřitele, která byla učiněna až doručením žaloby. Městský soud tedy rozhodl ve vztahu k rozhodnutí soudu prvního stupně způsobem odpovídajícím těmto úvahám, a uvedl, že pro větší přehlednost nově zformuloval oba výroky – vyhovující i zamítavý.
Rozsudek odvolacího soudu v jeho výrocích II., III. (dovolatelkou patrně nesprávně označený taktéž jako II.), IV. a V. napadla žalobkyně dovoláním, jež označila za přípustné dle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť odvolacím soudem bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé. Důvodnost dovolání je dle žalobkyně dána v souladu s ustanovením §241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř. vadou řízení ohrožující správnost rozhodnutí ve věci a nesprávným právním posouzením věci. Dle dovolatelky je v rozhodnutí řešena zásadně právně významná otázka nároků minoritního spoluvlastníka vůči spoluvlastníku majoritnímu, jenž řádně nevyplácí užitky a plody společné věci s ohledem na tvrzenou tvorbu fondu oprav. Dovolatelka zrekapitulovala průběh oprav nemovitosti a způsob jejich financování. Neopomněla zdůraznit, že v důsledku toho, že nezdanila v řádném zdaňovacím období příjmy z nájmu žalovaným zadržované na jeho účtu, jí byla správcem daně doměřena daň za toto období. Dovolatelka vyslovila zásadní nesouhlas s posouzením jejího nároku jako práva na vydání bezdůvodného obohacení a s jeho případným promlčením. Domáhá-li se spoluvlastník náhrady vůči druhému podílovému spoluvlastníku z toho důvodu, že užívá společnou věc nebo její plody nad rámec svého podílu bez dohody s ním, jde o nárok opírající se o ustanovení §137 odst. 1 obč. zák. Dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05, z nějž vyplývá, že nárok opírající se o zákonné ustanovení nemůže být nárokem z bezdůvodného obohacení. Přisvojil-li si původně žalovaný plody a užitky ze společné věci ve větší míře, než mu náleželo, zneužil svého postavení majoritního spoluvlastníka, přičemž dovolatelce tvrdil, že nájemné je uloženo na společném účtu domu a na termínovaných vkladech, a informoval ji, že tvoří fond oprav, což považoval za důvod, pro nějž jí nevyplácel podíl na zisku. Dle dovolatelky není možné, aby se původně žalovaný bránil námitkou promlčení, pokud nejednal v dobré víře, ubezpečoval-li žalobkyni, že prostředky na účtech i pokladně domu jsou společné (na podporu své argumentace stran rozporu námitky promlčení s dobrými mravy dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 309/95). Promlčení dle dovolatelky nemůže být ani důvodem pro omezení ochrany legitimního očekávání žalobkyně (v tomto dovolatelka odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 519/08), které bylo porušeno, ačkoliv je garantováno čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod. Dovolatelka dále odkázala na nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 2/02 řešící otázku střetu dvou základních práv a vymezující pojem majetek. Uvedla, že spor měl být řešen jako spor o právo vlastnické, které se zásadně nepromlčuje. Za právně významnou považuje dovolatelka otázku vztahu spoluvlastníků nemovitosti, když majoritní vlastník spravuje nemovitosti, vede účetnictví, vypracovává zprávy o hospodaření, tvrdí tvorbu fondu oprav a finanční prostředky má uloženy na společném účtu, vedeném na jeho jméno, avšak při nároku druhého spoluvlastníka na výplatu podílu ze zisku namítá, že se jedná o jeho výlučné prostředky. Dovolatelka, třebaže nesouhlasila s tím, že jí nebude podíl na zisku řádně vyplácen, nebyla schopna ovlivnit rozhodnutí majoritního spoluvlastníka ohledně jím plánované a tvrzené tvorby fondu oprav. Odmítla jí předestřenou úvahu odvolacího soudu, dle níž rozhodne-li se majoritní spoluvlastník po uplynutí dvou let změnit své rozhodnutí ohledně oprav domu a neprovést je, pak by na jeho straně vzniklo bezdůvodné obohacení, jež by již s ohledem na uplynutí subjektivní promlčecí doby nemusel vydat minoritnímu spoluvlastníku. Tento závěr by se pak uplatnil i v případě, že by správce daně neposoudil tvorbu rezerv jako řádně doloženou, neboť nebyly-li rezervy na opravy tvořeny řádně, nevznikla majoritnímu vlastníku ani jeho nástupcům povinnost rozpuštěný fond oprav vyúčtovat a vrátit minoritnímu spoluvlastníku prostředky nepoužité k původně deklarovanému účelu. Takto by si majoritní spoluvlastník tedy mohl přivlastnit výnosy ze společné věci nad rámec jeho podílu, aniž by musel platit jakoukoliv daň, k čemuž došlo i v daném případě. Dovolatelka dále podotkla, že skutečnost, že správce daně neuznal fond oprav za řádně vytvořený, byla žalobkyni známa až doručením zamítavého stanoviska správce daně k odvolání dne 11. 1. 2001. Soud se dle dovolatelky měl zabývat odpovědností původního žalovaného jako správce nemovitosti, jež se týkala i řádného vyúčtování a náležitého vyplacení užitků ze společné věc v zákonné lhůtě. I z tohoto důvodu byla tedy žaloba podána včasně. Své podání žalobkyně uzavřela návrhem, aby dovolací soud napadené rozhodnutí zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaní ve svém vyjádření k dovolání zpochybnili opodstatněnost argumentů dovolatelky a navrhli, aby Nejvyšší soud její dovolání jako nepřípustné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř., se zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští. Možnost podat dovolání přísluší v souladu s §240 o. s. ř. účastníku řízení. Nejvyšší soud již přitom dříve zdůraznil, že okolnost, že k podání dovolání jsou legitimováni účastníci řízení, neznamená, že by dovolání mohl podat kterýkoliv z nich. Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu plně vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech. Rozhodujícím je přitom výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože existenci případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, ročník 1998, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 8. 2004, sp. zn. 21 Cdo 749/2004). Jelikož dovoláním napadeným výrokem II. rozsudku odvolacího soudu bylo v jeho prvním odstavci rozhodnuto ve prospěch dovolatelky, je třeba její dovolání považovat v souladu s předestřenými úvahami v tomto rozsahu za subjektivně nepřípustné.
Jak již upozornil ve svém rozhodnutí odvolací soud, pro posouzení, zda je rozhodnutí odvolacího soudu měnícím, není rozhodující formulace výroku, ale to, jak jím byly vymezeny práva a povinnosti účastníků. Přestože tedy odvolací soud výrok II. svého rozsudku formuloval tak, že jím je měněno rozhodnutí soudu prvního stupně, není možné přehlédnout, že v podstatné části, a to právě té, v níž je dovolání subjektivně přípustné, jím (ohledně částky 509.840,- Kč s příslušenstvím) potvrdil správnost rozsudku soudu prvního stupně. Nelze tedy přisvědčit dovolatelce, že by přípustnost jejího dovolání mohla být založena ustanovením §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Jelikož se nejedná ani o rozhodnutí odvolacího soudu, jímž by bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, nemůže být přípustnost dovolání dána ani ustanovením §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. Za daných okolností přichází v úvahu přípustnost dovolání proti zamítavému výroku rozsudku odvolacího soudu toliko na základě §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy shledá-li dovolací soud napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolatelkou předestřená argumentace však neumožňuje pokládat napadené rozhodnutí za zásadně právně významné ve smyslu uvedených ustanovení. K námitce dovolatelky, že v řízení uplatňovaný nárok je třeba kvalifikovat jako nárok spoluvlastníka dle §137 odst. 1 obč. zák., a nikoliv jako nárok z bezdůvodného obohacení, je možno uvést, že posouzení odvolacím soudem bylo učiněno zcela v souladu s dosavadní judikaturou, usměrněnou a korigovanou rozsudkem velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 10. 10. 2012, sp. zn. 31 Cdo 503/2011 (na nějž a v něm zmiňovaná rozhodnutí lze v bližším odkázat). V tomto rozsudku Nejvyšší soud (i s přihlédnutím k dovolatelkou zmiňovanému nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 471/05) rozlišil situaci, v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu na základě řádného právního důvodu (dohody spoluvlastníků, rozhodnutí většiny spoluvlastníků či rozhodnutí soudu) a v níž je spoluvlastník vyloučen z užívání společné věci v rozsahu odpovídajícím jeho spoluvlastnickému podílu, aniž by zde byl řádný právní důvod, jenž by jej z užívání vylučoval. Zatímco na nárok z užívání vyloučeného spoluvlastníka je v případě prve uvedeném třeba pohlížet jako na nárok dle §137 odst. 1 obč. zák., s ohledem na absenci právního důvodu vyloučení z užívání v druhém případě půjde o nárok z bezdůvodného obohacení. Jelikož v dané věci shledal odvolací soud, že majoritním spoluvlastníkem nebylo platně rozhodnuto o tvorbě fondu rezerv, přičemž právě na základě tohoto rozhodnutí nebyla majoritním spoluvlastníkem žalobkyni vyplacena částka odpovídající jejímu podílu na zisku z pronájmu spoluvlastněného domu, lze souhlasit se závěrem odvolacího soudu, že tímto došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení právního předchůdce žalovaných na úkor žalobkyně. Tomu pak musí odpovídat i posouzení promlčení práva dovolatelky na zaplacení předmětné částky s tím, že odvolacímu soudu není důvodu v tomto směru cokoliv vytýkat. Nepřípadná jsou v daném ohledu tvrzení dovolatelky o rozhodnutí majoritního spoluvlastníka (tvorba fondu oprav), o možnostech minoritního spoluvlastníka je změnit a o dopadech změny rozhodnutí většinového spoluvlastníka na postavení minoritního spoluvlastníka, neboť na posouzení právních vztahů odvíjejících se od takovýchto (platných a tedy menšinového spoluvlastníka zavazujících) rozhodnutí většinového spoluvlastníka rozsudek odvolacího soudu nespočívá, a není tak možné, aby se jimi zabýval soud dovolací. Je však na místě podotknout, že dovolatelka ve svých úvahách přikládá nesprávný význam vztahu rozhodnutí správce daně a vytváření fondu rezerv. K závěru, že došlo k řádnému vytvoření fondu oprav z hlediska daňových předpisů, je nezbytné, aby byly naplněny veškeré podmínky těmito předpisy stanovené. Nemá-li jeden ze spoluvlastníků k tomu veškerou potřebnou účetní dokumentaci, bude zapotřebí, aby se domáhal jejího vydání po spoluvlastníkovi, jenž ji má k dispozici (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2006, sp. zn. 22 Cdo 2058/2005, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 1. 2005, sp. zn. 22 Cdo 49/2004), a případně zvážil, zdali jsou dány předpoklady pro to, aby rezerva mohla být správcem daně zohledněna při stanovení výše jeho daňové povinnosti. Současně však spoluvlastníkům nic nebrání, aby se rozhodli zvoleným způsobem vytvářet fond oprav, jenž nebude relevantní skutečností z hlediska daňových předpisů upravujících výši daně z příjmů (tedy bude vytvářen z náležitě zdaněných prostředků), přesto však bude legitimním způsobem hospodaření s věcí. Je pouze na spoluvlastnících, aby zvážili, zda, nehledě na plnění svých daňových povinností, vytvoří určitý fond pro kumulaci prostředků, jež následně budou vynakládány na opravu, úpravu či zhodnocení společné věci, k čemuž ovšem, jak dovodil odvolací soud, v projednávané věci nedošlo.
Ke zmínce dovolatelky, že se soud měl zabývat odpovědností původně žalovaného jako správce nemovitosti za vyúčtování a vyplacení užitků ze společné věci, je možno uvést, že míní-li tímto dovolatelka odpovědnost za škodu jí vzniklou postupem správce nemovitosti, pak jde o nárok, jenž žalobkyně svými tvrzeními předmětem řízení neučinila (ostatně dovolatelka jej blíže skutkově a právně nevymezuje ani v rámci svých dovolacích námitek), a nelze se jím tak zabývat ani v řízení dovolacím.
Vyjádřila-li dále dovolatelka nesouhlas s posouzením namítaného rozporu žalovanými vznesené námitky promlčení s dobrými mravy, pak je třeba připomenout, že řešení otázky rozporu s dobrými mravy je povětšinou úzce spjato s konkrétními skutkovými zjištěními, jimiž se však Nejvyšší soud v souladu s výše citovaným ustanovením §237 odst. 3 o. s. ř. při řešení otázky přípustnosti dovolání ve smyslu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. není oprávněn zabývat. Netýkají-li se výtky v tomto směru samotné koncepce posuzování rozporu s dobrými mravy, nepoukazují-li na nedostatky v právních úvahách odvolacího soudu a akcentují-li jen význam jednotlivých skutkových zjištění pro posouzení rozporu s dobrými mravy, nelze z nich usuzovat na zásadní právní význam rozhodnutí odvolacího soudu ve smyslu uvedeného ustanovení (srov. obdobně např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2008, sp. zn. 33 Odo 337/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, publikované v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 308, svazek 3/2001, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 7. 2012, sp. zn. 28 Cdo 4405/2011, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2011, sp. zn. 30 Cdo 1847/2011). Námitka dovolatelky v tomto ohledu zdůrazňující pouze nevhodnost počínání původně žalovaného bez jakéhokoliv bližšího poukazu na případné nedostatky v právních úvahách odvolacího soudu ovšem nikterak neumožňuje pohlížet na napadené rozhodnutí jako na zásadně právně významné. Doručení zamítavého stanoviska správce daně žalobkyni dne 11. 1. 2001 pak s ohledem na uplynutí dvouleté subjektivní promlčecí doby a datum podání žaloby v daném případě nemá na posouzení věci žádný vliv.
Hovoří-li dále dovolatelka o „omezení ochrany legitimního očekávání“ v důsledku promlčení a odkazuje-li na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 519/08, pak je její výtka poněkud nesrozumitelná. V projednávané věci není totiž nikterak zřejmé, že by ze strany orgánů veřejné moci bylo jakkoliv zasáhnuto do legitimního očekávání žalobkyně, a ani dovolatelka sama blíže nerozvádí, z čeho usuzuje na to, že v důsledku takovéhoto postupu byla její věc nesprávně posouzena, přičemž marné uplynutí promlčecí doby není zpravidla s existencí legitimního očekávání zcela v souladu.
Zdůrazňuje-li dále nepromlčitelnost vlastnického práva, přehlíží, že daný spor není sporem o vlastnické právo, ale pouze o peněžité plnění, jež je jeden ze spoluvlastníků povinen vydat druhému. Právo na toto plnění je právem obligačním, vzniklým na základě splnění zákonem stanovených předpokladů (včetně spoluvlastnictví věci), a jako takové tedy právem promlčitelným dle §100 a násl. obč. zák.
Z uvedeného je zřejmé, že z dovolatelkou předestřených námitek nelze usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud proto dovolání podle ustanovení §243b odst. 5 a §218 písm. b) i c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalovaným v souvislosti se zastoupením advokátkou náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 13.000,- Kč podle ust. §3 odst. 1 bodu 5., §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 a §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění účinném do 29. 2. 2012 (srov. čl. II. vyhlášky č. 64/2012 Sb.), a v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč podle ust. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění vyhlášky č. 399/2010 Sb., obojí navýšené o DPH podle ust. §137 odst. 1 o. s. ř., celkem tedy 15.960,- Kč.
Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 13. února 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu