ECLI:CZ:NS:2007:28.CDO.3767.2007.1
sp. zn. 28 Cdo 3767/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Roberta Waltra a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Ludvíka Davida, CSc., ve věci žalobkyně S. a ú. s. J. k., příspěvkové organizace kraje, zastoupené advokátem, proti žalovanému J. N., zastoupenému advokátem, o zaplacení 64.240,50 Kč s příslušenstvím, vedené Okresním soudem v Hodoníně pod sp. zn. 6 C 1411/98, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 26. 2. 2007, č.j. 44 Co 130/2004-111, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně (odvolací soud) rozsudkem ze dne 26. 2. 2007, č.j. 44 Co 130/2004-111, změnil rozsudek Okresního soudu v Hodoníně (soud prvního stupně) ze dne 8. 12. 2003, č.j. 6 C 1411/98-88 (vydaný poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne
7. 9. 2000, č.j. 6 C 1411/98-41, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 10. 2000, č.j. 6 C 1411/98-45, byl usnesením odvolacího soudu ze dne 21. 11. 2002, č.j. 38 Co 51/2001-53, v odvoláním napadených výrocích zrušen a věc byla v tomto rozsahu vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení) tak, že zamítl žalobu v části o zaplacení 1.102,50 Kč s příslušenstvím; ve zbývající části (co do přísudku 63.138,- Kč s příslušenstvím) prvostupňový rozsudek potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že nájemní smlouvou č. 14/95R ze dne 31. 3. 1995 (dále jen „nájemní smlouva“) pronajala žalobkyně žalovanému část pozemku v ochranném pásmu silnice za účelem umístění reklamního poutače (dále jen „poutač“); tuto smlouvu za žalovaného na základě ústního zplnomocnění uzavřela jeho (tehdejší) manželka. Žalovaný na předmětný pozemek umístil dva poutače, navíc o větší než sjednané výměře, čímž se na úkor žalobkyně bezdůvodně obohatil. Žalovaný byl též v prodlení s placením sjednaného nájemného. Odvolací soud převzal skutková zjištění učiněná soudem prvního stupně a (v podstatné části) se ztotožnil i s jeho právními závěry. Uvedl, že případné překročení (či absence) mandátu manželky žalovaného k uzavření nájemní smlouvy nemůže mít vliv na její platnost, neboť žalovaný žalobkyni bez zbytečného odkladu o tomto překročení neuvědomil a na základě této smlouvy nájemné po určitou dobu hradil; tento vliv pak nemůže mít sám o sobě ani „nedostatek vyjádření“ takového jednání v zastoupení. Mezi účastníky vznikl závazkový vztah, jehož obsahem bylo právo žalovaného umístit poutač na žalobkyní poskytnutý pozemek a jemu korespondující povinnost žalovaného hradit žalobkyni řádně a včas sjednané nájemné. Za plnění nad rámec tohoto závazkového vztahu žalobkyně po žalovaném včas (s ohledem na promlčecí doby) nárokovala vydání bezdůvodného obohacení, a to bez zřetele k žalovaným namítané „výslovné kvalifikaci“ tohoto nároku žalobkyní až v průběhu prvostupňového řízení. Při určení rozsahu (výše) bezdůvodného obohacení odvolací soud vycházel – se zřetelem ke specifickému způsobu užívání pozemku
i způsobu ocenění takového užívání – z „ceny obvyklé“, tj. nákladů, které by v daném místě a čase musely být vynaloženy na získání plnění stejného druhu a z tohoto důvodu uznal žalobkyní uplatněný nárok opodstatněným v částce 63.138,- Kč s příslušenstvím. Měnící výrok, jímž byla žaloba co do částky 1.102,50 Kč s příslušenstvím zamítnuta, odůvodnil odvolací soud tím, že požadavek zaplacení uvedené částky představující náklady žalobkyně na odstranění poutačů nemá oporu v právu.
Pravomocný rozsudek odvolacího soudu napadl žalovaný dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že napadeným rozhodnutím „bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé“ (§237 odst. 1 písm. a/ občanského soudního řádu – dále jen „o.s.ř.“) a že „napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam“ (§237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.); namítá přitom – posuzováno podle obsahu (§41 odst. 2 o.s.ř.) – , že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.) a vychází ze skutkových zjištění, jež nemají podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.). Dovolatel předně nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že již podáním (žalobou) ze dne 19. 3. 1998 bylo (byť částečně) žalobkyní nárokováno vydání bezdůvodného obohacení. Z obsahu žaloby nelze zjistit, k jakému období se uplatněný nárok vztahoval a z čeho žalobce vycházel při stanovení jeho výše; k jeho náležité specifikaci došlo až podáním ze dne 5. 5. 2000 (po uplynutí subjektivní promlčecí lhůty), pročež je toto právo již promlčeno. Jelikož reklamní plocha (konstrukce), na níž je poutač umístěn, je vlastnictvím nájemce (žalovaného) a nikoli pronajímatelky (žalobkyně), je třeba rozsah (výši) případného bezdůvodného obohacení odvozovat nikoli od velikosti této reklamní plochy, nýbrž od plochy pronajatého (užívaného) pozemku, kterou tato konstrukce zabírá; na podporu tohoto tvrzení poukazuje na ustanovení §671 občanského zákoníku (dále jen „obč. zák.“), podle kterého se „mimo jiné při stanovení nájemného přihlíží k hodnotě věci, tedy pozemku a nikoli vzduchu nad pozemkem.“ Dovolatel dále zpochybňuje (resp. považuje za nedostatečná) skutková zjištění o tom, kde měl být poutač umístěn a jaká část pozemku se nájemci pronajímá, což podle něj činí „ústní smlouvu“ neurčitou a tudíž neplatnou; navíc považuje za „nelogické“ dovozovat platnost této „ústní smlouvy“ z neplatné smlouvy písemné. Za nesprávný považuje i závěr, že při uzavírání písemné smlouvy byl platně zastoupen svojí (tehdejší) manželkou, neboť byla-li smlouva uzavřena písemně, měla být písemná i plná moc k jejímu uzavření, resp. ze smlouvy mělo alespoň vyplývat, že dotyčná je oprávněna smlouvu uzavřít, což však z obsahu smlouvy seznatelné není. Navrhuje, aby dovolací soud dovoláním napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně se k dovolání nevyjádřila.
Nejvyšší soud posoudil dovolání podle §240 odst. 1, §241 a §241a odst. 1 o.s.ř. a shledal, že dovolání bylo podáno oprávněnou osobou, včas, obsahuje stanovené náležitosti, dovolatel je zastoupen advokátem a jím bylo dovolání též sepsáno.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
V části, v níž dovolatel napadá měnící výrok rozsudku odvolacího soudu
(ač žádné konkrétní námitky proti tomuto výroku nevznáší), není dána tzv. subjektivní přípustnost dovolání (§243b odst. 5, §218 písm. b/ o.s.ř.), neboť k podání dovolání (obdobně jako jiných opravných prostředků v civilním řízení) je oprávněn pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne
30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod č. 28, sv. 3, roč. 1998, nebo rozsudek téhož soudu ze dne 1. 2. 2001, sp. zn. 29 Cdo 2357/2000, publikovaný v Souboru rozhodnutí (dále jen „Soubor“) pod C 154, sv. 2]; změnou rozsudku soudu prvního stupně dovolateli žádná újma nevznikla, naopak jeho odmítavé stanovisko k žalobnímu návrhu bylo touto změnou částečně akceptováno.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu výroku rozsudku odvolacího soudu upravuje ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o.s.ř.
Ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládá již proto, že předchozí prvostupňový rozsudek byl usnesením odvolacího soudu zrušen a věc vrácena soudu první instance k dalšímu řízení pro procesní vadu způsobující nepřezkoumatelnost tohoto rozhodnutí, takže při novém rozhodování ve věci nebyla úvaha soudu prvního stupně omezována závazným právním názorem odvolacího soudu; zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., z něhož ji dovozuje dovolatel.
Podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmene b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o.s.ř.).
Podle ustanovení §237 odst. 2 písm. a) o.s.ř. dovolání podle odstavce 1 není přípustné ve věcech, v nichž dovoláním dotčeným výrokem bylo rozhodnuto
o peněžitém plnění nepřevyšujícím 20.000,- Kč a v obchodních věcech 50.000,- Kč;
k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží.
Protože měnícím výrokem rozsudku odvolacího soudu bylo rozhodnuto o dvou samostatných nárocích žalobkyně (úrok z prodlení ve výši 9.513,- Kč a bezdůvodné obohacení ve výši 63.138,- Kč s příslušenstvím), je přípustnost dovolání ohledně každého z těchto nároků třeba zkoumat samostatně, i když o nich bylo odvolacím soudem rozhodnuto jedním výrokem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 2 Cdon 376/96, publikované v časopise Soudní judikatura č. 1/2000, pod pořadovým číslem 9). Dovolání proti té části měnícího výroku rozsudku odvolacího soudu, jíž bylo rozhodnuto o nároku žalobkyně na zaplacení částky 9.513,- Kč tedy není podle §237 odst. 2 písm. a) o. s. ř. přípustné.
Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních; způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je zásadně důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým by bylo možné vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu ustanovení §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl.
Vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a) a b) a §229 odst. 3 o.s.ř., jakož i jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přípustnost dovolání nezakládají a lze k nim přihlédnout pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).
Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy, která na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu byť správně určenou nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
V projednávané věci dovolatel zpochybňuje právní závěry odvolacího soudu
(na nichž jeho potvrzující rozsudek spočívá), že právo na vydání bezdůvodného obohacení bylo žalobkyní u soudu uplatněno již podáním ze dne 19. 3. 1998, v důsledku čehož nedošlo k jeho promlčení, a že rozsah (výše) bezdůvodného obohacení vychází z „obvyklého nájemného“ požadovaného žalobkyní za pronájem, resp. umožnění specifického způsobu užívání silničních pozemků v její správě.
Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně vyjádřil, že změna právní kvalifikace důvodu požadovaného plnění (jako plnění ze smlouvy anebo z titulu bezdůvodného obohacení na základě neplatné smlouvy) není změnou předmětu řízení vymezeného žalobou, a není tedy ani změnou žaloby. Právní kvalifikace nároku účastníkem řízení (uvedená v žalobě) není pro soud závazná, neboť soud je při rozhodování vázán zjištěným skutkovým stavem, ne však již tím, jak jej účastník právně posuzuje [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 7. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1934/2001, publikovaný pod č. 78/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (dále jen „Sbírka“); obdobně např. rozsudky ze dne 25. 11. 2004, sp. zn. 32 Odo 160/2002,
ze dne 21. 9. 2005, sp. zn. 32 Odo 1025/2004 a ze dne 28. 2. 2007, sp. zn. 26 Cdo 2729/2006]. Nejvyšší soud též opakovaně dovodil, že hmotněprávní i procesněprávní účinky (mezi něž patří i stavení běhu promlčecí doby dle §112 obč. zák.) nesprávné nebo neúplné žaloby, jejíž vady byly dodatečně odstraněny, působí již od jejího podání (srov. rozsudek ze dne 5. 9. 2002, sp. zn. 21 Cdo 1440/2001, uveřejněný v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 20, pod C 1416, nebo rozsudek ze dne 29. 7. 2004, sp. zn. 29 Odo 84/2002, uveřejněný v časopise soudní judikatura, ročník 2004, pod č. 182). Pro posouzení, zda došlo k promlčení nároku na vydání bezdůvodného obohacení (§107 obč. zák.) je tedy rozhodující okamžik podání žaloby u soudu, nikoli okamžik následné „kvalifikace“ či „specifikace“ tohoto nároku účastníkem.
Plnění bez právního důvodu je jednou ze skutkových podstat bezdůvodného obohacení (§451 odst. 2 obč. zák.) založenou na tom, že mezi zúčastněnými osobami od počátku chybí právní vztah, který by zakládal právní nárok na předmětné plnění, jež může spočívat například v tom, že bylo něco dáno nebo bylo ve prospěch někoho konáno; plněním bez právního důvodu je i užívání cizí nemovitosti (pozemku) bez nájemní smlouvy či jiného titulu opravňujícího užívat cizí věc (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2526/98, uveřejněný v časopise Soudní judikatura pod č. 17, sv. 1, roč. 2000). Takový uživatel není schopen spotřebované plnění v podobě výkonu práva užívání cizí věci vrátit, a je proto povinen nahradit bezdůvodné obohacení peněžitou formou; pokud není její výše stanovena, určí ji soud podle své úvahy (§136 o.s.ř.), jež se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl. Majetkovým vyjádření tohoto prospěchu je peněžitá částka, která odpovídá částkám vynakládaným obvykle v daném místě a čase na užívání věci i s přihlédnutím k druhu právního důvodu (smluvního typu či věcného práva k věci cizí), kterým se zpravidla právo užívání vzhledem k jeho rozsahu
a způsobu zakládá; nejčastěji jde o nájemní smlouvu, kdy se výše náhrady poměřuje s obvyklou hladinou nájemného, které by byl nájemce za obvyklých okolností povinen plnit, užíval-li by věc na základě platné nájemní smlouvy. Jestliže je (jako v posuzované věci) výše úplaty závislá i na účelu a způsobu užívání, případně i na právní formě, jíž se obdobný způsob užívání za běžných okolností realizuje, musí soud zkoumat konkrétní okolnosti případu a přihlédnout k účelu, jemuž věc zpravidla slouží, a k tomu, jak ten, kdo se tímto způsobem obohatil, věc skutečně užíval a jakou úplatu by za takové užívání věci byl nucen za běžných okolností platit (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 3. 2001, sp. zn. 25 Cdo 845/99, publikovaný v Souboru pod C 314, sv. 3; obdobně též rozsudek ze dne 15. 6. 1999, sp. zn. 25 Cdo 2578/98, uveřejněný pod č. 53/2000 Sbírky).
Z uvedeného je zřejmé, že odvolací soud dospěl při řešení otázek zásadně významných v posuzované věci k (dovoláním zpochybněným) právním závěrům, jež nevybočují z intencí ustálené judikatury dovolacího soudu, a nelze tedy usuzovat na zásadní právní význam napadeného rozhodnutí z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec. Zbývající dovoláním zpochybněné právní závěry o uzavření ústní (resp. konkludentní) nájemní smlouvy a o řádném uzavření (písemné) nájemní smlouvy v zastoupení (tehdejší) manželkou žalovaného nejsou pro rozhodnutí o té části předmětu řízení, která podléhá dovolacímu přezkumu, určující. Dovolací soud tak ani z pohledu ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. neshledal dovolání přípustným. Jeho úvahy nemohly ovlivnit ani dovolací námitky zpochybňující skutková zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.), které (jak již bylo výše uvedeno) v případě dovolání, jehož přípustnost může být založena pouze podle §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., nelze než považovat za bezvýznamné.
Z těchto důvodů Nejvyšší soud dovolání žalovaného podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c) o.s.ř. odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází ze situace, že dovolání bylo odmítnuto, žalovaný by tedy měl nahradit žalobkyni náklady dovolacího řízení, žalobkyni však podle obsahu spisu v této fázi řízení žádné náklady nevznikly (§243b odst. 5 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř.).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. listopadu 2007
JUDr. Robert Waltr, v. r.
předseda senátu