ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.3777.2011.1
sp. zn. 28 Cdo 3777/2011
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Petra Krause v právní věci žalobkyně Ing. H. M. , bytem v P., zastoupené JUDr. Zdeňkem Blažkem, advokátem se sídlem v Praze 8, Bojasova 21, proti žalovaným 1. J. D. a 2. J. D. , oběma bytem v P., o zaplacení částky 64.800,- Kč s příslušenstvím , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 72/2004, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, č. j. 17 Co 268/2008-233, takto:
I. Dovolání proti výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 2. 2011, č. j. 17 Co 268/2008-233, se zamítá ; jinak se dovolání odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně se po částečném zpětvzetí žaloby domáhala na žalovaných zaplacení částky 99.335,- Kč s přísl. Základem žaloby byl požadavek na zaplacení náhrady za neoprávněné užívání pozemků žalobkyně v k. ú. Š., které vzniklo tím, že žalovaní, jež jsou vlastníky sousedících pozemků vedených pod parc. č., na jejích pozemcích neoprávněně postavili část svých staveb (garáže, kůlny a králíkárny), čímž jí znemožnili tuto část pozemků o celkové rozloze 4 m² užívat. Za období od 1. 6. 2001 do 1. 6. 2004 tak žalobkyně požadovala náhradu za toto užívání ve výši 64.800,- Kč s přísl. Z titulu náhrady škody pak žalobkyně požadovala po žalovaných zaplacení částky 18.179,- Kč s přísl., již musela zaplatit za stavbu zdi, kterou žalovaní úmyslně poškodili, částky 1.356,- Kč s přísl. za práce jeřábu, protože žalovaní na její pozemek umístili betonové panely, a dále pak částky 15.000,- Kč s přísl., kterou zaplatila bezpečnostní agentuře za ochranu svého majetku proti jednání žalovaných.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 18. 12. 2007, č. j. 47 C 72/2004-135, uložil žalovaným povinnost zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně částku 17.519,- Kč s přísl. (výrok I.), ohledně částky 81.816,- Kč s přísl. žalobu zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky i vůči státu (výroky III. a IV.) a o vrácení soudního poplatku žalobkyni (výrok V.). Pokud jde o částku 64.800,- Kč s přísl., kterou žalobkyně požadovala jako náhradu škody za užívání jejích pozemků, soud prvního stupně uvedl, že v daném případě by se nejednalo o náhradu škody, ale o bezdůvodné obohacení podle ust. §451 odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Obvodní soud dospěl k závěru, že tento nárok není důvodný, protože na straně žalovaných došlo k vydržení předmětné části pozemků. Ostatní nároky žalobkyně shledal soud prvního stupně důvodnými, pouze v případě náhrady škody za poškozenou zeď vyšel ze znaleckého posudku vypracovaného v přípravném trestním řízení a určil ji částkou 1.163,- Kč, a nikoliv tedy částkou 18.179,- Kč, jak požadovala žalobkyně.
K odvolání žalobkyně i žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 12. 2008, č. j. 17 Co 268/2008-166, rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé v napadeném vyhovujícím výroku, v zamítavém výroku ohledně částky 64.800,- Kč s přísl. a ve výroku o nákladech řízení vůči státu potvrdil (výrok I.), změnil jej ve výroku o nákladech řízení mezi účastníky (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení mezi účastníky (výrok III.). Odvolací soud konstatoval, že podstatou sporu jsou požadavky žalobkyně vyplývající ze sporu účastníků o průběh hranice mezi sousedícími pozemky žalobkyně a žalovaných, přičemž úkolem soudu v tomto řízení není určit vlastnictví účastníků k pozemkům, ale posoudit oprávněnost požadavku žalobkyně na finanční plnění ze strany žalovaných. Problematikou vlastnictví se tak soud zabýval pouze jako otázkou předběžnou. Hranice předmětných pozemků byly do roku 1995 nesporné, vytyčily je geometrické plány z let 1983 a 1985. Žalovaným bylo jejich právo osobního užívání pozemku, od roku 1992 ze zákona změněné na vlastnické právo, založeno smlouvou ze dne 25. 1. 1978. Geometrickými plány, vyhotovenými v letech 1983 a 1985, byla hranice mezi pozemky určena tak, že ji tvořily zdi nově zbudované garáže žalovaných. V době, kdy byly garáž, kůlna a králíkárna budovány, stalo se tak v souladu s geometrickým plánem zcela na pozemku žalovaných. Až geometrický plán z roku 1995 změnil výměry pozemků a vytvořil pozemek nový. Tento geometrický plán je však podle názoru odvolacího soudu v rozporu s ust. §5 odst. 7 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění pozdějších předpisů. Teprve od tohoto zaměření vznikly mezi účastníky spory o průběh hranice v terénu a o výměru pozemků, přičemž rozdíl v jednotlivých měřeních je několik centimetrů a je třeba vzít v úvahu i povolenou toleranci při vyměření hranic.
Katastrální úřad ponechal spor k vyřešení účastníkům a vyznačil duplicitní vlastnictví, aniž by se sám pokusil problém řešit, žalovaní dosud postupovali pouze žádostmi o provedení opravy v katastru podle §8 katastrálního zákona, což však katastrální úřad odmítl (postup podle uvedeného ustanovení dává možnost opravy zjevně chybných údajů katastru, nemůže vyřešit spor o průběh hranice či vlastnický spor). Žalovaní podali dvě soudní žaloby, ty však nebyly způsobilé k vyřešení sporné hranice, protože se v nich domáhali určení vlastnictví k pozemkům, které jsou nepochybně v jejich vlastnictví, a na takovém určení nemohou mít zájem. Pokud by nesrovnalost nebyla odstraněna postupem katastrálního úřadu, žalovaní by se museli domáhat určení sporného úseku hranice, tj. určení vlastnictví k části pozemků. Při vyměření v roce 1995 tedy došlo ke zjištění nesrovnalosti, aniž by byl následně zvolen postup podle ust. §14 katastrálního zákona, a bez možnosti obrany žalovaných byl vytvořen nový pozemek a byla posunuta hranice pozemku, čímž se změnily výměry pozemků, a tedy i vlastnické právo účastníků, ačkoliv nově zapsané vlastnictví této části pozemku právních předchůdců žalobkyně nebylo podloženo nabývací listinou.
Odvolací soud tak uzavřel, že požadavek žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení se opírá o vlastnictví sporné, jež je nutné objasnit ve správním řízení, nepodložené přiléhavým důkazem, a uvedl, že je navíc i v rozporu s dobrými mravy ve smyslu ust. §3 odst. 1 obč. zák., neboť je podepřen pouze nepodloženým zápisem v katastru nemovitostí, přičemž žalobkyně ví, že stavby na pozemku žalovaných byly vybudovány v letech 1983 – 1985 na základě geometrického plánu podle tehdejšího vyznačení hranic, ke zpochybnění průběhu hranice v terénu došlo až po roce 1995 a žalovaní nebyli účastníky řízení, ve kterém by se otázka změny hranice řešila. Teprve na základě určení vlastnictví předmětné části pozemku by bylo možné uvažovat o finančním vyrovnání mezi účastníky. Sporná část pozemku je přitom s ohledem na tvar i rozlohu pro žalobkyni účelně nevyužitelná a žalovaným nepřináší žádný užitek.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 17. 8. 2010, č. j. 28 Cdo 798/2010-192, rozsudek odvolacího soudu vyjma části výroku I., jíž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku o věci samé, zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení. Dovolací soud dal soudu odvolacímu za pravdu, jde-li o závěr, že teprve na základě určení vlastnictví předmětných pozemků by bylo možné uvažovat o případných finančních nárocích mezi účastníky. V dané věci však nemělo být vyčkáno objasnění otázky vlastnického práva ve správním řízení. Odvolací soud se měl naopak s problematikou vlastnictví vypořádat coby s otázkou předběžnou a pochybil, jestliže nedospěl k jednoznačnému závěru, kdo byl v rozhodném období vlastníkem předmětných pozemků (jejich částí). Nedostatečně rovněž odůvodnil svůj závěr o rozporu práva žalobkyně s dobrými mravy. Není též zřejmé, z jakého důvodu by pozemek (při rozdílu hranice 10 – 15 cm o celkové rozloze 4m²) nemohl být žalobkyní účelně využíván a žalovaným nepřinášel žádný užitek.
Městský soud v Praze svým v pořadí druhým rozsudkem ve věci ze dne 24. 2. 2011, č. j. 17 Co 268/2008-233, rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. ohledně částky 64.800,- Kč s přísl. a ve výroku IV. potvrdil (výrok I.), změnil jej, jde-li o náhradu nákladů řízení mezi účastníky (výrok II.), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího a dovolacího řízení (výrok III.). V rámci doplnění dokazování odvolací soud zjistil následující. Rozhodnutím Zeměměřického katastrálního inspektorátu v P. (dále též „ZKI“) ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. ZKI-O-135/813/2009/Ho, bylo v rámci odvolacího řízení podle ust. §90 odst. 1 písm. c) zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, změněno ve výroku 2. rozhodnutí Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu, Katastrální pracoviště P. (dále též „KÚ“), ve věci opravy chybného údaje katastru nemovitostí dle ust. §8 odst. 5 katastrálního zákona ze dne 27. 8. 2009, č. j. OR-520/2005, tak, že v katastru nemovitostí České republiky, k. ú. Š., obec P., budou po nabytí právní moci tohoto rozhodnutí parcela katastru nemovitostí č. 1296/5 a část parcely katastru nemovitostí sloučeny do parcely katastru nemovitostí dle neměřičského záznamu č. 1610 ze dne 15. 5. 2009, vše ve vlastnictví Ing. H. M. Sloučením parcely katastru nemovitostí č. 1296/5 do parcely katastru nemovitostí č. 1296/9 byl současně zrušen i zápis budovy jiného vlastníka na této parcele. Výrokem 1. rozhodnutí KÚ bylo stanoveno, že se vyhovuje návrhu na opravu chyby ze dne 9. 3. 2005, neboť se jedná o chybu v údajích katastru nemovitostí podle §8 odst. 1 písm. a) katastrálního zákona. Parcela byla v operátu katastru nemovitostí zapsána oddělením z parcely na podkladě geometrického plánu č. 497-29/94 z důvodu údajného přesahu budovy postavené na sousedním pozemku parc., která je ve vlastnictví manželů D., do pozemku jiného vlastníka. Na pozemku pak byla evidována budova jiného vlastníka, konkrétně manželů D. V rozhodnutí KÚ je obsaženo porovnání prvotního a kontrolního souřadnicového určení tří podrobných bodů určujících parcelu a dalšího bodu určujícího prodloužení této parcely, vyznačené v souboru geodetických informací katastru nemovitostí jako ostatní prvek polohopisu, který bude při opravě chyby sloučen do parcely. U žádného z porovnávaných bodů nebyla zjištěna polohová odchylka prvního a kontrolního určení souřadnic, přesahující kritéria přesnosti. Zjištěny byly rozdíly v rozsahu 0,08 až 0,11 m; u žádného z porovnávaných bodů tedy nebyl zjištěn rozdíl přesahující střední chybu 0,14 m platnou pro dané území, tudíž nebylo nutné aplikovat ustanovení katastrální vyhlášky, umožňující v části porovnávaných bodů použít jako kritérium přesnosti mezní chybu, která je dvojnásobkem chyby střední. Toto porovnání prokazuje, že přesah budovy postavené na parcele do sousedního pozemku jiného vlastníka není prokázán, a že tedy není důvod k evidování parcely, jejíž geometrické určení z hlediska šířky je dáno pouze prvním a kontrolním souřadnicovým určením stejných podrobných bodů. Přesah budovy je tedy podle technického posouzení neprokazatelný. ZKI konstatoval, že po zápisu parcely, na níž byla evidována stavba jiné budovy, došlo k chybě v údajích katastru nemovitostí spočívající v tom, že jižní hranice budovy byla určena severní hranicí chybně vytvořené parcely, ačkoli obvod předmětné budovy dosahuje až k vlastnické hranici sousedících parcel.
Za rozhodující tak odvolací soud vzal závěr ZKI, že parcela č. 1296/5, která vznikla oddělením z parcely z důvodů údajného přesahu budovy garáže ve vlastnictví manželů D. do pozemku Ing. H. M., byla vytvořena nesprávně, neboť přesah budovy nelze technickými prostředky prokázat. Žalobkyně tedy neprokázala, že žalovaní užívají část jejího pozemku, a že jí tedy vznikla škoda v podobě ušlého nájemného, resp. že žalobcům (zjevně míněno žalovaným) vzniklo bezdůvodné obohacení. Odvolací soud zdůraznil, že si je vědom toho, že rozhodnutí KÚ a ZKI se týkají pouze případného přesahu budovy garáže do sousedního pozemku, nikoliv přesahu jiných staveb, které nejsou předmětem evidence v katastru nemovitostí. Vzhledem k tomu, že kritéria přesnosti stanovená katastrální vyhláškou jsou na celém pozemku stejná a žalobkyně tvrdí o přesahu těchto staveb totéž jako u přesahu garáže, pak ani u těchto staveb není v souladu s vyjádřením pracovníků ZKI možné přesah do sousedního pozemku technickými prostředky zjistit. Jestliže je ve znaleckém posudku konstatován přesah přibližně 11 až 15 cm, je to v rámci dopustné odchylky podle daného kódu kvality v této lokalitě. Znalcem zjištěná odchylka se blíží 0,14 m, což je střední souřadnicová chyba určení podrobného polohopisného bodu v předmětné lokalitě.
Proti rozsudku odvolacího soudu ve všech jeho výrocích podala žalobkyně dovolání, jehož přípustnost spatřuje ve změně rozsudku soudu prvního stupně a důvodnost v nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka zdůraznila, že odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak než soud prvního stupně. Opětovně dovodil, že otázka vlastnického práva byla posouzena ve správním řízení, resp. ji posoudil podle výsledků správního řízení, čímž se dopustil nesprávného právního posouzení. Odvolací soud nerespektoval závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu v dané věci, čímž porušil zásadu rovnosti účastníků řízení. Odvolací soud totiž rozhodl o vlastnictví k pozemku a o nárocích z vlastnictví vyplývajících tak, že katastrální úřad v roce 2010 přesah staveb na cizí pozemky novým a méně přesným měřením nezaznamenal, a proto tento ve skutečnosti neexistuje, přestože soudní znalec přesah jednoznačně zjistil. V souvislosti s rozhodnutím sp. zn. ZKI-O-135/813/2009/Ho dovolatelka zdůraznila, že závazné je ve správním rozhodnutí pouze „rozhodnutí samo (výrok) a nikoliv odůvodnění, tedy odůvodnění správního rozhodnutí nemůže odstraňovat stavby, měnit hranice pozemků apod., to může pouze výrok správního rozhodnutí“. Citované rozhodnutí pouze zrušilo zápis budovy jiného vlastníka na parcele č. 1296/5, protože ta zanikla a zanikl tedy i přesah. Nezanikl však přesah na parcele č. 1296/9. Zdánlivě došlo k tomu, že přesah stavby z výkresu zmizel. Stavba se však nezměnila, fakticky stále přesahuje na pozemek žalobkyně. Budova garáže tak nyní nezasahuje na zaniklý pozemek parcelní č. 1296/5, ale na pozemek parcelní č. 1296/2. Dovolatelka interpretovala závěry zrušujícího rozsudku Nejvyššího soudu v tom směru, že „vlastnictví nemůže být řešeno správním řízení, ale jedině v soudním řízení“. Dokud pozemek existoval, byl zastavěn částí garáže žalovaných. Na pozemek žalobkyně navíc zasahují i budovy skladu, kůlny a králíkárny. Žalovaný nárok se týká let 2001 – 2004, takže změna stavu v roce 2010 na něm nic nemůže změnit. Správní rozhodnutí nemůže být retroaktivní. Výše citované rozhodnutí navíc nic nemohlo změnit ohledně doby, jíž se týká žaloba. Ze znaleckého posudku vypracovaného v průběhu řízení přesah vyplývá. Závěrem dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Požádala též o odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Žalovaní se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jakožto soud dovolací (ust. §10a zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o. s. ř.“) zjistil, že dovolání bylo podáno řádně a včas (ust. §240 odst. 1 o. s. ř.) osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou advokátem (ust. §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalobkyně dovozuje přípustnost dovolání z ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., přičemž dovolací soud dospěl k závěru, že dovolání je skutečně přípustné podle citovaného ustanovení, neboť „pro úvahu, jde-li o rozsudek (byť i jen zčásti) měnící, je rozhodující nikoli to, zda odvolací soud formálně rozhodl podle §220 o. s. ř., nebo zda postupoval podle §219 o. s. ř., nýbrž to, zda odvolací soud posoudil práva a povinnosti v právních vztazích účastníků řízení po obsahové stránce jinak, než soud prvního stupně“ (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1760/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura pod číslem 7/2000, svazek 1, ročník 2000). Podle názoru soudu prvního stupně došlo na straně žalovaných k vydržení předmětných pozemků, zatímco odvolací soud uzavřel, že nebyla prokázána existence přesahu příslušných staveb na pozemky žalobkyně. Odvolací soud tak sice potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně, avšak obsahově situaci posoudil zcela odlišně, a závěr o přípustnosti dovolání podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je proto namístě. Dovolací důvod byl uplatněn podle ust. §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a s ohledem na obsah dovolání též podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř.
Je-li dovolání shledáno přípustným, zabývá se Nejvyšší soud z úřední povinnosti nejprve tím, zda řízení není postiženo vadami uvedenými v ust. §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (ust. §242 odst. 3 o. s. ř.). Ze spisu se však žádné zmatečnostní či jiné závažné procesní vady potenciálně ovlivňující výsledek sporu nepodávají a dovolatelka je ani netvrdí.
Dovolání není důvodné.
Žalobkyni nelze přisvědčit v tom, že o otázce vlastnického práva bylo nesprávně rozhodováno v rámci správního řízení, potažmo že odvolací soud z takového rozhodnutí vycházel v rozporu s pokyny dovolacího soudu obsaženými v rozsudku sp. zn. 28 Cdo 798/2010. Rozhodnutím Katastrálního úřadu pro hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště P. ze dne 27. 8. 2009, sp. zn. OR-520/2005, ve spojení s rozhodnutím Zeměměřického katastrálního inspektorátu v Praze ze dne 22. 1. 2010, sp. zn. ZKI-O-135/813/2009/Ho, bylo vyhověno návrhu na opravu chyby v údajích katastru nemovitostí, byly sloučeny některé parcely a byl zrušen zápis budovy jiného vlastníka na parcele, která sloučením zanikla. Vlastníkem všech dotčených parcel byla žalobkyně. O vlastnickém právu zde tedy bezprostředně rozhodováno nebylo (a ani být nemohlo). Je pravdou, že ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu v této věci byl vysloven závěr, že odvolací soud pochybil, jestliže se s otázkou vlastnického práva ohledně relevantních pozemků nevypořádal jako s otázkou předběžnou. Je však třeba si uvědomit, že podstatou daného sporu není rozhodování o vlastnickém právu, ale posouzení otázky, zda na straně žalovaných došlo ke vzniku bezdůvodného obohacení na úkor žalobkyně, resp. zda žalobkyně utrpěla škodu v důsledku jednání žalovaných. V situaci, kdy žalobkyně tvrdí, že žalovaní užívali její pozemky, aniž by k tomu měli právní důvod, je posouzení vlastnického práva k předmětným pozemkům jedním z předpokladů přiznání takového nároku, nikoliv však předpokladem jediným. Dalším předpokladem, a to zcela zásadním, je to, že žalovaní v rozhodném období pozemky žalobkyně skutečně užívali, přičemž důkazní břemeno ohledně této otázky tíží žalobkyni. Dovolací soud se ve svém předchozím rozsudku takovou otázkou nezabýval, neboť se jí nezabýval ani soud odvolací. Pokud však v napadeném rozsudku dospěl odvolací soud k závěru, že nelze technickými prostředky zjistit existenci přesahu garáže žalovaných na pozemek žalobkyně (přičemž totéž bylo dovozeno ohledně ostatních, v katastru nemovitostí neevidovaných staveb), a tudíž nelze učinit závěr o tom, že žalovaní užívají pozemky žalobkyně, bylo potvrzení zamítavého rozhodnutí soudu prvního stupně v daném rozsahu namístě.
Odvolací soud nepochybil ani v tom, když v naznačeném směru vyšel z odůvodnění výše citovaných rozhodnutí KÚ a ZKI. To, že závěr o neprokazatelnosti přesahu není vyjádřen ve výroku těchto rozhodnutí, nebrání soudu, aby z rozhodnutí vycházel jako z důkazního prostředku ve smyslu ust. §125 o. s. ř. Citovaná rozhodnutí žádným způsobem nezasáhla do vlastnických vztahů, ať už jde o pozemky či stavby. Bylo v nich pouze konstatováno, že jelikož nelze prokázat, resp. zjistit přesah budovy ve vlastnictví žalovaných na pozemek žalobkyně, není dán žádný důvod pro to, aby byla v katastru nemovitostí evidována zvláštní parcela č. 1296/5, která byla zřízena právě vzhledem k chybnému dřívějšímu závěru o existenci zmíněného přesahu. Zpochybňuje-li dovolatelka závěry odvolacího soudu, jež byly vyvozeny z uvedených rozhodnutí, a zdůrazňuje-li naopak význam v řízení vypracovaného znaleckého posudku s tím, že z něj přesah vyplývá, uplatňuje tím dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. Tento dovolací důvod se však nepojí s každou námitkou účastníka ke zjištěnému skutkovému stavu; pro dovolací řízení jsou významné jen ty námitky, jejichž obsahem je tvrzení, že skutkové zjištění, ze kterého napadené rozhodnutí vychází, nemá v provedeném dokazování oporu v podstatné části. Podstatnou částí se přitom rozumí takové skutečnosti, jež má odvolací soud za prokázané a které byly významné pro rozhodnutí věci při aplikaci hmotného práva. Uvedenému ustanovení odpovídá tvrzení, jehož prostřednictvím dovolatel zpochybní logiku úsudku soudu o tom, co bylo dokazováním zjištěno, eventuálně tvrdí-li, že soud z logicky bezchybných dílčích úsudků (zjištění) učinil nesprávné (logicky vadné) skutkové závěry. Skutková podstata vymezující dovolací důvod podle ust. §241a odst. 3 o. s. ř. obsahuje dvě podmínky. První z těchto podmínek splní dovolatel tím, že namítá, že soud vzal v úvahu skutečnosti, které z provedených důkazů nebo přednesů účastníků nevyplynuly, ani jinak nevyšly za řízení najevo, nebo že naopak pominul rozhodné skutečnosti, které byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo. Druhá z uvedených podmínek je splněna výhradou, že v hodnocení důkazů, popřípadě poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků nebo které vyšly najevo jinak, je – z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti, pravdivosti či věrohodnosti – logický rozpor, nebo že výsledek hodnocení důkazů neodpovídá tomu, co mělo být zjištěno způsobem vyplývajícím z ustanovení §133 až §135 o. s. ř. (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 5. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1764/2008, či rozsudek téhož soudu ze dne 1. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5193/2008). Důkazní břemeno ohledně určitých skutečností leží přitom na tom účastníku řízení, který z existence těchto skutečností vyvozuje pro sebe příznivé právní důsledky; jde o toho účastníka, který existenci těchto skutečností také tvrdí (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 257/97, publikovaný v časopise Právní rozhledy pod 7/1998, str. 372). Je přitom na uvážení soudu, z jakých důkazů bude vycházet při svých skutkových zjištěních a jak je bude následně hodnotit (viz ust. §125 a §132 o. s. ř.). Povinnost uložená v §132 o. s. ř. neznamená, že by soud nemohl učinit zjištění týkající se určité pro posouzení věci významné skutečnosti pouze z toho důkazu, jenž shledá nejobjektivnějším a nejpřesvědčivějším, vypořádá-li se zároveň ve svém rozhodnutí náležitě s tím, proč své úvahy založil právě na tomto důkazu (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010). Odvolací soud tak nepochybil, jestliže z výše citovaných rozhodnutí KÚ a ZKI vyvodil závěr o tom, že přesah nelze technickými prostředky zjistit, takže ani nárok žalobkyně nemůže být dán. Totéž navíc vyplynulo z vyjádření ZKI ze dne 11. 2. 2011 (viz č. l. 216 a násl.) a ze svědeckých výpovědí Ing. S. a Bc. H. (viz protokol o jednání před odvolacím soudem konaném dne 22. 2. 2011, č. l. 229 a násl.). Odvolací soud si byl závěrů znaleckého posudku vědom, přičemž však zdůraznil, že v situaci, kdy znalec dovodil existenci přesahu přibližně v rozmezí 11 až 15 cm (ohledně kůlny 0,11 m, resp. 0,12 m, ohledně králíkárny 0,11 m, resp. 0,15 m, ohledně garáže 0,11 m resp. 0,15 m; viz znalecký posudek na č. l. 57 a násl.), toto zjištění se blíží dopustné odchylce podle příslušného kódu kvality v dané lokalitě.
Dovolatelka si nesprávně vykládá závěry napadeného rozsudku (stejně jako rozhodnutí ZKI). Parcela byla vytvořena oddělením od parcely vzhledem k údajnému přesahu budovy ve vlastnictví žalovaných. Přesah budovy postavené na parcele ve vlastnictví žalovaných na sousední pozemek však nebyl prokázán, takže odpadl důvod existence parcely. Neprokazatelný je tedy jakýkoliv přesah budovy garáže ve vlastnictví žalovaných na pozemek žalobkyně, lhostejno, zda šlo dříve o parcelu, či nyní parcelu. Jde-li o kůlnu a králíkárnu, tedy objekty, které se v katastru nemovitostí neevidují, dovodil ohledně nich odvolací soud, že žalobkyně v souvislosti s nimi tvrdila totéž jako v souvislosti s garáží, a nelze-li doložit existenci přesahu v případě garáže, platí totéž i o zmíněných objektech, přičemž uvedený závěr dovolací soud neshledává nepřiměřeným. Poukazuje-li žalobkyně na to, že změna stavu v roce 2010 způsobená rozhodnutím ZKI nemůže mít vliv na období let 2001 až 2004, je třeba zdůraznit, že byl-li přesah neprokazatelný v roce 2010, bylo tomu tak zjevně i v letech předcházejících, takže námitka dovolatelky není přiléhavá. Uvedené rozhodnutí navíc z hlediska otázky existence přesahu nezpůsobilo jakoukoliv změnu stavu.
Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že dovolací důvody nebyly naplněny, shledal právní závěry odvolacího soudu správnými a dovolání proti výroku I. napadeného rozsudku podle ust. §243b odst. 2, části věty před středníkem, o. s. ř. zamítl.
Dovolání pak není (objektivně) přípustné proti výrokům rozsudku odvolacího soudu, jimiž bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení. Takové rozhodnutí má totiž povahu usnesení a nejde o rozhodnutí ve věci samé ani o žádné z usnesení vyjmenovaných v ustanoveních §238, §238a a §239 o. s. ř. (k otázce přípustnosti dovolání proti nákladovému výroku srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4, ročník 2003). Nejvyšší soud proto dovolání proti výrokům II. a III. napadeného rozsudku jako nepřípustné odmítl (viz ust. §243b odst. 5, věty první, a §218 písm. c/ o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ust. §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §142 odst. 1 o. s. ř., přičemž žalobkyně s ohledem na výsledek řízení nemá na náhradu svých nákladů právo a žalovaným žádné náklady nevznikly.
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. září 2012
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D.
předseda senátu