ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.3784.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 3784/2018-148
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Hasičského záchranného sboru Pardubického kraje , se sídlem v Pardubicích, Teplého 1526, identifikační číslo osoby: 70885869, proti žalované P. P. , narozené XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Josefem Smutným, advokátem se sídlem v Pardubicích, třída Míru 92, o zaplacení částky 108 622 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 27 C 14/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 19. února 2018, č. j. 18 Co 17/2018-122, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádná z účastnic nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem odvolacího soudu byl potvrzen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 3. července 2017, č. j. 27 C 14/2017-99, jímž byla žalované uložena povinnost zaplatit žalobkyni částku 108 622 Kč se specifikovanými úroky z prodlení, současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů řízení a o povinnosti žalované zaplatit soudní poplatek.
Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná, spatřujíc splnění předpokladů přípustnosti dovolání v tom, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva dle jejího názoru dovolacím soudem dosud neřešené, zdali mohlo platně dojít k započtení její pohledávky (jejímž titulem bylo rozhodnutí o náhradě nákladů řízení) proti pohledávce státu (na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého zrušením rozhodnutí o nákladech řízení) bez uzavření dohody o započtení, jak vyžaduje ustanovení §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., o majetku České republiky a jejím vystupování v právních vztazích (kdy prostřednictvím této argumentace pak žalovaná zřejmě zpochybňuje i závěr odvolacího soudu o počátku promlčecí lhůty k uplatnění práva na vydání bezdůvodného obohacení, vzniklého zrušením rozhodnutí o náhradě nákladů řízení).
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) žalovanou podané dovolání odmítl (podle ustanovení §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 – dále jen „o. s. ř.“; k tomu srov. bod 2. čl. II. přechodných ustanovení části první zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a nejde o rozhodnutí z okruhu usnesení vyjmenovaných v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., dle nějž je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Nepřípustnost dovolání žalované je dána již tím, že na dovolatelkou nastolené právní otázce, zda mohlo platně dojít k započtení její pohledávky na náhradu nákladů řízení proti pohledávce žalobkyně na vydání bezdůvodného obohacení, aniž by strany uzavřely dohodu o započtení, napadené rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 7. 2013, sen. zn. 29 NSCR 53/2013). Rozhodnutí odvolacího soudu je postaveno primárně na aprobaci závěru soudu prvního stupně, že mezi účastnicemi řízení došlo ke shodnému projevu vůle nevzbuzujícímu pochybnost o tom, že mínily uzavřít dohodu o započtení pohledávek. Argumentace založená na nepřípustnosti jednostranného započtení proti pohledávce státu podle §42 odst. 2 zákona č. 219/2000 Sb., se tedy se závěry, na nichž závisí napadené rozhodnutí, míjí.
Dovolatelka ve své právní argumentaci tedy vychází z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud a nejde tedy z její strany o uplatnění způsobilého dovolacího důvodu ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Zpochybňuje-li dovolatelka samotný závěr odvolacího soudu, že obě účastnice projevily vůli směřující k započtení vzájemných pohledávek a uzavřely dohodu o započtení, brojí tím proti skutkovému zjištění odvolacího soudu, potažmo proti hodnocení důkazů odvolacím soudem, čímž však přípustnost dovolání založit nelze (k tomu znovu srov. již shora odkazované usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 2394/2013). Zjištění, zda z určitého jednání účastníků vyplývá nepochybně vůle určitého obsahu, je zjištěním skutkovým; posouzení právních důsledků této vůle je právním posouzením (k tomu přiměřeně srovnej např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1548/97, uveřejněný pod číslem 73/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2012, sp. zn. 22 Cdo 498/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2016, sp. zn. 22 Cdo 5587/2015, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2542/2017).
Přípustnost dovolání nemůže založit ani namítaná vada řízení (která podle dovolatelky spočívá v tom, že odvolací soud účastnice neseznámil se změnou právního hodnocení, když na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl k závěru o konkludentním započtení pohledávek stran), neboť vady řízení obecně nejsou způsobilým dovolacím důvodem (jím je toliko nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem; §241a odst. 1 o. s. ř.); ke zmatečnostem (§229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o. s. ř.), jakož i k jiným vadám řízení ohrožujícím správnost napadeného rozhodnutí dovolací soud přihlíží tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.).
Nad rámec uvedeného dovolací soud dodává, že závěr o uzavření dohody o započtení pohledávek vyslovil již soud prvního stupně, jenž mj. uzavřel, že „z obou stran se uskutečnil jednoznačný, byť konkludentní, projev vůle považovat plnění žalobce z titulu rozhodnutí odvolacího soudu ze dne 27. 10. 2010 za plnění na povinnost k náhradě nákladů řízení dle rozhodnutí ze dne 31. 3. 2014“. I proto je námitka dovolatelky, že rozhodnutí odvolacího soudu se „jeví jako překvapivé“, zjevně bezdůvodná. Rozhodnutí odvolacího soudu může být pro účastníka překvapivé a nepředvídatelné jen tehdy, kdyby odvolací soud při svém rozhodování přihlížel k něčemu jinému, než co bylo tvrzeno nebo jinak vyšlo najevo za řízení před soudem prvního stupně nebo co za odvolacího řízení uplatnili účastníci, tedy, jinak řečeno, jen kdyby vzal v úvahu něco jiného, než co je známo také účastníkům řízení. Zákon (žádné ustanovení zákona) soudu neukládá, aby sdělil účastníkům svůj názor, jak věc hodlá rozhodnout, aby s nimi svůj zamýšlený názor (předem) konzultoval nebo aby jim umožnil uplatnit něco jiného pro případ, že by se ukázalo, že jejich dosavadní tvrzení nemohou vést k pro ně úspěšnému výsledku sporu (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2010, sp. zn. 21 Cdo 1037/2009 nebo rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 15. 1. 2016, sp. zn. 21 Cdo 476/2015).
Přestože v dovolání uvádí, že je podává proti všem výrokům rozsudku odvolacího soudu, ve vztahu k nákladovým výrokům dovolatelka již žádnou argumentaci nevznáší, nehledě na to, že dovolání proti rozhodnutí v části týkající se výroku o nákladech řízení přípustné není (srov. §238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení rozhodl Nejvyšší soud podle ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. a právo na jejich náhradu nepřiznal žádné z účastnic, neboť dovolání žalované bylo odmítnuto a (oprávněné) žalobkyni v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 14. 1. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu