ECLI:CZ:NS:2009:28.CDO.3794.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3794/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského ve věci žalobců a) M. č. P., zastoupené advokátem, a b) H. m. P., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) M. Š., 2) H. K., oběma zastoupeným advokátem, a 3) P. f. Č. r., a za vedlejší účasti na straně žalovaných J. Š., zastoupeného advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 350/2005, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2009, č. j. 24 Co 227/2008-158, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 2. 2009, č. j. 24 Co 227/2008-158, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 10 rozsudkem ze dne 22.8.2007, č.j. 11 C 350/2005-102, ve znění opravného usnesení a rozsudku jej doplňujícího, určil, že žalované 1) a 2) nejsou vlastnicemi označených pozemků v katastrálním území S.; tím nahradil ve výrocích I a IV rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v P. ze dne 6.10.2005, č.j. PÚ 111/05 (výrok I). Současně rozhodl o náhradě nákladů řízení (výroky I až IV) a o poplatkové povinnosti žalobkyně a/ (výrok V). Vycházel ze zjištění, že pozemkový úřad výše označeným rozhodnutím určil vlastnictví žalobkyň k předmětným pozemkům podle ust. §9 odst. 4 zák. č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“). Včas podanými žalobami požádali žalobci soud o projednání této soukromoprávní věci účastníků v řízení podle části páté občanského soudního řádu (o.s.ř.). V něm vzal soud prvního stupně za prokázané, že žalobkyně jsou oprávněnými osobami podle ust. §4 odst. 2 písm. c) zákona o půdě, které včas uplatnili nárok na vydání pozemků podle tohoto zákona. Předmětné pozemky přešly na stát v rozhodné době vyvlastněním za náhradu, které bylo dovršeno rozhodnutím Okresního národního výboru P. ze dne 2.4.1951, zn. XI-198-Str.p.2770/dř.367/51/Vk-10. Účelem vyvlastnění byla výstavba mateřské školy na předmětných pozemcích, na nichž bylo s výstavbou již dříve započato. K provozu mateřské školy sloužily pozemky i ke dni účinnosti zákona o půdě, proto ani restituční důvod podle ust. §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě neplněn není. Při závěru o absenci jiných restitučních důvodů (§6 odst. 1 zákona o půdě) pokládal obvodní soud za nadbytečné zabývat se tím, zda je dána překážka pro vydání pozemků spočívající v jejich zastavěnosti podle ust. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Uzavřel tudíž, že pozemkový úřad o vlastnictví nerozhodl správně a rozsudkem nahradil ve výrocích I a IV jeho rozhodnutí (§250j odst. 2 o.s.ř.).
K odvolání žalovaných 1) a 2) a vedlejšího účastníka odvolací soud shora označeným rozsudkem rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žaloby žalobců a) a b) o určení, že žalované 1) a 2) nejsou vlastnicemi předmětných pozemků, zamítl (výrok I) a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (výroky II a III). Ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že stát pozemky převzal na základě existujícího právního důvodu, rozhodnutí o vyvlastnění, za které byla vlastníkům vyplacena odpovídající náhrada; nepokládal za podstatné, zda vlastníci náhradu přijali či nikoliv. Na rozdíl od soudu prvního stupně dospěl však k závěru o naplnění restitučního důvodu podle §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě, neboť pozemky trvale neslouží účelu, pro který byly vyvlastněny. Poukázal na to, že podle rozhodnutí správního orgánu o vyvlastnění měly pozemky sloužit jako „staveniště“ pro mateřskou školu, tedy jako dočasné zázemí pro zhotovení stavby samotné. Avšak i pokud mělo být účelem vyvlastnění zřízení mateřské školy, ani k tomuto účelu pozemky neslouží, neboť na nich bylo umístěno hřiště a stavby drobné či vedlejší. Současně uzavřel, že nejedná se o pozemky zastavěné ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Na těchto pozemcích stavba mateřské neleží a nejde ani o pozemky s touto stavbou bezprostředně související, k jejímu provozu nezbytně nutné. Uzavřel tudíž, že rozhodnutí pozemkového úřadu o určení vlastnictví k předmětným pozemkům podle §9 odst. 4 zákona o půdě je správné.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalobci dovolání, které označili za přípustné podle ust. §237 odst. 1 písm. a) o.s.ř. a odůvodnili je následujícím způsobem.
Žalobkyně a) v dovolání odkázala na důvody uvedené v ust. §241a odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o.s.ř. Za nesprávný označila konkrétně závěr odvolacího soudu, že žalované uplatnili nárok podle zákona o půdě i u pozemkového úřadu, jak jim zákon ukládá. Pokud své podání adresovali nesprávnému orgánu (Úřadu městské části P.), nepatřilo k jeho povinnostem postoupit je příslušnému pozemkového úřadu, jak nesprávně dovodil odvolací soud. Neobstojí ani jeho závěr, že vyvlastněný pozemek nesloužil k účelu deklarovanému v rozhodnutí o vyvlastnění, jelikož i v době nabytí účinnosti zákona o půdě byl využíván mateřskou školou k jejímu provozu. Žalobkyně a) navrhla, aby dovolací soud napadený rozsudek zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.
Žalobce b) v dovolání uplatnil dovolací důvody podle ust. §241a odst. 2 písm. a) a odst. 3 o.s.ř., a to sice že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování. Konkrétně namítal nesprávnost závěru odvolacího soudu, že předmětné pozemky byly vyvlastněny pouze za účelem „staveniště“ mateřské školy, nikoli pro zhotovení stavby školy samotné. Z označeného rozhodnutí o vyvlastnění a předložených geometrických plánů vyplývá závěr opačný a důvod pro vydání pozemků podle ust. §6 odst. 1 pím. m) zákona o půdě proto naplněn není. Nesprávný je i závěr odvolacího soudu, že se nejedná o pozemky zastavěné ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť bylo prokázáno, že ke dni účinnosti zákona o půdě byly užívány jako hřiště náležející k mateřské škole a spolu se stavbou školy vytvářely nedělitelný funkční celek. I žalobce b) proto navrhl, aby byl rozsudek odvolacího zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaní ani vedlejší účastník se k dovoláním nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o.s.ř.) postupoval v dovolacím řízení podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (srov. čl. II, bod 12 přechodných ustanovení zák. č. 7/2009 Sb.). Po zjištění, že obě dovolání byla podána oprávněnými osobami (účastníky řízení), zastoupenými advokáty (§241 odst. 1 o.s.ř.), ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o.s.ř. a že jde o rozsudek, proti němuž je dovolání přípustné (§237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.), přezkoumal rozsudek v dovoláním napadeného rozsahu (§242 odst. 1 o.s.ř.) a z důvodů v dovolání uplatněných (§242 odst. 3 o.s.ř.). Dovolání shledal opodstatněnými z následujících důvodů.
Rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze závěru o naplnění restitučního důvodu podle ust. §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě. Jeho znění je následující: „Oprávněným osobám budou vydány nemovitosti, které přešly na stát nebo na jinou právnickou osobu v důsledku vyvlastnění za náhradu, pokud nemovitost existuje a trvale neslouží účelu, pro který byla vyvlastněna“.
Odvolací soud (po stránce skutkové) uzavřel, že účelem vyvlastnění pozemků bylo jejich budoucí určení jako „staveniště pro mateřskou školu“. Vycházel přitom (jak se z odůvodnění rozsudku podává) z písemného vyhotovení rozhodnutí Okresního národního výboru P. ze dne 2.4.1951, o vyvlastnění pozemku, ovšem pouze ze znění bodu 4 tohoto rozhodnutí, jež výslovně deklaruje účel vyvlastnění. Nevzal na zřetel obsah celého rozhodnutí ani ostatní v řízení zjištěné skutečnosti. Již ze záhlaví rozhodnutí (jež upíná se k jeho výrokové části) je přitom zřejmé, že účelem vyvlastnění mělo být zhotovení „stavby pavilonu mateřské školy a jeslí“ na vyvlastňovaných pozemcích. Současně je z rozhodnutí patrno, že jedná se o stavby již dříve rozestavěné, k nimž patří i zřizované hřiště mateřské školy (srov. bod 6 rozhodnutí), nezbytné k jejímu řádnému využití. Nesprávný je přitom i výklad pojmu „staveniště“, za které odvolací soud pokládá „plochu dočasně užívanou při stavbě budované na jiném (sousedním) pozemku“. Staveništěm se zpravidla rozumí (a v tomto smyslu je uvedený pojem užíván i stavebně-technickými předpisy) místo určené k uskutečnění stavby nebo udržovacích prací; zahrnuje stavební pozemek, popřípadě ve stanoveném rozsahu též jiné pozemky nebo jejich části, včetně pomocných ploch (pracovních, skladových apod.), které s ním prostorově souvisejí (srov. Slovník pojmů ve výstavbě, vyd. Českou komorou autorizovaných inženýrů a techniků činných ve výstavbě, r. 2000).
Uzavírá-li tedy odvolací soud, že účelem vyvlastnění bylo toliko dočasné určení pozemku jako pozemku obslužného ke zhotovení stavby na pozemku sousedním, případně že měl být určen výhradně k zastavění budovou mateřské školy samotné, jde o skutkové zjištění, které zřetelně nemá oporu v provedeném dokazování (§241a odst. 3 o.s.ř.).
Správný není ani právní názor odvolacího soudu, že z hlediska ust. §6 odst. 1 písm. m) zákona o půdě je rozhodující, zda jedná se o pozemky zastavěné či nikoliv (ve smyslu ust. §11 odst. 1 písm. c) o.s.ř.). Podstatné zde je, zda pozemky sloužily účelu, pro který byly vyvlastněny, přičemž rozhodující je stav ke dni účinnosti zákona o půdě, nikoliv stav pozdější (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1.8.2008, sp. zn. 28 Cdo 1500/2008). I dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. b) o.s.ř. byl tedy uplatněn opodstatněně.
Nejvyšší soud proto zrušil rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku I o věci samé, jakož i v závislých nákladových výrocích II a III, a věc vrátil odvolacím soudu k dalšímu řízení (§243b odst.2, část věty za středníkem, §243b odst. 3, věta první, o.s.ř.).
Právním názorem dovolacího soudu je odvolací soud v dalším řízení vázán. V novém rozhodnutí o věci rozhodne i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1 o.s.ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 15. října 2009
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu