ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3812.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3812/2009
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause, ve věci žalobců: a) D. P ., b) G. P ., obou zastoupených advokátem, za účasti: 1) M. č. P. – Š. , právně zastoupené advokátkou, 2) S. H ., o. s., zastoupeného advokátkou, 3) P. f. Č. r., o nahrazení správního rozhodnutí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 110/2006, o dovolání účastnice 1) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 11. 2008, č. j. 24 Co 58/2008 – 109, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Účastnice 1) je povinna zaplatit žalobcům a) a b) jako společně a nerozdílně oprávněným na nákladech dovolacího řízení částku ve výši 2.310,- Kč k rukám advokáta, do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení.
III. Ve vztahu mezi účastnicí 1) a účastníky 2) a 3) nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Soud prvního stupně rozsudkem ze dne 12. 9. 2007, č. j. 11 C 110/2006 – 61, rozhodl tak, že určil vlastnické právo k ideální 1 nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. (dále jen „předmětné nemovitosti“), a to ve prospěch původní žalobkyně A. P., zemřelé dne 2. 3. 2008, (výrok I.), a v tomto rozsahu nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v P. ze dne 16. 1. 2006, č. j. PÚ 8449/96/6. Ve výroku II. zamítl žalobu A. P. v rozsahu, v níž se domáhala určení, že je ideální vlastnicí další ideální 1 nemovitostí uvedených ve výroku I. Ve výroku III. rozhodl soudu prvního stupně o náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud k odvolání původní žalobkyně (A. P.) změnil rozsudek soudu prvního stupně v napadeném výroku II. tak, že žalobkyně je vlastnicí další 1 nemovitostí vyjmenovaných ve výroku I. rozsudku soudu prvního stupně, a že i v tomto rozsahu se nahrazuje rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu v P. ze dne 16. 1. 2006, č. j. PÚ 8449/96/6. Ve výroku I. zůstal rozsudek soudu prvního stupně nedotčen (výrok II.). Ve výrocích III. a IV. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů řízení. V průběhu odvolacího řízení původní žalobkyně zemřela a na její místo jakožto právní nástupci nastoupili dědici D. P. a G.P.
A.P. uplatnila nárok na vydání ideální 1 předmětných nemovitostí podle zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů (dále je „zákona č. 229/1991 Sb.“). Mezi účastníky řízení zůstala ovšem spornou otázka, zda na tuto věc dopadá případné odškodnění podle dohody mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Spojených států amerických o vypořádání určitých otevřených nároků a finančních otázek.
Předmětný zemědělský majetek přešel do vlastnictví státu v roce 1959, přičemž v době odnětí jej vlastnila M. B., rozená K. K., která po svém otci R. K. zdědila 1 nemovitostí, přičemž další 1 tohoto majetku patřila do tzv. ležící pozůstalosti po L. K., bratrovi R. K . A.P. jako dcera H. H., sestry L. K., uplatnila restituční nárok podle zákona č. 229/1991 Sb. k této 1 dotčeného majetku. M. B., dcera R. K., uplatnila v USA n ároky podle zmíněné mezivládní dohody, a to nejen k polovině zmíněného majetku, kterou nabyla dědictvím po svém otci, ale i k polovině majetku, který patřil L. K . Následně byla náhradovou komisí v USA odškodněna. Soud prvního stupně pochybil, jestliže v tomto restitučním řízení, jehož předmětem je nárok A. P. k 1 předmětných nemovitostí, přihlédl k odškodnění podle zmíněné mezivládní dohody a přiznal A. P. dle zákona č. 229/1991 Sb. restituční nárok k dotčenému majetku z 1, když podle jeho názoru 1 jejího nároku byla vyčerpána odškodněním. Předmětná mezivládní dohoda se týkala občanů USA, a nikoliv občanů České republiky, a proto mohla mít důsledky pouze pro M. B., občanku USA, a nikoliv pro A. P., která jako občanka České republiky sama uplatnila restituční nároky k dotčenému majetku. Z §21 zákona č. 229/1991 Sb. vyplývá, že A. P., která sama uplatnila nárok dle uvedeného zákona jako osoba oprávněná ve smyslu §4 odst. 2 písm. c) téhož zákona, náleží 1 předmětných nemovitostí, když jiná osoba na stejné příbuzenské úrovni k původnímu vlastníku L. K. restituční nárok podle tohoto zákona neuplatnila.
Proti výroku I. a II. rozsudku odvolacího soudu podala dovolání účastnice 1), přičemž přípustnost dovolání co do výroku I. dovozuje z §237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a co do výroku II. pak z §237 odst. 1 písm. c) téhož zákonného předpisu. V obou případech je důvodem dovolání to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítá, že z odůvodnění rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkový úřad P. ze dne 3. 9. 2003, č. j. PÚ 8449/96/6, na straně 3 vyplývá, že „parcely (části) uvedené ve výroku II byly po převzetí státem zastavěny komunikacemi, jejich vydání brání zákonná překážka §11 odst. 1 písm. c) zákona č. 229/1991 Sb. o půdě.“ A. P. v žalobě nijak nezpochybnila správnost závěru Pozemkového úřadu o existenci této překážky. Přestože „předmětné rozhodnutí bylo později v obnoveném řízení (z jiného důvodu) nahrazeno rozhodnutím Ministerstva zemědělství – Pozemkový úřad P. ze dne 16. 1. 2006, č. j. PÚ 8449/96/6, je nutno zjištění správního orgánu o důvodech nevydání pozemků, uvedených ve výroku II. rozhodnutí ze dne 3. 9. 2003 považovat za věcně i právně správné.“ „Pozemky parc. č. 122 st. p. o výměře 234 m2, parc. č. 28/1 zastavěná plocha a nádvoří o výměře 371 m2 s budovou čp. 10 a parc. č. 28/2 – zast. plocha a nádvoří o výměře 632 m2 jsou v katastru nemovitostí pro k. ú. Štěrboholy vedeny na LV č. 371 pro vlastníka D. C., a jsou tedy ve vlastnictví fyzické osoby. Soudy nevzaly v úvahu, že v řízení je rozhodováno ve věci, kde ze zvláštního právního předpisu vyplývá určitý způsob vypořádání právního vztahu mezi účastníky. Soudy nevzaly v úvahu ani skutková zjištění správního orgánu. Soudy též rozhodly nesprávně, „když rozhodly o podílovém spoluvlastnictví žalobkyně i k nemovitostem, jejichž vydání brání zákonná překážka podle ust. 11, písm. c) (správně asi §11 odst. 1 písm. c/) zákona o půdě a založily spoluvlastnické právo k nemovitostem ve vlastnictví fyzické osoby, tedy rozhodly v rozporu s hmotným právem. Účastnice 1) navrhuje, aby Nejvyšší soud zrušil jak rozsudek soudu odvolacího, tak i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil posledně jmenovanému soudu k dalšímu řízení.
Žalobci k dovolání uvedli, že přípustnost dovolání proti výroku II. rozsudku odvolacího soudu je pochybná, protože proti výroku I. soudu prvního stupně nepodal nikdo ze žalovaných, a tedy ani dovolatelka, odvolání. Uvedený výrok rozsudku soudu prvního stupně se stal pravomocným již marným uplynutím lhůty pro odvolání. Skutečným důvodem dovolání je, že některé z vydaných pozemků jsou zastavěny, a jde tedy o námitku neúplně zjištěného skutkového stavu. Tato námitka ovšem nekoresponduje s uplatněným dovolacím důvodem nesprávného právního posouzení věci. Uvedený argument dovolatelka po celou dobu řízení nepoužila, ačkoliv – jak sama připouští – jí byl znám již před zahájením řízení. Dovolatelka se navíc nemůže domáhat přezkumu či dokonce zrušení těch částí napadených soudních výroků, které se jejích práv či povinností netýkají. Dovolatelka ani nijak nedoložila svá práva k údajně zastavěným čtyřem pozemkům. Žalobci navrhli, aby dovolací soud dovolání žalobce odmítl, případně aby jej zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Dovolací soud se proto zabýval přípustností dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Dovolací soud dospěl k závěru, že co do výroku II. není dovolání přípustné, neboť tento výrok nelze považovat za rozhodnutí. Jedná se pouze o deklaraci odvolacího soudu, že výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvoláním napaden, a nabyl tak samostatně právní moci. Jde tedy pouze o převzetí ustanovení zákona (§206 odst. 1 věta první o. s. ř.) do textu výroku. Přitom se v daném případě neuplatní výjimka z výše uvedeného pravidla upravená v §206 odst. 2 věta druhá o. s. ř.
V souzeném sporu, jehož předmětem je přezkoumání rozhodnutí správního úřadu vydaného podle §9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb., nejde o případ, kdy by z právního přepisu vyplýval určitý způsob vypořádání vztahu mezi účastníky ve smyslu §153 odst. 2 o. s. ř. Právní teorie i praxe zastává názor, že o takový případ jde tehdy, jestliže kogentní řešení právních vztahů mezi účastníky předurčují hmotně právní předpisy, a soud tak může překročit návrhy účastníků a přisoudit něco jiného nebo více, než čeho se účastníci domáhají (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. §1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1034), případně že jde o „vypořádání právně relevantního společenského vztahu, který může soud vypořádat konstitutivním rozhodnutím, přičemž právo ponechává soudu možnost uvážení při volbě způsobu vypořádání, takže zamítnutí žaloby v případě, že žalobce by výsledek úvahy soudu správně předem neodhadl, by bylo z hlediska principů a cílů civilního procesu nepřijatelné (viz David, L.; Ištvánek, F.; Javůrková, N; Kasíková, M.; Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád. Komentář . II. díl. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s., 2009).
Je zřejmé, že na daný případ ani jedna z uvedených definic nedopadá. To zejména proto, že zákon č. 229/1991 Sb. v případě, že je požadováno vydání nemovitosti, neumožňuje více způsobů vypořádání. Pozemek je buďto na základě žádosti (či žaloby) vydán, anebo vydán není, a pozemkový úřad, popřípadě soud v takovém řízení nemohou přiznat více nebo něco jiného, než čeho se osoba oprávněná domáhá. Osoba oprávněná se může, v případě že pozemky vydat nelze pro překážky v tomto zákoně uvedené, domáhat náhrady za nevydané pozemky, kde o určitý způsob vypořádání zpravidla jde (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 1996, sp. zn. 3 Cdon 1117/96, publikovaný ve Sbírce rozhodnutí a stanovisek pod č. 2/1998). Taková situace však nebyla předmětem souzeného sporu. Nejednalo se ani o řízení podle ustanovení §8 odst. 4 zákona o půdě (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 10. 2000, sp. zn. 24 Cdo 1813/2000, veřejnosti přístupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), nýbrž o řízení v němž správní orgán toliko rozhoduje o vlastnictví oprávněné osoby (§9 odst. 4 zákona č. 229/1991 Sb.), tedy zda je vlastníkem dotčených nemovitostí nebo jím není.
Výrok I. rozsudku soudu prvního stupně nebyl odvolání dotčen, soud odvolací v tomto rozsahu rozsudek soudu prvního stupně nepřezkoumával, a v tomto rozsahu proto nemůže být dovolání přípustné, neboť nesměřuje proti pravomocnému rozhodnutí soudu odvolacího (§236 odst.1 o. s. ř.).
Pokud dovolání směřuje proti výroku I. napadeného rozsudku, je přípustné podle §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., avšak jen v té části, v níž bylo rozhodnuto o vydání další ideální 1 předmětných nemovitostí, ve vztahu k nimž je dovolatelka osobou povinnou (nejedná se o pozemek dle PK parc. č. 13 st. p. o výměře 1.068 m2 a domu č. p. 4 na pozemku dle PK parc. č. 13 /dle KN parc. č. 19/ a pozemek dle PK parc. č. 14/1 st. p. o výměře 1.244 m2 a domu č. p. 3 na pozemku dle PK parc. č. 14/1 /dle KN parc. č. 20 – kde je osobou povinnou účastník 2/). V tomto rozsahu totiž nebylo rozhodnuto o právech či povinnostech dovolatelky, a ta tedy není ve vztahu k těmto nemovitostem subjektivně legitimována k podání dovolání.
Ve zbylém rozsahu je tedy dovolání přípustné, nicméně je zjevně bezdůvodné. Dovolatelka totiž staví své dovolání na tvrzeních, které nelze považovat za nic jiného než za v dovolacím řízení nepřípustné nové skutečnosti (§241a odst. 4 o. s. ř.). Tvrzení dovolatelky týkající se zastavěnosti pozemků či jejich vlastnictví fyzickou osobou, a z toho dovolatelkou vyvozovaná existence překážek vydání předmětných nemovitostí ve smyslu zákona č. 229/1991 Sb., nebyly předmětem posouzení při rozhodování správního orgánu, ani soudu prvního stupně či soudu odvolacího. Dovolatelka, ani žádní jiní účastníci tyto skutečnosti v předchozím řízení nenamítali. Dovolatelka při jednání před odvolacím soudem konaném dne 10. 11. 2008 výslovně uvedla, že v jejich písemných podáních založených ve spise „jsou uvedeny všechny argumenty k věci“ (viz č. l. 106). V žádném z těchto podání (ať už ze dne 17. 5. 2006 – č. l. 20, ze dne 5. 6. 2007 – č. l. 38 či ze dne 17. 12. 2007 – č. l. 78), ani při jednáních před soudem prvního stupně či před soudem odvolacím, dovolatelka tvrzení uvedená v dovolání neuplatnila. Důvody uvedené v rozhodnutí správního orgánu (zde ze dne 3. 9. 2003), proti němuž žaloba nesměřuje, nejsou rozhodné.
Soudy v řízení podle části V. o. s. ř. sice nejsou vázány skutkovým stavem, jak byl zjištěn správním orgánem (§250e odst. 1 o. s. ř.), avšak i v tomto řízení mají účastníci základní procesní povinnosti, totiž povinnost tvrdit rozhodné skutečnosti a povinnost tato svá tvrzení prokazovat. Ostatně je zde nutno poukázat i na znění §250d odst. 1 o. s. ř. (ve znění účinném do 30. 6. 2009), podle nějž „účastníci řízení mohou uvést rozhodné skutečnosti o věci samé a označit důkazy k jejich prokázání nejpozději do skončení prvního jednání, které se v řízení před soudem konalo; k později uvedeným skutečnostem a důkazům se nepřihlíží.“ O tomto následku byly účastníci v dané věci řádně poučeni v předvolání k prvnímu jednání ve smyslu §250d odst. 2 o. s. ř. (viz č. l. 23).
Nad rámec odůvodnění je možné konstatovat, že námitka spočívající v tom, že některé z uvedených nemovitostí jsou nyní ve vlastnictví fyzické osoby (D. C.), není důvodná, neboť z výpisu z katastru nemovitostí, jenž je přílohou spisu, vyplývá, že tato fyzická osoba nabyla vlastnické právo k dovolatelkou zmíněným nemovitostem až po účinnosti zákona č. 229/1991 Sb., a není tedy osobou povinnou (§5 cit. zákona). Právní úkon, jímž vlastnické právo k těmto nemovitostem přešlo z osoby povinné na tuto fyzickou osobu, je absolutně neplatný ve smyslu §5 odst. 3, věta druhá, zákona č. 229/1991 Sb.
Z těchto důvodů považoval Nejvyšší soud dovolání v uvedeném rozsahu za zjevně bezdůvodné, a proto jej podle §243b odst. 1 o. s. ř. i v této části odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly žalobcům a) a b) jako společně a nerozdílně oprávněným v souvislosti se zastoupením advokátem náklady, které spočívají v odměně za zastupování ve výši 1.625,- Kč (srov. §11, §10 odst. 3, §14 odst. 1, §15, §18 odst. 1, §19a vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášek č. 49/2001 Sb., č. 110/2004 Sb., č. 617/2004 Sb., a č. 277/2006 Sb. – čl. II.), v paušální částce náhrady výdajů za jeden úkon právní služby ve výši 300,- Kč (srov. §13 odst. 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb. ve znění vyhlášek č. 235/1997 Sb., č. 484/2000 Sb., č. 68/2003 Sb., č. 618/2004 Sb. a č. 276/2006 Sb. – čl. II), a dále v částce odpovídající dani z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a z náhrad odvést podle zák. č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty (§137 odst. 3 o. s. ř.) ve výši 385,- Kč celkem tedy ve výši 2.310,- Kč. Účastnice 1), jejíž dovolání bylo odmítnuto, je povinna přiznanou náhradu nákladů řízení zaplatit k rukám advokáta, jenž žalobce v tomto řízení zastupoval (§149 odst. 1 o. s. ř.).
Účastníkům 2) a 3) v dovolacím řízení žádné účelně vynaložené náklady nevznikly, a proto bylo rozhodnuto tak, že ve vztahu mezi nimi a účastnicí 1) nemá nikdo z nich právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Nebude-li plněno dobrovolně, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, lze se plnění domoci v rámci jeho soudního výkonu.
Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 9. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu