ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3867.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3867/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobce P. S., bytem B., zastoupeného Mgr. Martinem Rybnikářem, advokátem se sídlem Brno, Kpt. Jaroše 3, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti ČR, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 26 C 56/2011, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 9. 2012, č. j. 13 Co 237/2012-161, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
A. Předchozí průběh řízení
Žalobce se domáhal zaplacení částky 106.000,- Kč jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup (ve smyslu §5 písm. b) z. č. 82/1998 Sb.) Městského soudu v Brně, ve věci vedené u tohoto soudu pod sp. zn. 61 C 224/2004, spočívající v nepřiměřené délce tohoto řízení. Uvedl, že u Městského soudu v Brně podal žalobu o zaplacení nájemného ve výši 99.770,- Kč, přičemž skutkový stav byl již prokázán v několika jiných souvisejících řízeních, zejména v trestním řízení vedeném Policií ČR v Brně pod sp. zn. ČTS: MRBM-824/OHK-TČ-3-2004. Městský soud v Brně však v této věci nepřipojil posledně uvedený spis Policie ČR, ačkoliv to žalobce od počátku navrhoval a jeho připojením by bylo možné dokazování před soudem urychlit. Další příčinou průtahů bylo dle žalobce nesprávné obsazení soudu, pro které byla věc Krajským soudem v Brně vrácena Městskému soudu k dalšímu řízení. Nakonec žalobce spatřoval příčinu nepřiměřené délky řízení i ve skutečnosti, že Městský soud v Brně přerušil řízení ve věci na dobu více než dvou let z důvodu, že bylo vedeno řízení o návrhu na zbavení žalobce způsobilosti k právním úkonům. K přerušení řízení však nemělo dojít, protože žalobce byl v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 224/2004 řádně zastoupen advokátem.
Žalovaná navrhla zamítnutí žaloby a uvedla, že k nesprávnému úřednímu postupu ve smyslu z. č. 82/1998 Sb. ze strany soudů nedošlo, když ve věci lze připustit jen jeden průtah, a to v souvislosti s předložením věci odvolacímu soudu, který byl způsoben velkým množstvím napadených věcí. Dále uvedla, že podle judikatury Evropského soudu pro lidská práva lze průtah tolerovat, pokud celková doba řízení nebude nepřiměřená, přičemž chování účastníka řízení nemá být přičítané k tíži státu a je třeba jej zohlednit při rozhodování o překročení přiměřené délky řízení. Poukázala na skutečnost, že žalobce zahlcoval soud množstvím důkazů, které ne vždy souvisely s projednávanou věcí, dále musel být opakovaně vyzván k doplnění či upřesnění svých nesrozumitelných podání a ve velké míře využíval svých procesních práv, což sice nemůže být přičítáno k tíži žalobci, avšak ani k tíži žalované. Nadto lze celé řízení označit za značně složité, protože ve věci bylo činěno mnoho procesních rozhodnutí a bylo provedeno rozsáhlé dokazování.
Obvodní soud pro Prahu 2, jako soud prvního stupně, rozsudkem ze dne 15. 3. 2012, č. j. 26 C 56/2011 – 114, žalobě co do částky 70.000,- Kč vyhověl, ve zbytku žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení. Uvedl, že v daném případě došlo k nesprávnému úřednímu postupu, když byl Městský soud v Brně nesprávně obsazen, následkem čehož byl rozsudek tohoto soudu zrušen a minimálně dvě jednání se musela opakovat. Soud prvního stupně přihlédl i ke skutečnosti, že souzená věc nebyla jednoduchá, řízení bylo po určitou dobu přerušeno a soud musel rozhodovat o početných procesních návrzích žalobce.
Městský soud v Praze, jako soud odvolací, rozsudkem ze dne 1. 8. 2012, č. j. 13 Co 237/2012 – 161, k odvolání žalované potvrdil výrok soudu prvního stupně, kterým bylo žalobě vyhověno co do částky 70.000,- Kč a zrušil výrok o nákladech řízení. Protože žalobce odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně nepodal, nebyl výrok, jímž byla část žaloby zamítnuta, odvoláním dotčen. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že v řízení vedeném u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 61 C 224/2004 došlo k průtahům v řízení. Dále soud výpočtem dospěl k celkové základní výšce odškodnění žalobce 120.115,- Kč, kterou krátil o 40 % jednak z důvodu složitosti věci a dále z důvodu chování žalobce, který v průběhu řízení opakovaně měnil svá skutková tvrzení a předkládal velké množství důkazů. Celkově dospěl k závěru, že přiměřené zadostiučinění žalobce činí 72.069,- Kč, avšak s ohledem na skutečnost, že předmět řízení před odvolacím soudem činil 70.000,- Kč a odvolací soud jej svým rozhodnutím nemohl překročit, potvrdil ve vyhovujícím výroku rozsudek soudu prvního stupně.
B. Dovolání
Proti rozsudku Městského soudu v Praze podal žalobce dovolání, jehož přípustnost spatřuje v §237 odst. 1 písm. c). Jako dovolací důvod uvedl, že rozhodnutí odvolacího soudu stojí na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Konkrétně namítl, že odvolací soud neodůvodnil krácení základní hodnoty zadostiučinění o 40%, a že přiměřené zadostiučinění ve výši 60 % ze základní částky zadostiučinění, která podle odvolacího soudu činila 120.115,- Kč, již nelze považovat za přiměřené. Podáním ze dne 19. 3. 2013 dovolatel doplnil své dovolání, avšak učinil tak až po uplynutí dvouměsíční dovolací lhůty (srov. §240 odst. 1 o. s. ř.), ve které bylo možné podané dovolání měnit, či doplňovat (srov. §242 odst. 4 o. s. ř.), navíc tak učinil v rozporu s §241 odst. 1 o. s. ř. osobně, nikoliv prostřednictvím právního zástupce. K podání ze dne 19. 3. 2013 proto dovolací soud nepřihlédl.
Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.
C. Přípustnost
Vzhledem ke skutečnosti, že napadené rozhodnutí bylo vyhlášeno přede dnem účinnosti zákona č. 404/2012 Sb., dovolací soud věc s ohledem na čl. II bod 7 cit. zákona a s přihlédnutím k nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, projednal podle občanského soudního řádu ve znění před 1. 1. 2013.
Dovolání žalobce není subjektivně přípustné. Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 3, ročník 1998, pod číslem 28, jakož i v dalších svých rozhodnutích (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 04. 12. 2012, sp. zn. 23 Cdo 2401/2011, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 09. 2012, sp. zn. 20 Cdo 3836/2010 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 09. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4203/2010) formuloval a odůvodnil závěr, podle nějž k podání dovolání je oprávněn (tzv. subjektivní přípustnost) pouze ten účastník, v jehož poměrech rozhodnutím odvolacího soudu nastala újma odstranitelná tím, že dovolací soud toto rozhodnutí zruší. „ Obecněji řečeno, procesní újma se projevuje v poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil “ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1363/96). Tím, že odvolací soud rozsudkem potvrdil výrok soudu prvního stupně, jímž bylo žalobci – dovolateli přiznáno zadostiučinění ve výši 70.000,- Kč, nenastala v poměrech žalobce rozhodnutím odvolacího soudu žádná újma. Jde totiž o to, že žalobce – dovolatel nepodal proti rozsudku soudu prvního stupně odvolání, a proto s ohledem na §212 o. s. ř., podle kterého odvolací soud věc projedná v mezích podaného odvolání, byla předmětem řízení před odvolacím soudem pouze částka 70.000,- Kč, kterou napadla odvoláním žalovaná a která byla žalobci – dovolateli soudem prvního stupně přiznána jako zadostiučinění za nesprávný úřední postup. Rozsudek odvolacího soudu ze dne 1. 8. 2012, č. j. 13 Co 237/2012 – 161, kterým byl výrok napadený odvoláním žalované v celém rozsahu potvrzen, je proto z pohledu žalobce – dovolatele tím nejpříznivějším jaký mohl odvolací soud vydat s ohledem na skutečnost, že podle §211 o. s. ř. ve spojení s §153 odst. 2 o. s. ř. nemohl překročit předmět řízení. Rozhodnutím odvolacího soudu proto nenastala v poměrech žalobce – dovolatele újma, která by byla odstranitelná zrušením tohoto rozhodnutí.
Z výše uvedeného důvodu Nejvyšší soudu dovolání žalobce bez jednání (§243a odst. 1 o. s. ř.) podle §243b odst. 5 věty první ve spojení s §218 písm. b) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je dán tím, že žalobce u dovolacího soudu neuspěl a žalované prokazatelné náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 20. srpna 2013
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu