ECLI:CZ:NS:2012:28.CDO.387.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 387/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Josefa Rakovského a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce: hlavní město Praha , IČ: 00064581, se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2/2, zast. JUDr. Světlanou Zvolánkovou, advokátkou se sídlem v Praze 2, Karlovo náměstí 18, proti žalovaným: 1) E. B. , bytem v P. 2, R. n. 1696/99, a 2) Ing. Z. Č. , bytem ve V., K. h. 484, oba zastoupeni JUDr. Miladou Špaňhelovou, advokátkou se sídlem v Řevnicích, Žižkova 251, za vedlejší účasti na straně žalobce: a) Bytové družstvo TOSKA, družstvo , se sídlem v Praze 10, Krátká 1788/25, b) Bytové družstvo „BEDEKA“ , se sídlem v Praze 10, Krátká 1788/25, c) Bytové družstvo „Vzájemnost“ , se sídlem v Praze 10, Krátká 1785/17, a d) Bytové družstvo K31 , se sídlem v Praze 10, Krátká 31, všichni zastoupeni Mgr. Jitkou Kolmanovou, bytem v Praze 9, Mratínská 178/8, o určení vlastnického práva k nemovitostem , vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 23 C 606/2007, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. července 2011, č.j. 55 Co 22/2011-173, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků ani vedlejších účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Městský soud v Praze jako soud odvolací potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 21. září 2010, č.j. 23 C 606/2007-136, jímž byla zamítnuta žaloba o určení, že žalobce je vlastníkem pozemků parc. č. 1268/1, 1268/2, 1268/3, 1268/6, 1268/7, 1268/8, 1268/9, 1268/12, 1271/1 a 1271/2 v katastrálním území S. (výrok I); současně bylo rozhodnuto o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, vyšel ze zjištění, že předmětné pozemky byly od roku 1926 ve vlastnictví J. M. B. a popsanou dědickou posloupností postupně přešly až do vlastnictví žalovaných (viz rozhodnutí Státního notářství Prahy 2 ze dne 5. 12. 1990, sp. zn. 2 D 444/90, jde-li o spoluvlastnický podíl náležející žalované 1/, resp. usnesení Okresního soudu Praha-západ ze dne 25. 4. 2005, sp. zn. D 1242/2006, jde-li o podíl patřící žalovanému 2/). Ač v roce 1957 bylo zahájeno řízení o vyvlastnění předmětných pozemků (z důvodu připravované výstavby bytových domů), nebylo prokázáno jeho završení vydáním rozhodnutí o vyvlastnění. Ani poté stát nevystupoval jako vlastník pozemků, na rozdíl od žalovaných a jejich právních předchůdců, jež byli jako vlastníci kontinuálně zapsáni též v evidenci (katastru) nemovitostí. Proto žalovaní neměli ani důvod usilovat o restituci pozemků, jak již dříve uzavřel Ústavní soud nálezem ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09 (ve sporu mezi žalovanými a vedlejším účastníkem a/ o vydání bezdůvodného obohacení za užívání pozemků). Jelikož se stát v minulosti nestal vlastníkem pozemků (žalovaní ani jejich předchůdci vlastnictví nepozbyli), nemohlo vlastnictví přejít na žalobce podle zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“), co do důvodů má za to, že rozsudek spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Zpochybňuje závěr odvolacího soudu, že stran předmětných pozemků nedošlo k vydání rozhodnutí o jejich vyvlastnění a tedy k přechodu na stát tímto způsobem, případně k převzetí pozemků – dotčených stavbami – bez právního důvodu. V takovém případě má za to, že žalovaní vlastnické právo pozbyli a jeho prosazení se pak mohli domáhat toliko postupem podle restitučních předpisů; v tomto směru žalobce pokládá za nesprávné i závěry uvedené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 42/09 a namítá, jež jde o závěry odporující dosavadní judikatuře jak samotného Ústavního soudu (zejm. jeho plenárnímu nálezu sp. zn. Pl.ÚS-st. 21/05), tak i citované judikatuře obecných soudů. Současně zpochybňuje správnost zápisů v katastru nemovitostí, namítaje, že tyto zápisy v řadě případů neodpovídaly skutečnosti a vytýká soudu, že závěr o vlastnictví žalovaných zakládá pouze rozhodnutí o dědictví. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky soudů obou stupňů a věc vrátil Obvodnímu soudu pro Prahu 10 k dalšímu řízení.
Žalovaní ani vedlejší účastníci se k dovolání nevyjádřili.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátkou (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, jenž by byl odvolacím soudem dříve zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (dovolací důvod dle §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na zjištěný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Závěr odvolacího soudu, že ohledně předmětných nemovitostí nebylo rozhodnuto o jejich vyvlastnění, je bezpochyby závěrem skutkovým, nikoliv právním, neboť jde o výsledek hodnocení v řízení provedených důkazů, nikoliv o akt výkladu či aplikace práva na zjištěný skutkový stav. Argumentuje-li dovolatel nesprávným právním posouzením věci, pak pouze v tom směru, že pokud by odvolací soud (stejně jako před ním soud prvního stupně) nepochybil ve svých skutkových závěrech, mohl dospět k jinému právnímu posouzení, a to sice k závěru, že nemovitosti – jež měly být předmětem (v řízení však neprokázaného) vyvlastnění – přešly v rozhodné době na stát. Jinak řečeno, výtka nesprávného právního posouzení věci jde zde založena na kritice správnosti skutkových zjištění, jež lze zpochybnit toliko prostřednictvím dovolacího důvodu podle §241a odst. 3 o. s. ř., který však dovolateli
– v případě dovolání přípustného jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
– k dispozici není. (Jeho prostřednictvím na zásadní významnost rozhodnutí po stránce právní usuzovat nelze).
Právní závěr odvolacího soudu, že za daných skutkových okolností žalovaní vlastnické právo nepozbyli ani uplynutím lhůt pro uplatnění práva podle zvláštních (restitučních) předpisů, ustálené judikatuře dovolacího soudu neodporuje a je plně v souladu i s judikaturou Ústavního soudu. Obecně sice platí, že ti, kdo by byli podle restitučních předpisů oprávněnými osobami, se nemohou domáhat prosazení svých vlastnických nároků podle obecného předpisu (srov. např. rozsudek velkého senátu obchodního a občanskoprávního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. září 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001, uveřejněný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck, C 2187, sešit 27; popřípadě stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2005, sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05, uveřejněné pod č. 477/2005 Sb.). O takový případ však nejde tam, kde účastník neměl k uplatnění práva podle restitučního předpisu žádný rozumný důvod, neboť byl v katastru nemovitostí evidován jako vlastník a jeho vlastnické právo nebylo v rozhodné době nikým zpochybňováno a stalo se tak až po uplynutí lhůt pro uplatnění práva, jež stanoví předpisy restituční (srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. října 2009, sp. zn. I. ÚS 709/09, nebo nález ze dne 29. prosince 2009, sp. zn. IV. ÚS 42/09; z judikatury Nejvyššího soudu pak např. rozsudek ze dne 7. února 2012, sp. zn. 28 Cdo 2265/2011, nebo usnesení ze dne 17. února 2010, sp. zn. 28 Cdo 4973/2007). O takový případ jde i ve věci nyní posuzované, jak ostatně konstatoval již Ústavní soud v nálezu shora citovaném.
Žalobcova námitka, že odvolací soud zakládá závěr o vlastnictví žalovaných toliko na rozhodnutí o dědictví (která – jde-li o okruh děděním nabytého majetku – závazně řeší toliko vztahy mezi účastníky řízení o dědictví; srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ČSR ze dne 31. 1. 1990, sp. zn. 3 Cz 5/90, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 14, ročník 1992), korektní není, neboť danému závěru soudu evidentně předchází též posouzení otázek trvání vlastnictví v nepřetržité řadě předchůdců žalovaných, a to na podkladě vlastních zjištění, jež soud učinil v tomto sporném řízení.
Z výše uvedeného vyplývá, že dovolání žalobce směřuje proti rozhodnutí odvolacího soudu, jež ve věci samé nemá po právní stránce zásadní význam (§237 odst. 3 o. s. ř.) a proti němuž tento mimořádný opravný prostředek tudíž přípustný není (§237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).
Nejvyšší soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), nepřípustné dovolání odmítl (§243b odst. 5 věty první, §218 písm. c/ o. s. ř.).
O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 části věty před středníkem a §146 odst. 3 o. s. ř. za situace, kdy žalovaným, kteří by jinak měli právo na jejich náhradu, v tomto řízení náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 6. listopadu 2012
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu