ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3894.2009.1
sp. zn. 28 Cdo 3894/2009
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., ve věci žalobce O. s. p. z. a v. – A. s. o. Č. r., zastoupeného advokátem, proti žalované Z.O. V. ú. z. t. P., zastoupené advokátem, o určení vlastnického práva k nemovitostem, vedené u Okresního soudu v Písku pod sp. zn. 4 C 220/2008, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. 5. 2009, č. j. 6 Co 966/2009-114, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 28. května 2009, č. j. 6 Co 966/2009-114, a rozsudek Okresního soudu v Písku, ze dne 30. ledna 2009, č. j. 4 C 220/2008-84, se zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Písku k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně, jímž tento soud určil, že žalobce je vlastníkem nemovitostí blíže identifikovaných ve výroku I. téhož rozsudku (dále jen „předmětné nemovitosti“). Ve výroku II. rozhodl odvolací soud o náhradě nákladů odvolacího řízení.
Z.O. V. ú. z. t. P. vystoupila dne 24. 9. 2002 z Odborového svazu pracovníků zemědělství a výživy a stala se členem O. s. s. o. a o. Došlo tak k zániku této základní organizace a ke vzniku nové. Předmětné nemovitosti zůstaly ve vlastnictví Odborového svazu (žalobce), a to s odkazem na čl. 36 odst. 5 stanov žalobce, podle něhož v případě zániku odborové organizace přechází majetek po předchozím vypořádání závazků a pohledávek na základě protokolů delimitační komise na odborový svaz. „Pokud žalovaný navrhoval doplnění dokazování rozsudkem Nejvyššího soudu České republiky a žalobce nálezem Ústavního soudu a ústavní stížností podanou proti rozsudku Nejvyššího soudu České republiky, sp. zn. 28 Cdo 5099/2009, byly tyto důkazy zamítnuty. Pokud jde o judikáty, nejedná se ve smyslu §125 o. s. ř. o prostředky způsobilé zjistit stav věci, tedy o důkazy. Pokud jde o námitku žalovaného, že stanovy občanských sdružení nejsou závazné, zde odkazuje odvolací soud na rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2641/2000 a 28 Cdo 2669/2006.“ Otázkou, zda žalovaná mohla předmětné nemovitosti nabýt vydržením, se odvolací soud nezabýval, neboť tato otázka nebyla významná pro rozhodnutí ve věci.
Proti tomuto rozsudku podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z toho, že napadené rozhodnutí řeší právní otázku zásadního právního významu. Důvodnost dovolání staví na tom, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a rozhodnutí také na nesprávném právním posouzení věci spočívá. Dovolatelka v rozsáhlém dovolání zejména namítá, že právní závěry rozsudku soudu odvolacího „jsou v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ČR ze dne 21. ledna 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007, vydaného o téže právní otázce – kontinuita subjektivity žalovaného – i rozsudkem Nejvyššího soudu ČR č. 50/2001 Sb. o právní povaze stanov a jejich možné neplatnosti pro rozpor se zákonem.“ Soudy v daném řízení rozhodly ve prospěch žalobce na základě zjevně neúplné vlastnické žaloby, která neobsahuje elementární hmotně právní skutečnosti zakládající vlastnické právo žalobce. Soud odvolací za žalobce a proti žalované jednostranně doplňoval chybějící rozhodné skutečnosti a důkazy o nich, čímž došlo k velmi podstatnému porušení práva na spravedlivé soudní řízení. Nesprávný je též závěr odvolacího soudu, že nepodá-li člen sdružení ve smyslu §15 zákona č. 83/1990 Sb. žalobu na určení neplatnosti stanov či jejich částí pro rozpor se stanovami a zákonem, jsou stanovy, případně jejich část, závazné, i když v rozporu se zákonem jsou. Právní předchůdce žalované vstoupil do odborového sdružení žalobce jako samostatná právnická osoba a tuto svoji právní kontinuitu žalovaná ani jeho právní předchůdce nikdy neztratili. Předmětné nemovitosti zakoupila žalovaná výlučně ze svých prostředků a výlučně pro svoje členy. Přitom z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007, vydaného v řízení mezi týmiž účastníky, o téže předběžné otázce, jednoznačně vyplývá, že v dané věci došlo toliko k zániku členství základní odborové organizace se zachováním její právní subjektivity, a nikoliv k zániku základní odborové organizace. Projevem vůle žalované bylo vystoupení ze sdružení, a nikoliv úmysl zaniknout „transformací“ jako právnická osoba. Žalovaná nabyla vlastnické právo k předmětným nemovitostem jako samostatná právnická osoba a toto vlastnické právo nemohla „ztratit“, neboť vystoupením právnické osoby z odborového svazu nezanikla její právní subjektivita, a tím ani její konstituované vlastnické právo. V rozporu s hmotným právem posoudil odvolací soud i otázku vydržení vlastnického práva k předmětným nemovitostem, neboť již z rozsudku Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007, je potvrzeno, že žalovaná byla oprávněnou držitelkou těchto nemovitostí, a to ode dne jejich nabytí do podání předmětné žaloby. Žalovaná navrhla, aby Nejvyšší soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí a aby následně zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobce ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že oba soudy rozhodly na základě dostatečně zjištěného skutkového stavu a věc po právní stránce náležitě a objektivně posoudily. Stanovy žalobce v žádném případě neumožňují přechod odborové organizace do jiného odborového svazu, nýbrž pouze v rámci organizací Odborového svazu žalobce. ZO Odborového svazu žalobce předmětným rozhodnutím členské základny nezpochybnitelně zanikla, a ztratila dosavadní právní subjektivitu. Členové odborové organizace pak založili v rámci jiného odborového svazu novou organizaci s vlastní právní subjektivitou. Žalobce poukazuje též na ústavně garantovanou autonomii sdružení a zákaz ingerence státu do spolkové samosprávy (čl. 20 Listiny základních práv a svobod). Poukazuje též na omezenou možnost soudní kontroly rozhodnutí občanského sdružení a možnosti člena podat opravný prostředek proti takovému rozhodnutí. Odborová organizace Výzkumný ústav zemědělské techniky Praha, IČ: 41190904, byla vždy organizační složkou žalobce. Předmětné nemovitosti nebyly nikdy ve vlastnictví základní organizace, ale jednalo se o majetek všeodborový. V listině Majetkové a delimitační unie bylo zřetelně uvedeno, že při zániku odborové organizace majetek přechází na žalobce. V žádném případě proto uvedený majetek nemůže být ve vlastnictví žalované. Původní základní odborová organizace jako organizační jednotka žalobce neměla právní subjektivitu – tuto má pouze žalobce. Organizační jednotky se mohou zavazovat jen v rozsahu, který jim určí žalobce. Majetek tedy nemohl přejít z této organizační jednotky bez souhlasu žalobce na jiný právní subjekt, a dokonce mimo odborový svaz. Na vlastnictví majetku přitom nemá žádný vliv právní subjektivita. Právní subjektivita „byla organizacím zrušena v roce 1997“ a „od tohoto data jim byly rušeny též IČ“. Žalobce poukazuje na doslovné znění čl. 36 odst. 5 svých stanov a zásadně nesouhlasí se závěry Nejvyššího soudu dovozenými v rozhodnutí, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007. Namítá, že i když příslušný senát zcela zásadním způsobem změnil svůj předchozí právní názor, tuto věc neprojednal ve velkém senátě. Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí pominul, že v případě žalované se jedná o zcela jiný subjekt, který byl organizován jako základní odborová organizace pod odborovým svazem žalobce a o zcela jiný subjekt, do něhož se měl transformovat (jiné IČ a jiný odborový svaz), i když se jedná v podstatě o stejné osoby – členy, kteří jsou v těchto subjektech sdruženi. Žalobce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou, řádně zastoupenou podle §241 odst. 1 o. s. ř. Lze se proto zabývat jeho přípustností.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož napadený rozsudek odvolacího soudu není měnícím §237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., ani potvrzujícím poté, co předchozí rozsudek soudu prvního stupně (jímž rozhodl „jinak“) byl odvolacím soudem zrušen §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přichází v úvahu přípustnost dovolání toliko na základě ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. V daném případě by tedy dovolání mohlo být shledáno přípustným jen za předpokladu, že by dovolací soud dospěl k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí.
V daném případě dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání přípustné je, neboť rozhodnutí odvolacího soudu odporuje závěrům dosaženým v nedávných rozhodnutích Nejvyššího soudu.
Je zde třeba poukázat zejména na dovolatelkou již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2009, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ). Nutno předeslat, že v tomto rozhodnutí Nejvyšší soud vycházel ze stanov žalobce v totožném znění, jako je tomu v současném řízení, a to v řízení mezi týmiž účastníky za téměř totožných skutkových okolností (viz níže).
V tomto rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl: „Ustanovení stanov žalobce nelze podle názoru Nejvyššího soudu interpretovat jinak, než že platí pro ZO po dobu jejího členství (existence) v rámci příslušného odborového svazu. Stanovy žalobce vykazují v části o skončení či zániku členství mezeru . Na rozdíl od řady stanov jiných odborových svazů neobsahují ustanovení o vystoupení Z.O ., včetně jejího majetkového vypořádání se svazem. Podle všeho i tato mezera přispěla ke stavu, za něhož se zánik členství žalovaného omezil na změnu identifikačního čísla (a následnou registraci nového), aniž by proběhlo jakékoli - a žádoucí, byť třeba jen formální – vypořádání. Zjevně i z toho důvodu postrádají závěry nižších instancí zjištění o majetkovém vypořádání stran. Interpretační problém odkrývají též již zmíněné pasáže stanov o možnosti přechodu Z.O. při jejím zániku do jiné Z.O. téhož odborového svazu v rámci „transformace“ nebo o přechodu jejího majetku na odborový svaz při jejím zániku bez transformace (čl. 12 b. 3 stanov). V nyní posuzované věci však vznikla situace, při níž vnější znaky právní subjektivity Z.O. (existence nemovitostí zapsaných v katastru, členská základna) zůstaly zachovány .“ Dále dovolací soud konstatoval, že „při vstupu do odborového svazu se stal (či zůstal) žalovaný právním subjektem, byť po dobu své existence v rámci tohoto odborového svazu s omezenou právní subjektivitou (viz též §6 odst. 2 písm. e/ zákona o sdružování občanů).“
Dovolací soud vycházel z doktrinálního výkladu reprezentovaného zejména I. Telcem, že „vedlejší spolek“ (tedy i Z.O.) s vlastní právní subjektivitou je právnickou osobou zcela plnoprávnou, lidově řečeno, je právnickou osobou „se vším všudy“. Na tomto zásadním právním závěru nic nemění ani to, že vznik a trvání právně samostatného vedlejšího spolku odvisí od spolku hlavního a od jeho organizační struktury, resp. od jeho stanov (podrobněji Telec, I.: Spolkové právo, C. H. Beck, Praha, 1998, str. 148).“ Nejvyšší soud dovodil, že „rozhodnutí (usnesení) členské schůze žalovaného (pzn. žalované i v současném sporu) již nesetrvávat v dosavadním odborovém svazu znamenalo, slovy stanov žalobce, „zánik“ členství Z.O. v odborovém svazu. Záměrem rozhodnutí ZO však nebyl zánik právní subjektivity žalovaného jako takové. Členská základna fyzických osob v Z.O. i její majetek zůstaly zachovány. Dne 24. 9. 2002 se Z.O. V. ú. z. t. P. stala na základě registrace součástí jiného odborového svazu, kterým je O. s. s. o. a o..“
Nejvyšší soud tak dospěl k závěru, jenž je zásadní i pro souzený spor, a to, že „postupem žalovaného … došlo k realizaci práva obecně formulovaného v §3 odst. 1 zákona o sdružování občanů, podle něhož může ze sdružení každý svobodně vystoupit. Toto právo lze přiznat i žalovanému jako základní organizaci s právní subjektivitou, sdružené do odborového svazu. “ Následně dodal, že „opustila-li formou, kterou lze vyložit jako vystoupení (stanovy žalobce hovoří pouze o zániku Z.O., ale obecnou úpravu v zákoně č. 83/1990 Sb. nelze ztratit ze zřetele), základní organizace odborový svaz, nelze ji nutit, aby se „zřekla“ věcí ve svém vlastnictví a ponechala je ve stávajícím odborovém svazu. Dovolací soud je přesvědčen, že takový postup by se dostal do rozporu s článkem 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, podle něhož má vlastnické právo všech vlastníků stejný zákonný obsah a ochranu. Žalovaný, který byl právním subjektem v rámci dosavadního odborového svazu a kontinuálně jím zůstal po svém vstupu do jiného odborového svazu, může proto i nadále vlastnit ty nemovitosti, jejichž vlastníkem již byl v době svého členství v odborovém svazu předchozím. “
Dovolací soud ovšem zdůraznil, že „ závěry zde vyslovené jsou závazné pouze pro účastníky sporu a nelze je zobecnit. Jsou odvislé od znění stanov konkrétního svazu, právních úkonů účastníků a ostatních skutkových okolností. Nelze vést paralelu mezi těmito závěry a vztahy ZO jiných odborových svazů k těmto svazům. “ V dalších podrobnostech lze odkázat na odůvodnění citovaného rozhodnutí.
Nicméně, oproti případu, v němž bylo vydáno výše citované rozhodnutí, se ten současný liší tím, že předmětné nemovitosti žalovaná nevnesla do odborové organizace při vstupu do ní, ale nabyla je v průběhu trvání členství, a to na základě dvou smluv – kupní smlouvy ze dne 7. 10. 1998 a smlouvy o prodeji části podniku ze dne 6. 4. 1998. Při činění těchto právních úkonů však vždy jako nabyvatelka předmětných nemovitostí vystupovala žalovaná jako samostatný subjekt práva. Mezi účastníky v tomto řízení bylo navíc nesporné, že obě smlouvy byly vloženy do katastru nemovitostí a že „těmito dvěma smlouvami subjekt uvedený ve smlouvách nabyl do vlastnictví“ (viz protokol o jednání před soudem prvního stupně ze dne 21. 1. 2009 – č. l. 63). Právě tyto skutečnosti vedou i v souzeném sporu dovolací soud k totožnému závěru jako v případě rozhodnutí sp. zn. 28 Cdo 5099/2007, vyjádřeného slovy, že „je-li taková právnická osoba (rozum. základní odborová organizace) vlastníkem majetku, pak nemůže vztah odborového svazu a v něm sdružené odborové organizace působit tak rozsáhle, že by vedl k důsledkům typu „běžte, ale svůj majetek nám tu zanechte“.“
I kdyby měl žalobce za to, že se nějakým způsobem jakožto odborový svaz podílel na pořízení předmětných nemovitostí a že žalovaná z tohoto svazu „vynesla“ více, než co jí náleželo, bylo by třeba takové okolnosti tvrdit a k jejich prokázání předložit relevantní důkazy. Avšak posouzení případných tvrzení v tomto směru předložených musí být úkolem soudu nalézacího, nikoliv soudu dovolacího.
K námitce žalobce, že Nejvyšší soud rozhoduje při řešení dané problematiky nejednotně, je třeba zdůraznit, že judikatura Nejvyššího soudu v tomto ohledu nejednotná není. Zajisté došlo k určitému vývoji v rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu, nicméně žalobce přehlíží, že v rozhodnutích, jimiž argumentuje, se dovolací soud otázkou takto formulovou přímo nezabýval. Tak v rozsudku ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 28 Cdo 2669/2006, Nejvyšší soud posuzoval toliko otázku závaznosti stanov občanského sdružení pro členy a organizační jednotky sdružení, a to v případě, kdy skutečně došlo k zániku odborové organizace bez transformace do jiné odborové organizace žalobce. V usnesení zdejšího soudu ze dne 19. 2. 2008, sp. zn. 28 Cdo 180/2008, pak byly tyto úvahy (vyjádřené ostatně již v rozsudku ze dne 26. 6. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2641/2000 – všechny dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ) potvrzeny. Navíc se v druhém případě jednalo „jen“ o rozhodnutí (usnesení) nepřipouštějící dovolání k meritornímu projednání pro absenci otázky zásadní právní významnosti.
Odvolací soud při svých úvahách v této věci zřejmě vycházel z dříve obecně vyjádřených právních názorů Nejvyššího soudu, nicméně nepřihlédl k závěrům citovaným shora, které sice nelze zobecnit a aplikovat paušálně na jiné případy jiných odborových svazů, avšak nelze je zcela pominout, zvláště pak tehdy, je-li rozhodován obdobný spor mezi týmiž subjekty (účastníky řízení). Názory Nejvyššího soudu prezentované ve výše citovaném rozhodnutí, sp. zn. 28 Cdo 5099/2007 (ale také v rozsudku ze dne 6. 1. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3716/2009) neznamenají obrat v dosavadní judikatuře či její popření, nýbrž jsou výrazem hlubšího rozboru problematiky a interpretace dotčených právních předpisů, a to za specifických skutkových okolností konkrétního případu.
Na druhou stranu bylo by mylné se domnívat, že určité právní závěry Nejvyššího soudu není možné vztáhnout i na jiné případy. Jedná se o interpretaci vztahu principu spolkové autonomie a základního práva svobodně se sdružovat. V tomto ohledu Nejvyšší soud zaujal stanovisko, že právo svobodně vystoupit z občanského sdružení je nutné přiznat i základní organizaci s právní subjektivitou sdružené do odborového svazu, i když stanovy tohoto svazu takovou možnost výslovně neuvádí. To však v žádném případě není možno považovat za odchýlení se od dosavadní judikatury, byť jde snad o stanovisko nové, (právní) veřejnosti neznámé.
V tomto ohledu považuje dovolací soud za nutné upozornit i na další rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1919/2009 (veřejnosti též dostupné na internetových stránkách Nejvyššího soudu, www.nsoud.cz ), v němž byl vyjádřen následující závěr: „Žaloba podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb., o sdružování občanů, není jediným prostředkem soudní ochrany člena sdružení. Tento člen musí být oprávněn podat žalobu i tehdy, jestliže neexistuje napadnutelné rozhodnutí orgánu sdružení. Takovou situací může být spor o určení členství v občanském sdružení; členu nelze upřít právo svobodně se sdružovat ve smyslu čl. 20 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.“
V této souvislosti je třeba uvést i důvody, které Nejvyšší soud k takovému závěru vedly. Z procesního hlediska je důležité, že v předchozím rozhodnutí Nejvyššího soudu, sp. zn. 28 Cdo 2948/2006, ze dne 28. 6. 2007, bylo zastáváno obdobné stanovisko jako v případě rozsudku odvolacího soudu, napadeného v současném sporu, tedy že „ve výlučném řízení podle §15 odst. 1 zákona o sdružování občanů jde o tzv. zákonnou žalobu určovací povahy, a že jinak než takto petitorně znějící žalobě nemůže být vyhověno, neboť by to postrádalo oporu v hmotném právu a že princip spolkové autonomie … velí soudu nezasahovat do činnosti občanských sdružení jakýmkoliv jiným způsobem, než výslovně dovoluje zákon.“
Tento rozsudek byl však zrušen nálezem Ústavního soudu ze dne 23. 4. 2009, sp. zn. II. ÚS 2542/07 (veřejnosti dostupný na internetových stránkách Ústavního soudu, http://nalus.usoud.cz ) s tím, že „výklad ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. provedený dovolacím soudem je neudržitelně restriktivní, neboť nedopadá na případy, kdy je tvrzeno porušení základního práva, k němuž však došlo jiným jednáním než rozhodnutím orgánů sdružení, kupříkladu úkonem, jež povahu rozhodnutí nemá („dopisem“), nebo naopak nevydáním rozhodnutí, ačkoliv podle vnitřních předpisů sdružení být vydáno mělo, případně se tak stalo jednáním faktickým (činem) – a že takové situace nastat mohou, není vyloučeno.“
V řízení vedeném pod sp. zn. 28 Cdo 1919/2009, proto Nejvyšší soud jsa vázán právním názorem soudu Ústavního vyslovil výše uvedený závěr. K tomu Nejvyšší soud dodal: „Rozmanité společenské vztahy přinášejí stále nové situace, při nichž by trvání na jediném žalobním petitu (pouze podle §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb.) znamenalo v důsledcích odepření spravedlnosti – tedy popření záruky procesní ochrany účastnických práv podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Toho je třeba se tak vyvarovat i v nyní posuzované věci. Ustanovení §15 odst. 1 zákona č. 83/1990 Sb. je tedy možné využít jako lex specialis, tj. jako právní prostředek, umožňující napadnout (jinak respektované) rozhodnutí spolkového orgánu. Neznamená to však, že by nemohla být ve spolkové věci podána žaloba s jiným zněním petitu – samozřejmě za předpokladu, že vyhovuje (restriktivně vykládaným) kritériím pro projednání. Za taková kritéria lze oprávněně považovat, a to při dostatečně vysokém stupni intenzity jejich naplnění, protiprávnost tvrzeného jednání druhé strany (v podobě rozporu se zákonem či interními normami spolku), společenský zájem na projednání věci, vyčerpání smírčích instrumentů a v neposlední řadě výraznou újmu (materiální, osobnostní), potenciálně utrpěnou žalobcem (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2008, sp. zn. 28 Cdo 2916/2006).“ I zde citované právní závěry nepochybně dokládají vývoj judikatury Nejvyššího soudu v dané oblasti, která však – a to je třeba znovu zdůraznit – nejeví znaky přímé kontradiktornosti.
Dovolací soud shledal dovolání žalované důvodným, neboť v rozhodnutí, proti němuž žalovaná brojila, odvolací soud shora uvedené závěry nezohlednil, což mělo závažný dopad do rozhodnutí o věci samé. Za těchto okolností postupoval dovolací soud podle §243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek soudu odvolacího zrušil. Protože důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, se vztahují i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil Nejvyšší soud i jeho rozsudek a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3, věta druhá, o. s. ř.)
Soudy jsou pak ve smyslu §243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 17. února 2010
JUDr. František I š t v á n e k, v. r.
předseda senátu