ECLI:CZ:NS:2013:28.CDO.3911.2012.1
sp. zn. 28 Cdo 3911/2012
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce hlavního města Prahy se sídlem v Praze 1, Mariánské náměstí 2, zastoupeného JUDr. Janem Mikšem, advokátem se sídlem v Praze 2, Na Slupi 15, za účasti 1. B. D., bytem S., K. 8, zastoupeného Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7, Dukelských hrdinů 23, 2. Českých energetických závodů, státního podniku „v likvidaci“, IČ: 000 02 691, se sídlem v Praze 10, Kodaňská 46, zastoupeného JUDr. Pavlem Štrbíkem, advokátem se sídlem v Praze 2, Ladova 2043/5, a 3. České republiky – Státního pozemkového úřadu se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, o určení vlastnictví oprávněné osoby, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 47 C 143/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. května 2012, č. j. 24 Co 14/2012-154, takto:
I. V řízení bude pokračováno jako se 3. účastníkem s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a.
II. Dovolání se odmítá .
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
Žalobce se podanou žalobou domáhal nahrazení správního rozhodnutí (Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha; dále též jen „pozemkového úřadu“), jímž bylo určeno, že účastník ad. 1. je vlastníkem v rozhodnutí specifikovaného pozemku, ač podle žalobce v dané věci nebyly naplněny podmínky restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen „zákon o půdě“), a to z důvodu, že kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek. Nadto je přesvědčen, že vydání pozemku bránila překážka podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, neboť ten je zastavěn areálem sídliště Háje.
Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 11. října 2011, č. j. 47 C 143/2009-116, zamítl žalobu, jíž se žalobce domáhal, aby rozsudkem soudu byl nahrazen výrok I. rozhodnutí Ministerstva zemědělství – Pozemkového úřadu Praha ze dne 22. 10. 2009, č. j. PÚ 8087/93/13, a to tak, že B. D. (účastník ad. 1.) není vlastníkem nemovitosti dle KN parc. č. 576/33, ostatní plocha, o výměře 808 m2 (dle PK část parc. č. 1474/1, role), zapsané u Katastrálního úřadu pro hl. m. Prahu na LV pro obec Praha a k. ú. H. (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výroky II. až IV.). Po provedeném dokazování měl soud prvního stupně za zjištěné, že pozemek PK 1474/1, o výměře 10.646 m2, zdědil účastník ad. 1. po smrti svého otce a po nátlaku ze strany představitelů tehdejšího režimu převedl vlastnictví k němu kupní smlouvou ze dne 10. 8. 1970 na stát (v KN zapsáno hl. m. Praha), který jej vykoupil za účelem výstavby Jižního Města. K uzavření kupní smlouvy došlo poté, co účastníku ad. 1. byla adresována nabídka k odkupu pozemku za cenu určenou podle §15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. ve výši 0,40 Kčs/m2 a současně mu bylo sděleno, že v případě jejího nepřijetí mu bude pozemek vyvlastněn. Kupní cena pak byla s odkazem na §15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. dohodnuta na částku 4.258,40 Kčs (tj. 0,40 Kčs/m2). Dále měl soud za prokázané, že pozemek dle KN parc. č. 576/33, ostatní plocha, o výměře 808 m2 (dále jen „předmětný pozemek“ nebo „sporný pozemek“), představuje část původního pozemku PK č. 1474/1, přičemž sporný pozemek není zastavěn a v řízení nebyla prokázána ani jeho funkční souvislost s jinou výstavbou (sídlištěm Háje nebo sousedícími pozemky různých vlastníků). Soud měl rovněž za zjištěné, že zbylé části původního pozemku PK č. 1474/1 byly již dříve na základě jiných rozhodnutí pozemkového úřadu vydány účastníku ad. 1. Nárok na vydání sporného pozemku účastník ad. 1. uplatnil dne 25. 1. 1993 a Ministerstvo zemědělství – Pozemkový úřad Praha výrokem I. rozhodnutí ze dne 22. 10. 2009, č. j. PÚ 8087/93/13, určilo, že je jeho vlastníkem.
Soud prvního stupně věc projednal podle části páté zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu (dále jen „o. s. ř.“). Dovodil přitom, že účastník ad. 1. je oprávněnou osobou podle §4 odst. 1 zákona o půdě, a shledal naplněným i restituční titul ve smyslu §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť kupní smlouva ze dne 10. 8. 1970 byla uzavřena v tísni (nátlak režimu a pohrůžka vyvlastnění; naplnění tohoto znaku ani žalobce nesporoval) a za nápadně nevýhodných podmínek, které soud spatřoval v tom, že byť byla kupní cena sjednána podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., tak ta záměrně rozlišovala mezi osobním a soukromým vlastnictvím, přičemž druhou z těchto skupin vlastníků výrazně diskriminovala, což je v demokratické společnosti nepřípustné. Stát následně (v důsledku změny společenských a právních poměrů nyní žalobce) nemůže v konkrétním případě ospravedlňovat svůj dřívější postup nutností dodržování těchto pravidel. Soud proto v kontextu všech skutečností (především pozemek PK č. 1474/1 sloužil k obživě rodiny účastníka ad. 1. a později – ještě před uzavřením kupní smlouvy – měl účastník ad. 1. v důsledku postupu státu k pozemku jen holé vlastnictví) považoval vyplacenou cenu 0,40 Kčs/m2 za neadekvátní v takové míře, že vzniklý nepoměr vzájemných plnění poskytnutých si stranami kupní smlouvy ze dne 10. 8. 1970 byl způsobilý naplnit znak nápadně nevýhodných podmínek. Neshledal přitom existenci překážky bránící vydání pozemku z důvodu zastavěnosti ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě (pozemek není zastavěn a ani funkčně nesouvisí s jinou výstavbou).
K odvolání žalobce přezkoumal napadené rozhodnutí Městský soud v Praze, jenž je rozsudkem ze dne 24. května 2012, č. j. 24 Co 14/2012-154, potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výroky II. a III.). Odvolací soud se plně ztotožnil se závěry soudu prvního stupně o naplnění restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, tedy že kupní smlouva byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, přičemž k závěru o naplnění posledně uvedeného kritéria jej vedly i názory vyslovené v nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 168/95, podle nichž je vyhláška č. 43/1969 Sb. diskriminační, neboť dělila vlastnictví na osobní a soukromé. Na základě toho pak uzavřel, že pokud kupní smlouva ze dne 10. 8. 1970 vycházela při určení ceny z §15 této vyhlášky (pozemek PK č. 1474/1 byl prokazatelně vykoupen pro výstavbu sídliště), byla tím porušena ekvivalentnost vzájemných plnění, a tím došlo k převodu pozemku na stát za nápadně nevýhodných podmínek. Dále se odvolací soud ztotožnil se závěrem o nezastavěnosti sporného pozemku i funkční nesouvislosti s jinou výstavbou (sídlištěm), a tedy o neexistenci překážky vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Jako nedůvodnou shledal i námitku nesprávného postupu pozemkového úřadu, který měl podle žalobce chybně rozhodnout o povolení obnovy správního řízení, neboť předmětem nyní projednávané věci je rozhodnutí zmíněného úřadu o určení vlastnictví, a proto nemůže být hodnocen postup v řízení o obnově.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal dovolání žalobce. Co do přípustnosti dovolání odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., co do důvodů má za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Především namítá, že nebyl naplněn restituční titul podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, neboť kupní smlouva nebyla uzavřena za nápadně nevýhodných podmínek, jelikož cena byla stanovena v souladu s §15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. Odkázal přitom na ustálenou judikaturu, která nápadně nevýhodné podmínky spatřuje zejména v podstatném rozporu ceny s cenovými předpisy v rozhodné době platnými s tím, že nápadně nevýhodné podmínky se mohou jevit jako existující i při porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními, avšak v posledně citovaném smyslu nelze §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě vykládat, neboť předchozí podmínky byly produktem tehdejší doby a postihovaly každého, kdo nemovitosti prodával. Předmětný pozemek je navíc zastavěný ve smyslu §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě. Žalobce rovněž poukázal na to, že pozemkový úřad ve vztahu ke spornému pozemku již rozhodl rozhodnutím ze dne 27. 7. 2006, č. j. PÚ 8087/93/5, v němž neshledal existenci nápadně nevýhodných podmínek a dospěl i k závěru, že pozemek je zastavěný. Dne 9. 6. 2009 se však účastník ad. 1. domáhal nápravy tohoto rozhodnutí cestou obnovy řízení, jež byla povolena a v jejím rámci bylo vydáno rozhodnutí ze dne 22. 10. 2009, č. j. PÚ 8087/93/13. Je přesvědčen, že posledně citované rozhodnutí bylo vydáno v důsledku nesprávného úředního postupu, jelikož podmínky pro obnovu správního řízení dány nebyly. Jestliže odvolací soud k této námitce žalobce nepřihlédl, je i v tomto ohledu jeho rozhodnutí nesprávné. Ze shora uvedených důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ostatní účastníci řízení se k dovolání nevyjádřili.
V průběhu dovolacího řízení byl s účinností ke dni 1. 1. 2013 Pozemkový fond České republiky (původní účastník ad. 3) zákonem č. 503/2012 Sb., o Státním pozemkovém úřadu a o změně některých souvisejících zákonů, zrušen (§23 zákona č. 503/2012 Sb.), do jeho práv a povinností, včetně práv a povinností ze správních a soudních řízení, jejichž byl účastníkem, vstoupila Česká republika a k výkonu těchto práv a povinností se stal příslušným citovaným zákonem zřízený Státní pozemkový úřad (§22 odst. 1 zákona č. 503/2012 Sb.). Nejvyšší soud proto podle §107 odst. 1 a 3 o. s. ř. rozhodl, že v řízení bude pokračováno jako se 3. účastníkem s Českou republikou - Státním pozemkovým úřadem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) postupoval v řízení podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 31. 12. 2012, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 1. 2013 (srov. článek II, bod 7 zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Přípustnost dovolání proti rozsudku a proti usnesení odvolacího soudu ve věci samé upravuje ustanovení §237 o. s. ř.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté změny rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by odvolací soud zrušil), může být dovolání přípustné jen za podmínek uvedených v §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy především má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Tak je tomu zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
O nesprávné právní posouzení věci (které jako dovolací důvod ve smyslu §241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. dovolatel uplatňuje) může jít tehdy, posoudil-li odvolací soud věc podle nesprávného právního předpisu, nebo přiléhavě vybraný právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na zjištěný skutkový stav chybně aplikoval.
V projednávané věci spočívá rozsudek odvolacího soudu na právním závěru, že byly naplněny podmínky restitučního titulu podle §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, jelikož kupní smlouva ze dne 10. 8. 1970 byla uzavřena v tísni a za nápadně nevýhodných podmínek, které odvolací soud spatřuje jednak v kontextu všech skutečností – okolností předcházejících prodeji a jednak v tom, že kupní cena byla sjednána podle §15 vyhlášky č. 43/1969 Sb. ve výši 0,40 Kčs/m2, ačkoliv pozemek byl prokazatelně vykoupen pro účely výstavby sídliště na Jižním Městě, čímž byla porušena ekvivalentnost vzájemných plnění. Současně odvolací soud dospěl k závěru, že vydání předmětného pozemku nebránilo ustanovení §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož sporný pozemek není zastavěn a ani funkčně nesouvisí s jinou výstavbou.
Soudní praxe spatřuje nápadně nevýhodné podmínky zejména v podstatném rozporu ceny s cenovými předpisy v rozhodné době platnými (např. s vyhláškou č. 43/1969 Sb., o cenách staveb v osobním vlastnictví a o náhradách při vyvlastnění nemovitostí), ale i v jiných okolnostech, např. nuceném vystěhování vlastníka z obce, kde měl nemovitost, do podstatně horších podmínek, přičemž objektivní existenci takových podmínek v době právního úkonu je třeba posuzovat vždy konkrétně podle okolností daného případu (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ze dne 15. července 1993, sp. zn. Cpjn 50/93, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 34/1993; obdobně též nález Ústavního soudu ze dne 17. září 1996, sp. zn. I. ÚS 168/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 6, č. 79; popřípadě rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15). Vrchní soud v Praze se k této problematice [tentokráte v souvislosti s aplikací obsahově totožného ustanovení §6 odst. 1 písm. g) zákona č. 87/1991 Sb.] vyjádřil v rozsudku ze dne 5. března 1993, sp. zn. 3 Cdo 47/92 (uveřejněném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod R 36/1993), kde dospěl k závěru, že existenci nápadně nevýhodných podmínek lze u úplatných smluv shledat tehdy, byla-li porušena ekvivalentnost smluvených vzájemných plnění a byl-li objektivně poměr získané hodnoty k vydávané protihodnotě nápadně nevýhodný. V případech, kdy kupní cena byla mezi smluvními stranami dohodnuta podle cenových předpisů platných v době uzavření kupní smlouvy, nelze bez dalšího usoudit na neadekvátnost peněžitého plnění ze smlouvy a tedy na nápadně nevýhodné podmínky. Objektivní existenci nápadně nevýhodných podmínek v době právního úkonu je nutno posuzovat, jak bylo výše uvedeno, vždy konkrétně podle okolností daného případu [srov. obdobně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2002, sp. zn. 22 Cdo 1268/2000, publikovaný v Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu pod C 1066, sv. 15]. Při zkoumání znaku nápadně nevýhodných podmínek podle citovaného ustanovení je třeba vždy pečlivě hodnotit, jde-li o nevýhodnost takové intenzity, že ji lze kvalifikovat jako nápadnou (srov. nález Ústavního soudu ze dne 27. září 1995, sp. zn. II. ÚS 53/95, uveřejněný ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 4, č. 53). Z uvedeného proto vyplývá, že není možné přijmout paušalizující závěr o neexistenci nápadně nevýhodných podmínek při převodu nemovitostí ve smyslu restitučních předpisů vždy, když kupní cena odpovídá cenovým vyhláškám platným v tehdejší době.
Vzhledem ke shora citovaným judikatorním zásadám dospěl odvolací soud v posuzovaném případě k závěru, že plnění, jichž se podle uzavřené smlouvy každé ze smluvních stran dostalo, jsou neekvivalentní. Jak se z odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku podává, odvolací soud přihlížel ke všem rozhodujícím skutečnostem, které prodej nemovitosti provázely. Přitom nejenom ze způsobu aplikace tehdy platné vyhlášky č. 43/1969 Sb. (jež odvolací soud, ve shodě s názorem Ústavního soudu, označil v konkrétním případě za diskriminující), nýbrž z posouzení celého řetězce skutkových okolností předcházejících prodeji nemovitosti (především soubor pozemků sloužících obživě rodiny, omezení vlastnického práva prodejce, výkup pozemků pro výstavbu sídliště atd.), jak je osvětleno v odůvodněních rozhodnutí soudů obou stupňů, lze dovodit závěr, že prodej nemovitosti byl pro prodávajícího nápadně nevýhodný, jelikož došlo k neekvivalentnosti vzájemně poskytnutých plnění. Závěr odvolacího soudu, že jsou splněny podmínky k vydání nemovitosti uvedené v §6 odst. 1 písm. k) zákona o půdě, je proto správný a v souladu s citovanou judikaturou.
Pokud jde obecně o výklad pojmu „nápadně nevýhodné podmínky“ ve vztahu k porovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními, tak tyto námitky na nyní projednávanou věc nedopadají (resp. je v projednávané věci nelze aplikovat), neboť odvolací soud neučinil závěr o uzavření kupní smlouvy za nápadně nevýhodných podmínek na základě srovnání tehdejších prodejních cen nemovitostí s cenami dnešními, ale na základě neekvivalentnosti vzájemných plnění, jež tkví mimo jiné v tom, že cena za m2 pozemku byla stanovena podle vyhlášky č. 43/1969 Sb., s přihlédnutím k celému řetězci skutkových okolností předcházejících uzavření kupní smlouvy (viz výše).
Žalobce dále zpochybňoval závěr odvolacího soudu, že nejsou naplněny překážky bránící vydání pozemku podle §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě, jelikož předmětný pozemek není zastavěný ani není funkčně souvislý s jinou výstavbou. S ohledem na právě uvedené je pak nutné zdůraznit, že závěr odvolacího soudu o nezastavěnosti a neexistenci funkčního spojení sporného pozemku s jinou výstavbou je v dané věci závěrem nikoliv právním, nýbrž skutkovým, přičemž pochybení při zjišťování skutkového stavu věci pak podle okolností může být dovolacím důvodem podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. (řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci) nebo podle §241a odst. 3 o. s. ř. (rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování). Žalobce však přehlíží, že mu dovolací důvody podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a §241a odst. 3 o. s. ř. za dané procesní situace, v níž přípustnost dovolání závisí na úvaze dovolacího soudu podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., k dispozici nejsou (srov. §237 odst. 3 o. s. ř.), nejedná-li se v případě vady řízení o sporný výklad procesní otázky, která ovšem v průběhu tohoto řízení nevyvstala. Zmíněnou argumentaci lze přitom vztáhnout i ke skutkovým závěrům soudů obou stupňů ve vztahu k existenci nápadně nevýhodných podmínek (např. využití pozemků k obživě rodiny prodejce – viz výše). Nad rámec uvedeného se přesto jeví vhodné uvést, že odvolací soud ke skutkovým závěrům dospěl na základě výsledků dokazování, při němž se nedopustil žádného procesního pochybení, jež by mohlo ovlivnit správnost jeho hodnotícího závěru o učiněných skutkových zjištěních (o nezastavěnosti pozemku a neexistenci funkčního spojení předmětného pozemku s jinou výstavbou).
Konečně namítá-li žalobce, že odvolací soud měl přihlédnout k jeho námitkám, dle nichž rozhodnutí pozemkového úřadu bylo vydáno v důsledku nesprávného úředního postupu, je nutné připomenout, že v řízení ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, podle části páté občanského soudního řádu nejde o přezkum správnosti rozhodnutí a jeho procesního postupu, ale o nové projednání a meritorní rozhodnutí věci, o níž podle zákona dříve rozhodl tento správní orgán. Projednání téhož sporu nebo jiné právní věci, o níž bylo pravomocně rozhodnuto správním orgánem, následně soudem v občanském soudním řízení nepředstavuje způsob přezkoumání správnosti (zákonnosti) rozhodnutí správního orgánu obdobný správnímu soudnictví nebo rozhodování vycházející z bezvýslednosti řízení před správním orgánem. Podstata projednání a rozhodnutí stejné věci v občanském soudním řízení spočívá v tom, že se účastníku řízení před správním orgánem, který vyčerpal v řízení před správním orgánem řádné opravné prostředky a který není spokojen s konečným rozhodnutím správního orgánu, umožňuje, aby - bez ohledu na překážku věci pravomocně rozsouzené vytvořenou rozhodnutím správního orgánu - požadoval nové projednání sporu nebo jiné právní věci u soudu a také nové rozhodnutí ve věci, dospěje-li soud k jiným závěrům než správní orgán. Nové projednání věci soudem tak navazuje na řízení před správním orgánem, aniž by bylo jeho výsledky vázáno, a zaručuje, že spor nebo jiná právní věc budou - v takovém rozsahu, v jakém o nich bylo před správním orgánem skončeno řízení - soudem definitivně uzavřeny a že nemohou být vráceny správnímu orgánu k dalšímu projednání a rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2013, sp. zn. 21 Cdo 4416/2011, nebo též Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. §201 až 376. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1988). Z právě uvedeného proto vyplývá, že postup správního orgánu ani jeho rozhodnutí nemohou být předmětem hodnocení (správnosti či nesprávnosti) v tomto řízení. Odvolací soud tak postupoval správně, nepřihlédl-li ke shora citovaným námitkám žalobce.
S ohledem na výše uvedené pak nelze než závěry odvolacího soudu shledat zcela souladné s příslušnými ustanoveními zákona i jejich výkladem obsaženým v judikatuře Nejvyššího soudu, a není tak důvodu považovat jeho rozhodnutí za zásadně právně významné dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., pročež Nejvyšší soud dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle §243b odst. 5, věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. s tím, že žádnému z účastníků, jež by na jejich náhradu měli v zásadě právo, náklady nevznikly.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 3. července 2013
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu