ECLI:CZ:NS:2020:28.CDO.3924.2019.1
sp. zn. 28 Cdo 3924/2019-573
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Michaela Pažitného, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyň a) A. R. , narozené XY, bytem XY, a b) J. R. , narozené XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Ludvíkem Ševčíkem, advokátem se sídlem v Brně, Kobližná 47/19, za účasti 1) K. S. , narozeného XY, bytem XY, 2) M. P. , narozené XY, bytem XY, a 3) Výzkumného ústavu živočišné výroby, v.v.i. , identifikační číslo osoby 00027014, se sídlem v Praze 10, Přátelství 815, zastoupeného JUDr. Janou Marečkovou, advokátkou se sídlem v Praze 3 – Vinohrady, Ondříčkova 16, o určení vlastnictví oprávněné osoby k nemovitým věcem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 11 C 359/2004, o dovolání účastníka 3) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 20. září 2018, č. j. 29 Co 275/2018-480, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Účastník 3), Výzkumný ústav živočišné výroby, v.v.i., je povinen zaplatit žalobkyním, oprávněným rovným dílem, na náhradě nákladů dovolacího řízení částku celkem 6.364,60 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozhodnutí k rukám JUDr. Ludvíka Ševčíka, advokáta se sídlem v Brně, Kobližná 47/19.
III. Žalobkyně a účastníci 1) a 2) nemají vůči sobě navzájem právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243f odst. 3 o. s. ř.):
V záhlaví označeným rozsudkem odvolací soud přezkoumal rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 10, ze dne 10. 4. 2018, č. j. 11 C 359/2004-444, v rozsahu části jeho výroku pod bodem I, odstavec 2, jímž byla určena lhůta k vrácení kupní ceny, a rozhodl, že se daný výrok (jeho část) „vypouští“ (výrok I); zbylými výroky rozhodl o nákladech řízení ve vztahu mezi účastníky (výroky II a III), o nákladech státu (výrok IV) a o nákladech odvolacího řízení (výrok V).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním účastník 3), Výzkumný ústav živočišné výroby, v.v.i. (dále též jako „dovolatel“), ve výroku pod bodem I; přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadený rozsudek závisí na řešení otázky procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (z níž odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004). Přitom namítá, že odvolací soud nepřezkoumal rozsudek soudu prvního stupně v odvoláním napadeném rozsahu a jako odvolatele jej ani nevyzval k doplnění odvolacích důvodů ve vztahu ke zbylé části napadeného výroku rozhodnutí, jíž bylo rozhodnuto o vydání nemovitých věcí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“); k tomu srov. část první, čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony.
Dovolání přitom, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.), Nejvyšší soud odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť není přípustné.
Přípustnost dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se končí odvolací řízení (a jež nepatří do okruhu rozhodnutí vypočtených v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Na řešení dovolatelem nastolené otázky procesního práva (procesních důsledků vadného odvolání, jež neobsahuje odvolací důvody /§212a odst. 2 o. s. ř./), rozhodnutí odvolacího soudu nezávisí, jestliže odvolací soud – vycházeje z obsahu odvolatelem provedeného procesního úkonu (odvolání) – učinil závěr, že odvoláním účastník 3) napadl rozsudek soudu prvního stupně toliko v části výroku pod bodem I odst. 2, spolu s výroky III a IV, jimiž bylo rozhodnuto o jeho povinnosti k náhradě nákladů řízení.
Odvolací soud tedy neposoudil podané odvolání jako vadné, jež by postrádalo uvedení odvolacích důvodů (ve vztahu k dalším výrokům, které – dle závěru odvolacího soudu nebyly napadeny a jež proto nelze přezkoumat) a rozhodnutí tudíž nezávisí ani na řešení procesní otázky, jak naložit s takto vadným odvoláním (namítá-li současně dovolatel, že bylo povinností soudu činit úkony směřující k odstranění případných vad odvolání ve smyslu §43 a §209 o. s. ř.).
Rozhodnutí proto není v kontradikci ani s dovolatelem odkazovanou rozhodovací praxí dovolacího soudu, s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2005, sp. zn. 33 Odo 631/2004, v němž dovolací soud, krom jiného, současně připomněl, že absence odvolacího důvodu (v případě odvolání směřujícího proti rozsudku či usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé) představuje odstranitelnou vadu odvolání, o jejíž nápravu je soud povinen se pokusit postupem podle §43 o. s. ř.
K vadám uvedeným v §229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a §229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, přitom dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. §242 odst. 3 větu druhou o. s. ř.); samy o sobě vady řízení přípustnost dovolání nezakládají (k tomu srov. i ustanovení §241a odst. 1 věty druhé o. s. ř., dle nějž „dovolání nelze podat z důvodu vad podle §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3“).
Namítá-li tedy dovolatel, že odvolací soud nevyčerpal celý předmět odvolacího řízení (že nesprávně posoudil rozsah, v němž bylo rozhodnutí soudu prvního stupně napadeno odvoláním, a nepodrobil tak odvolacímu přezkumu část výroku I o vydání nemovitých věcí žalobkyním), vystihuje tím právě vadu řízení (zmatečnost) podle §229 odst. 3 o. s. ř. (k tomu přiměřeně srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 1999, sp. zn. 26 Cdo 60/99, uveřejněný pod č. 59/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).
Bezcenná je pak i dovolatelem současně uplatněná argumentace (nadto bez vytčení kvalifikované otázky hmotného práva a hledisek přípustnosti dovolání) týkající se hmotněprávního aspektu věci – rozhodnutí soudu prvního stupně o vydání nemovitých věcí oprávněné osobě, které odvolací soud nepřezkoumával.
Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení vychází z ustanovení §243c odst. 3 věty první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. v situaci, kdy dovolání účastníka 3) bylo odmítnuto a kdy k nákladům k náhradě oprávněných žalobkyň, jež se prostřednictvím svého zástupce (advokáta) vyjádřily k dovolání, patří odměna advokáta v částce celkem 4.960 Kč [srov. §6 odst. 1, §7 bod 5, §9 odst. 4 písm. d/, §11 odst. 1 písm. k/ a §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů], spolu s náhradou hotových výdajů advokáta stanovenou paušální sazbou 300 Kč (§13 odst. 4 advokátního tarifu) a náhradou za daň z přidané hodnoty (§137 odst. 3 písm. a/ o. s. ř.) ve výši 1.104,60 Kč. Účastníkům 1) a 2) pak v dovolacím řízení náklady nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 27. 1. 2020
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu