ECLI:CZ:NS:2010:28.CDO.3987.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 3987/2010
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a Mgr. Petra Krause ve věci žalobce Města Slavičín , se sídlem ve Slavičíně, Osvobození 25, zastoupeného JUDr. Jiřím Frajtem, advokátem se sídlem ve Valašských Kloboukách, Masarykovo nám. 177, proti žalované České republice - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových , se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, o určení vlastnictví , vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 8 C 260/2005, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. května 2010, č.j. 60 Co 105/2010-103, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně – pobočka ve Zlíně ze dne 6. května 2010, č. j. 60 Co 105/2010-103, a rozsudek Okresního soudu ve Zlíně ze dne 21. ledna 2010, č. j. 8 C 260/2005-66, se zrušují a věc se v r a c í Okresnímu soudu ve Zlíně k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Shora označeným rozsudkem Krajský soudu v Brně – pobočka ve Zlíně jako soud odvolací (výrokem pod bodem I) potvrdil rozsudek Okresního soudu ve Zlíně (dále též „soud prvního stupně“) ze dne 21. ledna 2010, č.j. 8 C 260/2005-66, jímž byla zamítnuta žaloba, kterou se žalobce domáhal určení, že je vlastníkem domu – občanské vybavenosti č.p. 351 na pozemku p. č. st. 245, zapsaného na LV číslo 60000 katastru nemovitostí pro obec a katastrální území S.; současně krajský soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II).
Odvolací soud, ve shodě se soudem prvního stupně, uzavřel, že předmětný dům nepřešel z vlastnictví státu do vlastnictví žalobce podle ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 172/1991 Sb.“). Konstatoval, že nebyly prokázány skutečnosti o existenci práva hospodaření Městského národního výboru ve Slavičíně (předchůdce žalobce) k tomuto majetku k 23. listopadu 1990, jelikož v řízení nebyly předloženy dokumenty o vzniku tohoto práva, hospodářská smlouva ani jiné opatření ve smyslu vyhlášky č. 119/1988 Sb., o hospodaření s národním majetkem. Dovodil, že při neprokázání skutečností o vzniku práva hospodaření nelze mít podmínky stanovené §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. za naplněné toliko faktickým hospodařením s předmětnou budovou, neboť hospodaření je i tímto zákonem chápáno jako hospodaření v právním smyslu a až po vzniku práva mohlo dojít k jeho naplnění reálným hospodařením. Jako nesprávný odmítl odvolací soud názor žalobce, že právo hospodaření mohlo jeho předchůdci vzniknout i originárně, zhotovením budovy č.p. 351 (postavené Městským národním výborem ve Slavičíně a po desetiletí jím užívané jako objekt jeslí), bez právního úkonu nebo úředního rozhodnutí prokazujícího vznik práva hospodaření.
Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání. Co do jeho přípustnosti odkázal na ustanovení §237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., co do důvodů měl za to, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.]. Za nesprávný označil názor odvolacího soudu, že právo hospodaření mohlo vzniknout pouze na základě právního úkonu či úředního rozhodnutí. Tvrdil, že rozpočtové organizaci mohlo právo správy národního majetku vzniknout též originárně, vytvořila-li (jménem státu) novou věc. Svůj názor opřel i o ustanovení §21 odst. 1 nařízení vlády č. 110/1953 Sb., a dovozoval, že pokud konkrétní rozpočtová organizace věc potřebovala pro plnění svých úkolů a pořídila ji proto do státního vlastnictví, je logické, že tuto věc z tohoto důvodu dále užívala a že jí příslušela správa k tomuto majetku. Ustanovení §14 nařízení vlády č. 110/1953 Sb. je podle žalobcova názoru v posuzované věci neaplikovatelné, neboť dopadá pouze na ty případy, kdy rozpočtové organizaci již příslušela správa k určité věci ve vlastnictví státu a ta měla být převedena na jinou rozpočtovou organizaci. Citované ustanovení nelze proto použít v těch případech, kdy stát nově nabývá vlastnické právo k věci, která doposud nebyla v jeho vlastnictví. Dále odvolacímu soudu žalobce vytýkal nerespektování ustálené judikatury, podle níž je posouzení existence práva hospodaření ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. otázkou zejména fakticity tohoto hospodaření, nikoli právního důvodu jeho vzniku; namítal, že z tohoto pohledu odvolací soud věc neposuzoval. Navrhl, aby byl rozsudek odvolacího soudu zrušen a věc byla tomuto soudu vrácena k dalšímu řízení.
Žalovaná označila napadený rozsudek za správný. Se závěry odvolacího soudu se ztotožnila, odkaz žalobce na ustanovení §21 odst. 1 nařízení vlády č. 110/1953 Sb. označila za nepřípadný, tvrdíc, že cit. ustanovení dopadá toliko na případy úplatného nabývání majetku. Dovozovala, že v posuzovaném případě tímto způsobem právo hospodaření založeno být nemohlo. Navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009, neboť dovoláním byl napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán po 30. 6. 2009 (srov. článek II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení), zastoupenou advokátem (§241 odst. 1 o. s. ř.) a ve lhůtě stanovené §240 odst. 1 o. s. ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.
Podle §236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, jestliže to zákon připouští.
Jelikož rozsudkem odvolacího soudu byl rozsudek soudu prvního stupně potvrzen a nejde o případ skryté diformity rozhodnutí ve smyslu §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. (již proto, že soudem prvního stupně nebyl vydán rozsudek, který by byl odvolacím soudem zrušen), může být dovolání přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., tedy má-li rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam.
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se přitom nepřihlíží (§237 odst. 3 o. s. ř.).
V posuzované věci Nejvyšší soud dochází k závěru, že rozsudek odvolacího soudu je rozhodnutím, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam, neboť dovolatelem položenou právní otázku (která je pro rozhodnutí ve věci samé určující), řešil odvolací soud v rozporu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu.
Jelikož vady řízení, k nimiž dovolací soud u přípustného dovolání přihlíží z povinnosti úřední (§242 odst. 3 o. s. ř.), nejsou v dovolání namítány a z obsahu spisu se nepodávají, zabýval se Nejvyšší soud tím, zda je dán důvod uplatněný v dovolání, tedy prověřením správnosti právního posouzení věci odvolacím soudem v otázce rozsahu obecní restituce z pohledu podmínek stanovených §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb.
Podle §1 odst. 1 zákona č. 172/1991 Sb. do vlastnictví obcí dnem účinnosti tohoto zákona přecházejí věci z vlastnictví České republiky, k nimž ke dni 23. listopadu 1990 příslušelo právo hospodaření národním výborům, jejichž práva a závazky přešly na obce a v hlavním městě Praze též na městské části, pokud obce a v hlavním městě Praze též městské části s těmito věcmi ke dni účinnosti tohoto zákona hospodařily.
Závěr odvolacího soudu, že při zkoumání otázky práva hospodaření ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 cit. zákona je bez významu prokázané faktické hospodaření a že ke vzniku tohoto práva mohlo dojít toliko v řízení prokázaným právním úkonem nebo úředním rozhodnutím, Nejvyšší soud nesdílí. Předesílá, že i Ústavní soud již ve svém nálezu ze dne 29. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 185/96, uveřejněném ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, sv. 6, č. 131, dovodil, že pro přechod některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí podle zákona č. 172/1991 Sb. je třeba kumulativní splnění tří podmínek stanovených v §1 odst. 1 tohoto zákona; musí jít o majetek, který v rozhodné době náležel České republice, ke stanovenému dni k němu měl právo hospodaření právní předchůdce obce a konečně, že s tímto majetkem tento předchůdce také hospodařil. V rozhodovací praxi Nejvyšší soudu se konstantně uplatňuje názor, že posouzení zákonného termínu „právo hospodaření“ ke stanovenému datu 23. listopadu 1990 je především věcí fakticity tohoto hospodaření, nikoliv právního titulu k němu (z mnohých rozhodnutí Nejvyššího soudu řešících danou problematiku srovnej například rozsudek ze dne 21. 11. 2002, sp. zn. 28 Cdo 1301/2001; rozsudek ze dne 12. 6. 2007, sp. zn. 28 Cdo 817/2006; usnesení ze dne 24. 9. 2007, sp. zn. 28 Cdo 470/2007; nebo rozsudek ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 1698/2009; všechna rozhodnutí uveřejněna na webových stránkách Nejvyššího soudu). V této souvislosti Nejvyšší soud odkazuje též na závěry přijaté v rozsudku ze dne 26. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 812/96, podle nichž „… Institut práva hospodaření, založený hospodářským zákoníkem ze dne 4. června 1964 č. 109 Sb., (účinným od 1. července 1964) stál na principu tzv. věcné příslušnosti ke správě; tento princip byl v zákoně vyjádřen zásadou, že právo hospodaření vykonává zásadně ta organizace, která je pověřena úkoly, k jejichž plnění majetek zcela nebo převážně slouží (§65 odst. 1). Tato zásada stála nad příslušným úředním rozhodnutím o zřízení práva hospodaření …“.
Názor odvolacího soudu, akcentující při zkoumání otázky práva hospodaření (ve smyslu ustanovení §1 odst. 1 cit. zákona) toliko právní skutečnosti o vzniku práva hospodaření a ponechávající stranou okolnost, zda majetek reálně sloužil k plnění úkolů příslušného národního výboru (jehož práva a závazky přešly na žalující obec), je tedy v rozporu s konstantní judikaturou dovolacího soudu, kterou Nejvyšší soud ani v nyní posuzované věci neopouští.
Shledávaje z výše uvedených důvodů dovolání žalobce přípustným a současně i důvodným, Nejvyšší soud proto rozsudek odvolacího soudu ve věci samé i v závislém nákladovém výroku zrušil (§243b odst. 2 in fine o. s. ř.); jelikož důvody, pro které byl rozsudek odvolacího soudu zrušen, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, byl zrušen i tento rozsudek a věc vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).
Právní názor vyslovený Nejvyšším soudem v tomto rozsudku je pro soudy nižších stupňů v dalším řízení závazný (§243d odst. 1, §226 odst. 1 o. s. ř.). V konečném rozhodnutí bude rozhodnuto i o náhradě nákladů dovolacího řízení (§243d odst. 1, §151 odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 18. listopadu 2010
JUDr. Jan E l i á š, Ph.D., v. r.
předseda senátu