ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4097.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4097/2018-155
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Mgr. Petra Krause a soudců JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobkyně České republiky – Agentury ochrany přírody a krajiny České republiky , identifikační číslo osoby: 629 33 591, se sídlem v Praze 11 – Chodov, Kaplanova 1931/1, zastoupené JUDr. Pavlem Pfajfrem, advokátem se sídlem v Ohrazenicích 119, za účasti Arcibiskupství pražského , identifikační číslo osoby: 004 45 100, se sídlem v Praze 1 – Hradčany, Hradčanské náměstí 56/16, zastoupené JUDr. Janem Pavlokem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 6, K Brusce 124/6, o nahrazení rozhodnutí pozemkového úřadu o vydání nemovitosti oprávněné osobě, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 38 C 151/2016, o dovolání účastníka (Arcibiskupství pražské) proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 7. června 2018, č. j. 4 Co 159/2017-126, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:
(dle §243f odst. 3 o. s. ř.)
V záhlaví označeným rozsudkem, výrokem pod bodem I, odvolací soud potvrdil rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 18. dubna 2017, č. j. 38 C 151/2016-85, jímž bylo nahrazeno rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Středočeský kraj, ze dne 14. března 2016, č. j. SPU 124262/2016/Ro, sp. zn. SP12403/2015-537100, tak, že se účastníku podle zákona č. 428/2012 Sb., o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi a o změně některých zákonů (zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi a náboženskými společnostmi), ve znění nálezu Ústavního soudu uveřejněného pod č. 177/2013 Sb. (dále jen „zákon č. 428/2012 Sb.“) nevydávají pozemky parc. č. XY, parc. č. XY, parc. č. st. XY v katastrálním území XY, a pozemek parc. č. XY v katastrálním území XY em (dále jen „předmětné pozemky“). Dále odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v nákladovém výroku a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výroky II a III rozsudku odvolacího soudu).
Rozsudek odvolacího soudu napadl dovoláním účastník řízení, Arcibiskupství pražské (dále jen „dovolatel“), a to v jeho celém rozsahu. Splnění předpokladů přípustnosti dovolání spatřoval v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny; jako dovolací důvod ohlašuje, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§241a odst. 1 občanského soudního řádu). Brojí proti závěru odvolacího soudu, že podmínka funkční souvislosti nemovitostí nemůže být posuzována navzájem mezi nemovitostmi vydávanými podle §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. Neztotožňuje se ani se závěry odvolacího soudu o absenci funkční souvislosti jak mezi předmětnými pozemky navzájem, tak mezi nimi a dovolatelem již vlastněnými pozemky. Navrhuje zrušení rozsudků obou soudů nižších stupňů.
Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§10a občanského soudního řádu) dovolání účastníka projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“).
Přípustnost dovolání proti napadenému rozhodnutí odvolacího soudu, jímž se tu končí odvolací řízení (a jež nepatří mezi usnesení vypočtená v §238a o. s. ř.), je třeba poměřovat hledisky uvedenými v ustanovení §237 o. s. ř., z nichž ovšem žádné naplněno není (napadené rozhodnutí nezávisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně a nejde ani o případ, kdy má být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).
Při zkoumání přípustnosti dovolání nemohl dovolací soud přehlédnout, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu stojí na více, z hlediska úspěšnosti žaloby na sobě nezávislých, důvodech – vedle závěru, že funkční souvislost ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a) zákona č. 428/2012 Sb. nemůže být dána vzájemně mezi nemovitostmi vydávanými podle tohoto ustanovení, dovoláním kritizovaném, též na tom, že vskutku není dána funkční souvislost jak vzájemně mezi předmětnými pozemky (nárokovanými se zřetelem k ustanovení §7 odst. 1 písm. a/ zákona), tak ani mezi předmětnými pozemky a dovolatelem již vlastněnými pozemky, a že v případě pozemku parc. č. XY v k.ú. XY nebyly skutečnosti svědčící o existenci funkční souvislosti dle dotčeného ustanovení v řízení ani tvrzeny.
Spočívá-li takto rozhodnutí odvolacího soudu na posouzení více právních otázek, z nichž každé samo o sobě vede k zamítnutí návrhu, není dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. přípustné, jestliže řešení některé z těchto otázek nebylo dovoláním zpochybněno nebo jestliže některá z těchto otázek nesplňuje předpoklady přípustnosti vymezené v §237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 29 Odo 663/2003, uveřejněné pod číslem 48/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2303/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 3508/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 9. 2017, sp. zn. 29 Cdo 5469/2016).
Posouzení odvolacího soudu, že funkční souvislost (dle §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb.) předmětných pozemků s pozemky ve vlastnictví účastníka není dána již jejich polohovou blízkostí (a to ani v případě pozemků vodního díla a některých pobřežních pozemků) a že funkční souvislost předmětných pozemků navzájem není dána již tím, že jde o jedním vodním tokem propojená vodní díla, se nikterak nepříčí ustálené rozhodovací praxi dovolacího soudu, podle níž funkční souvislost ve smyslu tohoto ustanovení může a i v minulosti mohla vyplývat pouze z jejich skutečné užitné souvztažnosti dané faktickými možnostmi hospodářského využití, a to především s ohledem na jejich stavební či jinou hospodářskou podobu nebo jejich přírodní ráz, což pouze odvozeně může souviset i s jejich vzájemnou polohou v území; z ekonomického hlediska se tato souvztažnost může projevovat či v minulosti projevovala zpravidla tím, že jedna nemovitost je (byla) předpokladem fungování či řádného využívání nemovitosti jiné vzhledem k jejímu funkčnímu určení, přičemž toto využití je (bylo) bez druhé nemovitosti ztížené nebo nemožné, a oddělením jedné věci od druhé je (byla) jejich ekonomická a užitná hodnota podstatně snížena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 7. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2546/2017, uveřejněný pod číslem 151/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2600/2018; přiměřeně pak i usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2018, sp. zn. 28 Cdo 2354/2018, v němž dovolací soud odmítl argumentaci o funkční souvislosti rybníku a pozemků tvořících koryto vodního toku napájející tento rybník).
Závěr o existenci, či neexistenci skutečností, jež v konkrétním případě (ne)naplňují měřítka vymezená shora odkazovanou judikaturou, je přitom věcí skutkového zjištění a jako takový jej dovoláním ani zpochybnit nelze (to lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci dle §241a odst. 1 o. s. ř.; srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 28 Cdo 2501/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 4. 2015, sp. zn. 28 Cdo 4558/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2018, sp. zn. 28 Cdo 4503/2017, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 11. 2016, sp. zn. 28 Cdo 2380/2016). Omezuje-li se dovolatel na kritiku samotného závěru o funkční souvislosti, aniž by napadal kritéria, z nichž odvolací soud při posouzení funkční souvislosti vycházel, nesou se tyto námitky, „pouze na okraj“ uváděné, v rovině kritiky skutkových zjištění a zpochybnit závěry odvolacího soudu stran neexistence funkční souvislosti jimi úspěšně nelze.
Obstojí-li tedy (jako souladný s judikaturou) již ten odvolacím soudem přijatý závěr, že funkční souvislost ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. a/ zákona č. 428/2012 Sb. není dána nejenom mezi předmětnými pozemky a dovolatelem již vlastněnými pozemky, ale ani vzájemně mezi předmětnými pozemky (nárokovanými i s ohledem na citované ustanovení), je pro rozhodnutí nezávažné a nemůže tak založit ani přípustnost dovolání ve smyslu §237 o. s. ř. řešení současně položené otázky (jejíž obecné řešení se tak v poměrech účastníků tohoto řízení neprojeví), zda funkční souvislost může být dána i vzájemně mezi nemovitostmi nárokovanými podle odkazovaného ustanovení.
Přípustnost dovolání není založena ani ve vztahu k nákladovým výrokům napadeného rozhodnutí (uvádí-li dovolatel, že napadá rozhodnutí odvolacího soudu „v celém rozsahu“), neboť je vyloučena ustanovením §238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
Ze shora uvedeného proto plyne závěr o nepřípustnosti účastníkem řízení podaného dovolání, jež proto Nejvyšší soud – aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věty první o. s. ř.) – odmítl (§243c odst. 1 o. s. ř.).
Výrok o náhradě nákladů se opírá o ustanovení §243c odst. 3, §224 odst. 1, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. Účastníku, jehož dovolání bylo odmítnuto, právo na náhradu nákladů dovolacího řízení nepřísluší a náklady žalobkyně (vznikly-li jí podáním vyjádření k dovolání sepsaného advokátem) nelze v tomto případě považovat za účelně vynaložené k uplatňování nebo bránění práva. Žalující stát totiž disponuje dostatečným počtem odborných pracovníků, kteří jsou schopni zajišťovat ochranu jeho zájmů před soudy, a to případně i za využití služeb Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 6. 10. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1145/11, nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 2. 2012, sp. zn. 32 Cdo 3418/2011). Právo na náhradu nákladů dovolacího řízení proto nebylo přiznáno žádnému z účastníků.
Shora citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu – vydaná po 1. lednu 2001 – jsou dostupná na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz .
Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 3. 2019
Mgr. Petr Kraus
předseda senátu