ECLI:CZ:NS:2019:28.CDO.4151.2018.1
sp. zn. 28 Cdo 4151/2018-156
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Arcibiskupství olomouckého , IČ 004 45 151, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o nahrazení rozhodnutí správního orgánu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 16/2016, o dovolání žalobce proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 13. července 2018, č. j. 5 Co 9/2017-131, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žalobce je povinen zaplatit České republice – Státnímu pozemkovému úřadu na nákladech dovolacího řízení částku 300 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 2. 2017, č. j. 35 C 16/2016-82, odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 15. 12. 2015 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud konstatoval, že předmětné rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 21. 12. 2015, ten ovšem svou žalobu, podanou dne 19. 2. 2016, adresoval Krajskému soudu v Ostravě, jenž dotčené podání postoupil Krajskému soudu v Brně. Jelikož však posledně uvedený soud žalobu obdržel až 8. 4. 2016, uplynula procesní lhůta upravená v §247 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), marně, a zmíněný návrh tak musel být v souladu s §250g o. s. ř. odmítnut.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 4. 2017, č. j. 5 Co 9/2017-99, změnil usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce tak, že se žaloba neodmítá. Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení včasnosti návrhu bylo určující, zda byl alespoň v poslední den lhůty podán u příslušného soudu nebo odevzdán orgánu, který měl povinnost jej tomuto soudu doručit. Uzavřel nicméně, že hovoří-li právní úprava v §57 odst. 3 o. s. ř. o příslušném soudu, má tím na mysli toliko příslušnost věcnou, a nikoli již místní, což dovodil z faktu, že pokud by Krajský soud v Ostravě vzdor své místní nepříslušnosti pokračoval v řízení, mohl by rozhodnout o věci samé. Pakliže tedy žalobce v dvouměsíční lhůtě podal žalobu u věcně příslušného krajského soudu, jedná se o návrh včasný, jenž odmítnut být neměl.
Nejvyšší soud usnesením ze dne 5. 6. 2018, č. j. 28 Cdo 4113/2017-120, usnesení vrchního soudu zrušil a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení. Uvedl, že podle ustálené judikatury Nejvyššího i Ústavního soudu je lhůta k podání žaloby ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, zakotvená v §247 odst. 1, větě první, o. s. ř. zákonnou lhůtou procesní, jež je zachována, byla-li žaloba alespoň posledního dne lhůty podána u soudu příslušného k občanskému soudnímu řízení nebo odevzdána orgánu, který má povinnost mu ji doručit (§57 odst. 3 o. s. ř.). Rozhodovací praxe a relevantní komentářová literatura rovněž dovozují, že adresuje-li účastník podání nepříslušnému soudu nebo podá-li je u nepříslušného soudu, lze lhůtu pokládat za zachovanou, pouze pokud je podání nepříslušným soudem ve lhůtě předáno soudu příslušnému nebo orgánu, který má povinnost je příslušnému soudu doručit. Není přitom možné aprobovat názor, že lze soudem ve smyslu §57 odst. 3 o. s. ř. rozumět soud, u něhož je dána příslušnost věcná, nikoli však již místní, neboť úprava místní příslušnosti představuje závazný soubor pravidel pro určování zákonného soudu a soudce, jež nelze a priori degradovat na normy nižší, toliko podmíněné relevance. Nejvyšší soud tedy dospěl k závěru, že pro zachování lhůty k podání žaloby ve smyslu §247 odst. 1 o. s. ř. musí být návrh nejpozději posledního dne lhůty učiněn u soudu věcně i místně příslušného, případně musí být předmětné podání alespoň odevzdáno orgánu, který má povinnost je takto příslušnému soudu doručit.
Vrchní soud v Olomouci následně usnesením ze dne 13. 7. 2018, č. j. 5 Co 9/2017-131, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení (výrok II.). Odvolací soud, vázán právním názorem Nejvyššího soudu, konstatoval, že žaloba byla podána dne 19. 2. 2016 u místně nepříslušného Krajského soudu v Ostravě a ke Krajskému soudu v Brně se dostala až po uplynutí dvouměsíční lhůty počínající dnem 22. 12. 2015, jenž následoval po dni, kdy bylo žalobci doručeno rozhodnutí správního orgánu v dané věci.
Proti tomuto usnesení podal žalobce dovolání, v němž namítá, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu reprezentované stanoviskem občanskoprávního a obchodního kolegia sp. zn. Cpjn 201/2011 a usnesením sp. zn. 28 Cdo 2656/2008. Procesní otázka včasnosti podání žaloby dle §244 o. s. ř. by pak Nejvyšším soudem měla být posouzena odlišně než v usnesení sp. zn. 28 Cdo 4113/2017, které představuje ojedinělý judikatorní exces nemající oporu v právní úpravě. Závěry vyslovené v posledně zmíněném usnesení pokládá dovolatel za rozporné s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť je mu upíráno právo na přístup k soudu v restituční věci.
Z §247 odst. 1 o. s. ř. je zřejmé, že zachování lhůty u žaloby podle části páté občanského soudního řádu je vázáno na její podání k soudu, nikoli k soudu místně příslušnému. Okolnost, že je návrh adresován soudu místně příslušnému, je tak nerozhodná. Žalobce dále poukazuje na judikaturu Nejvyššího správního soudu, která se váže k obsahově shodnému §72 odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 150/2002 Sb.“), a podle které k zachování lhůty k podání správní žaloby není nezbytné její zaslání věcně a místně příslušnému správnímu soudu.
Dle žalobcova názoru je vůči §57 o. s. ř. ve vztahu speciality §82 o. s. ř., v souladu s nímž je řízení zahájeno dnem, kdy žaloba dojde jakémukoli civilnímu soudu bez ohledu na věcnou či místní příslušnost, čemuž koresponduje výklad ve všech dostupných komentářích. Úvahy dovolacího soudu opírající se o analogii s lhůtami k uplatnění opravných prostředků jsou pomýlené, jelikož podávání žalob je v §82 reglementováno zvlášť.
Z těchto důvodů dovolatel žádá, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Olomouci i Krajského soudu v Brně zrušil.
K dovolání se vyjádřila Česká republika – Státní pozemkový úřad, jež navrhla jeho odmítnutí.
Při rozhodování o dovolání bylo postupováno podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a zastoupenou ve smyslu §241 odst. 1 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání žalobce však přípustné není.
Jak již Nejvyšší soud vyložil ve svém předešlém usnesení v této věci (vydaném pod sp. zn. 28 Cdo 4113/2017) procesní lhůta je v občanském soudním řízení zachována, je-li procesní úkon před jejím uplynutím učiněn u příslušného soudu, nebo je-li před jejím uplynutím podání alespoň odevzdáno orgánu, který má povinnost je doručit (§57 odst. 3 o. s. ř.), přičemž adresuje-li účastník podání nepříslušnému soudu nebo podá-li je u nepříslušného soudu, lze lhůtu pokládat za zachovanou, pouze pakliže předá nepříslušný soud ve lhůtě podání soudu příslušnému nebo orgánu, který má povinnost je příslušnému soudu doručit.
Je možné podotknout, že shodný výklad se prosazuje též v doktríně a rozhodovací praxi soudů Rakouské republiky (srovnej Fasching, H. W. Lehrbuch des österreichischen Zivilprozeßrechts: Lehr- und Handbuch für Studium und Praxis . 2. Aufl. Wien: Manzsche Verlags- und Universitätsbuchhandlung, 1990. s. 286, a Gitschthaler, E. In: Rechberger, W. H. Kommentar zur ZPO . 4. Aufl. Verlag Österreich, 2014. s. 850).
V argumentaci dovolatele je nepřiléhavě akcentováno ustanovení §82 odst. 1 o. s. ř., které ovšem samo o sobě nijak nereguluje problematiku běhu či zachování lhůt, nýbrž řeší otázku dne zahájení řízení. Žalobcem zdůrazňovaná premisa, že řízení, včetně řízení probíhajícího v režimu části páté občanského soudního řádu, je podle §82 odst. 1 o. s. ř. zahájeno dnem doručení návrhu soudu příslušnému k občanskému soudnímu řízení, aniž by se muselo jednat o soud věcně a místně příslušný, jistě platí a panuje na ní shoda v judikatuře i komentářové literatuře, jak připomíná dovolatel. Nijak z ní ovšem nevyplývá, že každé zahájení řízení ve smyslu §82 odst. 1 o. s. ř. postačuje k zachování zákonem stanovené lhůty. K zodpovězení otázky zachování lhůty je zapotřebí vycházet z ustanovení, jež tyto lhůty upravují. Jestliže je pro stavení běhu promlčecí lhůty coby typické lhůty hmotněprávní určující samo zahájení soudního řízení (srovnej §112 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, a §648 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů), pak je pochopitelné, že k jejímu zachování postačuje podání návrhu u věcně či místně nepříslušného soudu, neboť i jím je iniciován civilní sporný proces (viz kupř. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2008, sp. zn. 33 Odo 454/2006).
Naproti tomu nelze obecně dovozovat, že k zachování procesních lhůt je vždy postačující samo zahájení řízení ve smyslu §82 odst. 1 o. s. ř. To je možné ilustrovat na skutečnosti, že se právě citované ustanovení přiměřeně uplatní též v řízení o odvolání či dovolání (§211 a §243b o. s. ř.). Podání zmíněných opravných prostředků u nepříslušného soudu nepochybně iniciuje odvolací, potažmo dovolací řízení (dotčená podání musí být navzdory adresování nesprávnému soudu projednána a musí o nich být rozhodnuto), to však neimplikuje, že je rovněž zachována zákonem stanovená lhůta pro uplatnění daného opravného prostředku. Také otázku, zda je k zachování konkrétní lhůty postačující podání návrhu u jakéhokoli civilního soudu, anebo zda se musí jednat o soud věcně a místně příslušný, je totiž zapotřebí řešit na základě ustanovení, jež příslušnou lhůtu upravují. Problematiku běhu procesních lhůt přitom v obecné rovině reguluje právě §57 odst. 3 o. s. ř., z něhož se v souladu s ustáleným judikatorním i doktrinálním výkladem podává, že k zachování lhůty je nutné učinit úkon u příslušného soudu, nebo jej alespoň předat k přepravě takovému soudu.
Dovolatelem citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 7. 2009, sp. zn. 28 Cdo 2656/2008, se pak plně v duchu právě provedeného výkladu zabývá pouze tím, zda je občanské soudní řízení zahájeno podáním žaloby u místně nepříslušného soudu. Odpověď na tuto otázku je sice nekontroverzně kladná, nemá však žádný vliv na řešení posuzovaného problému zachování procesní lhůty k podání žaloby podle části páté občanského soudního řádu, neboť to je determinováno odlišnými normami obsaženými v §57 a §247 o. s. ř. Rovněž dovolatelem akcentované pasáže stanoviska občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. Cpjn 201/2011, pouze vyjadřují závěr o procesním charakteru lhůty zakotvené v §247 o. s. ř. (z něhož vychází Nejvyšší soud i v této věci) a dále reprodukují obsah §82 odst. 1 o. s. ř., který ovšem právně determinuje toliko okamžik zahájení řízení, nikoli otázku včasnosti žaloby, jíž bylo toto řízení zahájeno, jak již bylo víckrát podotknuto výše. Scestná je konečně úvaha o specialitě §82 odst. 1 o. s. ř. vůči §57 odst. 3 o. s. ř., neboť se jedná o ustanovení, která upravují odlišnou problematiku a věcným rozsahem se nepřekrývají, pročež mezi nimi nemůže panovat vztah normy obecné a zvláštní.
Fakt, že Nejvyšší správní soud ve své rozhodovací praxi pokládá lhůtu pro podání žaloby proti rozhodnutí správního orgánu ve smyslu §72 zákona č. 150/2002 Sb. za zachovanou i v případě, že je návrh zaslán jinému než příslušnému soudu (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 8. 2008, č. j. 8 As 2/2008-112, ze dne 23. 5. 2012, č. j. 1 As 72/2012-18, či ze dne 12. 12. 2017, č. j. 7 Azs 341/2017-26), Nejvyšší soud bere na vědomí, ale přestože uznává zásadu, že je nežádoucí klást na procesní postup žalobců v řízení dle části páté občanského soudního řádu a v režimu soudního řádu správního při srovnatelném znění právní úpravy odlišné požadavky, nenachází přesvědčivé důvody, aby se odchýlil od výše nastíněného výkladu, a to i ve světle zjištění, že sám Nejvyšší správní soud svůj náhled poněkud rozvolňuje tím, že odlišně nahlíží na zachování lhůty pro učinění jiných procesních úkonů soudního řízení správního než podání žaloby (srovnej rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 3. 2019, č. j. 8 Azs 245/2018-56).
K namítanému porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, potažmo čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv sluší se pak poznamenat, že v odmítnutí žaloby pro její opožděnost lze jen stěží spatřovat zásah do práva na přístup k soudu, jejž naznačuje dovolatel.
Jelikož je napadené usnesení v souladu s ustálenou (a bezrozpornou) judikaturou dovolacího soudu, od níž se zdejší soud nemíní odchylovat, bylo zapotřebí dovolání žalobce odmítnout (§243c odst. 1 o. s. ř.).
O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto dle §243c odst. 3, §224 odst. l, §151 odst. 1, části věty před středníkem, a §146 odst. 3 o. s. ř. V dovolacím řízení vznikly České republice – Státnímu pozemkovému úřadu náklady, které dovolací soud – vzhledem k tomu, že nebyla zastoupena zástupcem ve smyslu §137 odst. 2 o. s. ř. a nedoložila výši svých hotových výdajů – určil v souladu s §151 odst. 3 o. s. ř. a §2 odst. 3 vyhlášky č. 254/2015 Sb., o stanovení výše paušální náhrady pro účely rozhodování o náhradě nákladů řízení, ve výši 300 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 7. 11. 2019
JUDr. Jan Eliáš, Ph.D.
předseda senátu