ECLI:CZ:NS:2018:28.CDO.4113.2017.1
sp. zn. 28 Cdo 4113/2017-120
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., a soudců Mgr. Petra Krause a Mgr. Zdeňka Sajdla ve věci žalobce Arcibiskupství olomouckého , IČ 004 45 151, se sídlem v Olomouci, Wurmova 562/9, zastoupeného Mgr. Stanislavem Hykyšem, advokátem se sídlem v Pardubicích, Zelená 267, za účasti České republiky – Státního pozemkového úřadu , IČ 013 12 774, se sídlem v Praze 3, Husinecká 1024/11a, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, IČ 697 97 111, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží 390/42, s adresou pro doručování: Územní pracoviště Brno, Příkop 11, o žalobě podle části páté občanského soudního řádu, vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 35 C 16/2016, o dovolání České republiky proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2017, č. j. 5 Co 9/2017-99, takto:
Usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 4. dubna 2017, č. j. 5 Co 9/2017-99, se ruší a věc se tomuto soudu vrací k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně usnesením ze dne 2. 2. 2017, č. j. 35 C 16/2016-82, odmítl žalobu, kterou se žalobce domáhal nahrazení rozhodnutí Státního pozemkového úřadu, Krajského pozemkového úřadu pro Zlínský kraj, ze dne 15. 12. 2015 (výrok I.), a rozhodl o nákladech řízení (výrok II.). Soud konstatoval, že předmětné rozhodnutí bylo žalobci doručeno dne 21. 12. 2015, ten ovšem svou žalobu, podanou dne 19. 2. 2016, adresoval Krajskému soudu v Ostravě, jenž dotčené podání postoupil Krajskému soudu v Brně. Jelikož však posledně uvedený soud žalobu obdržel až 8. 4. 2016, uplynula procesní lhůta upravená v §247 odst. 1 o. s. ř. marně, a uvedený návrh tak musel být v souladu s §250g o. s. ř. odmítnut.
Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 4. 4. 2017, č. j. 5 Co 9/2017-99, změnil usnesení soudu prvního stupně k odvolání žalobce tak, že se žaloba neodmítá. Odvolací soud konstatoval, že pro posouzení včasnosti návrhu bylo určující, zda byl alespoň v poslední den lhůty podán u příslušného soudu nebo odevzdán orgánu, který měl povinnost jej tomuto soudu doručit. Uzavřel nicméně, že hovoří-li právní úprava v §57 odst. 3 o. s. ř. o příslušném soudu, má tím na mysli toliko příslušnost věcnou, a nikoli již místní, což dovodil z faktu, že pokud by Krajský soud v Ostravě vzdor své místní nepříslušnosti pokračoval v řízení, mohl by rozhodnout o věci samé. Pakliže tedy žalobce v dvouměsíční lhůtě podal žalobu u věcně příslušného krajského soudu, jedná se o návrh včasný, jenž odmítnut být neměl.
Proti usnesení odvolacího soudu podala dovolání Česká republika, namítajíc existenci dosud neřešené otázky, zdali byla žaloba podle části páté občanského soudního řádu podána včasně i v případě, že byla adresována soudu místně nepříslušnému, jenž ji teprve po uplynutí lhůty stanovené v §247 o. s. ř. postoupil soudu, jehož příslušnost byla určena v souladu se zákonem. Dovolatelka podotkla, že dle ustálené judikatury i respektovaného doktrinálního výkladu zachování procesních lhůt obecně vyžaduje, aby bylo podání zaslané nepříslušnému soudu tímto soudem ve lhůtě předáno soudu kompetentnímu. Pro řešenou kauzu z uvedeného vyplývá, že projednávaná žaloba byla podána opožděně a měla být po právu odmítnuta. Argumentaci odvolacího soudu ohledně možnosti překlenout nedostatek místní příslušnosti pokládá za vyvrácenou skutečností, že krajský soud svou příslušnost k rozhodnutí o předmětné žalobě neshledal, nelze tedy vycházet z hypotetického stavu, v němž by přistoupil k projednání věci samé. Z těchto důvodů Česká republika navrhuje, aby Nejvyšší soud napadené usnesení změnil tak, že usnesení soudu první instance potvrdí, případně zrušil a věc odvolacímu soudu vrátil k dalšímu řízení.
K dovolání podal vyjádření žalobce, jenž podpořil právní názor odvolacího soudu a dané podání označil za nepřípustné.
V dovolacím řízení bylo postupováno podle o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017, které je dle čl. II bodu 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, a čl. II. bodu 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, rozhodující pro dovolací přezkum.
Nejvyšší soud se jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání bylo podáno řádně a včas, osobou k tomu oprávněnou a jednající podle §241 odst. 2 o. s. ř., zabýval jeho přípustností.
Podle §237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.
Dovolání České republiky je přípustné, jelikož se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe při řešení otázky zachování lhůty dle §247 o. s. ř. v případě podání žaloby u místně nepříslušného soudu.
Judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu (srovnej zejména stanovisko občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 9. 11. 2011, sp. zn. Cpjn 201/2011, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanoviskem pod č. 2/2012, dále viz kupř. usnesení téhož soudu ze dne 13. 3. 2015, sp. zn. 21 Cdo 4667/2014, jakož i nález Ústavního soudu ze dne 26. 7. 2006, sp. zn. II. ÚS 300/06, či jeho usnesení ze dne 12. 1. 2012, sp. zn. III. ÚS 945/11) je již v současnosti nesporně ujednocena v názoru (jak si správně povšiml i odvolací soud), že lhůta k podání žaloby ve věcech, o nichž bylo rozhodnuto jiným orgánem, uvedená v §247 odst. 1, větě první, o. s. ř. nebo ve zvláštním právním předpisu, je zákonnou lhůtou procesní, jež je zachována, byla-li žaloba alespoň posledního dne lhůty podána u soudu příslušného k občanskému soudnímu řízení nebo odevzdána orgánu, který má povinnost mu ji doručit (§57 odst. 3 o. s. ř.).
Ustálená rozhodovací praxe a relevantní komentářová literatura rovněž dovozují, že adresuje-li účastník podání nepříslušnému soudu nebo podá-li je u nepříslušného soudu, lze lhůtu pokládat za zachovanou, pouze pokud je podání nepříslušným soudem ve lhůtě předáno soudu příslušnému nebo orgánu, který má povinnost je příslušnému soudu doručit [viz zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2000, sp. zn. 21 Cdo 151/2000, a ze dne 11. 9. 2001, sp. zn. 33 Odo 320/2001, dále srovnej např. Šuláková, M. In: Lavický, P. a kol. Občanský soudní řád (§1 až 250l). Řízení sporné. Praktický komentář . Praha: Wolters Kluwer, 2016. s. 230, a přiměřeně též usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2016, č. j. 6 As 113/2016-21].
Pro posuzovaný případ pak vyvstává jako určující otázka, zda lze soudem ve smyslu §57 odst. 3 o. s. ř. rozumět soud, u něhož je dána příslušnost věcná, nikoli však již místní. Při řešení tohoto problému lze však mutatis mutandis vyjít z dosavadní judikatury, jež v kontextu výkladu podmínek zachování odvolací či dovolací lhůty bezvýhradně dovozuje, že nepostačuje podání dotčeného opravného prostředku u místně nepříslušného soudu prvního stupně (jiného okresního soudu), a vyžaduje tedy učinění podání u soudu (mimo jiné) místně příslušného (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 12. 2001, sp. zn. 30 Cdo 2043/2001, ze dne 1. 6. 2005, sp. zn. 30 Cdo 579/2004, ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 33 Cdo 116/2012, ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5139/2015, a ze dne 14. 12. 2016, sp. zn. 22 Cdo 4459/2015). Naznačené teze pak judikatura pokládá za zobecnitelné i na jiné procesní úkony účastníků (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 4. 2005, sp. zn. 32 Odo 1095/2004, jež obstálo též v rovině ústavněprávní, poněvadž ústavní stížnost proti němu směřující byla odmítnuta usnesením Ústavního soudu ze dne 19. 7. 2007, sp. zn. II. ÚS 363/05).
Ač názor Vrchního soudu v Olomouci diferencující mezi účinky věcné a místní nepříslušnosti soudu, jemuž byla směřována žaloba dle §244 a násl. o. s. ř., není zcela prost racionality, neshledává jej Nejvyšší soud přesvědčivým, jelikož je sice pravdou, že nedostatek místní příslušnosti může být v zájmu hospodárnosti řízení zhojen (viz kupř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 2. 2017, sp. zn. 23 Cdo 3347/2016, ze dne 28. 3. 2017, sp. zn. 33 Cdo 678/2017, a ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 22 Cdo 3513/2017), avšak to nic nemění na skutečnosti, že úprava místní příslušnosti představuje závazný soubor pravidel pro určování zákonného soudu a soudce (srovnej mimo jiné nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 4. 2008, sp. zn. III. ÚS 2853/07, či ze dne 12. 3. 2009, sp. zn. III. ÚS 529/08), jež nelze a priori degradovat na normy nižší, toliko podmíněné relevance. Nejvyšší soud tedy dospívá k závěru, že pro zachování lhůty k podání žaloby ve smyslu §247 odst. 1 o. s. ř. musí být návrh nejpozději posledního dne lhůty učiněn u soudu věcně i místně příslušného, případně musí být předmětné podání alespoň odevzdáno orgánu, který má povinnost je takto příslušnému soudu doručit.
Vzhledem k tomu, že je právní posouzení věci odvolacím soudem s touto tezí v rozporu, přikročil Nejvyšší soud v souladu s §243e odst. 1 a odst. 2, větou první, o. s. ř. ke zrušení napadeného usnesení a vrácení věci Vrchnímu soudu v Olomouci k dalšímu řízení.
Odvolací soud je ve smyslu §243g odst. 1, části věty první za středníkem, o. s. ř. ve spojení s §226 o. s. ř. vázán právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§243g odst. 1, věta druhá, o. s. ř.).
Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
V Brně dne 5. 6. 2018
JUDr. Jan Eliáš Ph.D.
předseda senátu