ECLI:CZ:NS:2011:28.CDO.4230.2010.1
sp. zn. 28 Cdo 4230/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Ivy Brožové a soudců Mgr. Petra Krause a JUDr. Josefa Rakovského, v právní věci žalobců a) J. T. a b) D. T. , zastoupených JUDr. Miroslavem Pavlasem, advokátem se sídlem v Ostravě, Fügnerova 12, proti žalované České republice – Ministerstvu financí , se sídlem Letenská 15, Praha 1, zastoupené JUDr. Alanem Korbelem, advokátem se sídlem v Praze 5, Nám. 14. října 3, o náhradu škody způsobené nesprávným úředním postupem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 41 C 497/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 26. 11. 2009, č. j. 36 Co 16/2009-154, takto:
I. Dovolání se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.
Odůvodnění:(§243c odst. 2 o. s. ř.):
Napadeným rozsudkem odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. 6. 2008, č. j. 41 C 497/2002-112, kterým byla zamítnuta žaloba, aby žalovaná nahradila žalobci škodu ve výši 1.411.979,60 Kč s příslušenstvím a žalobkyni škodu ve výši 93.307,10 Kč s příslušenstvím, která jim měla být způsobena nesprávným úředním postupem. Škoda měla žalobcům vzniknout nevyplacením vkladů, které uložili do Českomoravské družstevní spořitelny – spořitelního a úvěrního družstva, neboť na majetek záložny byl prohlášen konkurs. Nesprávný úřední postup měl podle žalobců spočívat v nedostatečné dozorové činnosti Úřadu pro dohled nad družstevními záložnami. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že žaloba byla podána předčasně, neboť v době rozhodování soudu nebyl splněn základní předpoklad odpovědnosti za škodu, tedy vznik škody. V důsledku neskončeného konkursního řízení nebylo možné stanovit výši škody, kterou by žalobci mohli po žalované (jako po sekundárně odpovědném subjektu) požadovat. Na tomto závěru nemění nic ani skutečnost, že žalobci své věřitelské přihlášky vzali zpět a tím se vzdali práva na případné částečné uspokojení svých pohledávek.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalobci dovolání, jehož přípustnost opírali o ustanovení §237 odst. 1 písm. b) a c) o. s. ř. s tím, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam. Jako dovolací důvod uvedli, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o.s.ř.). Namítali především, že:
a) ve věci rozhodoval v rozporu s rozvrhem práce nepříslušný senát jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu,
b) zpětvzetím věřitelských přihlášek dovolatelů do konkursního řízení byla výše škody vyčíslena přesně a definitivně a nemůže tak již být redukována žádným opatřením konkursního soudu,
c) odvolací soud nesprávně rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ztotožnila se závěry odvolacího soudu a navrhla, aby dovolací soud podané dovolání zamítl.
Nejvyšší soud v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.).
Dovolací soud zjistil, že dovolání je včasné, podané oprávněnou osobou zastoupenou advokátem a splňuje formální obsahové znaky předepsané §241a odst. 1 o.s.ř.
Přípustnost dovolání nemůže být založena dle ustanovení §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., jak dovozují dovolatelé, neboť nedošlo k situaci, kdy by soud prvního stupně o věci rozhodl pozdějším rozsudkem jinak než ve svém dřívějším rozsudku. Soud prvního stupně totiž jak v rozsudku ze dne 5. 12. 2002, č.j. 41 C 7/2001-14, ve spojení s doplňujícím rozsudkem ze dne 17. 8. 2005, č. j. 41 C 497/2002-60, tak v pozdějším rozsudku ze dne 17. 6. 2008, č. j. 41 C 497/2002-112, rozhodl stejně, a to tím způsobem, že žalobu zamítl.
Za této situace může být přípustnost dovolání založena jen za podmínky upravené v §237 odst. 1 písm. c) o.s.ř., tj. pokud dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam. Podle §237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně,
nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle §241a odst. 2 písm. a) a §241a odst. 3 o. s. ř. se nepřihlíží.
Námitka ad a), že ve věci rozhodoval v rozporu s rozvrhem práce nepříslušný senát jak soudu prvního stupně, tak odvolacího soudu, je dovolací námitkou vady, která sice mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§241a odst. 2 písm. a) o. s. ř.), nicméně k ní nemohlo být podle §237 odst. 3 věty za středníkem o.s.ř. při posuzování přípustnosti dovolání dle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přihlédnuto.
Souhlasit nelze ani s námitkou ad b), že není dán důvod pro zamítnutí žaloby pro předčasnost. Napadené rozhodnutí je v souladu s ustálenou judikaturou Nejvyššího soudu, podle níž „n árok na náhradu škody způsobené výkonem veřejné moci může být vůči státu úspěšně uplatněn pouze tehdy, nemůže-li poškozený úspěšně dosáhnout uspokojení své pohledávky vůči dlužníku, který je mu povinen plnit; v případě probíhajícího konkursu na majetek dlužníka vedeného podle zákona č. 328/1991 Sb. může věřiteli škoda vzniknout až tehdy, nebude-li jeho nárok vůči dlužníku uspokojen ani v rámci konkursu“
(srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2010, sp. zn. 25 Cdo 2601/2010, schválený k publikaci ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).
Na shora předeslaném závěru nemůže ničeho změnit ani skutečnost, že žalobci přihlášky svých pohledávek do konkursního řízení vzali zpět. K závěru, že žalovaná způsobila žalobcům nesprávným úředním postupem škodu, bude totiž i tak možno dojít až v případě, kdy bude postaveno najisto, že by se žalobci na svém původním věřiteli (družstevní záložně) nemohli domoci plnění. Stejně tak škodu bude možno přiznat jen ve výši, ve které
by se žalobci nedomohli plnění v rámci konkursního řízení. Zpětvzetí přihlášek tak bude mít jedině ten důsledek, že v rozsahu uspokojení pohledávek, kterého by se jim v rámci konkursního řízení dostalo, se žalobci sami připravili o uspokojení svých pohledávek. Skutečnost, že se žalobci uspokojení svých pohledávek cestou konkursního řízení vzdali, nemůže být žalované přičtena k tíži.
Dovolání není přípustné ani proti výroku rozsudku odvolacího soudu o nákladech řízení. Z ustanovení §167 odst. 1 o.s.ř. totiž vyplývá, že rozhodnutí o nákladech řízení má povahu usnesení, kterou neztrácí ani v případě, jestliže je přičleněno k rozhodnutí o věci samé, pro které je stanovena forma rozsudku. Podle ustanovení §237 až §239 o.s.ř. není dovolání proti výroku usnesení odvolacího soudu o nákladech řízení přípustné,
a to bez zřetele k povaze takového výroku, tedy bez ohledu na to, zda jde např. o měnící nebo potvrzující rozhodnutí o nákladech řízení (srov. usnesení Nejvyššího soudu
ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2003).
Protože námitky dovolatelů nezakládají závěr o zásadním právním významu dovoláním napadeného rozhodnutí, dovolací soud dovolání podle §243b odst. 5 věta první a §218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.
Při rozhodování o náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud přihlédl k judikatuře Ústavního soudu, podle níž „t am, kde je stát (jeho organizační složka) k hájení svých zájmů vybaven finančně i personálně ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt - advokáta, a pokud tak přesto činí, není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených “ (srov. např. nálezy Ústavného soudu ze dne 14. 9. 2010, sp. zn. III. ÚS 1180/10,
nebo ze dne 9. 10. 2008, sp. zn. I. ÚS 2929/07). V projednávané věci přitom nejde o případ, kdy by „ předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) [byla] právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedn [alo] o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. “ (srov. nález Ústavního soudu ze den 21. 2. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3191/10), když předmět sporu spadá do působnosti Ministerstva financí. Dovolací soud proto žalované náhradu nákladů dovolacího řízení přes její procesní úspěch ve věci nepřiznal.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 2. června 2011
JUDr. Iva B r o ž o v á
předsedkyně senátu