ECLI:CZ:US:2011:4.US.3191.10.1
sp. zn. IV. ÚS 3191/10
Nález
Nález Ústavního soudu - IV. senátu složeného z předsedkyně senátu Michaely Židlické, soudkyně Vlasty Formánkové a soudce Miloslava Výborného - ze dne 21. února 2011 sp. zn. IV. ÚS 3191/10 ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů A. M. a J. M. proti výroku II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 99/2010-93 ze dne 1. září 2010, kterým byla stěžovatelům uložena povinnost k náhradě nákladů řízení.
Výrok
I. Výrokem II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 99/2010-93 ze dne 1. září 2010 bylo zasaženo do práva stěžovatelů na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
II. Výrok II rozsudku Městského soudu v Praze č. j. 11 Co 99/2010-93 ze dne 1. září 2010 se zrušuje.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností podanou ve lhůtě a splňující i ostatní náležitosti podle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, se stěžovatelé s odkazem na zásah do jejich práv vyplývajících z čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a z čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhali zrušení v záhlaví citovaného nákladového rozhodnutí.
Z předložené ústavní stížnosti, z připojených příloh a ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 1 sp. zn. 30 C 162/2007 Ústavní soud zjistil, že Obvodní soud pro Prahu 1 rozsudkem č. j. 30 C 162/2007-52 ze dne 8. prosince 2009 zamítl žalobu stěžovatelů proti žalované České republice - Ministerstvu financí (dále též "žalovaná") o zaplacení částky 12 176 920 Kč s příslušenstvím, které se stěžovatelé domáhali z titulu náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem, a žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. K odvolání stěžovatelů Městský soud v Praze rozsudkem č. j. 11 Co 99/2010-93 ze dne 1. září 2010 rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil stěžovatelům zaplatit žalované společně a nerozdílně náklady odvolacího řízení ve výši 289 764 Kč.
II.
Stěžovatelé proti v záhlaví citovanému nákladovému rozhodnutí namítají, že náklady žalované nebyly náklady účelně vynaloženými, neboť Ministerstvo financí disponuje dostatečným množstvím odborných zaměstnanců, kteří jsou schopni zajišťovat obranu zájmů žalované před soudy. Podle stěžovatelů nebyl důvod, aby v odvolacím řízení zastupoval žalovanou advokát, a nikoli pověřený pracovník Ministerstva financí, jak tomu bylo v řízení před soudem prvního stupně. Stěžovatelé nezpochybňují právo žalované nechat se v řízení zatupovat advokátem, avšak v takovém případě jeho odměnu nelze považovat za náklady potřebné k účelnému uplatňování nebo bránění práva ve smyslu §142 odst. 1 občanského soudního řádu, k jejichž náhradě by stěžovatele mohl soud zavázat. V daném případě nešlo podle stěžovatelů o problematiku specializovanou, dosud neřešenou, nebo nesouvisející s oblastí spravovanou Ministerstvem financí. A i kdyby o takovou problematiku šlo a zastoupení žalované advokátem bylo adekvátní, musel by soud specifické okolnosti rozhodné pro přiznání nákladů řízení odůvodnit. Zástupce žalované byl navíc v odvolacím řízení pasivní a omezil se v něm pouze na konstatování, že nárok stěžovatelů není důvodný. Stěžovatelé na podporu své argumentace odkazují na judikaturu Ústavního soudu, konkrétně na nálezy sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. 10. 2008 (N 167/51 SbNU 65), sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. 11. 2009 (N 243/55 SbNU 349), sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. 5. 2010 (N 104/57 SbNU 357) a sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. 9. 2010 (N 200/58 SbNU 779), přičemž z prvně a z posledně uvedeného nálezu citují podstatné části odůvodnění.
III.
Ústavní soud si k ústavní stížnosti vyžádal vyjádření Městského soudu v Praze jako účastníka řízení.
Podle vyjádření Městského soudu v Praze, za který se vyjádřila předsedkyně senátu 11 Co JUDr. Helena Horáková, jsou důvody v záhlaví citovaného rozhodnutí uvedeny v jeho odůvodnění, a proto nezbývá než na ně odkázat, aniž by bylo možno je blíže rozvádět nebo doplňovat, protože odůvodnění rozhodnutí má zásadně obsahovat vše, co bylo jeho podkladem. Z těchto důvodů Městský soud v Praze navrhl, aby ústavní stížnost byla jako nedůvodná zamítnuta.
Vyjádření Městského soudu v Praze nepřineslo ve věci nic nového, a proto nebylo poskytováno stěžovatelům k replice.
Ústavní soud rozhodoval v souladu s §44 odst. 2 zákona o Ústavním soudu bez nařízení ústního jednání, neboť nebylo nutné k dalšímu objasnění věci a všichni účastníci řízení s tímto postupem souhlasili.
IV.
Ústavní soud přezkoumal v záhlaví citované nákladové rozhodnutí a řízení předcházející jeho vydání a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je důvodná.
Ústavní soud opakovaně judikuje, že není vrcholem soustavy obecných soudů (čl. 81 a 91 Ústavy České republiky), a tudíž není ani řádnou další odvolací instancí, a proto není v zásadě oprávněn zasahovat bez dalšího do rozhodování těchto soudů. Tato maxima je prolomena pouze tehdy, pokud by obecné soudy na úkor stěžovatele vykročily z mezí daných rámcem ochrany ústavně zaručených základních práv či svobod [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky]. K tomu však v projednávaném případě podle náhledu Ústavního soudu došlo.
Problematikou dotčenou výše uvedenými námitkami stěžovatelů se Ústavní soud ve srovnatelných věcech již opakovaně zabýval. Stalo se tak nejen ve stěžovateli uváděných nálezech sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008, sp. zn. IV. ÚS 1087/09 ze dne 24. listopadu 2009, sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. května 2010 a sp. zn. I. ÚS 1877/10 ze dne 16. září 2010, ale též v nálezech sp. zn. I. ÚS 1452/09 ze dne 17. 8. 2009 (N 186/54 SbNU 303), sp. zn. IV. ÚS 3243/09 ze dne 2. 3. 2010 (N 38/56 SbNU 449), v usnesení sp. zn. I. ÚS 1401/10 ze dne 27. 5. 2010 (dostupné na http://nalus.usoud.cz), v nálezu sp. zn. III. ÚS 1180/10 ze dne 14. 9. 2010 (N 194/58 SbNU 715) a naposled v nálezu sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. 12. 2010 (N 246/59 SbNU 507).
V projednávané věci byla žalovanou Česká republika - Ministerstvo financí. Tedy jeden z ústředních orgánů státní správy, který k výkonu právních agend má příslušné právní odbory, zaměstnávající odborné pracovníky k zajišťování ochrany zájmů České republiky před soudy. Vydáním zákona č. 201/2002 Sb., o Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, byl též zřízen Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, který z větší části zastupování státu v řízení před obecnými soudy převzal. V nálezu sp. zn. I. ÚS 2929/07 ze dne 9. října 2008, který byl východiskem i pro další výše uvedenou nálezovou judikaturu Ústavního soudu, se uvádí, že tam, kde k hájení svých zájmů je stát vybaven příslušnými organizačními složkami finančně i personálně zajištěnými ze státního rozpočtu, není důvod, aby výkon svých práv a povinností v této oblasti přenášel na soukromý subjekt, jímž byl advokát, a pokud tak stát přesto učiní, pak není důvod pro uznání takto mu vzniklých nákladů jako účelně vynaložených.
Čtvrtý senát Ústavního soudu, tak jak to ostatně Ústavní soud učinil již např. v nálezech sp. zn. II. ÚS 3246/09 ze dne 6. května 2010 nebo sp. zn. II. ÚS 1215/10 ze dne 9. prosince 2010, považuje za nutné zdůraznit, že při aplikaci uvedeného stanoviska je třeba vždy přihlédnout ke konkrétním okolnostem případu, neboť si lze představit, že předmětem sporu (jehož účastníkem je stát) může být i právní problematika, která přímo nesouvisí s oblastí spravovanou ústředním orgánem státní správy, případně se jedná o právní problematiku velmi specializovanou, obtížnou, dosud neřešenou, problematiku s mezinárodním prvkem, vyžadující znalosti cizího práva, event. jazykové znalosti apod. V takových případech lze shledat postup orgánu státní správy, který zvolí pro své zastupování advokáta, který se na danou problematiku např. specializuje, za adekvátní. Nicméně i v těchto případech je třeba při rozhodování o povinnosti k úhradě nákladů řízení specifické okolnosti případu řádně odůvodnit.
V případě stěžovatelů však Městský soud v Praze shora uvedené principy nerespektoval a hledisko předmětu sporu pro přiznání náhrady nákladů řízení vedlejšímu účastníku apriorně, v rozporu s nálezovou judikaturou Ústavního soudu, eliminoval. Přitom řádně nezdůvodnil a ani neuvedl, že by šlo o takový předmět sporu, kvůli němuž lze shledat postup žalované, která se nechala v řízení zastupovat advokátem, za nezbytný a účelný. Tím došlo k porušení práva stěžovatelů na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 a násl. Listiny základních práv a svobod.
Vzhledem k výše uvedeným skutečnostem Ústavní soud ústavní stížnosti vyhověl a v záhlaví citované rozhodnutí podle ustanovení §82 odst. 3 písm. a) zákona o Ústavním soudu zrušil.